20 Cdo 3997/2019-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněného L. K., narozeného XY, bytem XY,
zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20,
proti povinné H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem,
advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, pro 128 260 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 46 EXE
294/2019, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26.
července 2019, č. j. 13 Co 221/2019-47, takto:
Dovolání se odmítá.
Ve shora označené věci Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního
stupně“) usnesením ze dne 16. 5. 2019, č. j. 46 EXE 294/2019-21, zamítl návrhy
povinné na odklad provedení exekuce (výrok I.) a na zastavení exekuce (výrok
II.) nařízené usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 2. 2019, č. j. 46 EXE
294/2019-7, a vedené u soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky, Exekutorský
úřad Cheb.
K odvolání povinné Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze
dne 26. července 2019, č. j. 13 Co 221/2019-47, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil, vyjma části rozhodnutí o zamítnutí návrhu povinné na odklad provedení
exekuce (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a o návrhu povinné na zastavení
exekuce (výrok II.), v obou případech „do pravomocného rozhodnutí o jejím
návrhu na zastavení exekuce co do způsobu provedení prodejem nemovitosti“; v
uvedeném rozsahu usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud
v odůvodnění uvedl, že povinná je ve vztahu k vymáhané pohledávce pasivně
legitimována, neboť vstoupila do řízení jako procesní nástupkyně po manželovi
V. P., zemřelém 12. 4. 2018, naposledy bytem XY (dále rovněž „zůstavitel“),
podle § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“), a musela přijmout stav řízení
(tj. závazky hmotněprávní i procesněprávní), jaké tu byly v době jejího nástupu
do řízení. Exekučním titulem uložená povinnost nahradit oprávněnému náklady
nalézacího řízení byla povinné uložena až v době, kdy již bylo rozhodnuto o
jejím procesním nástupnictví a „není tudíž důvod její pasivní legitimaci ve
vztahu k dotčené pohledávce jakkoli zpochybňovat“.
Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož
přípustnost podle § 237 o. s. ř., spatřuje ve skutečnosti, že napadené usnesení
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda povinnost nahradit náklady
řízení oprávněnému stíhá výlučně dovolatelku (bez ohledu na skutečnost, že se
jedná o procesní nástupkyni ve smyslu § 107 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda se
jedná o závazek, který je součástí pasiv pozůstalosti. Ačkoli dovolatelka
vstoupila do řízení jako procesní nástupkyně zůstavitele, nejsou tím podle
jejího názoru dotčena příslušná ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti
za dluhy zůstavitele v případě předluženého dědictví; jestliže uplatnila
výhradu soupisu dědictví podle § 1706 zákona č. 89/2012, Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném od 1. 1. 2014 (ke dni úmrtí zůstavitele - viz § 3096 o. z.),
dále jen „o. z.“, hradí dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o
dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního
řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není v předestřené otázce procesního
nástupnictví přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v
řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle § 107 odst. 4 o. s. ř. ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního
účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do
řízení. Podle § 1475 odst. 2 o. z. tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, kromě práv
a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo
uplatněny u orgánu veřejné moci. Podle § 1706 o. z. uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele
do výše ceny nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti
nařídil soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou. Nejvyšší soud již uzavřel, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže
práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na
jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. § 107 odst. 1
o. s.
ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v
souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být
účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž účastník přestal
být způsobilý mít práva a povinnosti (např. v rámci trestního řízení při
vyslovení trestu propadnutí majetku) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. června 2002, sp. zn. 29 Odo 3/2001. Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na
místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese
nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního předchůdce (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2002, sp. zn. 29 Odo 3/2001). Vyjádřeno
jinými slovy, dojde-li po zahájení řízení k přechodu práva nebo povinnosti, o
něž v řízení jde, z účastníka na jinou osobu následkem tzv. univerzální sukcese
(např. smrtí fyzické osoby), stává se právní nástupce účastníkem řízení a jsou
pro něj závazné i všechny procesní úkony učiněné jeho právním předchůdcem
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2000, sp. zn. 22 Cdo
1597/2000). V právní teorii i soudní praxi (s důrazem na ustálenou judikaturu dovolacího
soudu) není pochyb ani o tom, že náklady vzniklé za řízení jeho předchůdci
patří k nákladům řízení procesního nástupce (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 26. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 4343/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014, viz rovněž
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 729). Z výše uvedeného je zřejmé, že je-li soudem rozhodnuto o povinnosti uhradit
náklady řízení v neprospěch procesního nástupce v době, kdy již bylo pravomocně
rozhodnuto o jeho procesním nástupnictví, jedná se o výlučnou povinnost
procesního nástupce (nikoli zůstavitele). Dovolatelkou předestřený režim odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele ve
smyslu § 1706 o. z. se může uplatnit pouze za předpokladu, že se jedná o dluhy
zůstavitele, které tvoří součást pozůstalosti, tj. jsou okamžikem smrti
zůstavitele způsobilé přejít na dědice. V posuzované věci však nelze na
povinnost hradit náklady řízení hledět jako na dědické pasivum zůstavitele, ale
jako na výlučnou povinnost jeho procesního nástupce (tj. dovolatelky), protože
tato povinnost vznikla až po úmrtí jejího předchůdce - zůstavitele, který již
nemohl být k tomuto závazku legitimován.
Právní posouzení odvolacího soudu je proto ve výsledku správné, korespondující
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Z toho současně plyne, že dovolatelka
ve spojení s oznámenou právní otázkou jí zvolený předpoklad přípustnosti
dovolání nevystihla a za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §
243c odst. 1 o. s. ř.
K případným vadám odvolacího řízení lze přihlédnout toliko u přípustného
dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); dovolatelka ostatně o
takové námitky dovolání neopírala.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu