20 Cdo 5255/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr.
Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného M. J. u P., proti povinné M. T.,
zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu
Praha- západ pod sp. zn. 13 Nc 3324/2006, o dovolání povinné proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č. j. 28 Co 128/2007-18, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne
4. září 2006, č. j. 13 Nc 3324/2006-4, kterým okresní soud nařídil podle
rozhodnutí Městského stavebního úřadu v J. u P. ze dne 16. června 2004, č. j.
256/04/D, k vymožení povinnosti odstranit stavbu – oplocení pozemku č. kat.
404/1, 405 v k. ú. J. u P., provedené v rozporu se sdělením Městského úřadu v
J. u P. vydaným dne 23. září 2003, č. j. 910/03/D, a pro náklady exekuce, které
budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci, jejímž provedením pověřil soudní
exekutorku.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podala povinná včas dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Povinná odůvodnila dovolání poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. a namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. S odkazem na výrok exekučního titulu, sdělení
městského stavebního úřadu ze dne 23. září 2003, č. j. 910/03/D, a své ohlášení
ze dne 9. září 2003 adresované městskému úřadu, dovolatelka namítla, že
exekuční titul není pro svou neurčitost materiálně vykonatelný. Dovolatelce
byla uložena povinnost odstranit stavbu (oplocení), která byla provedena v
rozporu se sdělením městského stavebního úřadu ze dne 23. září 2003, č. j.
910/03/D. O které části oplocení se jedná, ovšem již dnes nelze zjistit, neboť
ne všechny nově instalované části oplocení jsou s tímto sdělením v rozporu.
Pochybnosti, které, co do uložené povinnosti vzbuzuje výrok rozhodnutí, přitom
nelze odstranit ani za pomoci jeho odůvodnění. Proto dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Dovolatelka dále navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost
exekučního titulu, neboť hrozí, že výkonem prací (odstraněním oplocení) dojde k
nevratnému zásahu do jejího majetku.
Oprávněný se k dovolání povinné nevyjádřil.
Dovolání povinné není přípustné.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 zákona
č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti
potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání
je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinná argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam dovolacímu soudu nepřednesla, a ani hodnocením argumentů
vznesených v dovolání k takovému závěru dospět nelze. O existenci (dovoláním
otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro
posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací
činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného
podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil
právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. a § 40 zákona č. 120/2001 Sb. lze výkon
rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a
povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl
výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.
Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti tedy je, aby v něm
byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí
nařízen. Soudu, který provádí výkon rozhodnutí, tedy přísluší posoudit, zda
rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti jež lze vskutku
vykonat, jinak pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Neobsahuje-li exekuční titul
všechny předpoklady materiální vykonatelnosti ( § 261a odst. 1 o. s. ř., § 40
zákona č 120/2001 Sb.) může podle něj být výkon rozhodnutí nařízen jen v
případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně
nebo neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 40 odst. 2 a 3 zákona
č. 120/2001 Sb. Není-li možné z titulu náležitosti materiální vykonatelnosti
dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu
výkonu rozhodnutí, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení
výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp.
zn. 20 Cdo 965/2003).
V posuzovaném případě je ve výroku podkladového rozhodnutí Městského stavebního
úřadu v J. u P. ze dne 16. června 2004, č. j. 256/04/D, přímo uvedeno, že tento
úřad rozhodl „…podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona…“, tj. zákona č.
50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (zrušen s účinností od 1.
ledna 2007 zákonem č. 183/2006 Sb.) a povinné výslovně uložil povinnost „…
odstranění stavby „oplocení“ pozemků č. kat. 404/1, 405 v k. ú. J. u P.
provedené v rozporu se sdělením MěSÚ vydaného dne 23. 9. 2003 pod č. j.
910/03/D.“, a to „…nejpozději do 2 měsíců ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.“ Totéž plyne z poukazu na ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) zákona
č. 50/1976 Sb., podle něhož stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení
odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení
nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže,
že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací
dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky
na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními
předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její
dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v
jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Jaké části
stavby (oplocení) má povinná odstranit, je dále konkretizováno v odůvodnění
tohoto rozhodnutí, z něhož vyplývá, že jako části oplocení, které jsou v
rozporu se sdělením ze dne 23. září 2003, č. j. 910/03/D, úřad vyhodnotil ty
části, na které bylo použito strojové pletivo výšky cca 1,6 m do ocelových
použitých sloupků výšky cca 2 m (str. 2 rozhodnutí).
Proto závěr odvolacího soudu o materiální vykonatelnosti exekučního titulu je
správný.
Pokud jde o dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. (povinná odůvodnila dovolání poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. a uvedla, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci), tak jednak dovolatelka jen ohlásila existenci
tohoto důvodu, aniž blíže uvedla, v čem spatřuje vadu řízení, jednak takový
důvod není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., neboť ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud
přihlédne k vadě podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen tehdy, je-li
dovolání přípustné; o takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Pro úplnost pak zbývá dodat, že podle § 243 o. s. ř. může dovolací soud před
rozhodnutím o dovolání odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Užití
institutu odkladu vykonatelnosti v řízení o dovolání proti usnesením vydaným ve
věcech výkonu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a odst. 1 písm. c) a d) o. s. ř.
je ovšem z povahy věci vyloučeno. O tom, že podanému návrhu nelze vyhovět
dovolací soud zvláštní rozhodnutí nevydává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu