20 Cdo 467/2022-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody Ph.D., v exekuční věci oprávněného města Aš, se sídlem v Aši, Kamenná č. 473/52, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční č. 2121/6, proti povinné DOB CONSTRUCTION a. s., se sídlem v Praze 7, U Průhonu č. 1516/32, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu č. 1516/32, pro provedení prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 2021/2020, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2021, č. j. 72 Co 193/2021-166, takto: Dovolání povinné se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 30. dubna 2021, č. j. 148 EXE 2021/2020-147, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Městský soud v Praze k odvolání povinné usnesením ze dne 20. října 20212, č. j. 72 Co 193/2021-166, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na otázce která by měla být dovolacím soudem řešena jinak.
Dovolatel opakuje své odvolací námitky stran formální nevykonatelnosti exekučního titulu, materiální nevykonatelnosti exekučního titulu a toho, že podle jeho názoru je vymáháno nedovolené plnění. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Co se týče námitky formální nevykonatelnosti exekučního titulu, dovolatel uvádí, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 20 Cdo 2193/2008, a ze dne 23. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 5478/2007, když nesprávně potvrdil závěr soudu prvního stupně stran toho, že oprávněný v návrhu na nařízení exekuce sice pochybil, když neuvedl exekuční titul v plném rozsahu, neboť opomněl uvést skutečnost, že rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. března 2019, č. j.
8 C 29/2011-580, byl částečně změněn rozsudkem odvolacího soudu, tj. rozsudkem ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 21 Cdo 168/2019-616, a to ve lhůtě k plnění, tato skutečnost však nezpůsobuje formální nevykonatelnost exekučního titulu. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že judikatura, na níž odvolatel odkazuje, vychází z odlišné skutkové situace, neboť se týká exekuce nařízené na základě neúčinného předběžného opatření. V nyní řešené věci soud prvního stupně i odvolací soud ve svých rozhodnutích vysvětlily, že v době, kdy exekuční soud rozhodoval o exekučním návrhu, byl prvostupňový rozsudek vykonatelný, a to i ve smyslu změny ve lhůtě k plnění učiněné odvolacím soudem, a exekuce tak byla nařízena po právu.
Není proto pravdou, že se odvolací soud od uvedené judikatury odchýlil. Dovolání v tomto ohledu proto není přípustné.
Ohledně námitky materiální nevykonatelnosti exekučního titulu dovolatel uvádí, že exekuční titul není co do vymezení vymáhané povinnosti (vad díla, jež mají být odstraněny) dostatečně určitý, čímž se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. února 1981, sp. zn. Cpj. 159/79, od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, a ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 1693/3005 (patrně mělo jít o sp. zn. 20 Cdo 1693/2005).
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že ani v tomto případě se odvolací soud od uvedené judikatury neodchýlil. Odvolací soud správně uvedl, že v nyní řešeném případě předpoklady materiální vykonatelnosti exekučního titulu neabsentují, neboť z obsahu vykonávaných soudních rozhodnutí neplynou pochybnosti o tom, jaké povinnosti byly povinné uloženy. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenou judikaturou v souladu. Dovolání v tomto ohledu proto není přípustné. Dále dovolatel tvrdí, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, která zakazuje, aby exekuční soudy posuzovaly v rámci výkonu rozhodnutí správnost exekučního titulu, odporuje závěrům vyvozeným Ústavním soudem (dovolatel cituje nález ze dne 8.
srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, a nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18), a je tedy na místě, aby se Nejvyšší soud od těchto svých závěrů odchýlil. I v tomto bodě se však dovolatel mýlí, neboť k dané otázce se již jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud mnohokrát vyjádřily (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019; ze dne 4. února 2020, sp. zn. 20 Cdo 195/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5.
května 2020, sp. zn. III. ÚS 1086/20, odmítnuta; ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. března 2021, sp. zn. III. ÚS 537/21, odmítnuta; ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 2162/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. května 2020, sp. zn. II. ÚS 781/21, odmítnuta). Podle závěrů uvedené judikatury není ustálená rozhodovací praxe v otázce přezkoumatelnosti věcné správnosti exekučního titulu ve vykonávacím řízení s judikaturou Ústavního soudu v rozporu.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že odvolací soud ve svém rozhodnutí tuto skutečnost dovolateli vysvětlil a správně uvedl, že v nyní projednávané věci nevyplynuly z řízení ani z tvrzení povinné žádné mimořádné skutečnosti, které by opodstatňovaly prolomení zásady zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu. Nejvyšší soud tak neshledává důvod na svých závěrech cokoliv měnit. Ani v tomto ohledu proto není dovolání přípustné. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu