20 Cdo 4128/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Avesolvent, s. r. o., se sídlem v
Praze – Nové Město, Opletalova č. 1284/37, identifikační číslo osoby 26803127,
proti povinnému Ing. J. P., B., adresa pro doručování O.-H., právně
zastoupeného Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě –
Slezské Ostravě, Občanská č. 16, pro 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 150/2001, o dovolání povinného proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2016, č. j. 20 Co
252/2015-161, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26.
ledna 2015, č. j. 69 Nc 150/2001-103, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu
v Brně k dalšímu řízení.
K návrhu oprávněného Městský soud v Brně usnesením ze dne 26. 2. 2002,
č. j. 69 Nc 150/2001-8, nařídil exekuci na majetek povinného podle notářského
zápisu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. N 281/99 a NZ 247/99, sepsaného notářem
JUDr. Jaroslavem Michálkem k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 3 000 000,-
Kč s příslušenstvím a k vymožení nákladů exekuce. Provedením exekuce soud na
návrh oprávněné pověřil JUDr. Milana Usnula, exekutora Exekutorského úřadu
Praha 9. Podáním ze dne 2. 6. 2014 povinný navrhl zastavení exekuce podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že exekutor v letech 2004 a 2005 ve
prospěch oprávněného zpeněžil obchodní podíly povinného, prodal movité i
nemovité věcí povinného a zajistil finanční prostředky na účtu povinného. Od té
doby povinný již nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek a nelze očekávat,
že v budoucnosti nabude hodnotnější majetek, když jeho jediným příjmem je mzda
ve výši cca 4 500,- Kč, z níž nelze realizovat srážky. Usnesením ze dne 26. 1. 2015, č. j. 69 Nc 150/2001-103, Městský soud v
Brně návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Uvedl, že současný soudní
exekutor pověřený vedením exekuce (JUDr. Tomáš Vrána) se zastavením exekuce
nesouhlasí, protože exekuci převzal teprve před čtyřmi měsíci, probíhají první
lustrace majetku povinného a dosud nebylo provedeno terénní šetření a
mobiliární exekuce. Podnět k zastavení exekuce by měl vyjít nikoliv od
povinného, ale od soudního exekutora. Závěr o tom, zda je namístě exekuci podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., zastavit, je třeba uskutečnit na
základě zjištění exekutora a nikoliv na základě tvrzení povinného. Během
exekuce bylo předchozím exekutorem JUDr. Usnulem dosud vymoženo 153 000 Kč
prodejem nemovitých věcí povinného (v roce 2009) a dále oprávněná obdržela
platbu ve výši 2 161,50 Kč (v roce 2011). Aktuálnímu exekutorovi JUDr. Vránovi
(exekuci provádí od května 2014) je třeba poskytnout prostor k tomu, aby
využil svých oprávnění a ukončil vlastní šetření o dalším možném majetku a
příjmech povinného. Usnesení soudu prvního stupně povinný napadl včasným odvoláním, v němž
mimo jiné uvedl, že během exekuce došlo k realizaci veškerého jeho majetku. Ze
sdělení exekutora Mgr. Gajdoše (byl provedením exekuce pověřen před JUDr. Vránou) ze dne 8. 2. 2011, jakož i z odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně
ze dne 3. 5. 2004 a 11. 3. 2011 a z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 26. 4. 2012 je zřejmé, že exekuce má být zastavena pro nedostatek
majetku, když poté, co byla v dražbě prodána chata povinného, povinný zůstal
zcela bez prostředků. Povinnému nelze klást k tíži, že exekucí se zabývá již
čtvrtý exekutorský úřad. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 5. 2016, č. j. 20 Co
252/2015-161, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvého
stupně zdůraznil, že podnět k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. e) o. s. ř. nepodává povinný, ale soudní exekutor.
Ze sdělení exekutora,
které si odvolací soud vyžádal, bylo zjištěno, že (jímž byl v době rozhodnutí
odvolacího soudu JUDr. Lukáš Jícha) byl v dané věci vydán exekuční příkaz
přikázáním srážek ze mzdy povinného „č. j. 60 Ex 283/2005“ a exekuční příkaz
přikázáním srážek z důchodu manžela povinného „č. j. 103 Ex 19563/14-64 ze dne
19. 11. 2014“. Byly též učiněny součinnostní dotazy na BRE Bank S. A., Modrá
pyramida stavební spořitelna, Volksbank CZ a. s., Raiffeisenbank a. s.,
Raiffeisen stavební spořitelna, byl vydán exekuční příkaz přikázáním srážek z
bankovního účtu povinného „č. j. 6 Ex 283/2005“, exekuční příkaz přikázáním
srážek ze mzdy z bankovního účtu manžela povinného „č. j. 103 Ex 19563/14-59 ze
dne 12. 11. 2014“ a bylo sepsáno celkem 37 movitých věcí. Exekutor též ve svém
nesouhlasném stanovisku bere v úvahu i „jistý výhled do budoucna“. Odvolací
soud uzavřel, že popsané stanovisko exekutora nemohl při svém rozhodování
pominout, neboť podle názoru exekutora „situace povinného není takového
charakteru, že by již nyní umožňovala učinit spolehlivý úsudek o jeho
nemajetnosti ve smyslu § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.“. Nelze vyloučit, že
povinný v budoucnosti nabude majetek, případně mu vznikne právo na důchod. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá v něm
zejména, že odvolací soud po obdržení zprávy o průběhu exekuce a o zamýšlených
krocích ze strany exekutora rozhodl o odvolání, aniž by sám posoudil, zda je
dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., nebo aniž by zprávu exekutora před svým rozhodnutím zaslal povinnému a
nařídil ve věci jednání. Jestliže by si zprávu od exekutora prověřil nebo se
povinného dotázal na jeho stanovisko k postoji exekutora, zjistil by, že
exekuční příkazy, na které exekutor odkazuje, byly z větší části zrušeny
předchozím exekutorem (exekuční příkazy postihující účet a důchod manžela
povinného ze dne 12. 11. a 19. 11. 2014 byly zrušeny dne 10. 6. 2015). Soud by
při takovém postupu rovněž zjistil, že exekuční příkaz postihující účet
povinného ze dne 2. 12. 2005 je neproveditelný, protože účet povinného byl dne
21. 7. 2008 zrušen, poslední a jediná srážka ze mzdy povinného na základě
exekučního příkazu ze dne 14. 1. 2011 byla provedena v první polovině roku
2015, movité věci sepsané na základě exekučního příkazu ze dne 14. 9. 2015 jsou
nízké hodnoty a jsou všechny předmětem vylučovacích žalob, mobiliární exekuce
byla vůči povinnému provedena již v roce 2005 a nepřinesla žádný výtěžek. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v
projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013, se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné
právně významné, zda soud rozhodující o návrhu povinného na zastavení exekuce
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vyjde ze zprávy exekutora o
dosavadním průběhu exekuce a o exekutorem zamýšleném budoucím postupu, aniž by
na základě obsahu spisu přezkoumával její věcnou správnost a odůvodněnost
zamýšlených kroků exekutora směřujících k vymožení plnění z exekučního titulu. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech
vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., výkon rozhodnutí bude
zastaven, jestliže průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím
bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů.
Podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst.
1 písm. e) o. s. ř. a exekutor návrhu nevyhoví, je soud povinen o tomto návrhu
rozhodnout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo
1062/2005, a ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008). Odvolacím soudem
vyžádaná zpráva exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a
jaké je stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý
zdroj informací, jen jde-li o sdělení exekutora, které kroky hodlá v
budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, když
je věcí soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup
exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva exekutora naopak
neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce,
jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o
návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti. Sdělení
exekutora o dosavadním průběhu exekuce a o jím předpokládaných dalších krocích
je tedy jen jedním z podkladů, z nichž soud vychází, a nemůže nahradit
zjištění, která má soud za účelem posouzení návrhu na zastavení exekuce zjistit
z obsahu exekučního spisu, včetně spisu exekutora. Jinak by došlo k porušení
pravidla, že právě soud jako na výsledku exekuce zcela nezainteresovaný orgán
má v zákonem stanovených případech oprávnění zasáhnout do dalšího průběhu
exekuce, a to případně i v rozporu s postojem exekutora. Bez vyhodnocení obsahu
spisu exekuční soud v projednávané věci nemohl ve všech souvislostech posoudit,
zda je reálné očekávat, že exekuce (která je vedena již od roku 2002) nebude
pokračovat bezúčelně a zda je nebo není naplněn důvod pro její zastavení podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Obsah exekučního spisu je třeba
vyhodnotit v jeho úhrnu (exekuce byla nařízena již v roce 2002). Na tomto
závěru ničeho nemění, že výhradně exekutor má právo k vedení exekuce a
oprávnění k určení způsobu provedení exekuce (ustanovení § 58 odst. 3 o. s.
ř.). Výše uvedené není v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3.
2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, na něž odvolací soud odkazuje a z něhož pro
posuzovaný případ vyplývá pouze to, že exekutor může dát podnět (nikoliv návrh)
k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a že při rozhodnutí o
tom, zda má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, soud mimo jiné vychází i ze
stanoviska exekutora, které si vyžádá.
Dodává se, že zákon ani ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu bez dalšího
nevyžadují, aby o návrhu na zastavení exekuce bylo rozhodováno po předchozím
jednání; jednání je třeba zpravidla nařídit jen při rozhodování o návrzích
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003, uveřejněné pod číslem
3/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tomu tak proto, že důvody
pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř.
pravidelně spočívají ve skutečnostech, které jsou relevantní podle hmotného
práva (např. zda došlo nebo nedošlo k zániku pohledávky z exekučního titulu
započtením), nikoliv ve skutečnostech procesní povahy, které lze zjistit z
obsahu spisu (např. to, zda lze očekávat, že pokračování exekuce nepovede ani k
pokrytí nákladů exekuce, případně nákladů na další pokračování exekuce).
Námitka povinného, že z exekučního titulu plyne vzájemná povinnost oprávněného
a povinného a že oprávněný při nařízení exekuce nepředložil listinu vydanou
nebo ověřenou státním orgánem, z níž by bylo patrno, že oprávněný svůj závazek
splnil, byla uplatněna až v dovolání, a proto se jí dovolací soud nezabýval
(ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není - jak vyplývá z výše
uvedeného – správné a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozhodnutí
odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení se exekuční soud bude
zabývat prověřením správnosti údajů sdělených exekutorem v jeho zprávě (viz
shora) o stavu případného majetku povinného, ze kterého by údajně mohla být
vymáhaná pohledávka uspokojena.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. září 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu