20 Cdo 3782/2018-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D. v
exekuční věci oprávněné N. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií
Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí č. 17/9, proti povinné
G. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 655/1, pro dlužné a běžné výživné, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, o dovolání povinné
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2018, č. j. 51 Co
84/2018-130, 51 Co 85/2018, t a k t o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2018, č. j. 51 Co
84/2018-130, 51 Co 85/2018, se ve výroku I. v části, ve které byl potvrzen
výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33
EXE 1933/2017-87, o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce, zrušuje a
věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, Obvodní soud pro
Prahu 5 zamítl návrh povinné ze dne 13. září 2017 na zastavení exekuce vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, u soudního exekutora
Mgr. Pavla Endera, Exekutorský úřad Ostrava (dále jen „soudní exekutor“), pod
sp. zn. 162 EX 423/17 (výrok I.), stejně tak zamítl i návrh povinné ze dne 13. září 2017 na odklad exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017,
u soudního exekutora pod sp. zn. 162 EX 423/17. Dospěl mimo jiné k závěru, že z
pohledu uplatnění ztráty výhody splátek exekučním návrhem není významné, zda v
době podání tohoto exekučního návrhu na dlužném výživném plněném ve splátkách
pod hrozbou ztráty výhody splátek dluh existoval či nikoliv, pokud byly splněné
zákonem dané podmínky pro zesplatnění celé pohledávky. Z doplněného exekučního
návrhu oprávněné je patrné, že se tímto, pokud jde o částku 2 900 Kč, domáhala
vymožení nedoplatku podle výroku II. rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne
13. července 2015, č. j. 14 P 51/2004-124, tj. že jím uplatnila své právo na
ztrátu výhody splátek vůči povinné, a to i přesto, že v exekučním návrhu
nesprávně vymezila období, za které je toto dlužné výživné vymáháno. K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. května 2018, č. j. 51 Co 84/2018-130, 50 Co 85/2018, ve výroku I. potvrdil usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, a ve výroku
II. zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. ledna 2018, č. j. 33
EXE 2933/2017-99, a současně zastavil řízení o částečném zastavení exekuce
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, u soudního
exekutora pod sp. zn. 162 EX 423/17, a to v rozsahu exekučních příkazů ze dne
5. října 2017, č. j. 162 EX 423/17-162, a č. j. 162 EX 423/17-163, vydaných
Mgr. Pavlem Enderem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Ostrava (dále jen
„soudní exekutor“). Ve vztahu k výroku I. odkázal na „precizní“ odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl mimo jiné k závěru, že ke dni podání
exekučního návrhu oprávněnou (17. července 2017) povinná již sice neměla dluh
na běžném výživném (částka 2 800 Kč), byla ovšem v prodlení s úhradou splátky
na dlužném výživném ve výši 500 Kč. Tato splátka byla na místo nejpozději k 1. červenci 2017 povinnou uhrazena až dne 13. července 2017, oprávněná tak až do
splatnosti nejbližší navazující splátky, tj. do dne 1. srpna 2017, mohla
exekučním návrhem vyvolat zesplatnění celého zbývajícího dluhu. Usnesení odvolacího soudu napadla v rozsahu výroku I. (a to jen v části, kterou
byl potvrzen výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna
2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, kterým tento soud zamítl návrh povinné ze dne
13. září 2017 na zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, u soudního exekutora pod sp. zn. 162 EX 423/17) povinná
dovoláním, ve kterém namítá, že exekučním návrhem oprávněné ze dne 14. července
2017 (podaným 17. července 2017), doplněným podáním ze dne 3. srpna 2017,
nedošlo k zesplatnění celého dluhu.
Oprávněná v návrhu požadovala nařízení
exekuce pro dlužné výživné za období od 1. září 2016 do 31. července 2017 a
dále pro vymožení běžného výživného ve výši 2 800 Kč měsíčně od 1. srpna 2017
do budoucna. Z exekučního návrhu není zřejmé, že by se jím oprávněná domáhala
zaplacení celého dluhu. Ostatně sama oprávněná tvrdila, že k zesplatnění celého
dluhu na výživném došlo nejpozději nezaplacením splátky splatné v prosinci
2016. Exekuční návrh tak nemá náležitosti výzvy potřebné ke ztrátě výhody
splátek a k zesplatnění celého dluhu. V této souvislosti odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2600/2014. Dále
uvádí, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, když se v něm odvolací
soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu přesvědčivě nevypořádal se všemi
námitkami povinné, zejména pak s námitkou, že exekuční návrh nelze považovat za
uplatnění práva na ztrátu výhody splátek, když v něm zaplacení celého dluhu
není požadováno. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 18. května 2018, č. j. 51 Co 84/2018-130, 50 Co 85/2018, ve výroku
I. v části, ve které byl potvrzen výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5
ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, o zamítnutí návrhu povinné na
zastavení exekuce (nikoliv výrok II., jímž byl zamítnut návrh na odklad),
zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 občanského soudního řádu) věc
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za
splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky týkající se obsahových
náležitostí žádosti (výzvy) k zaplacení celé pohledávky podle ustanovení § 1931
zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“),
obsažené v exekučním návrhu oprávněné, která nebyla doposud v judikatuře
Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první
o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 1931 o. z. (obdobně dříve ustanovení § 565 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), bylo-li ujednáno
plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na
vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel
uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.
Ze shora citovaného ustanovení vyplývá, že splatnost celé pohledávky nenastává
automaticky přímo ze zákona, ale záleží na oprávněném, resp. věřiteli, zda
právo na ztrátu výhodu uplatní, tj. zda vyzve povinného (dlužníka) k zaplacení
celého zbytku dluhu. Rozhodne-li se tak učinit, je třeba, aby právo na ztrátu
výhody splátek uplatnil pouze do splatnosti nejblíže další splátky. Neučiní-li
tak a povinný (dlužník) řádně a včas příští splátku zaplatí, může oprávněný
(věřitel) namísto celého zbytku dluhu požadovat zaplacení pouze jedné
nezaplacené splátky a právo na ztrátu výhody splátek uplatnit až při dalším
prodlení s nezaplacením splátky, opětovně však do nejbližší poté následující
splátky. Uplatněním ztráty výhody splátek se celý zbývající dluh stává
splatným. Prodlením je třeba rozumět nejen situaci, kdy splátka nebude zaplacena vůbec,
ale též situaci, o kterou jde i v tomto případě, kdy splátka nebude zaplacena
řádně a včas i jen o jediný den bez ohledu na to, zda dlužník následně splátku,
s níž byl v prodlení, uhradí či nikoli (k tomu srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2600/2014, uveřejněné
pod číslem 41/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekučními tituly v posuzované věci jsou rozsudek Okresního soudu v Opavě ze
dne 13. července 2015, č. j. 14 P 51/2004-124 [dále též „1) exekuční titul“],
jímž byla schválena dohoda rodičů, kterou soud mimo jiné zvýšil výživné, jenž
je podle rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. dubna 2012, č. j. 14 P
51/2004-72, povinna platit povinná (matka oprávněné) na oprávněnou, z částky
500 Kč na částku 2 300 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého prvého dne v měsíci
předem k rukám otce oprávněné (výrok I.) a rozhodl o tom, že výživné splatné za
dobu od 1. ledna 2015 do 31. července 2015 v částce 12 600 Kč, jakož i to,
které se stane splatné do konce měsíce, v němž rozsudek bude doručen povinné,
se povinná zavazuje splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč
splatných současně s běžným výživným k rukám otce oprávněné počínaje měsícem
následujícím po měsíci, v němž bude tento rozsudek doručen povinné a to pod
ztrátou výhody splátek (výrok II.), a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne
15. února 2017, č. j. 14 P 52/2004
-225 [dále též „2) exekuční titul“], kterým soud mimo jiné zvýšil výživné, jenž
je povinna podle rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. července 2015, č. j. 14 P 51/2004-124, platit povinná (matka oprávněné) na oprávněnou, z částky 2
300 Kč na částku 2 800 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého prvého dne v měsíci
předem k rukám zletilé oprávněné (výrok I.) a rozhodl o tom, že výživné splatné
za dobu od 1. září 2016 do 28. února 2017 v částce 3 000 Kč, jakož i to, které
se stane splatné do konce měsíce, v němž rozsudek bude doručen povinné, se
povinná zavazuje zaplatit k rukám zletilé oprávněné do tří dnů od doručení
rozsudku (výrok II.). Pověřením ze dne 15. srpna 2015, č. j.
33 EXE 1933/2017-46, vydaným Obvodním
soudem pro Prahu 5, byl soudní exekutor pověřen vedením exekuce podle shora
specifikovaných vykonatelných exekučních titulů, k vymožení povinnosti povinné
zaplatit oprávněné na dlužném výživném za dobu od 1. září 2016 do 31. července
2017 částku ve výši 2 900 Kč a na běžném výživném částku ve výši 2 800 Kč
měsíčně vždy do každého 1. kalendářního měsíce předem, včetně nákladů oprávněné
a nákladů soudního exekutora, které budou v průběhu řízení stanoveny. Z exekučního návrhu ze dne 14. července 2017, doplněného podáním ze dne 3. srpna 2017, se podává, že povinnou bylo výživné hrazeno nepravidelně a
opožděně. Z uvedeného důvodu se proto oprávněná mimo jiné domáhá vymožení
zbývajícího dlužného výživného ve výši 2 900 Kč za období od 1. září 2016 do
31. července 2017 a výživného do budoucna za dobu od 1. srpna 2017 do budoucna. Odvolací soud dovodil, že ke dni podání exekučního návrhu oprávněnou povinná
nezaplatila řádně a včas splátku dlužného výživného ve výši 500 Kč, která byla
na místo k 1. červenci 2017 uhrazena až dne 13. července 2017. Oprávněná tak
mohla až do splatnosti další splátky (1. srpna 2017) uplatnit ztrátu výhody
splátek, přičemž tak mohla učinit i formou exekučního návrhu. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že za popsané situace, tj. kdy
povinná byla v červenci 2017 v prodlení s placením splátky dlužného výživného
ve výši 500 Kč, vymezeného v 1) exekučním titulu ve výroku II. částkou 12 600
Kč a obdobím od 1. ledna 2015 do 31. července 2015, mohla oprávněná až do
splatnosti nejbližší další splátky (srpen 2017) uplatnit vůči povinné ztrátu
výhody splátek. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že k uplatnění ztráty
výhody splátek může dojít i podáním exekučního návrhu (srovnej například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 236/2006,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2600/2014,
uveřejněné pod číslem 41/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek atd.). Pro posuzovanou věc je proto rozhodující skutečnost, kterou potvrzuje i sám
odvolací soud, že z exekučního návrhu oprávněné explicitně nevyplývá, že by
tímto ztrátu výhody splátek uplatňovala. Zákon nestanoví obsahové žádosti (výzvy) k zaplacení celé pohledávky. Za žádost
je proto třeba považovat jakýkoliv projev vůle, z něhož je zřejmý úmysl
oprávněné žádat povinnou o zaplacení celého dluhu. Oprávněná má za to, že k zesplatnění dlužného výživného došlo minimálně v
prosinci 2016, kdy se povinná ocitla v prodlení s placením výživného. Jak ovšem
vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo
426/2005, splatnost celé pohledávky pro nesplnění některé splátky nastává až
okamžikem, kdy věřitel dlužníka o její zaplacení požádal, nikoli okamžikem, kdy
tak v souladu se smluvním ujednáním učinit mohl. K čemuž dovolací soud
doplňuje, že k zesplatnění nedochází rovněž ani okamžikem, kdy oprávněná mohla
o zesplatnění požádat, ale neučinila tak. Z uvedeného je tedy zřejmé, že k
zesplatnění celého dluhu v prosinci 2016, jak se mylně domnívá oprávněná, dojít
nemohlo.
Vzhledem k tomu, že podle oprávněné došlo k zesplatnění shora specifikovaného
dlužného výživného již v prosinci 2016, představuje podle ní částka 2 900 Kč,
kterou v doplněném exekučním návrhu označuje za dlužné výživné za období od 1. září 2016 do 31. července 2017, dlužné výživné po tomto zesplatnění vyčíslené
ke dni podání exekučního návrhu oprávněnou. Z podaného exekučního návrhu, ani
po jeho doplnění, tudíž nevyplývá úmysl oprávněné požádat exekučním návrhem o
zesplatnění celého dluhu. Odvolací soud ovšem na podkladě rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl k jinému
závěru. Uvedl sice, že oprávněná pochybila, když se domnívala, že k zesplatnění
celé pohledávky došlo již v prosinci 2016 a částka 2 900 Kč je zesplatněným
dlužným výživným ke dni podání exekučního návrhu. Vzhledem však k tomu, že
povinná byla v červenci 2017 v prodlení s placením mimo jiné splátky dlužného
výživného, mohla oprávněná až do splatnosti nejbližší další (srpnové) splátky
uplatnit vůči povinné ztrátu výhody splátek exekučním návrhem s tím, že částka
2 900 Kč za této situace představuje dlužné výživné za navazující období od 1. srpna 2017 do 1. prosince 2017, resp. do 1. ledna 2018. Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když
je úkon nesprávně označen. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle
jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je
účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim
účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a
uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu
podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal
jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu
úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 2002/2013, a zde citovaná
rozhodnutí a komentář Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1
až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s.)
Je proto na místě přisvědčit dovolatelce, že doplněný exekuční návrh oprávněné
nelze považovat za uplatnění práva na ztrátu výhody splátek, neboť z něj úmysl
oprávněné zesplatnit dlužné výživné ve smyslu výroku II. 1) exekučního titulu
nevyplývá a ostatně ani vyplývat nemůže, neboť oprávněná má za to, že k
zesplatnění dlužného výživného již došlo v prosinci 2016. Ačkoliv se tento
výklad může jevit nespravedlivý s ohledem na chování povinné, která povinnosti
jí uložené exekučními tituly opakovaně řádně a včas neplnila. To ovšem samo o
sobě neznamená, že odvolací soud je oprávněn si sám dovozovat obsah právního
jednání oprávněné (exekučního návrhu). Z uvedeného důvodu proto dovolací soud
usnesení odvolacího soudu ve výroku I. v části, ve které byl potvrzen výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE
1933/2017-87, o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce, spočívající na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), bez jednání (§
243a odst.
1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.), aniž by se zabýval dalšími námitkami
oprávněné, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o
náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.), ledaže se o náhradě nákladů řízení rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87
a násl. ex. řádu).
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 12. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu