26 Cdo 2824/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, s. r. o. se sídlem v Praze 1,
Letenská č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing.
Karlem Goláněm, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, proti
povinnému P. S., pro 195 715,75 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního
exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 103 EX
41443/10, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
30. března 2015, sp. zn. 55 Co 83/2015, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2015, sp. zn. 55 Co 83/2015,
a usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze
dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 41443/10-33, se ruší a věc se vrací
soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, k dalšímu
řízení.
K návrhu oprávněné (původně Komerční banka, a. s. se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě č. 33, identifikační číslo osoby 45317054) Obvodní soud pro Prahu 8
usnesením ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 14 EXE 3239/2010-11, nařídil exekuci
na majetek povinného podle „vykonatelného“ rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem
JUDr. Alešem Pejchalem ze dne 14. září 2010, sp. zn. K/2010/03621, k vymožení
pohledávky oprávněné ve výši 195 715,75 Kč s úrokem ve výši 22,35 % p. a. z
částky 141 214,62 Kč ode dne 18. května 2010 do zaplacení, s úroky z prodlení
ve výši 2,65 % p. a. z částky 141 214,62 Kč ode dne 18. května 2010 do
zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 2,65 % p. a. z částky 44 352,45 Kč ode
dne 18. května 2010 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 48
158,40 Kč, nákladů oprávněné a nákladů exekuce, které budou určeny v příkazu k
úhradě nákladů exekuce, provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr.
Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov.
K návrhu původní oprávněné (Komerční banka, a. s.) ze dne 17. června 2014
soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne
27. srpna 2014, č. j. 103 EX 41443/10-26, rozhodl ve smyslu ustanovení § 36
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění
pozdějších předpisů (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též „ex.
řád“), ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu a ustanovením § 107a
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), o procesním nástupnictví společnosti Bohemia Faktoring, s. r.
o. na místo původní oprávněné Komerční banky, a. s.
Podáním ze dne 16. října 2014, doručeným soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši
Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, dne 23. října 2014, oprávněná (Bohemia
Faktoring, s. r. o.) ve smyslu ustanovení § 36 ex. řádu ve spojení s
ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu a ustanovením § 107a o. s. ř. navrhla, aby
soudní exekutor rozhodl o vstupu společnosti PARADISE ISLAND HOLDING LTD se
sídlem Seychelské ostrovy, Victoria, Mahé, Suite 13, First Floor, Oliaji Trade
Centre, Francis Rachel Street, registrační číslo osoby, na místo oprávněné,
protože smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 26. května 2014
oprávněná postoupila své pohledávky, včetně pohledávky vymáhané v tomto
exekučním řízení, na zmiňovanou společnost.
Ještě před tím než soudní exekutor rozhodl na základě návrhu oprávněné ze dne
16. října 2014 o procesním nástupnictví, oprávněná podáním ze dne 1. prosince
2014 navrhla zastavení exekuce podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu ve
spojení s ustanovením § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. pro nemajetnost
povinného.
Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne
12. prosince 2014, č. j. 103 EX 41443/10-33, návrh oprávněné na vydání
rozhodnutí, aby na její místo do řízení vstoupila společnost PARADISE ISLANDS
HOLDING LTD zamítl, nařízenou exekuci k návrhu oprávněné podle ustanovení § 55
odst. 3 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 ve smyslu ustanovení § 268
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavil, oprávněné uložil povinnost uhradit soudnímu
exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč nejpozději do tří dnů po právní
moci tohoto usnesení a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení. Uvedl, že návrhu oprávněné o procesním nástupnictví nevyhověl, protože
připuštěním vstupu nového účastníka do řízení by byla porušena zásada
spravedlivého procesu a zásada úspěchu ve věci. K návrhu oprávněné došlo v
okamžiku, kdy exekuce „bude nepochybně zastavena, s čímž budou spojeny výroky o
povinnosti dosavadního oprávněného hradit náklady exekuce, přičemž solventnost
nového oprávněného“, který je cizozemským subjektem, nebyla osvědčena.
Oprávněná v podání ze dne 1. prosince 2014 navrhla zastavení exekuce pro
nemajetnost povinného, tj. podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e). Soudní
exekutor však dospěl k závěru, že oprávněná ve svém návrhu na zastavení exekuce
zastírá skutečný důvod zastavení exekuce, jímž je nevykonatelnost exekučního
titulu, kterým v této věci je rozhodčí nález vydaný na základě neplatné
rozhodčí doložky [ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Soudní exekutor
proto vyhověl návrhu oprávněné na zastavení exekuce. O nákladech exekuce však
rozhodl tak, že procesní zavinění na zastavení exekuce spočívá na oprávněné,
protože nezachovala potřebnou míru pečlivosti, neboť, i přesto, že byla
srozuměna s bezvýsledností exekuce a nevykonatelností exekučního titulu,
odkoupila vymáhanou pohledávku „za sníženou cenu za účelem zisku“, když měla a
mohla předpokládat, že exekuce bude ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. zastavena.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2015, sp.
zn. 55 Co 83/2015, usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský
úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 41443/10-33, změnil ve
výroku II. o zastavení exekuce tak, že tento zní „exekuce se zastavuje“, ve
zbývajících výrocích usnesení potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že v posuzované věci je podstatné, že
subjekt, kterým měl na základě návrhu na procesní nástupnictví vstoupit na
místo dosavadní oprávněné, sídlí mimo Českou republiku, konkrétně na
Seychelách, nikoliv skutečnost, že si soudní exekutor nevyžádal doložení
solventnosti této zahraniční společnosti, protože „prostor Seychelské republiky
úspěšně využívají, resp. využily k únikům před tuzemskou spravedlností různé
tuzemské fyzické i právnické osoby“. Vzhledem k tomu, že současně s
rozhodováním o procesním nástupnictví na straně oprávněné je rozhodováno i o
nákladech exekuce v souvislosti s jejím zastavením, které je v této věci
povinna hradit právě oprávněná, lze přisvědčit soudnímu exekutorovi, že „jde o
zneužití § 107a o. s. ř.“, když motivem pro postoupení byla snaha vyhnout se
hrozící povinnosti hradit náklady zastavené exekuce. K postoupení vymáhané
pohledávky navíc došlo v souhrnu s velkým množstvím dalších pohledávek,
případný součet nákladů exekuce, které by oprávněná eventuálně byla povinna
hradit, by nebyl zanedbatelný. K zastavení exekuce může dojít bez návrhu,
souhlasí-li s tím oprávněná. V dané věci soudní exekutor o zastavení exekuce
rozhodoval k návrhu oprávněné a současně též z důvodu nevykonatelnosti
exekučního titulu, na základě kterého byla exekuce nařízena a vedena. Soudní
exekutor neprovedl žádná zjištění ohledně nemajetnosti povinného. K zastavení
exekuce tudíž došlo z důvodu nevykonatelnosti (nicotnosti) exekučního titulu,
který je nutné podřadit pod ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nikoliv
ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor
není vázán důvodem, pro který byl návrh na zastavení podán a oprávněná se
zastavením exekuce souhlasila, neboť zastavení sama, byť z jiného důvodu,
navrhla, rozhodnutí o zastavení exekuce je věcně správné a není postiženo
procedurální vadou. Obdobně je za správné nutné považovat i rozhodnutí o
nákladech, neboť v případě zastavení exekuce pro nevykonatelnost exekučního
titulu spočívá procesní zavinění na oprávněné, nikoliv na soudním exekutorovi.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, ve kterém odvolacímu
soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci mimo jiné v následujících dvou
otázkách:
1) Zda lze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je rozhodnuto o návrhu
účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. § 36 ex. řádu, na vstup
procesního nástupce do řízení?
2) Zda soudní exekutor ex officio může rozhodnout o zastavení exekuce z jiného
důvodu, než pro který účastník řízení zastavení exekuce navrhoval, resp. s
kterým účastník projevil souhlas, aniž by si vyžádal souhlas tohoto účastníka
(oprávněné) s novým důvodem zastavení exekuce?
K otázce ad 1) oprávněná odkazuje mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, které se zabývají rozhodováním o návrhu
osoby oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do řízení. Podle názoru
oprávněné nelze rozhodnout o zastavení exekučního řízení, dokud není pravomocně
rozhodnuto o návrhu oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do řízení,
který navíc byl podán dříve než návrh na zastavení exekuce. Nehledě na to, že
soudní exekutor návrh na vstup jejího procesního nástupce do řízení zamítl,
aniž by náležitě zkoumal, zda tento návrh je zneužitím procesní úpravy (tzv. šikanózním návrhem) či nikoliv, v důsledku čehož postupoval formalisticky a v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti
rovněž odkazuje na například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října
2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Obdobně odvolací soud vycházeje ze skutečnosti, že
procesní nástupce je subjektem sídlícím na Seychelských ostrovech, dospěl k
závěru, že se jedná o subjekt nedůvěryhodný, neboť „všechny subjekty ze
Seychelské republiky jsou nedůvěryhodné a slouží k únikům před tuzemskou
spravedlností“, aniž by svůj závěr dokázal či prokázal. Procesní nástupce
oprávněné přitom v České republice vlastní „několik tisíc pohledávek a nyní
zakoupila i nemovitosti, má zde účty se stabilními zůstatky okolo 5 mil. Kč –
tj. má v ČR více majetku, než většina menších a středních firem v ČR“. K otázce
ad 2) oprávněná namítá, že se zastavením exekuce z jiného důvodu než pro
nemajetnost povinného „nikdy nesouhlasila a nesouhlasí“. Oprávněná navrhla
zastavení exekuce pro nemajetnost ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. e)
o. s. ř. Soudní exekutor však o zastavení exekuce rozhodl z důvodu podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [správně písm. h) o. s. ř.], aniž by
k tomu měl souhlas oprávněného ve smyslu ustanovení § 55 odst. 4 ex. řádu ve
znění účinném od 1. ledna 2013, čímž překročil svou pravomoc, protože případně
měl o zastavení exekuce požádat exekuční soud. Současně odvolací soud pochybil,
pokud dovodil, že každý konkrétní souhlas oprávněné se zastavením exekuce z
určitého důvodu je souhlasem generálním. Oprávněná se rovněž vyjadřuje k otázce
jejího zavinění na zastavení exekučního řízení a k posouzení neplatnosti
rozhodčí doložky soudním exekutorem i odvolacím soudem v konkrétním případě. Navrhuje, aby Nejvyšší soud jednak odložil vykonatelnost usnesení soudního
exekutor JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014,
č. j. 103 EX 41443/10-33, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2015, sp. zn. 55 Co 83/2015, a dále aby usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30. března 2015, sp. zn. 55 Co 83/2015, jakož i usnesení soudního
exekutor JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014,
č. j.
103 EX 41443/10-33, zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu
řízení, případně změnil rozhodnutí soudního exekutora tak, že návrhu oprávněné
na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení se vyhovuje, nařízená
exekuce se k návrhu oprávněné podle ustanovení § 55 odst. 3 ex. řádu ve spojení
s ustanovením § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zcela zastavuje, soudní exekutor
je povinen oprávněné uhradit náklady právního zastoupení a žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Postup soudního exekutora v této věci je i v současné době nutné posuzovat
podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (k tomu srov. Čl.
IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Z ustanovení § 36 odst. 1 ex. řádu vyplývá, že účastníky exekučního řízení jsou
oprávněný a povinný.
Podle ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu prokáže-li se, že po zahájení exekučního
řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto
dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do
řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je
v době jeho nástupu do řízení.
Ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu však neobsahuje komplexní úpravu procesního
nástupnictví. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon
jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního
řádu. Dojde-li proto v exekučním řízení k právní skutečnosti, s níž právní
předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v
řízení jde, rozhoduje o procesním nástupnictví soudní exekutor přiměřeně podle
ustanovení § 107a o. s. ř., které se uplatní jen v rozsahu, v němž otázku
procesního nástupnictví neřeší exekuční řád. Navrhne-li oprávněný, aby do
řízení vstoupil na jeho místo nabyvatel práv, musí soud, resp. soudní exekutor,
o takovém návrhu rozhodnout, jestliže tak neučiní, odnímá sukcesorovi možnost
jednat před soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února
2002, sp. zn, 29 Odo 343/2001).
V posuzované věci oprávněná ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř.
podáním ze dne 16. října 2014, doručeným soudnímu exekutorovi dne 23. října
2014, navrhla vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení. Procesní
nástupce oprávněné v tomtéž podání vyslovil podle ustanovení § 107a odst. 2 o.
s. ř. souhlas se svým vstupem do řízení na místo dosavadní oprávněné. Ještě
před tím, než o tomto návrhu soudní exekutor rozhodl, oprávněná podáním ze dne
1. prosince 2014 navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost povinného podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na základě kterého soudní exekutor
usnesením ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 41443/10-33, návrh oprávněné
na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení zamítl a současně s
tím mimo jiné zastavil nařízenou exekuci.
Jestliže soudní exekutor rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, který oprávněná
podala až poté (v tomto případě o více než jeden měsíc později), co navrhla
vstup jejího procesního nástupce do řízení, ještě před tím, než bylo pravomocně
rozhodnuto o dříve podaném návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na její
straně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
věci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu
2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008). Soudní exekutor měl nejprve samostatně
rozhodnout o návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na straně oprávněné a až
poté, jakmile by bylo najisto postaveno, kdo bude nadále v exekučním řízení
vystupovat jako osoba oprávněná, rozhodnout o návrhu (případně již původní)
oprávněné na zastavení exekuce. Procesní nástupce oprávněné musí přijmout stav
řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (srov. § 107a odst. 3 o. s. ř.
ve spojení s ustanovením § 107 odst. 4 o. s. ř.). Návrhem na zastavení exekuce
původní oprávněné tak sice je vázán, může s ním však volně disponovat, tj. i
jej vzít zpět. Ze shora uvedeného proto k dovolatelkou předestřené otázce
vyplývá, že nelze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je pravomocně
rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp.
ustanovení § 36 ex. řádu, na vstup jeho procesního nástupce do řízení. K tomuto
dovolací soudu pro úplnost uvádí, že k zamítnutí návrhu na procesní
nástupnictví na straně oprávněné by mělo docházet zásadně ve výjimečných
případech (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp.
zn. 29 Cdo 3013/2010), pokud (při jinak formálně doložených předpokladech pro
to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř.
v řízení vyšlo najevo, resp. lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na
vydání rozhodnutí dle ustanovení § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy
např. za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala
vůči neúspěšnému navrhovateli nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka
na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku
nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení
soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést
nemůže) – k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III.
ÚS 468/11.
Podle ustanovení § 55 odst. 2 (nyní odst. 3) ex. řádu podá-li účastník návrh na
zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky
exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy
nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a
předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se
zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30
dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného
vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce,
postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí
exekučnímu soudu.
Podle ustanovení § 55 odst. 3 (nyní odst. 4) ex. řádu o zastavení exekuce
rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-
li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování
postupuje podle odstavce 4 (nyní odstavce 5).
V posuzované věci oprávněná navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost povinného
[§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], tj. vyslovila souhlas pouze a jen se
zastavením exekuce z důvodu nemajetnosti povinného. Návrh oprávněné na
zastavení exekuce nebyl doručen povinnému. Soudní exekutor rozhodl o zastavení
exekuce. Z odůvodnění usnesení soudního exekutora vyplývá, že o zastavení
exekuce bylo rozhodováno na základě návrhu oprávněné, tzn. podle ustanovení §
55 odst. 2 (nyní odst. 3) ex. řádu, nikoliv podle ustanovení § 55 odst. 3 (nyní
odst. 4) ex. řádu. Pokud však došlo k zastavení exekuce na základě návrhu
oprávněné, soudní exekutor nebyl oprávněn rozhodnout, bez toho aniž by návrh na
zastavení vůbec nedoručil k vyjádření (ne-)souhlasu povinnému. Soudní exekutor,
jak správně dovozuje odvolací soud, tudíž o zastavení exekuce rozhodl podle
ustanovení § 55 odst. 3 (nyní odst. 4) ex. řádu, přičemž ani v tomto případě
nepostupoval v souladu se zákonem, neboť zmíněné ustanovení mu neumožňuje
zastavit exekuci z jiného důvodu, než který uplatnil navrhovatel či s nímž
souhlasila osoba oprávněná. Takovou možnost má jen exekuční soud [srov. § 55
odst. 4 (nyní odst. 5) ex. řádu], který může o zastavení exekuce rozhodnout i
bez návrhu z jiného než účastníkem navrhovaného, event. oprávněným
odsouhlaseného, důvodu. Soudní exekutor k takovému postupu není oprávněn. V
této věci přitom soudní exekutor zastavil exekuční řízení z důvodu, který nebyl
oprávněnou navrhován, ani odsouhlasen, což bylo soudním exekutorem zdůvodněno
tím, že oprávněná „v návrhu na zastavení exekuce zastírá skutečný důvod
zastavení exekuce“, kterým podle soudního exekutora není oprávněnou navrhovaná
nemajetnost povinného, nýbrž nevykonatelnost exekučního titulu, na základě
kterého byla exekuce nařízena a vedena. Takové hodnocení založené na prosté
obavě však soudnímu exekutorovi nepřísluší. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že
kumulace důvodu pro zastavení exekuce není vyloučena, není ale přípustné, aby
soudní exekutor svévolně zaměňoval důvody, pro které oprávněná osoba navrhuje
zastavení, event. s nimiž souhlasí. Skutečnost, že oprávněná souhlasila se
zastavením exekuce z jednoho důvodu (nemajetnost povinného), neznamená, že
rovněž souhlasí se zastavením exekuce pro „nevykonatelnost“ exekučního titulu.
Jinak řečeno, soudní exekutor ex officio nemůže rozhodnout o zastavení exekuce
z jiného důvodu, než pro který účastník řízení zastavení exekuce navrhoval,
resp. s kterým účastník projevil souhlas, aniž by si vyžádal souhlas tohoto
účastníka (oprávněné) s novým důvodem zastavení exekuce. Vzhledem k tomu, že
postup soudního exekutora, resp. závěry odvolacího soudu ohledně postupu
soudního exekutora jsou v rozporu se zákonem a tudíž nesprávné, nezabýval se
dovolací soud otázkou vykonatelnosti exekučního titulu, protože její vyřešení
je v této fázi irelevantní.
K návrhu oprávněné na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí
dovolací soud uvádí, že užití tohoto institutu je v exekučním řízení z povahy
věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011,
sp. zn. 20 Cdo 2395/2011). O tom, že podanému návrhu nelze vyhovět, dovolací
soud nevydává zvláštní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 5/2006 pod poř. č. 73).
Z výše uvedeného vyplývá, že závěry odvolacího soudu ohledně otázek, zda lze
rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je rozhodnuto o návrhu účastníka
podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. § 36 ex. řádu, na vstup procesního
nástupce do řízení, a zda soudní exekutor ex officio může rozhodnout o
zastavení exekuce z jiného důvodu, než pro který účastník řízení zastavení
exekuce navrhoval, resp. s kterým účastník projevil souhlas, aniž by si vyžádal
souhlas tohoto účastníka (oprávněné) s novým důvodem zastavení exekuce, nejsou
správné; Nejvyšší soud České republiky proto dovoláním napadené usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2015, sp. zn. 55 Co 83/2015, zrušil
(§ 243e odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na to, že důvody pro které bylo zrušeno
usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše
Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX
41443/10-33, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudnímu
exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne
soudní exekutor nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (srov. § 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2015
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu