20 Cdo 4376/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, se
sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1404/4, identifikační číslo osoby 471 14 975,
proti povinnému LDS Service s.r.o., se sídlem v Praze 10, Úvalská 794/23,
identifikační číslo osoby 259 38 118, pro 35.418,- Kč, vedené soudní
exekutorkou JUDr. Janou Tvrdkovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 095 Ex
646/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
11. srpna 2010, č. j. 20 Co 313/2010 - 12, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2010, č. j. 20 Co 313/2010 - 12,
a usnesení soudní exekutorky JUDr. Jany Tvrdkové, Exekutorský úřad Praha 4, ze
dne 17. 5. 2010, č. j. 095 Ex 646/09/U 01 - 008, se zrušují a věc se vrací
soudní exekutorce JUDr. Janě Tvrdkové, Exekutorský úřad Praha 4, k dalšímu
řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 5.
2010, č. j. 095 Ex 646/09/U 01 - 008, jímž soudní exekutorka JUDr. Jana
Tvrdková, Exekutorský úřad Praha 4, zastavila „podle § 55 odst. 5 e. ř.“
exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2009, č.
j. 54 Nc 3241/2009 - 7, vedenou soudním exekutorem pod sp. zn. „095 Ex
646/09“ (výrok I.) a kterým současně uložila oprávněné zaplatit soudnímu
exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.800,- Kč (výrok II.) a rozhodla o
nákladech exekučního řízení mezi účastníky (výrok III.). Odvolací soud dospěl k
závěru, že v daném případě byly splněny podmínky pro zastavení exekuce podle §
55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), ve znění
účinném k 1. 11. 2009, neboť oprávněná nesložila přiměřenou zálohu na náklady
exekuce. K námitce oprávněné, jež vyjadřovala pochybnosti o účelu požadované
zálohy odůvodněné mj. tím, že záloha by neměla plnit funkci uhrazovací ve
vztahu k již vynaloženým nákladům, jestliže se žádné budoucí náklady nedají z
dosavadního průběhu exekuce očekávat, konstatoval, že soudní exekutorka vyzvala
oprávněného ke složení zálohy na náklady exekuce po pěti měsících od nařízení
exekuce a „tuto dobu lze považovat z hlediska smyslu a účelu tohoto institutu
za přiměřenou a odpovídající průběhu této exekuce“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1
písm. d) o. s. ř., neboť „řešená otázka je odvolacím soudem rozhodována
rozdílně“, a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Namítá, že požadavek zálohy ve výši 2.600,- Kč soudní exekutorka řádně
neodůvodnila, a poukazuje na obsah spisu z něhož vyplývá, že soudní exekutorka
bezvýsledně rozesílala žádosti o součinnost třetím osobám. Odkazuje na závěry,
které zaujal Nejvyšší soud ve svých usneseních sp. zn. 20 Cdo 609/2008 a 20 Cdo
531/2008, a domnívá se, že „nesložení zálohy nemělo v dané věci vést k
zastavení exekuce, neboť byl jiný důvod pro zastavení, a to z důvodu
nemajetnosti povinného, což vyplývalo z exekučního spisu“. Podle názoru
oprávněné rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo ke spravedlivému procesu,
přičemž odvolací soud v rozporu s § 132 o. s. ř. nepřihlédl ke všemu, co bylo
uvedeno oprávněnou v jejím odvolání a co vyšlo za řízení najevo, s tím, že
pominul vzájemné souvislosti. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č.
7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c),
odst. 2 o. s. ř. a § 130 exekučního řádu, jelikož napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam daný tím, že
řeší otázku zastavení exekuce podle § 55 odst. 5 exekučního řádu v rozporu s
usneseními Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 609/2008, ze dne
3. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 531/2008, a ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo
3345/2008, v obdobných věcech, od jejichž závěrů nemá dovolací soud se v této
věci odchýlit. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 90 odst. 3 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009, má
exekutor, nejde-li o exekuci k vymožení výživného nezletilého dítěte, právo
požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce. Podle § 55 odst.
5 citovaného zákona, v tomtéž znění, nesloží-li oprávněný přiměřenou zálohu na
náklady exekuce, exekutor exekuci zastaví. Exekutor exekuci nezastaví pouze
tehdy, jsou-li splněny podmínky pro osvobození oprávněného podle zvláštního
právního předpisu nebo je-li vymáháno výživné na nezletilé dítě.
Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 609/2008, a
ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 531/2008, konstatoval, že účelem exekuce je
uspokojit oprávněného, jestliže povinný nesplnil svou povinnost uloženou mu
vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem, a že podstatou institutu zálohy na
náklady exekuce je pak zajištění prostředků pro následné vedení exekuce, resp.
úkony exekutora, vedoucí k jejímu úspěšnému ukončení; za tímto účelem je
exekutor oprávněn požadovat na oprávněném v rámci exekučního řízení zaplacení
zálohy, jejíž výši a lhůtu k úhradě si určuje sám (§ 12 odst 1 vyhlášky č.
330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě
hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody
způsobené exekutorem, ve znění účinném od 1. 11. 2009). Nejvyšší soud ve výše
uvedených rozhodnutích rovněž připomenul, že za situace, kdy z obsahu spisu
nevyplývá, že by exekutor pro oprávněnou něco vymohl, nemůže vést nesložení
zálohy k zastavení exekuce, je-li dán zjevně jiný důvod, pro který lze exekuci
zastavit (nemajetnost povinné osoby).
V projednávané věci byla exekuce na majetek povinného k vymožení peněžité
pohledávky ve výši 35.418,- Kč nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10
ze dne 2. 10. 2009, č. j. 54 Nc 3241/2009 - 7. Soudní exekutorka vůči oprávněné
uplatnila zálohu na náklady exekuce ve výši 2.600,- Kč vystavením zálohové
faktury č. Z2010-048 ze dne 18. 3. 2010, jejíž splatnost určila do 10 dnů od
vystavení faktury. Z obsahu spisu dále vyplývá, že dotazem na evidenci ČÚZK ze
dne 27. 10. 2009 nebyl zjištěn žádný majetek povinného, soudní exekutorka
rozesílala žádosti o součinnost třetím osobám, a to dne 23. 11. 2009
adresovanou orgánu evidence motorových vozidel, přičemž dne 15. 12. 2009 bylo
sděleno, že povinný nevlastní žádná vozidla, dne 26. 11. 2009 zaslala
exekutorka celkem 8 žádostí o součinnost vybraným bankám, opět bez výsledku, a
na dotaz exekutorky z 27. 1. 2010 potvrdil Finanční úřad pro Prahu 10 dne 5. 2.
2010, že povinný podal daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok
2008 s nulovou daňovou povinností bez příloh, daňové přiznání k dani silniční
povinný nepodává a že povinný nemá na FÚ pro Prahu 10 evidovány žádné bankovní
účty.
Odvolací soud se však při posuzování otázky, zda byly splněny podmínky pro
zastavení exekuce podle § 55 odst. 5 exekučního řádu, vůbec nezabýval tím, zda
je dán jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit, a to nemajetnost povinného.
Jeho právní posouzení věci z hlediska smyslu a účelu samotného institutu
zálohy, pokud uzavřel, že soudní exekutorka vyzvala oprávněného ke složení
zálohy na náklady exekuce po pěti měsících od nařízení exekuce a „tuto dobu lze
považovat z hlediska smyslu a účelu tohoto institutu za přiměřenou a
odpovídající průběhu této exekuce“, je tak neúplné a tudíž nesprávné a dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud
je proto podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudní exekutorky, jež se, stejně jako soud odvolací, nezabývala z
hlediska smyslu a účelu samotného institutu zálohy tím, zda je dán jiný důvod
pro zastavení exekuce, a to nemajetnost povinného, zrušil i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudní exekutorce k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soudního exekutora
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu
i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2011
JUDr. Olga Puškinová,v. r.
předsedkyně senátu