26 Cdo 4200/2018-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve
věci žalobce J. B., bytem XY, zastoupeného JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalovaným 1/ A. K.,
bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Štefánikova 1/65, a 2/ Správnímu bytovému družstvu Rozvoj, se sídlem v Praze 4,
Jihlavská 1276/17, IČO: 00033006, zastoupenému JUDr. Irenou Malcovou,
advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská 846/2, o určení vlastnického práva k
nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 73/2015,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května
2018, č. j. 53 Co 60,183/2018-275, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1/ na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Jana Friče, advokáta se sídlem v Praze
5, Štefánikova 1/65, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovaným 2/ nemá žádný z těchto účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 10. října 2017 odvolání. Usnesením ze
dne 26. října 2017, č. j. 23 C 73/2015-223, jej soud prvního stupně vyzval k
zaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě patnácti dnů od právní moci
usnesení. Usnesení (výzva) mu byla doručena 26. října 2017 a soudní poplatek
zaplatil 23. listopadu 2017.
Usnesením ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 23 C 73/2015-233, soud prvního
stupně odvolací řízení zastavil s odůvodněním, že soudní poplatek žalobce
nezaplatil ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 26. října 2017, č. j. 23 C
73/2015-223; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Po zjištění, že
soudní poplatek byl zaplacen do konce lhůty k odvolání proti citovanému
usnesení o zastavení odvolacího řízení, však usnesení o zastavení řízení zrušil
usnesením ze dne 11. prosince 2017, č. j. 23 C 73/2015-239. Usnesením ze dne
27. března 2018, č. j. 23 C 73/2015-254, však odvolací řízení opětovně
zastavil, znovu s odůvodněním, že odvolací poplatek nezaplatil ve lhůtě
stanovené usnesením ze dne 26. října 2017, č. j. 23 C 73/2015-223, a k
zaplacení poplatku po marném uplynutí této lhůty se nepřihlíží; současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. března 2018,
č. j. 23 C 73/2015-254, a k odvolání žalovaného 2/ proti nákladovému výroku
III. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. září 2017, č. j. 23 C 73/2015-207,
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. května 2018, č. j.
53 Co 60,183/2018-275, potvrdil zastavovací usnesení soudu prvního stupně
(výrok I.) a v nákladovém výroku III. i jeho rozsudek (výrok II.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti výroku I. citovaného usnesení odvolacího
soudu (k němuž se žalovaná 1/ prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila)
není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť odvolací soud
vyřešil v souladu s již ustálenou soudní praxí otázku rozhodného znění zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), a v souladu s takto ustálenou praxí vyložil
rovněž aplikovaná ustanovení tohoto zákona.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018,
dovodil, že zákon č. 549/1991 Sb. v ustanovení § 4 odst. 1 stanoví, že
poplatková povinnost za řízení vzniká podle písm. a/ podáním návrhu na zahájení
řízení, podle písm. b/ podáním odvolání, podle písm. c/ podáním dovolání, podle
písm. d/ podáním kasační stížnosti. Vychází tedy mimo jiné z toho, že poplatek
za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná – zda jde o
podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném
prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnosti. Z toho se podává
závěr, že poplatková povinnost založená odvoláním (§ 4 odst. 1 písm. b/ zákona
č. 549/1991 Sb.), které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č.
296/2017 Sb., se řídí zákonem č. 549/1991 Sb., ve znění zákona č. 296/2017 Sb.
K uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil též v usneseních z 27. listopadu
2018, sp. zn. 22 Cdo 1693/2018, z 28. listopadu 2018, sp. zn. 33 Cdo 3550/2018,
z 19. prosince 2018, sp. zn. 29 ICdo 158/2018, či z 20. prosince 2018, sp. zn.
25 Cdo 3918/2018, a sdílí ho i v projednávané věci.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 30. září 2017,
nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení,
odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k
jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může
soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K
zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
V projednávané věci bylo odvolací řízení zahájeno 10. října 2017, kdy dovolatel
podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož bylo odvolání
podáno po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., řídí se poplatková povinnost
založená odvoláním zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
zákona č. 296/2017 Sb. Usnesením ze dne 26. října 2017, č. j. 23 C 73/2015-223,
byl dovolatel vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání do 15 dnů od
právní moci usnesení. Usnesení mu bylo doručeno téhož dne (26. října 2017), a
proto lhůta k zaplacení uplynula 10. listopadu 2017. Soudní poplatek však
zaplatil až 23. listopadu 2017. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) tudíž
správně řízení zastavil, jelikož soudní poplatek nebyl zaplacen ve lhůtě k tomu
určené, a k jeho zaplacení po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (§ 9 odst. 1
věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném od 30. září 2017). Při
posouzení vzniku dovolatelovy poplatkové povinnosti tedy soudy obou stupňů v
souladu s judikaturou aplikovaly zákon č. 549/1991 Sb., ve znění zákona č.
296/2017 Sb., a rovněž tak předpoklady pro zastavení odvolacího řízení.
V poměrech posuzované věci však nelze přehlédnout, že byť původní usnesení o
zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku soud prvního
stupně zrušil, posléze odvolací řízení opět zastavil. Nejde však o takovou vadu
řízení, která by sama o sobě mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018, sp.
zn. 23 Cdo 2728/2017). Navíc ani s ohledem na tento specifický postup dovolací
soud neshledal důvod, pro nějž by se měl od výše uvedených závěrů odchýlit.
Nelze totiž ztratit ze zřetele, že soudní poplatek za odvolání je podle § 4
odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb. (ať už ve znění před či po novele
provedené zákonem č. 296/2017 Sb.) splatný okamžikem jeho podání. Za daných
okolností tudíž jeho splatnost nastala dne 10. října 2017, přičemž soudem
(dodatečně) určená lhůta uplynula dne 10. listopadu 2017. Dovolateli tak byl
poskytnut dostatečný prostor, v němž mohl soudní poplatek uhradit. Neučinil-li
tak, není vinou soudů nižších stupňů, že odvolací řízení bylo (v konečném
důsledku) v souladu s účinnou právní úpravou pro nesplnění této povinnosti
zastaveno. Následný postup soudů totiž nemůže mít vliv na (předchozí) chování
dovolatele, jež tento zákonný důsledek zapříčinilo.
Dovolací soud neshledal důvod ani pro dovolatelem navrhované přerušení řízení
podle § 109 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem
na zrušení ustanovení § 9 odst. 1 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb. pro jeho
rozpor s ústavním pořádkem. K povaze tohoto ustanovení se totiž Ústavní soud
již vyjádřil, kupříkladu v usnesení ze dne 20. června 2018, sp. zn. I. ÚS
1335/2018. V něm mimo jiné dovodil, že stanovení soudcovské lhůty k zaplacení
soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě
marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu
tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti
zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Poplatníkům tedy v zásadě
nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání
žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě
poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem
jejich pasivity. Ústavní soud tudíž neshledal, že by citované ustanovení
nepřiměřeně zasahovalo do práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, a bylo tak v rozporu s ústavním pořádkem.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud dovolání dovolatele odmítl podle §
243c odst. 1 o.s.ř. – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) –
pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 3. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu