20 Cdo 4215/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy
Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné NAVOS a.s., se
sídlem v Kroměříži, Čelakovského 1858, IČO 47674857, proti povinnému
Zemědělskému družstvu Paršovice v likvidaci, se sídlem v Paršovicích, IČO
00149471, zastoupenému JUDr. Ladislavem Poláškem, advokátem se sídlem v Rožnově
pod Radhoštěm, Radhošťská 321, pro 15.372.269,79 Kč, vedené u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 29 Nc 1500/2006, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 27. 6. 2008, č. j. 40 Co
155/2008-44, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 13. 2. 2007, č.
j. 29 Nc 1500/2006-10, jímž okresní soud nařídil exekuci. Své rozhodnutí
odůvodnil zjištěním, že exekučním titulem je výpis ze seznamu pohledávek
přihlášených v konkursním řízení vedeném proti povinnému u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 22 K 44/2004 k uspokojení pohledávek oprávněné ve výši
9.683.302,- Kč a 5.688.967,79 Kč a pro náklady exekuce. Tyto pohledávky,
uplatněné oprávněnou, byly uznány správcem konkursní podstaty povinného ve výše
uvedených částkách; usnesení z 18. 3. 2005, č. j. 22 K 44/2004-44, jímž krajský
soud prohlásil na majetek povinného konkurs, byl usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze 6. 9. 2006, č. j. 1 Ko 101/2005-162, změněn tak, že návrh na
prohlášení konkursu byl zamítnut. Podle § 45 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) tak zanikly účinky prohlášení
konkursu uvedené v ustanovení § 14 písm. a) – e), g), i) a l) zákona, avšak
platnost a účinnost úkonů provedených v průběhů konkursu tím dotčena nebyla.
Dne 20. 5. 2008 pak krajský soud usnesením č. j. 22 K 44/2004-363, schválil
konečnou zprávu o zpeněžení majetku úpadce (povinného), předloženou správcem
konkursní podstaty po zrušení konkursu dne 19. 9. 2007.
Upravený seznam přihlášených pohledávek (§ 21 odst. 3 ZKV) je samostatným
exekučním titulem založeným zákonem o konkursu a vyrovnání, který tím rozšiřuje
výčet exekučních titulů uvedených v § 274 o. s. ř. a v § 40 exekučního řádu. Na
základě upraveného seznamu přihlášených pohledávek lze vést po zrušení konkursu
výkon rozhodnutí (exekuci) na úpadcovo jmění pro určitou pohledávku za
předpokladu, že taková pohledávka byla zjištěna (§ 23 odst. 1 ZKV) a současně,
že tuto pohledávku úpadce výslovně nepopřel (§ 21 odst. 2 ZKV). K prokázání
exekučního titulu, jímž je seznam přihlášených pohledávek ve smyslu ustanovení
§ 45 odst. 2 ZKV, postačí oprávněnému předložit výpis z tohoto seznamu.
Odvolací soud považuje shodně se soudem prvního stupně vykonávaný seznam
přihlášek za vykonatelný po stránce formální i materiální. Při přezkumném
jednání byla zjištěna a uznána pohledávka oprávněného v úhrnné výši
15.372.269,79 Kč ve prospěch oprávněného. Tato pohledávka povinným jakožto
úpadcem popřena nebyla a konkurs na majetek povinného byl zrušen usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze 6. 9. 2006, č. j. 1 Ko 101/2005-162 (jímž bylo
prvostupňové rozhodnutí o prohlášení konkursu změněno tak, že návrh na jeho
prohlášení byl zamítnut). K odvolací námitce povinného krajský soud zdůrazňuje,
že podle § 45 odst. 2 ZKV je exekučním titulem seznam přihlášek, který je
součástí konkursního spisu, a který nepředstavuje „žádné procesní rozhodnutí“,
pročež se účastníkům konkursního řízení nedoručuje. Věřitelé však mají nárok na
výpis z tohoto seznamu; pokud tedy oprávněný, který disponuje výpisem ze
seznamu přihlášených pohledávek, navrhne na jeho základě nařízení exekuce, má
se zato, že tak činí na základě vlastního seznamu přihlášek ve smyslu § 45
odst. 2 ZKV. Výpis ze seznamu je pak listinou vydanou soudem a pro exekuční
řízení musí představovat listinu stejné právní síly jako samotný seznam
přihlášek. Podle názoru krajského soudu ani případná vada nalézacího
konkursního řízení spočívající – jak tvrdí povinný – v tom, že došlo k odnětí
jeho možností jednat před soudem, do exekučního řízení přenositelná není již
proto, že podle § 45 odst. 1 ZKV platnost a účinnost úkonů provedených v
průběhu konkursu dotčena není. S odvolací námitkou povinného, že „se ve věci
vykonává neexistující (protože promlčená) pohledávka“, se krajský soud
vypořádal závěrem, že promlčením pohledávky přiznané podkladovým rozhodnutím se
soud může zabývat teprve v řízení o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 238a
odst. 1 písm. „d)“ /správně má být písm. „c)“/, odst. 2 o. s. ř.; zásadní
právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že otázka
vykonatelnosti exekučního titulu, zde výpisu ze seznamu přihlášených
pohledávek, jím byla vyřešena v rozporu s ustálenou soudní praxí, zejména s
usnesením Nejvyššího soudu z 21. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 17/2004, a usnesením
téhož soudu z 12. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2479/2006. V prvním z uvedených
rozhodnutí uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005, pod poř.
č. 40, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že seznam přihlášek (§ 45 odst. 2 ZKV ve
znění účinném před 30. 4. 2000) je ve smyslu § 40 odst. 1 písm. g) exekučního
řádu exekučním titulem jen, nabylo-li rozvrhové usnesení právní moci. Ve vztahu
k majetku povinného byla vedena dvě konkursní řízení. V prvém z nich, v němž
likvidátor úpadce nebyl soudem vyrozuměn o přezkumném jednání konaném dne 28.
1. 2003, byl usnesením z 30. 4. 2002, č. j. 22 K 6/2002-33, na majetek
povinného prohlášen konkurs. Likvidátor úpadce obě předmětné pohledávky zapsané
do seznamu přihlášek popřel (vyjádřením ze 16. 2. 2002 k návrhu na prohlášení
konkursu a podáním z 8. 8. 2002 k seznamu přihlášek předloženému správcem
konkursní podstaty). Vrchní soud pak usnesením z 15. 7. 2004, č. j. 2 Ko
193/2002-111, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na
prohlášení konkursu zamítl, a i z jeho rozhodnutí je patrno, že nyní vymáhané
pohledávky považoval za promlčené. Rozhodnutí soudů obou stupňů pak Nejvyšší
soud ČR zrušil usnesením z 26. 6. 2007, č. j. Odo 7/2005-297, s odůvodněním, že
povinnému (tím, že k projednání návrhu na prohlášení konkursu nebylo nařízeno
jednání) byla nesprávným úředním postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem. V odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce (č.
l. 15) pak povinný uvádí, že oprávněný vzal v řízení sp. zn. 22 K 6/2002 dne
11. 9. 2007, tedy poté, co Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil,
svůj návrh na prohlášení konkursu zpět.
Podruhé pak byl na majetek povinného k návrhu oprávněného (a dalších
navrhovatelů) prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Ostravě z 18. 3.
2005, č. j. 22 K 44/2004-44, řízení však bylo právě ve vztahu k oprávněnému
jako jednomu z navrhovatelů pro překážku věci (tehdy) pravomocně rozhodnuté
zastaveno. Jak plyne z vyjádření likvidátora úpadce z 24. 1. 2005 k návrhům
dalších navrhovatelů z 25. 11. 2004 na prohlášení konkursu, pohledávku
oprávněného jako jednoho z nich povinný opět popřel. K odvolání povinného pak
vrchní soud rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze 6. 9. 2006, č. j. 1 Ko
101/2005-162, opět změnil tak, že návrh (zbylých) navrhovatelů na prohlášení
konkursu zamítl. V tomto druhém konkursním řízení pak bylo dne 21. 2. 2006
uskutečněno pouze zvláštní přezkumné jednání, v němž již nebyly opětovně
přezkoumávány pohledávky věřitelů přihlášené v průběhu předchozího konkursního
řízení.
Vzhledem k uvedenému má dovolatel zato, že závěry vyslovené v usnesení
Nejvyššího soudu ČR z 26. 6. 2007, č. j. 29 Odo 7/2005-297, by měly být
vztaženy i na v pořadí druhé konkursní řízení vedené pod sp. zn. 22 K 44/2004,
pro něž by měly platit také závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí
z 25. 7. 2008, č. j. 20 Cdo 5078/2007-233, že totiž způsobilost seznamu
přihlášek být exekučním titulem je vázána na předpoklad, že musí jít o
pohledávku zjištěnou, že pohledávka nesmí být úpadcem výslovně popřena, a že ke
zrušení konkursu musí dojít po splnění rozvrhového usnesení. Konkurs byl zrušen
zcela nepochybně mimo popření pohledávky oprávněného před vydáním rozvrhového
usnesení, které v daném případě nemůže být vzhledem ke shora uvedenému již
vůbec vydáno. Názor soudu, podle něhož je seznam pohledávek exekučním titulem i
v případě, že konkurs byl zrušen před vydáním rozvrhového usnesení, tedy
správný není, povinný tedy navrhuje zrušení rozhodnutí obou stupňů a vrácení
věci.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl
k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o
tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů
procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí
– tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně
jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovozuje-li povinný přípustnost dovolání z rozporu napadeného usnesení s
judikaturou, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 17/2004 a s
usnesením sp. zn. 20 Cdo 2479/2006, které z něj vychází, je jeho odkaz na
uvedené uveřejněné i další rozhodnutí nepřípadný, jelikož ta se vztahovala na
ustanovení § 45 odst. 2 ZKV, ve znění účinném do 30. 4. 2000, tedy ve znění
před novelizací provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. účinným od 1. 5. 2000. Tento
zákon svým bodem 18 změnil znění ustanovení § 45 odst. 2 ZKV tak, že na příště
bylo možno na základě seznamu přihlášek vést pro zjištěnou a nepopřenou
pohledávku výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění nikoli až po právní moci
rozvrhového usnesení, ale již po zrušení konkursu. Jak přitom plyne z
rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 5078/2007, jehož se ostatně dovolává samotný povinný,
posouzení, zda seznam přihlášených pohledávek má jako tzv. jiná /než ostatní
exekuční tituly obsažené ve výčtu pod písmeny a)-f)/ listina podle § 40 odst. 1
písm. g) exekučního řádu povahu exekučního titulu, je rozhodná doba, kdy se
tento seznam stal součástí zápisu o přezkumném jednání. To se v řízení vedeném
pod sp. zn. 22 K 44/2004 (nikoli tedy v předchozím konkursním řízení sp. zn. 22
K 6/2002) konalo dne 1. 9. 2005 a (jako tzv. zvláštní přezkumné jednání) 21. 2.
2006. Z uvedeného plyne, že bylo nutno aplikovat ustanovení § 45 odst. 2 ZKV,
ve znění účinném od 1. 5. 2000, tedy po novelizaci provedené zákonem č.
105/2000 Sb., kdy možnost vést exekuci na úpadcovo jmění již nebyla vázána na
existenci pravomocného rozvrhového usnesení. Týž závěr o nutnosti aplikace
ustanovení § 45 odst. 2 ZKV, ve znění po novelizaci plyne i ze skutečnosti, že
konkurs prohlášený v řízení sp. zn. 22 K 44/2004 byl zrušen teprve v důsledku
měnícího rozhodnutí Vrchního soudu z 6. 9. 2006, sp. zn. 1 Ko 101/2005-233
(162), jímž byl návrh na konkurs zamítnut (§ 44a ZKV).
Nepřípadný je také dovolatelův argument, že by se závěr zaujatý Nejvyšším
soudem ve zrušovacím usnesení z 26. 6. 2007, č. j. 29 Odo 7/2005-297 (vydaném v
konkursním řízení sp. zn. 22 K 6/2002), měl vztahovat i na „předmětné“
konkursní řízení sp. zn. 22 K 44/2004. V onom prvním řízení byla rozhodnutí
soudů obou stupňů zrušena (č. l. 73) pro zmatečnostní vadu – odnětí možnosti
jednat před soudem – proto, že o návrhu na prohlášení konkursu bylo v rozporu
se zákonem rozhodnuto bez jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1.
2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 7, ročník 2006, pod poř. č. 64); nešlo tedy o vadu při nařízení
přezkumného jednání (§ 21 ZKV).
Tvrzení povinného, že „ve věci pak bylo uskutečněno dne 21. 2. 2006 pouze
zvláštní přezkumné jednání“, nemá oporu ve spise, jelikož z obsahu jeho příloh
plyne, že před zvláštním přezkumným jednáním (§ 22 odst. 1 ZKV) proběhlo dne 1.
9. 2005 přezkumné jednání podle § 21 odst. 1 ZKV (jehož se řádně předvolaný
úpadce /povinný/ nezúčastnil).
K dovolatelovu tvrzení (viz třetí odstavec třetí strany dovolání), že nyní
vykonávané pohledávky popřel ve svém podání z 24. 1. 2005, jímž se vyjádřil k
„návrhům jednotlivých navrhovatelů“ na prohlášení konkursu v řízení sp. zn. 22
K 44/2004, soud připomíná, že přezkumné jednání je v pojetí zákona o konkursu a
vyrovnání vnímáno jako zvláštní soudní jednání, při kterém jedině lze účinně
přezkoumat přihlášené pohledávky konkursních věřitelů (že tedy jejich popření s
účinky předjímanými pro další chod konkursního řízení ustanoveními § 23 a
následujících ZKV není mimo přezkumné jednání možné, viz rozsudek Nejvyššího
soudu ČR z 25. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 5 pod poř. č. 48).
Námitka povinného, že v předcházejícím konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 22
K 6/2002, nebyl vyrozuměn o přezkumném jednání konaném 28. 1. 2003, soud
zdůrazňuje, že byl-li po předchozím zrušení konkursu znovu prohlášen konkurs na
majetek téhož dlužníka (připomíná se však, že i tento v pořadí druhý konkurs
byl zrušen), nejsou konkursní věřitelé ani správce konkursní podstaty vázáni
procesními úkony, které v procesu přezkoumávání přihlášených pohledávek učinili
podle § 23 a následujících ZKV v průběhu prvního konkursu, že tedy případná
absence povinného u přezkumného jednání při prvním konkursním řízení na další
konkursní řízení vliv nemá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 27. 9. 20069 sp.
zn. 29 Odo 961/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.
7, ročník 2007 pod poř. č. 72).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona
č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu