20 Cdo 4691/2017-220
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční
věci oprávněného J. H., S., zastoupeného JUDr. Annou Romanovou, advokátkou,
sídlem náměstí 5. května 812/8, 500 02 Hradec Králové, proti povinnému P. J.,
H. K., zastoupenému JUDr. Petrou Huškovou, advokátkou, sídlem Třešňová 521/44,
503 11 Hradec Králové, pro 390 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudního
exekutora JUDr. Kamila Součka, Exekutorský úřad Náchod, pod sp. zn. 083 Ex
69/03, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 24. 4. 2017, č. j. 24 Co 103/2017-200, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 24 Co
103/2017-200, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2016,
č. j. Nc 8394/2003-180 se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Okresního
soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2016, č. j. Nc 8394/2003-180, který
zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2003, č. j. Nc 8394/2003-7, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor
JUDr. Kamil Souček, Exekutorský úřad Náchod (výrok I.), oprávněnému uložil
povinnost nahradit povinnému náklady řízení o zastavení exekuce ve výši 10
460,- Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.), a soudnímu exekutorovi
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok III.). Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že oprávněný po nařízení exekuce platně
převedl exekvovanou pohledávku ve prospěch Š. P., neboť smlouva o postoupení
pohledávky ze dne 15. 5. 2005 obsahovala úředně ověřené podpisy postupitele
(oprávněného) i postupníka, pročež již není nadále nositelem vymáhaného práva
vyplývajícího z exekučního titulu, a pakliže i přes poučení soudu nenavrhl
postup podle ustanovení §107a o. s. ř., nezbylo, než exekuci pro nepřípustnost
zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Oproti tomu k později
uzavřené „dohodě o zrušení smlouvy o postoupení pohledávky“ ze dne 30. 11. 2005, kterou oprávněný a Š. P. prohlásili, že „mezi sebou nemají žádné nároky,
které by měly být vyrovnány ve vztahu ke zrušené smlouvě o postoupení
pohledávek ze dne 15. 5. 2005“, nižší soudy odmítly přihlédnout proto, že byla
opatřena jen prostými neověřenými podpisy; nezbytnou podmínkou totiž je, aby
přechod či převod práva byl prokázán kvalifikovaně tak, jak předvídá ustanovení
§ 36 odst. 4 exekučního řádu, tj. jen listinou vydanou nebo ověřenou státním
orgánem nebo notářem. V rozsahu výroku I. napadl rozhodnutí odvolacího soudu oprávněný včasným
dovoláním, v němž namítá, že se oba nižší soudy dopustily nesprávného právního
posouzení věci, jestliže dospěly k závěru, že k dohodě o (zpětném) postoupení
pohledávky ze dne 30. 11. 2005 nelze v exekučním řízení přihlížet proto, že
neobsahovala úředně ověřené podpisy, a ve vztahu k povinnosti vymezit
předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. jde o otázku
v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Později zemřelý Š. P. (postupník) nikdy nežádal, aby vstoupil do řízení na jeho místo, neměl zájem,
aby v řízení vystupoval jako oprávněný, a naopak ještě za života uzavřel
smlouvu, kterou exekvovanou pohledávku postoupil zpět (zrušil původní smlouvu o
postoupení pohledávky). Nižší soudy tak dohodu o zrušení smlouvy o postoupení
pohledávky posoudily ryze formalisticky, ačkoli jde o platný právní úkon, z
něhož vyplývá, že se posléze stal znovu osobou, jíž svědčí právo přiznané
exekučním titulem, a takovou osobou pak není ani Š. P. ani jeho nástupci. Sama
dohoda o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2005 ostatně nemohla být
považována za platnou, neboť neobsahovala ujednání, zda jde o právní úkon
úplatný či bezúplatný, v důsledku čehož k převodu práva nedošlo.
Oprávněný proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i
rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a
povinnému uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení. Povinný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže
směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 24. 4. 2017 a exekuční
řízení bylo zahájeno dne 4. 2. 2003. Dovolání, které je formálně bezvadné (§ 240, § 241 odst. 1, § 241a odst. 2,
odst. 3 o. s. ř.), je i přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť otázka, jaké jsou
důsledky toho, když po pravomocném nařízení exekuce sice oprávněný postoupil
svoji (vymáhanou) pohledávku na osobu třetí (postupníka), aniž by však navrhl
postup podle ustanovení § 107a. o. s. ř., a poté postupník postoupil tuto
pohledávku zpět smlouvou s postupitelem, která nebyla ověřena státním orgánem
nebo notářem podle ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř., resp. podle ustanovení §
36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) – dále jen „e. ř.“ či „exekuční řád“ – nebyla dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti vyřešena. Z přiloženého spisu vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nc
8394/2003, se zjišťuje, že na základě návrhu oprávněného byla usnesením
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2003, č. j. Nc 8394/2003-7,
nařízena exekuce proti povinnému k vymožení povinnosti uložené mu rozsudkem
tohoto soudu ze dne 29. 6. 2001, č. j. 12 C 50/2000-38, jejímž provedením byl
pověřen soudní exekutor JUDr. Kamil Souček, Exekutorský úřad Náchod. Dne 15. 5. 2005 uzavřeli oprávněný jako postupitel a Š. P. jako postupník
smlouvu o postoupení exekvované pohledávky, která byla stvrzena úředně
ověřenými podpisy (č. l. 127). Dne 30. 11. 2005 uzavřeli oprávněný a Š. P. Dohodu o zrušení smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2005 (č. l. 126); podpisy nebyly na listině
úředně ověřeny. Dne 16. 10. 2014 soudní exekutor svým usnesením č. j. 083 Ex 69/03-185 (č. l. 42) exekuci zastavil, neboť vzal za prokázané, že oprávněný postoupil
pohledávku Š. P., který posléze zemřel a pohledávka tak dále přešla na jeho
dceru Z. K., která ji dále postoupila dne 4. 9. 2013 P. H., která nemá zájem na
pokračování v exekuci. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2015, č. j. 24 Co
488/2014-199 (č. l. 48), bylo výše zaznamenané rozhodnutí soudního exekutora
zrušeno a věc byla postoupena k dalšímu řízení exekučnímu soudu, neboť soudní
exekutor nevyzval oprávněného k vyjádření, zda se zastavením exekuce souhlasí. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 12. 2016, č. j. Nc
8394/2003-180, exekuci zastavil, neboť bylo prokázáno, že oprávněný exekvovanou
pohledávku postoupil na Š. P., jehož právní nástupci neměli na pokračování
exekuce zájem.
Dohodou o zrušení smlouvy o postoupení pohledávky se podle soudu
nebylo třeba zabývat, neboť neměla úředně ověřené podpisy a zákonem stanovené
náležitosti tak nesplňovala. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. Dovolání je nejen přípustné (viz shora), nýbrž i důvodné. Předně stojí za zaznamenání, že i během probíhajícího výkonu rozhodnutí (poté,
co byl výkon rozhodnutí pravomocně nařízen) soudní praxe počítá s možností, aby
namísto oprávněného vstoupila osoba jiná, na níž oprávněný převedl exekvovanou
pohledávku, je však třeba, aby byl takový převod práva prokázán listinou
vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem; je v tomto ohledu
nerozhodné, zda půjde o soudní výkon rozhodnutí – a tedy postup podle
ustanovení 107a o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř. –
anebo o exekuci prováděnou soudním exekutorem – tehdy se totiž taktéž vedle
ustanovení § 36 odst. 4, 5 e. ř., a to s odkazem na ustanovení § 52 odst. 1 e. ř., prosadí i ustanovení § 107a o. s. ř., které vyžaduje, aby oprávněný učinil
tomu odpovídající procesní úkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2824/2015, a zejména usnesení velkého senátu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016). V usnesení ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002, byly taktéž Nejvyšším
soudem vysloveny tyto závěry:
– zaprvé, není pravdou, že již samotným postoupením pohledávky oprávněný
„ztrácí postavení účastníka řízení“; k tomu, aby s ním nadále nebyla spojována
procesní pozice oprávněného, je zapotřebí usnesení soudu podle § 107a odst. 2
o. s. ř., jež předpokládá jeho (včasný) návrh (§ 107a odst. 1 o. s. ř.)
– zadruhé, jestliže se exekučnímu soudu dostane poznatku o tom, že exekvovaná
pohledávka byla postoupena, je namístě oprávněného poučit podle ustanovení §
254 odst. 3 o. s. ř. o jeho právu podat návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř. – a zatřetí, splnění podmínky, že (právě) oprávněnému svědčí právo z titulu
(že má tzv. aktivní legitimaci), je sice soud povinen zkoumat kdykoli v řízení
o výkon rozhodnutí (včetně řízení odvolacího) z úřední povinnosti, okolnost,
zda v průběhu řízení byla vymáhaná pohledávka postoupena, však může šetřit jen
tehdy, byla-li mu účastníky ohlášena nebo jinak v řízení vyšla najevo (ostatně
viz též ustanovení § 526 odst. 1, 2 event. § 530 obč. zák.), jinak k ní
nepřihlíží. Co do druhého výše zaznamenaného závěru je též namístě doplnit, že posouzení
otázky, kolikrát byla během nařízené exekuce pohledávka (platně) postoupena
není bez významu, neboť pakliže by v průběhu nařízené exekuce vyšlo najevo, že
v důsledku právního jednání bylo právo z exekučního titulu převedeno na jiného
a oprávněný návrh, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo,
nepodal, nelze ve vymáhání takového práva cestou výkonu rozhodnutí (exekuce)
pokračovat, neboť oprávněný již není jeho skutečným nositelem. Namístě je potom
již nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) i bez návrhu zastavit podle ustanovení
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
(viz Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v
soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, str. 275). Oproti tomu, jak se podává
rovněž z výše řečeného, pokud v řízení postoupení pohledávky navenek nevyšlo
(ať již úkonem podle §ustanovení § 107a o. s. ř. nebo jinak), nic pokračování v
exekučním řízení nebránilo. Těmito úvahami byly vedeny zjevně oba nižší soudy; vyjádřily však v tomto
ohledu úsudek, že v exekuci lze přihlížet pouze ke smlouvě o postoupení
pohledávky ze dne 15. 5. 2005, která nesla úředně ověřené podpisy, a naopak
pozdější dohodu ze dne 30. 11. 2005 brát v potaz odmítly s odůvodněním, že
nebyla vydána nebo ověřena státním orgánem nebo notářem. Vyjádřeno jinými slovy – oba soudy, jejichž rozhodnutí jsou dovolatelem
kritizována – vycházely z předpokladu, že k platnému (průkazu) postoupení
pohledávky ve smyslu zjištění, zda oprávněný je nadále vskutku nositelem
exekvovaného práva, může dojít jen tehdy (a soudy mohou tudíž k takovému
postoupení pohledávky přihlížet), pakliže právní jednání, na jehož základě bylo
právo převedeno (smlouva o postoupení pohledávky), vyhoví nárokům kladeným
ustanovením § 256 odst. 2 o. s. ř. Takový úsudek však neobstojí, neboť v právu nemá oporu. Jak se podává z výše zaznamenané judikatury Nejvyššího soudu, ustanovení § 256
odst. 2 o. s. ř., resp. ustanovení § 36 odst. 4 e. ř., která vyžadují, aby byl
převod práva prokázán listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo
notářem, se po nařízení exekuce prosadí přiměřeně v procesním režimu
předznamenaném ustanovením § 107a o. s. ř. tehdy, jestliže oprávněný (aktivně),
navrhuje, aby do exekuce na jeho místo vstoupila osoba postupníka (§ 107a o. s. ř.), což znamená, že právě tehdy, usiluje-li oprávněný o procesní nástupnictví
osoby jiné, na níž podle svých tvrzení exekvované právo postoupil, je povinen
právě takovým kvalifikovaným způsobem doložit (prokázat), že došlo k právnímu
jednání, na jehož základě nastal převod práva. Což potvrzuje i výše zmíněné usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne
18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016, v němž bylo vysloveno, že poté, co již
byl výkon rozhodnutí nařízen, se uplatní rozhodování podle § 107a o. s. ř., a §
256 odst. 1, 2, a to specificky „společně“, resp. „přiměřeně“. Totéž platí i
pro poměry exekuce vedené podle exekučního řádu, neboť jeho ustanovení § 36
odst. 3, 4 a 5 jsou rozhodným ustanovením § 107a a § 256 odst. 1, 2 o. s. ř. obdobná. Použití ustanovení § 256 o. s. ř. může zde být vskutku jen „přiměřené“
potud, že se již výkon rozhodnutí nenařizuje (neboť nařízen již byl), nicméně
podmínky nástupnictví na straně oprávněného v rámci dovolávaného ustanovení §
107a o. s. ř. nemohou být přirozeně jiné než ty, které pro samotné nařízení
výkonu rozhodnutí zakotvuje ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř. V poměrech nyní projednávané věci však byla oproti tomu skutková
základna významně odlišná, neboť po pravomocném nařízení exekuce – ačkoli
vskutku podle hmotného práva došlo k postoupení pohledávky – oprávněný návrh na
procesní nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř.
nenavrhl, pročež nebyl
dán důvod, a to právě s odkazem na již výše citované usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002, aby exekuční soud (soudní
exekutor) nadále v exekuci s ním nepokračoval. Ve vztahu k úvahám o následném zastavení exekuce však nelze pominout,
že sice v průběhu nařízené exekuce vyšlo (od třetích osob na řízení
nezúčastněných) takové postoupení vymáhané pohledávky najevo (že oprávněný
převedl svoji pohledávku na osobu postupníka, pročež by byl exekuční soud
povinen přezkoumat, zda právo vskutku i nadále svědčí oprávněnému), avšak
stejně tak vyšlo najevo i to – a to je zásadní i ve smyslu výše zaznamenaného –
že postupník exekvovanou pohledávku ještě za života převedl opětovně zpátky na
oprávněného (smlouva o postoupení pohledávky byla zrušena). Jak již předznamenáno výše, ani z rozhodné právní úpravy výkonu rozhodnutí
(exekuce) a ani z ustanovení práva hmotného, která se váží k postoupení
pohledávky (§ 524 a násl. obč. zák., resp. § 1879 a násl. o. z.) neplyne, že by
k platnému převodu práva, a tím ztrátě legitimace oprávněného vést exekuci
poté, co byl výkon rozhodnutí pravomocně nařízen, musela být smlouva o
postoupení pohledávky vydána nebo ověřena státním orgánem nebo notářem, a tím
logicky stejně tak není žádného důvodu, aby exekuční soud nepřihlížel i k
další, následné smlouvě o postoupení pohledávky z postupníka na postupitele,
byť by se stejně tak nevyznačovala úředně ověřenými podpisy, a jen z tohoto
formálního důvodu ji nepovažoval za průkaznou co do skutečnosti opětovného (zde
zpětného) postoupení pohledávky (a tím opětovného nabytí aktivní legitimace
oprávněného). Což má své opodstatnění i v důvodech procesních, neboť ujednání oprávněného
(postupitele) a postupníka, kterým sice dojde k postoupení exekvované
pohledávky, leč které je posléze zrušeno, a které je situováno jen poměrech
„soukromého“ vztahu těchto subjektů smluv, není logicky způsobilé nalézt
efektivní průmět do poměrů exekučních, nevyšlo-li jinak v exekučním řízení
najevo (opět viz výše). Jestliže tedy odvolací soud oproti nyní vyslovenému závěru odmítl přihlížet k
dohodě ze dne 30. 11. 2005, kterou postupník – jemuž toho času svědčilo právo z
exekučního titulu, neboť na něj bylo postoupeno oprávněným – převedl
exekvovanou pohledávku zpět na oprávněného (smlouva o postoupení pohledávky
byla zrušena) jen proto, že neobsahovala úředně ověřené podpisy, je jeho právní
názor s těmito závěry v kolizi, a neobstojí ani z pozic jeho vlastní
argumentace – jím zhusta citovaná judikatura Nejvyššího soudu není v daně věci
užitelná, neboť jde buď o rozhodnutí, která se vztahují k vlastnímu nařízení
výkonu rozhodnutí (a nikoli, jako zde, k fázi pozdější), anebo jde o
rozhodnutí, ve kterých oprávněný, či subjekt třetí, jemuž svědčilo postoupené
právo, aktivně usiloval o postup podle ustanovení § 107a o. s. ř., a tím
přivedl soud k zjištění, že takové postoupení vymáhané pohledávky vyšlo najevo.
Jak bylo předznamenáno shora, dovolání je proto důvodné, neboť právní posouzení
věci odvolacím soudem je z vyložených důvodů nesprávné.
Tím se odpovídá na dovolací důvod vtělený do otázky otevřené dovolatelem, a to
příznivě tomu, co dovoláním sledoval.
Z těchto důvodů již netřeba se zabývat další námitkou dovolatele co do
neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2005.
Dovozená nesprávnost právního posouzení věci v situaci, kdy nejsou dány
podmínky pro nápravu samotným dovolacím soudem, způsobuje, že jím trpící
rozhodnutí odvolacího soudu musí být zrušeno, a protože důvody zrušení dopadají
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je, a tomuto soudu
vrátil věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud též o nákladech dosavadního řízení (§ 226
odst. 1 a § 243g odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá, o. s.
ř.)
Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný (§ 243g
odst. 1, část věty první za středníkem).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu