20 Cdo 4368/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D. v exekuční věci oprávněného JUDr. Zbyňka Zapotila, advokáta se sídlem v
Praze 5, Lidická 28, jako správce konkursní podstaty úpadce ELEKTROPUS s. r.
o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 173/12, identifikační číslo osoby 48 58 73
20, proti povinné K + L STAVBY PRAHA s. r. o. se sídlem v Praze 5, Plzeňská
792/271, identifikační číslo osoby 25 63 47 12, zastoupené JUDr. Milanem
Pavlíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, pro
10,518.815,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. Nc 3584/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z
11. 6. 2010, č. j. 14 Co 135/2010-334, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 11. 6. 2010, č. j. 14 Co 135/2010-334, v
napadené části, tj. vyjma výroku I., jímž bylo řízení o odvolání oprávněného
zastaveno, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 z 1. 6. 2009, č. j. Nc
3584/2004-279, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením z 1. 6. 2009, č. j. Nc 3584/2004-279, obvodní soud rozvrhl
rozdělovanou majetkovou podstatu povinné ve výši 16,913.503,- Kč tak, že z ní
uspokojil pohledávku České republiky – Finančního úřadu Praha 5 na dani z
přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) z převodu nemovitostí v dražbě v částce
3,076.768,- Kč, a to s odůvodněním, že „DPH představuje náklady státu“, a dále
pohledávku soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila na náhradu nákladů
exekuce v částce 2,207.077,- Kč k hotovému zaplacení; zbytek rozdělované
podstaty ve výši 11,629.648,- Kč byl vydán správkyni konkursní podstaty povinné
advokátce JUDr. Haně Neštické.
Napadeným usnesením městský soud usnesení soudu prvního stupně (kromě toho, že
řízení o odvolání oprávněného zastavil) změnil tak, že z rozdělované podstaty
13,965.276,- Kč, zjištěné tedy oproti soudu prvního stupně částkou (viz níže)
nižší, a to o předtím provedený odpočet DPH, uspokojil pohledávku soudního
exekutora JUDr. Vladimíra Plášila na náhradu nákladů exekuce v částce
2,207.077,- Kč k hotovému zaplacení; zbytek rozdělované podstaty ve výši
11,758.189,- Kč byl vydán správkyni konkursní podstaty povinné advokátce JUDr.
Haně Neštické.
Pokud jde o část napadeného rozhodnutí týkající se daně z přidané hodnoty,
odvolací soud předně „upozornil na omyl, z něhož vycházel povinný v odvolání.“
Ten totiž považuje za projednávanou pohledávku finančního úřadu ve výši
3,030.930,- Kč, která byla skutečně přihlášena do exekučního řízení přihláškou
z 21. 10. 2005. Jedná se však o součet pohledávek z výkazů daňových nedoplatků
na dani z přidané hodnoty z běžné obchodní činnosti povinné, vydaných v období
od 26. 1. 2004 do 26. 7. 2004 v celkové částce 2,971.509,- Kč zvýšené o náklady
ve výši 59.430,- Kč, celkem tedy 3,030.939,- Kč. Tato přihlášená pohledávka by
byla skutečně pohledávkou na dani, tedy pohledávkou páté skupiny podle § 337c
odst. 1 písm. e) o. s. ř. Předmětem tohoto exekučního řízení je však jiná
daňová pohledávka, totiž pohledávka na dani z přidané hodnoty z převodu
dražených nemovitostí, ohledně níž nebyl vydán žádný výměr a kterou je ze
zákona povinen vypočítat a odvést přímo soudní exekutor. Částka odpovídající
dani z přidané hodnoty do rozdělované podstaty nepatří; soud (exekutor) ji
odvede na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně
ihned poté, co bylo zaplaceno nejvyšší podání, aniž o tom vydává zvláštní
rozhodnutí. Z prodeje nemovitostí v dražbě byly získány výsledné ceny
16,000.000,- Kč a 193.514,- Kč, celkem tedy 16,193.514,- Kč. Z této částky činí
19% daň z přidané hodnoty právě sporná částka 3,076.768,- Kč. Soud prvního
stupně pochybil jen potud, že tuto daňovou pohledávku odečetl od rozdělované
podstaty již jako pohledávku podle § 337c odst. 1 písm. a) o. s. ř.; správně
mělo být ve smyslu judikátu R 69/2008 postupováno tak, že částka DPH z ceny
vydražených nemovitostí měla být z majetkové podstaty odečtena již před jejím
rozdělením, neboť do ní nepatří. Rozdělovanou podstatu tedy v daném případě
tvoří částka 13,116.746,- Kč (vydražená cena 16,193.514,- Kč mínus DPH v částce
3,076.768,- Kč) s připočtením úroků ke dni rozhodnutí odvolacího soudu 11. 6.
2010 v částce 848.530,- Kč, celkem tedy částka 13,965.276,- Kč, nikoli, jak
uvedl obvodní soud, 16,913.503,- Kč. Po odečtení pohledávky soudního exekutora
na náhradu nákladů exekuce v částce 2,207.087,- Kč od rozdělované podstaty
nebude tedy do konkursní podstaty povinné vyplaceno 11,629.648,- Kč, nýbrž
11,758.189,- Kč.
Pokud jde o část napadeného rozhodnutí týkající se uspokojení pohledávky
soudního exekutora na náklady exekuce, rozhodl odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně, jelikož ten „sice – zařadil-li náhradu nákladů exekuce do první
skupiny podle § 337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. – aplikoval nesprávnou normu,
totiž ustanovení § 68 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009,
jeho rozhodnutí je však věcně správné.“ Odvolací soud – byť je mu známa
judikatura Ústavního soudu, podle níž je „pro posouzení použitelnosti nové
právní úpravy provedené zákonem č. 367/2007 Sb., jímž byl novelizován exekuční
řád, při absenci intertemporálních ustanovení rozhodný okamžik vydání
rozhodnutí soudu o nařízení exekuce“, přesto, shodně se soudem prvního stupně,
zastává názor, že pohledávku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce
nutno zařadit do první skupiny podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř., i když
byla předmětná exekuce nařízena dne 6. 12. 2004, tedy podle exekučního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2007. Jestliže totiž exekuční řád v tomto znění
neobsahoval výslovné ustanovení o uspokojení nákladů exekuce při rozvrhu
rozdělované podstaty, a ustanovení § 337 o. s. ř. zařazení nákladů exekuce do
určité skupiny a pořadí rovněž neřešilo, odvolací soud vycházel ze zákona č.
347/2007 Sb., jako výkladového východiska a důvodové zprávy k němu, protože
není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných exekučním řádem a jeho
novelou provedenou zákonem č. 347/2007. Podle důvodové zprávy k návrhu tohoto
zákona došlo touto novelizací mimo jiné ke zpřesnění právní úpravy, nikoli tedy
k její změně, a to též, pokud jde o náklady exekuce, které byly do budoucna
výslovně zařazeny při rozvrhu rozdělování podstaty do první skupiny, přičemž
předkladatel novely přistoupil k výslovné právní úpravě zařazení pohledávek
exekutora do první skupiny rovněž proto, že stanovisko Nejvyššího soudu k
výkladu zákona č. 120/2001 Sb., sp. zn. Cpjn 200/2005 vyjadřuje ve své části
XVIII názor opačný, že se totiž pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce
v rozvrhu rozdělované podstaty uspokojí až ve skupině třetí.
V dovolání povinná ohlašuje všechny tři dovolací důvody obsažené ve výčtu
ustanovení § 241 odst. 2 a 3 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje v závěru odvolacího soudu, že rozvržena
měla být majetková podstata ve výši 13,965.276,- Kč (oproti částce 16,913.503,-
Kč, jíž rozdělovanou podstatu vyčíslil soud prvního stupně), odůvodněném
argumentem, že částka 3,076.768,- Kč odpovídající 19% DPH z výsledné ceny
vydražených nemovitostí vůbec do rozdělované podstaty nepatří, jelikož měla být
odečtena (vydána exekutorem a zaplacena) již před rozdělováním podstaty, jak
judikoval Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí z 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co
471/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
86/2005. Odvolací soud konstatoval, že dražené nemovitosti patřily do
obchodního majetku povinného, a s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp.
zn. Cpjn 6/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 69/2008 rozhodl, že rozdělovaná podstata tvoří pouze částku 13,116.746,-
Kč (vydražená cena 16,193.514,- Kč mínus DPH 3,076.768,- Kč s připočtením úroků
ke dni vydání napadeného rozhodnutí 11. 6. 2010 v částce 848.530,- Kč). V
uvedeném stanovisku sice Nejvyšší soud uzavřel, že DPH z převodu vydražených
nemovitostí do rozdělované podstaty nenáleží a že soud, případně soudní
exekutor má tuto daň odvést ihned poté, co bylo podání zaplaceno (ve lhůtě
povinného k podání daňového přiznání), v tomto stanovisku však tuto otázku
řešil pouze z pohledu zajišťování a odvádění DPH soudem při prodeji obchodního
majetku povinného v dražbě prováděné v rámci exekuce, nikoli však již „;k
řešení této problematiky za situace, kdy v mezidobí byl na majetek povinného
prohlášen konkurs.“ Jestliže tedy exekutor své daňové povinnosti nesplnil, v
souladu se zákonem v termínech k 25. 8. 2005, resp. 25. 12. 2006 DPH neodvedl,
a finanční prostředky získané dražbami a jejich přírůstky za dobu do prohlášení
konkursu, které ovšem patří povinnému – úpadci, měl k datu prohlášení konkursu
tj. k 16. 10. 2006 a dále k datu napadeného rozhodnutí 11. 6. 2010 stále na
svém bankovním účtu a ve své dispozici, musí být tato částka vydána do
konkursní podstaty povinného. Exekutor již není od okamžiku prohlášení
konkursu, tedy od 16. 10. 2010, podle zákona o konkursu a vyrovnání oprávněn
jakkoli disponovat s majetkem povinného a je povinen tento majetek vydat do
konkursní podstaty.
Povinná je proto přesvědčena, že v daném případě jednak je dlužná DPH
pohledávkou státu, že však jde o daňovou pohledávku, nikoli náklady řízení
vzniklé státu v souvislosti s prováděním dražby, a jednak, že – poněvadž DPH
nebyla exekutorem v zákonném termínu do dne přihlášení konkursu odvedena
příslušnému správci daně – že taková pohledávka může být uspokojena výhradně v
režimu zákona o konkursu a vyrovnání.
Správný není ani závěr soudu, že pohledávka na DPH, kterou má exekutor zaplatit
na základě rozhodnutí soudu o rozvrhu rozdělované podstaty, nebyla finančním
úřadem přihlášena do konkursního řízení a že údajně jde o pohledávku jinou, a
to na DPH z běžné obchodní činnosti. Finanční úřad přihlásil do konkursního
řízení vedeného na majetek povinného u Městského soudu v Praze od 16. 10. 2006
pohledávky ve výši celkem 12,808.246,38 Kč, z toho mimo jiné přihláškou č. 56 z
26. 2. 2007, upřesněnou 1. 3. 2007 i pohledávku ve výši 3,716.736,- Kč z důvodu
nezaplacené DPH z převodu nemovitostí v dražbě ve výši 3,076.736,- Kč, splatné
dne 25. 8. 2005 a penále od 26. 8. 2005 do 15. 10. 2006 ve výši 639.968,- Kč.
Pohledávka byla při přezkumném jednání dne 5. 3. 2007 soudem také zjištěna; jde
tedy o pohledávku vzniklou před prohlášením konkursu, do tohoto konkursu
přihlášenou a soudem řádně zjištěnou. Správkyně konkursní podstaty při jednání
u odvolacího soudu a povinná v průběhu řízení odkázaly na přihlášku finančního
úřadu a protokol z přezkumného jednání, které výše uvedenou skutečnost
prokazují.
Z principu samotného konkursního řízení pak podle dovolatelky nemůže obstát
závěr odvolacího soudu ani z toho hlediska, že nezaplacená daňová pohledávka,
vzniklá před prohlášením konkursu, je uspokojována v exekuci, protože není
přihlášená do konkursního řízení, jelikož přihláška pohledávky do konkursu je
věřitelovým právem, nikoli jeho povinností. Jde-li tedy nepochybně o daňovou
pohledávku vzniklou více než rok před prohlášením konkursu, může být tato
pohledávka, stejně jako ostatní daňové pohledávky, uspokojena jen v rámci
konkursního řízení, jelikož stát je věřitel ve stejném postavení jako ostatní
věřitelé a nemůže být (v souladu s judikaturou) zvýhodněn a uspokojen mimo toto
konkursní řízení.
Dovolání, přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e/, odst. 2 ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (a ve vztahu k té /podle obsahu
potvrzující/ části napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud rozhodl o
uspokojení pohledávky soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce, podle §
238a odst. 1 písm. e/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř. pro rozpor s judikaturou), je – byť jen zčásti – důvodné.
V odůvodnění usnesení z 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004 (publikovaného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 86/2005), Krajský soud v
Praze výslovně zdůraznil, že i když exekuční řízení již bylo ve stadiu rozvrhu,
po prohlášení konkursu nemohli být oprávněný a další osoby přicházející v úvahu
(včetně exekutora) z rozdělované podstaty uspokojeni v rámci exekučního řízení,
protože soud je podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. povinen po
prohlášení konkursu vydat podstatu správci konkursní podstaty jako zpeněžený
výtěžek majetku patřícího povinnému, který o ní rozhodne v konkursním řízení.
Pouze v případě, že konkursní řízení neskončí rozvrhem či jiným použitím
získaného výtěžku v rámci konkursního řízení, bude vydávaná podstata vrácena k
provedení nového rozvrhového řízení v rámci exekuce.
Z uvedeného plyne, že rozvrhly-li soudy obou stupňů (obvodní usnesením z 1. 6.
2009 a městský usnesením z 11. 6. 2010) rozdělovanou podstatu tak, že (kromě
jiného) z ní uspokojily pohledávku soudního exekutora na náhradu nákladů
exekuce přesto, že na majetek povinné byl s účinností k 16. 10. 2006 prohlášen
konkurs, rozhodly v rozporu s judikaturou a tedy nesprávně, a to bez ohledu na
(další) nesprávnost názoru na zařazení exekutorovy pohledávky do skupiny podle
§ 337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. (pro něž je z intertemporálního hlediska
rozhodné datum nařízení exekuce).
Dovolání v části směřující proti výroku odvolacího soudu o vrácení zbytku
rozdělované podstaty ve výši (oproti rozhodnutí soudu prvního stupně pouze)
11.758.189,- Kč správkyni konkurzní podstaty důvodné není.
Jak zdůraznil Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 11. 6. 2008, Cpjn 6/2007,
publikovaném ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 69/2008,
vzhledem k tomu, že daň z přidané hodnoty je soud (soudní exekutor) podle § 108
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů, povinen zajistit a odvést na osobní účet plátce daně vedený u místně
příslušného správce daně bez dalšího (bez vydání zvláštního rozhodnutí), že při
výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí tvoří rozdělovanou podstatu nejvyšší
podání (nebo jiný výtěžek zpeněžení) po srážce nákladů prodeje (srov. § 331
odst. 1 o. s. ř.), a že při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti rozdělovanou
podstatu tvoří nejvyšší podání a úroky z něho, popřípadě náhrady, které do
podstaty připadají podle § 336n odst. 4 o. s. ř. a na tyto náhrady započítaná
jistota vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 o. s. ř. (srov. § 337a o. s.
ř.), je třeba dovodit, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do
rozdělované podstaty. Soud proto odvede daň z přidané hodnoty na osobní daňový
účet povinného vedený u místně příslušného správce daně ihned poté, jakmile
vydražitel zaplatil nejvyšší podání.
Poté, co se vydražitel stane vlastníkem v dražbě prodané movité věci či
nemovitosti – pokračuje Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného stanoviska – mu
soud vystaví daňový doklad se zákonem předepsanými náležitostmi (§ 28 odst. 7
zákona o dani z přidané hodnoty) s tím, že jako obchodní firma plátce, který
uskutečňuje zdanitelné plnění, bude uveden povinný, neboť ten nadále zůstává
subjektem daňové povinnosti. Na základě tohoto dokladu si může nabyvatel věci
(vydražitel) za splnění obecných zákonných podmínek uplatnit nárok na odpočet
daně z přidané hodnoty.
Na uvedeném obecném závěru, že DPH do rozdělované podstaty nepatří, a že tudíž
o ní – a to ani jako o daňové pohledávce finančního úřadu a tím méně jako o
„nákladech státu“ (jak nesprávně uvádí obvodní soud) nelze rozhodovat
rozvrhovým usnesením (jehož vydání je ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm.
e/ zákona zákona č. 328/1991 Sb. „prováděním exekuce“), nemůže nic změnit ani
dovolatelkou namítnutá okolnost, že v konkrétním případě soudní exekutor svou
povinnost DPH zajistit a odvést místně příslušnému správci daně porušil.
Protože v části napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud rozhodl o uspokojení
pohledávky soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce, je jeho právní
posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci
napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud
je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož
ustanovení k dalšímu řízení, v němž bude nutno zabývat se i dalším argumentem,
jímž povinná (v 5. – 7. odstavci 5. strany dovolání na č.l. 346) namítla
nesprávnost (skutkového) závěru odvolacího soudu, že „projednávanou pohledávkou
není, jak se podle něj nesprávně domnívá dovolatelka, součet pohledávek z
výkazů daňových nedoplatků na DPH z její běžné obchodní činnosti, nýbrž jiná
daňová pohledávka, a to na DPH z ceny dražených nemovitostí“ (viz 4. odstavec
5. strany napadeného rozhodnutí na č.l. 336).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI
exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu