USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci
oprávněného Úřadu městské části města Brna, Brno-Královo Pole, se sídlem v
Brně, Palackého třída č. 1365/59, identifikační číslo osoby 44992785, proti
povinné J. Č., zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně,
Údolní č. 388/8, pro splnění povinnosti odstranit stavbu, o návrhu povinné na
zastavení exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 78 EXE 61/2021,
o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2023,
č. j. 12 Co 311/2023-213, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 21. července 2023, č. j. 78 EXE
61/2021-192, zastavil řízení ve věci dovolání povinné proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 29. března 2023, pro nezaplacení soudního poplatku v
souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „z. o soudních poplatcích“). K odvolání povinné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. října 2023, č. j. 12 Co 311/2023-213, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Povinná v odvolání
uvedla, že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě připsán na účet soudu z
důvodu její chyby při zadání čísla účtu do aplikace mobilního bankovnictví,
přičemž si následně nevšimla vrácení této úhrady zpět z důvodu neexistujícího
čísla. Odvolací soudu shledal neopodstatněnou námitku povinné, že se v uvedeném
případě jednalo o omluvitelný důvod. Povinné vznikla v souladu s § 4 odst. 1
písm. c) z. o soudních poplatcích poplatková povinnost již v okamžiku podání
dovolání, tuto povinnost nesplnila, proto byla soudem vyzvána, aby tak učinila
v dodatečné lhůtě, avšak ani poté nebyl soudní poplatek zaplacen. Odvolací soud
se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je namístě
zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje
v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva,
která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a otázky procesního práva, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka má za to, že
postupem soudu prvního stupně a odvolacího soudu bylo zasaženo do jejích
procesních práv nepřiměřeně tvrdou a formalistickou aplikací ustanovení § 9
odst. 1 z. o soudních poplatcích, která vedla k zastavení dovolacího řízení a
zamítnutí odvolání dovolatelky bez zohlednění konkrétních okolností případu. Dovolatelka nesouhlasí se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března
2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018, podle kterého „poplatníkům tedy v zásadě nic
nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté
soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich
pasivity“, avšak podle dovolatelky účastník řízení v případě podání žaloby
datovou schránkou nebo v případě poplatku vyššího než 5 000 Kč nemá možnost
uhradit soudní poplatek současně s činěným procesním úkonem soudu, jelikož v
daném okamžiku nezná číslo účtu soudu ani odpovídající variabilní symbol. Následnou výzvu k zaplacení soudního poplatku proto nelze považovat za
poskytnutí náhradní lhůty a v případě nezaplacení soudního poplatku by v
odůvodněných případech nemělo být zastavení řízení nevratné, jako tomu je
například v projednávané věci, kdy došlo k opožděné úhradě soudního poplatku
nikoli v důsledku pasivity povinné, nýbrž pro administrativní pochybení v
podobě zadání nesprávných platebních údajů. Dovolatelka dále uvedla, že
vzhledem ke smyslu a účelu dotčené právní normy (§ 9 odst. 1 z.
o soudních
poplatcích) lze ve shora uvedených případech užít analogii zákona a též v
případě postupu dle § 9 odst. 1 z. o soudních poplatcích umožnit navrácení
lhůty v předešlý stav či povolit posečkání s úhradou soudního poplatku, jak
umožňují příslušná ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Dovolatelka má za to, že k této
právní otázce se Nejvyšší soud ČR dosud ve své rozhodovací praxi nevyjádřil, a
s ohledem na výše uvedené navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
i soudu prvního stupně zrušil. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II
bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že účastníci řízení jsou v podmínkách zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. září 2017, vedeni
k aktivitě a k vyšší míře odpovědnosti; vznik poplatkové povinnosti se upíná k
okamžiku podání dovolání [§ 4 odst. 1 písm. c) z. o soudních poplatcích] a
připouští se, aby byl soudní poplatek uhrazen i později, ale nejpozději ve
lhůtě, která je k tomu určena ve výzvě k jeho zaplacení
– § 9 odst. 1 z. o soudních poplatcích výslovně uvádí, že k pozdějšímu uhrazení
soudního poplatku se nepřihlíží a soud v takovém případě řízení zastaví, aniž
by byla stanovena výjimka (kromě důvodů výslovně uvedených v § 9 odst. 4 z. o
soudních poplatcích) či podmínka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, publikované pod č. 1/2020 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května
2019, sp. zn. 30 Cdo 1138/2019, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. září
2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19). Závěry odvolacího soudu s uvedenou ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu zcela korespondují. Dovolatelka ve svém dovolání namítala, že poplatník činící procesní úkon vůči
soudu prostřednictvím datové schránky nemá možnost uhradit soudní poplatek
současně s činěným úkonem, následnou výzvu k zaplacení soudního poplatku tak
nelze považovat za poskytnutí náhradní lhůty, a v odůvodněných případech by
proto zastavení řízení nemělo být nevratné. Dovolací soud neshledal uvedenou
námitku důvodnou. Předně je třeba poznamenat, že zákon o soudních poplatcích
kromě důvodů výslovně uvedených v § 9 odst. 4 z. o soudních poplatcích
nepřipouští žádné další výjimky, proto se jeví jako nepřípadná dovolatelkou
předkládaná analogie daňového řádu.
Dále dovolací soud podotýká, že
dovolatelkou navrhovaná změna ustálené rozhodovací praxe, kdy by pro účastníky
podávající dovolání datovou schránkou mělo být „vratné“ případné zastavení
řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku respektive měla by jim být
poskytnuta další „náhradní“ lhůta k zaplacení soudního poplatku, by vedla
toliko k nepřiměřenému zvýhodnění části dovolatelů, navíc v situaci, kdy zákon
připouští vícero způsobů placení soudního poplatku, a to platbu na bankovní
účet daného soudu, v hotovosti na pokladně soudu nebo placení kolkovými
známkami, a je pouze na dovolateli, který z těchto způsobů zvolí. Ústavní soud
pak ve své judikatuře dává zřetelně najevo, že nedbalost či technická chyba, k
níž dojde na straně banky nebo právního zástupce poplatníka či při úhradě
soudního poplatku třetí osobou, nemůže být zvláštním důvodem pro odklon od
dosavadní judikatury (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. března 2021
sp. zn. Pl. ÚS 9/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. září 2020, sp. zn. I. ÚS 2661/20, ze dne 30. června 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20, ze dne 16. června
2020, sp. zn. III. ÚS 1308/20, či ze dne 11. listopadu 2019, sp. zn. IV. ÚS
2774/19), tím spíš nemůže být důvodem pro odklon od dosavadní ustálené
rozhodovací praxe pochybení na straně samotného poplatníka, v projednávané věci
dovolatelky, která měla k dispozici veškeré podklady pro zaplacení soudního
poplatku a bezdůvodně spoléhala na to, že jí provedená platba prostřednictvím
aplikace mobilního bankovnictví proběhla v pořádku, aniž by si následně
ověřila, zda k zaplacení skutečně došlo. Uvedené pochybení jde na vrub
dovolatelky, která nese odpovědnost za nesplnění poplatkové povinnosti v podobě
rozhodnutí soudu o zastavení řízení podle § 9 odst. 1 z. o soudních poplatcích
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sp. zn. 21 Cdo
1958/2021, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76,
ročník 2022; dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2020,
sp. zn. II. ÚS 1789/20, ze dne 22. září 2020 sp. zn. I. ÚS 2661/20, nebo ze dne
24. listopadu 2020, sp. zn. III. ÚS 632/20). Jelikož dovoláním napadené usnesení je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit,
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
následující zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 3. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu