20 Cdo 3882/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Strongwest, a.s. se sídlem v
Pardubicích – Starém městě, Pernštýnské náměstí č. 80, identifikační číslo
osoby 27529614, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné K. S., K., pro 53 163,18
Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického,
Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 32031/16, o dovolání
oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
27. 4. 2017, č. j. 40 Co 81/2017-22, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení
soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5,
ze dne 16. 12. 2016, č. j. 067 EX 32031/16-8, kterým soudní exekutor zamítl
návrh oprávněné na zahájení exekuce ze dne 14. 11. 2016 podle rozhodčího nálezu
rozhodce Mgr. Marka Landsmana ze dne 20. 7. 2016, č. j. Sw 1/15-16, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. S odkazem na judikaturu dovolacího a Ústavního soudu
dospěl k závěru, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, podle
něhož by mohla být nařízena exekuce, neboť rozhodčí smlouva neumožňovala
transparentní výběr rozhodce, když obsahovala náhradní způsob určení rozhodce
tak, že pro případ, že žádný z výslovně jmenovaných rozhodců nebude moci funkci
přijmout či vykonávat, nastupuje náhradní způsob určení rozhodce s tím, že
„jediný rozhodce bude určen zastoupeným ze seznamu advokátů vedeného Českou
advokátní komorou“. Z tohoto důvodu byla rozhodčí doložka absolutně neplatná a
rozhodce tak neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc. Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním. Oprávněná
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti celé rozhodčí
doložky a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20
Cdo 1330/2016, namítá, že právní otázka, zda může být rozhodčí doložka neplatná
pouze z části, a to zejména v případě, kdy „právně vadná“ část rozhodčí doložky
nebyla vůbec uplatněna, resp. náhradní způsob určení rozhodce nebyl využit, je
v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně. Namítá, že v projednávané
věci, kdy eventuální způsob určení rozhodce nebyl využit, nelze rozhodčí
doložku považovat za neplatnou jako celek, nýbrž nanejvýš v té její části
zakotvující náhradní způsob výběru rozhodce. Dovolatelka navrhla, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že exekuční návrh oprávněné se
nezamítá, nebo aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo
rozhodnutí soudního exekutora) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. se
dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012,
uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal
a odůvodnil závěr, že rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí
doložky nemá k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení
pravomoc; rozhodčí nález pak není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40
odst. 1 písm. c) exekučního řádu.
Byla-li již exekuce v takovém případě přesto
nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který
exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Dovodil, že zákon o rozhodčím
řízení nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu, že se
jeho výběr neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v
exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení
neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal. Dále Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že v exekučním řízení před
pověřením soudního exekutora provedením exekuce je nezbytné vždy zkoumat, zda
exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Zjistí-li soud, že
rozhodčí doložka nebyla uzavřena nebo že rozhodčí doložka je absolutně neplatná
podle § 39 obč. zák., a rozhodce přesto vydal rozhodčí nález, ačkoliv k tomu
neměl pravomoc, dá soudnímu exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh zamítl, a to
bez ohledu na to, zda povinný podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3670/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3965/2014). Ohledně platnosti rozhodčí smlouvy (doložky) Nejvyšší soud ve svých
dalších rozhodnutích již dříve uzavřel, že „netransparentnost určení jen
některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy
(doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem
předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom
nebo více rozhodcích jmenovitě, a že přijetí o názoru o částečné neplatnosti
ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních
vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu (nebo
usnesení) by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu
rozhodne“ (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod
č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014). Konkrétní závěr, že rozhodčí doložka je
neplatná jako celek, jestliže v ní byl zakotven byť eventuální výběr rozhodce
ze seznamu právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem, a z toho důvodu
je dán důvod k zastavení exekuce, dovodil Nejvyšší soud například již ve svém
usnesení ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 5647/2015.
S přihlédnutím k výše uvedené ustálené judikatuře dovolacího soudu lze
proto uzavřít, že rozhodčí doložku, podle níž pro případ, že žádný z výslovně
jmenovaných rozhodců nebude moci funkci přijmout či vykonávat, nastupuje
náhradní způsob určení rozhodce s tím, že „jediný rozhodce bude určen
zastoupeným ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou“, tedy
právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je nutno považovat za
neplatnou jako celek; okolnost, že o sporu účastníků rozhodl v rozhodčí doložce
jimi určený rozhodce, je z výše uvedených důvodů nerozhodná. Namítá-li dovolatelka rozpor usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1330/2016, s výše uvedenou ustálenou judikaturou
dovolacího soudu, nelze se s ní ztotožnit proto, že v dovolatelkou uvedeném
rozhodnutí dovolací soud právně posuzoval jinou situaci, neboť stranami
rozhodčí smlouvy jmenovaný rozhodce JUDr. Jan Havlíček byl (oproti situaci,
kterou se dovolací soud zabývá nyní) povolán k rozhodování sporu účastníků
rozhodčí smlouvy samostatně (a jen on), a toliko ve zvláštní situaci (rovněž
stranami dohodnuté) mohl spor rozhodnout někdo jiný, určený však nikoli
„libovolně“, nýbrž tím rozhodcem, na kterého rozhodovací oprávnění původně
stranami rozhodčí smlouvy zvolený rozhodce JUDr. Jan Havlíček jmenovitě
delegoval. Za takových okolností odpadla argumentační opora pro závěr o
neplatnosti „celé“ rozhodčí doložky, a proto se dovolací soud se soustředil jen
na tu její část, v níž byl stranami rozhodčí smlouvy určen k rozhodování jejich
sporu JUDr. Jan Havlíček. S ohledem na shora popsané odlišné skutkové
okolnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo
1330/2016, nelze v projednávané věci uplatnit a námitka dovolatele stran
rozporné rozhodovací praxe nemůže obstát. Jestliže tedy odvolací soud předmětnou rozhodčí doložku posoudil jako
neplatnou, postupoval zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a dovolací soud neshledal důvod se od ní odchýlit. Dovolací soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání
oprávněné odmítl. Výrok o náhradě nákladů se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.