20 Cdo 4/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v
exekuční věci oprávněné H. P., zastoupené advokátkou, proti povinným 1/ M. M.,
zastoupenému advokátem, a 2/ D. M., pro 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. Nc 2709/2002, o dovolání povinného 1/
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2003, č.j. 10 Co
682/2003-81, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2003, č.j. 10 Co 682/2003-81, se
ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil k odvolání povinného 1/
usnesení ze dne 7. 8. 2002, č.j. Nc 2709/2002-24, kterým okresní soud nařídil
podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
1. 7. 1997, č.j. Sm 287/97-8, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 11.
1997, č.j. 50 Cm 260/97-16, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5.
2001, č.j. 50 Cm 260/97-261, a rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8.
1999, č.j. 5 Cmo 294/98-89, a ze dne 6. 3. 2002, č.j. 5 Cmo 272/2001-291,
exekuci a jejím provedením pověřil soudní exekutorku (výrok I.), odvolání
povinné 2/ odmítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že
všechny podmínky pro nařízení exekuce byly splněny. K námitce povinného 1/, že
pro tutéž pohledávku je veden u okresního soudu pod sp. zn. E 1108/2000 výkon
rozhodnutí postihující tentýž předmět, uvedl, že pokud exekutor zvolí stejný
způsob exekuce, platí ustanovení § 14 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví
pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Na správnosti
napadeného usnesení nemůže nic změnit ani povinným 1/ uváděné ustanovení § 129
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
120/2001 Sb.“).
V dovolání (které podle jeho obsahu směřuje proti výroku I.) – jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)
– namítá povinný 1/, že řízení je postiženo vadou, která má za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Je přesvědčen, že řízení brání překážka věci rozsouzené, neboť
nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 270 jsou – k vymožení téže
pohledávky mezi týmiž účastníky na základě téhož exekučního titulu – postiženy
jednak výkonem rozhodnutí prodejem nemovitostí (vedeným u okresního soudu pod
sp. zn. E 1108/2000), a jednak exekučním příkazem č.j. Ex 454/02-19-Pl, který
byl již exekutorem v souzené věci vydán. Jelikož ve spise založená plná moc
právní zástupkyně oprávněné se týká jiného řízení, byl návrh na nařízení
exekuce podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Navrhl, aby napadené rozhodnutí
bylo zrušeno a řízení zastaveno.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za věcně i
procesně správné; dovolání je opožděné a jeho účelem je podle jejího mínění
zmařit či pozdržet výkon rozhodnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a § 130 zákona
č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu,
jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji
v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
To, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř., lze posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež
jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.;
výjimečně se může uplatnit i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou,
vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesněprávního) předpisu. V řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) je namístě
podrobit stejnému režimu i argument existencí vad podle § 229 odst. 2 písm. a/,
b/ o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo
1591/2004). Jelikož otázkou, jaký vliv má na řízení o odvolání proti usnesení o
nařízení exekuce skutečnost, že před rozhodnutím odvolacího soudu byl vydán
exekuční příkaz postihující tytéž hodnoty, které jsou již postiženy dříve
(pravomocně) nařízeným výkonem rozhodnutí vedeným mezi týmiž účastníky pro
tutéž pohledávku přiznanou týmž exekučním titulem, dovolací soud dosud neřešil,
je dovolání přípustné, a je i důvodné.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo
1751/2002, uveřejněném v Soudní judikatuře č. 10, ročník 2003 pod č. 187, a v
usnesení ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1481/2003, vyložil, že ve vztahu
mezi řízením o soudní výkon rozhodnutí a exekučním řízením podle zákona č.
120/2001 Sb. nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté tehdy, byl-li vydán
exekuční příkaz, ačkoli mezi týmiž účastníky byl k vymožení stejné pohledávky
přiznané týmž exekučním titulem již dříve (pravomocně) nařízen výkon rozhodnutí
stejným způsobem, na který zní exekuční příkaz, a postihující týž předmět
výkonu.
Vydání exekučního příkazu postihujícího tytéž nemovitosti, jichž se týká dříve
nařízený výkon rozhodnutí, proto brání překážka věci rozsouzené. Ta patří mezi
podmínky řízení, které nelze odstranit a vedou k zastavení řízení.
Protože k podmínkám řízení je soud povinen přihlédnout v každém stádiu řízení,
platí, že vydání exekučního příkazu v průběhu řízení o odvolání proti usnesení
o nařízení exekuce musí vést k zastavení exekučního řízení v rozsahu, v jakém
byly nemovitosti, ohledně jejichž prodeje byl nařízen výkon rozhodnutí,
postiženy exekučním příkazem.
Protože právní názor odvolacího soudu je nesprávný, Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V něm odvolací soud prověří tvrzení povinného, že v souzené věci byl vydán
exekuční příkaz postihující tytéž nemovitosti, jichž se týká výkon rozhodnutí
vedený u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 1108/2000, a v kladném
případě ohledně těchto nemovitostí usnesení soudu prvního stupně zruší a řízení
zastaví.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne podle výsledku dalšího řízení buď soud
(§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.) nebo soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona
č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu