U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného E. H., zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou
se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti povinnému M. H., zastoupenému JUDr.
Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, pro 185 000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc
4962/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky
v Jihlavě ze dne 23. 8. 2010, č. j. 54 Co 547/2010-48, takto:
Dovolání se zamítá.
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 22. 4. 2010, č. j. 8 Nc 4962/2004-36,
zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 20. 4. 2004, č. j. 8 Nc
4962/2006-6 (správně 8 Nc 4962/2004-6). Žádnému z účastníků ani soudnímu
exekutorovi JUDr. Jiřímu Tomkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že
návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 15. 10. 2009 zamítl. Na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že právo přiznané vykonávaným exekučním
titulem není promlčené, neboť v důsledku uplatnění nároku v tomto exekučním
řízení došlo ve smyslu § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) k tomu, že promlčecí doba
neběží.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
s. ř.“), nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v souzené věci nedošlo k
promlčení práva. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo
5185/2008 a sp. zn. 33 Cdo 5127/2007 a připomněl, že úkony exekutora se
považují za úkony soudu a že v této souvislosti s exekuční činností je na
soudního exekutora delegována státní moc. Postavení oprávněného a soudního
exekutora není soukromoprávním vztahem a v tomto duchu je třeba posuzovat
„řádné pokračování v řízení“, tedy jednak samostatně u soudního exekutora a
jednak u oprávněného. Oprávněný má v případě nečinnosti soudního exekutora
iniciovat jeho výměnu; jestliže je soudní exekutor šest let nečinný, nelze
dospět k závěru, že v řízení je řádně pokračováno. Navrhl proto, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že i v případě vymáhání
pohledávek prostřednictvím soudního exekutora není neobvyklé, zejména tehdy,
nemá-li povinný postižitelný příjem ani jiný majetek, že exekuční řízení je
problematické a že se povinnému daří dlouhodobě vyhýbat zaplacení svého dluhu.
Uvedl dále, že z obsahu dovolání není patrno, jaký dovolací důvod povinný
uplatňuje, byť se zabývá výkladem § 112 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud
dovolání jako bezdůvodné odmítl.
Dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), § 238a odst. 1 písm. c) a
odst. 2 o. s. ř., ve znění od 1. 7. 2009, ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001
Sb., soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), není důvodné.
Jelikož tzv. zmatečnostní vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b),
odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud - je-li dovolání přípustné -
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
závěr odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. pro promlčení pohledávky přiznané soudním rozhodnutím není dán.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 110 odst. 1 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím
soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle
rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše,
promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání
uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba
od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo
pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu
navržen výkon rozhodnutí.
Podle § 35 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb. zahájení exekučního řízení podle
odstavce 2 má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práva stejné účinky jako
podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí.
V souzené věci byla usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 4. 2004, č.
j. 8 Nc 4962/2004-6, nařízena podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne
27. 9. 1996, č. j. 7 C 769/96-22, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši
185 000,- Kč s 16 % úroky z prodlení ročně z této částky od 4. 11. 1995 do
zaplacení a nákladů předcházejícího řízení 17 487,50 Kč exekuce na majetek
povinného, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jiří Tomek.
Z citovaného § 35 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb. a § 112 obč. zák. vyplývá, že
i podáním návrhu na nařízení exekuce dochází ke stavení promlčecí lhůty,
pokračuje-li účastník řádně v zahájeném řízení. V řízení přitom účastník řádně
pokračuje tehdy, nebrání-li svými procesními úkony náležitému průběhu řízení.
Jestliže oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, který byl okresnímu soudu
doručen 9. 4. 2004, přičemž samotné provedení exekuce zajišťuje soudní
exekutor, nelze případnou jeho nečinnost spojovat s bráněním oprávněného v
řádném pokračování v řízení. Povinný přitom spojoval (v odvolání) promlčení
práva se skutečností, že mu soudní exekutor doručil exekuční příkaz údajně ze
dne 24. 5. 2004, sp. zn. Ex 212/04, až v roce 2009 (dne 28. 5. 2005 však
povinnému bylo doručeno usnesení Okresního soudu ze dne 20. 7. 2005, č. j. 8 Nc
4962/2004-15, kterým byla exekuce zastavena v části, ve které byla exekučním
příkazem ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. EX 212/2004, vztažena na pozemky p. č. st.
4, p. č. 21/1 a p. č. 55 a na budovu 12, postavenou na pozemku p. č. st. 4, vše
nacházející se v katastrálním území Hostětice).
Proto podáním návrhu na nařízení exekuce došlo ke stavení desetileté promlčecí
lhůty stanovené v § 110 odst. 1 obč. zák. a důvod k zastavení exekuce podle §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dán.
Protože právní závěr odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle §
243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu