23 Cdo 2002/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce M. G., proti žalované Audit Profi s. r. o., se sídlem Praha 2 -
Nové Město, Wenzigova 1861/7, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24740934, o
zaplacení 28 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 43 C 93/2011, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 20. září 2012, č. j. 17 Co 323/2012-48, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2012, č. j. 17 Co 323/2012-48,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvého stupně“) rozsudkem ze dne
15. listopadu 2011, č. j. 43 C 93/2011-26, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci
28 800 Kč spolu s úrokem z prodlení od 3. 3. 2011 do zaplacení ve výši 7,75 %
p. a. a zaplatit náklady řízení.
Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání podle § 153b občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žaloba byla žalované doručena do
datové schránky spolu s platebním rozkazem, předvolání k soudnímu jednání bylo
doručeno dne 14. 10 2011 právnímu zástupci žalované s tím, že toto předvolání
platí i pro žalovanou. Byť byla žalovaná v předvolání poučena o následcích
nedostavení se, jednání nařízené na 15. 11. 2011 bez důvodné a včasné omluvy
zmeškala. Žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Soud prvního stupně
konstatoval, že předmětem řízení je dlužná částka z titulu úhrady částky za
zveřejněnou reklamu, tedy věc, ve které lze uzavřít a schválit smír, a protože
jsou splněny i další podmínky pro možnost vydání rozsudku pro zmeškání, neboť
tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se
sporu, jsou pro rozhodnutí o věci dostatečná, vydal o žalobě vyhovující
rozhodnutí.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 20. září 2012, č. j.
17 Co 323/2012-48, uvedený rozsudek soudu prvého stupně zrušil a řízení po
právní moci platebního rozkazu ze dne 29. 4. 2011 zastavil; zároveň rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá na
jejich náhradu právo.
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že soud prvního stupně vyhověl žalobě
platebním rozkazem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 43 C 93/2011-6, jímž bylo žalované
uloženo do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu zaplatit žalobci 28 800
Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 3. 3. 2011 do zaplacení a
zaplatit náklady řízení anebo ve stejné lhůtě podat proti platebnímu rozkazu
odpor. Platební rozkaz, který obsahoval rovněž výzvu žalované k vyjádření podle
§ 114b odst. 2 o. s. ř., byl spolu s výzvou, zda účastníci souhlasí s tím, aby
ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, doručen žalobci prostřednictvím
jeho právního zástupce dne 4. 5. 2011 a žalované do datové schránky dne 12. 5.
2011. Podáním datovaným 20. 5. 2011 a soudu doručeným 23. 5. 2011, označeným
jako „Žádost o prominutí zmeškání lhůty a vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím
bez nařízení jednání“ žalovaná sdělila, že ke zmeškání soudem stanovené lhůty
sedmi dnů došlo pobytem jejího statutárního orgánu mimo Českou republiku a že
nesouhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Následným podáním ze dne
20. 6. 2011, doručeným soudu dne 21. 6. 2011, označeným jako „Vyjádření
žalovaného k žalobnímu návrhu“, žalovaná popřela, že by si u žalobce zveřejnění
reklamy objednala a že by mezi účastníky byla uzavřena jakákoliv relevantní
dohoda, proto navrhla zamítnutí žaloby. Soud nařídil soudní jednání na 15. 11.
2011, k němuž se žalovaná ani její právní zástupce nedostavili. Žalobce navrhl
vydání rozsudku pro zmeškání.
Odvolací soud s ohledem na to, že platební rozkaz vydaný dne 29. 4. 2011 se
stal pravomocným dne 28. 5. 2011, rozhodl, že je zde dána překážka věci
pravomocně rozsouzené, a proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení po
právní moci platebního rozkazu ze dne 29. 4. 2011 zastavil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že dovolání je
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam z
důvodu nesprávného právního posouzení procesního právního úkonu žalované ze dne
20. 5. 2011, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. Odvolacímu soudu vytýká, že tento právní úkon byl posouzen toliko podle
formálního označení a nikoliv podle jeho obsahu. Poukazuje na to, že v uvedeném
právnímu úkonu žalovaná projevila výslovnou vůli v podobě nesouhlasu s žalobou
a k věci se vyjádřila tak, že nárok žalobce vůbec nevznikl. Soud prvního stupně
podle žalované správně posoudil uvedený právní úkon nejen jako žádost o
prominutí zmeškání lhůty a vyjádření nesouhlasu žalované s rozhodnutím soudu
bez nařízení jednání, ale posoudil jej též jako vyjádření odporu (nesouhlasu)
proti podanému žalobnímu návrhu. Soud prvního stupně také proto nařídil ve věci
samé ústní jednání.
Dovolatelka je tedy přesvědčena, že odvolací soud nesprávně posoudil právní
úkon žalované učiněný dne 20. 5. 2011, a proto navrhla, aby rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7.
článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), nejprve shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s.
ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného
opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska
uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Ve smyslu § 239 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, jen tehdy, pokud dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř. a je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud
nerozhodl v souladu se zákonem, jestliže neprovedl výklad právního úkonu
žalované s ohledem na jeho obsah, ale posoudil jej jen podle jeho formálního
označení, čímž se dopustil nesprávného právního posouzení, a proto je naplněn
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když
je úkon nesprávně označen.
Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle
jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je
účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim
účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a
uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu
podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal
jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu
úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, a ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006,
uveřejněné pod č. C 2862 a C 5207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.
1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, veřejnosti dostupné na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Dovolatelce je namístě přisvědčit, že procesní právní úkon žalované ze dne 20.
5. 2011 byl posouzen odvolacím soudem toliko podle formálního označení a
nikoliv podle jeho obsahu. Ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř. bylo třeba posoudit
skutečnou vůli žalované, kterou projevila v uvedeném právnímu úkonu, a to jako
odpor proti platebnímu rozkazu, jestliže žalovaná projevila nesouhlas s
žalobou, vyjádřila-li své přesvědčení, že nárok žalobce vůbec nevznikl.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že soud prvního stupně správně posoudil
uvedený právní úkon ze dne 20. 5. 2011 nejen jako žádost o prominutí zmeškání
lhůty a vyjádření nesouhlasu žalované s rozhodnutím bez nařízení jednání, ale
též jako vyjádření odporu (nesouhlasu) proti podanému žalobnímu návrhu.
Lze tedy uzavřít, že žalované se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného usnesení
odvolacího soudu.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani žádné vady řízení
nenamítá.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedený právní závěr napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2,
3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. září 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu