20 Cdo 4488/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v
exekuční věci oprávněného P. F., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. M.,
zastoupenému advokátkou, za účasti manželky povinného Z. M., pro 5,604.317,90
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc
1205/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
22. 3. 2007, č. j. 20 Co 445/2006-23, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení ze dne 14. 3. 2006, č. j. 69 Nc
1205/2006-5 (jímž Městský soud v Brně nařídil podle svého vykonatelného
usnesení ze dne 12. 9. 2005, č. j. 37 C 175/99-185, exekuci a jejím provedením
pověřil Mgr. P. K., soudního exekutora), „změnil“ pouze v označení exekučního
titulu (exekuci nařídil podle „rozsudku“ Městského soudu v Brně ze dne 12. 9.
2005, č. j. 37 C 175/99-185) a v ostatním je potvrdil. Odvolací soud dospěl k
závěru, že exekuční titul (rozsudek pro zmeškání) byl povinnému doručen v
souladu s ustanoveními občanského soudního řádu o doručování, a tak nabyl
právní moci i vykonatelnosti. Soud při doručování postupoval v souladu s
občanským soudním řádem a jakákoliv další aktivita by byla nad rámec jeho
povinností. Nelze ani vytýkat, že by justiční stráž jakožto doručující orgán
neučinila dostatečný pokus zanechat povinnému výzvu k vyzvednutí uložené
zásilky.
Potvrzující výrok odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítá, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen
„o. s. ř.“). Tvrdí, že exekuční titul mu nebyl řádně doručen (pročež nelze
nařídit exekuci); ze zprávy doručující justiční stráže ze dne 25. 10. 2005
(založené v nalézacím spisu) dovozuje, že zásilku bylo možno již tehdy uložit a
povinnému zanechat výzvu, neboť stráž se toho dne dostala do bytového domu.
Teprve při opakovaném pokusu o doručení se justiční stráž nedostala či
nepokusila dostat do domu a zásilka byla uložena u soudu, aniž by povinnému
zanechali výzvu k vyzvednutí. Výzva mu mohla být zanechána v jeho poštovní
schránce nebo na jiném vhodném místě (§ 50c odst. 1 o. s. ř.) – například u
dveří jeho bytu, u venkovních dveří, případně u sousedů. Zjištěný skutkový stav
nedovoloval učinit právní závěr, že podmínky pro nezanechání výzvy k vyzvednutí
uložené zásilky byly splněny, a soud tedy neměl § 50c o. s. ř. aplikovat. Toto
ustanovení o. s. ř. nedává možnost uvážení, zda výzvu zanechat či nikoli, a
soud je nesprávně vyložil. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje
v tom, že aplikace § 50c o. s. ř. ve vztahu k nezanechání výzvy nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a výklad termínu „jiné vhodné
místo“ může mít dopad i na budoucí případy. Navrhl, aby dovolací soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 26. 6. 2009 (učiněným po lhůtě k dovolání) povinný namítl
nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněného, kdy se nemá jednat o osobou
fyzickou, ale o právnickou osobu, a současně navrhl spojení věci s řízením,
vedeným u dovolacího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1667/2009.
Právní zástupce oprávněného ve svém vyjádření uvedl, že dovolání je nepřípustné
a podané účelově, ve snaze oddálit plnění závazku. Směřuje výhradně do
hodnocení důkazů soudem a do jeho skutkových závěrů. Jistě nelze považovat za
„jiné vhodné místo“ k zanechání výzvy její umístění na ulici nebo u sousedů,
justiční stráž ani není povinna doprošovat se vstupu do bytového domu u třetích
osob, ostatně takové doručení by nepochybně sám povinný opětovně zpochybňoval.
Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal
oprávněnému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodná ustanovení,
bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení (výrok)
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení
exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do
30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c)
o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak), je možné přípustnost posuzovat jen
v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se
závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum se tak otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým
dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o
který zde nejde, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o
právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné
právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci
posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem
dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového
vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, sice přednesl, avšak hodnocením námitek v dovolání
obsažených k takovému závěru dospět nelze.
Dovolatel předně zpochybňuje závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je
vykonatelné. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím
řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková
zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že exekuční titul byl
povinnému účinně doručen (bez možnosti uložení výzvy k vyzvednutí) a nabyl
právní moci. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze
namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu § 237
odst. l písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura 7/2004 pod č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3.
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). I když povinný zpochybnil (právní) závěr
odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem
neregulérním; jinými slovy závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastním
skutkovém tvrzení odlišném od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Skutkové
námitky však nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí
zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatel
vyvozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.
K námitkám dovolatele ohledně nesprávného vyhodnocení zjištěných skutkových
okolností odvolacím soudem je dále třeba uvést, že podobně jako samotné
hodnocení důkazů i toto - se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů,
zakotvené v § 132 o. s. ř. - však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobů, jak soud
hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyšly najevo, z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Nelze-li soudu v tomto směru
vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není
možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. námitkou, že soud měl
uvěřit jinému důkazu, případně že z provedených důkazů vyplývá skutkové
zjištění jiné).
Nelze ani přehlédnout, že řešení otázky splnění podmínek k nezanechání výzvy
povinnému k vyzvednutí jeho zásilky s exekučním titulem (§ 50c odst. 1 o. s.
ř., ve znění do 30. 6. 2009) resp. otázky, zda v daném případě v den doručení
(ne)bylo k dispozici jiné vhodné místo k zanechání výzvy, nemůže mít ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam po právní stránce, neboť postrádá
nezbytný judikatorní přesah (řešení této otázky je významné jen pro věc samu).
Zpochybnil-li dovolatel nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněného
(nesprávné označení), jedná se o novou skutečnost ve smyslu § 241a odst. 4 o.
s. ř., kterou nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit; námitka byla navíc
vznesena opožděně (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) doplňujícím podáním ze dne 26. 6.
2009, tj. po dovolací lhůtě (která povinnému uplynula dne 3. 7. 2007). Proto se
touto námitkou dovolací soud nezabýval a jen pro úplnost dodává, že městský
soud vydal dne 29. 9. 2009 pod č. j. 69 Nc 1205/2006-120 opravné usnesení,
proti němuž však povinný podal odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§ 243a odst.
1, věta první, o. s. ř.) - odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á
předsedkyně senátu