20 Cdo 5271/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka
v exekuční věci oprávněných a) M. F., b) R. F., zastoupených advokátem, proti
povinné A. R., zastoupené advokátkou, pro částku ve výši 435.000,- DEM s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc
15200/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
23. března 2007, č. j. 17 Co 406/2006-92, ve znění opravného usnesení ze dne
23. dubna 2007, č. j. 17 Co 406/2006-93, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2007, č. j. 17 Co
406/2006-92, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2007, č. j. 17 Co
406/2006-93, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. května 2002, č.
j. 13 Nc 15200/2002-7, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vrací k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil usnesení ze
dne 16. května 2002, č. j. 13 Nc 15200/2002-7, kterým obvodní soud nařídil
podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. listopadu 1997, sp. zn.
13 C 4/96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu
1998, č. j. 22 Co 378/98-110, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. dubna
2000, č. j. 30 Cdo 1755/99-138, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
6. listopadu 2001, č. j. 29 C 40/99-80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 51 Co 8/2002-102, k vydobytí pohledávky
ve výši 175 000,- DEM se 17 % úrokem z prodlení od 12. ledna 1995 do zaplacení
(pro prvního oprávněného), ve výši 170 000,- DEM se 17 % úrokem z prodlení od
9. prosince 1994 do zaplacení (pro druhého oprávněného), a ve výši 90 000 DEM
se 17 % úrokem z prodlení od 11. února 1995 do zaplacení (pro třetí oprávněnou
– M. F.), pro náklady předcházejícího řízení ve výši 416 056,- Kč, ve výši 76
190,- Kč (pro prvního oprávněného), ve výši 75 110,- Kč (pro druhého
oprávněného), a ve výši 54 030,- Kč (pro třetí oprávněnou), a pro náklady
exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinné,
jejímž provedením pověřil Mgr. R. V., soudního exekutora. Odvolací soud dospěl
k závěru, že rozhodnutí soudu o neúčinnosti právního úkonu dlužníka představuje
podklad, na jehož základě se oprávnění mohou domáhat výkonem rozhodnutí
(exekucí) postižení toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z majetku
dlužníka, a to vůči osobě, v jejíž prospěch byl takový právní úkon učiněn, a z
tohoto důvodu pak též neobstojí ani námitka odvolatelky ohledně tzv.
litispendence.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 1 a 3 o.
s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolání odůvodnila tak, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále i vadami podle § 229 odst. 1,
2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka namítla, že rozhodnutí obvodního
soudu o nařízení exekuce není v souladu se zákonem, protože soud rozhodl nad
rámec návrhu oprávněných na nařízení exekuce (ultra petitum). Soudy dále
postupovaly v rozporu s ustanovením § 40 exekučního řádu, když nařídily
exekuci, aniž by proti dovolatelce svědčil nějaký exekuční titul. Podkladové
rozsudky, podle kterých byla v posuzované věci exekuce nařízena, nestanovily
dovolatelce žádnou povinnost (žalovaným v rozsudcích byl manžel povinné B. R.).
Jedinou její povinností tak zůstává povinnost k úhradě nákladů řízení stanovená
rozsudkem, kterým bylo rozhodnuto o odpůrčí žalobě. Závěry odvolacího soudu ve
vztahu k významu neúčinnosti právního úkonu pro exekuční řízení nejsou podle
dovolatelky správné. Rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o odpůrčí žalobě
oprávněných, není rozsudkem na plnění a nesplňuje tak podmínky vykonatelnosti.
Odpůrčí žalobou (§ 42a obč. zák.) se zabýval také Nejvyšší soud v rozhodnutí č.
4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dovodil, že jejím smyslem je
dosáhnout rozhodnutí soudu, v němž bude určeno, že právní úkon dlužníka je vůči
jeho věřiteli neúčinný. Takové rozhodnutí potom představuje podklad k tomu, aby
se věřitel mohl na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku domáhat
nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo
z dlužníkova majetku. Jiný výklad, tj. že věřitel má právo vůči tomu, kdo měl z
odporovaného úkonu prospěch, nepovažuje dovolatelka v dané situaci za správný.
Na místě by byl pouze tehdy, pokud by se oprávnění v nalézacím řízení domáhali
na tom, komu z právního úkonu vznikl prospěch, vydání plnění. Podkladem pro
nařízení exekuce by potom bylo toto meritorní rozhodnutí soudu vydané v
nalézacím řízení. Dále dovolatelka namítla, že pokud vydané exekuční příkazy
postihly rovněž její byt ve výlučném vlastnictví, a formou srážek také její
mzdu, byla porušena její ústavně zaručená práva. Odvolací soud se konečně v
napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal se skutečností, že jedna z oprávněných v
průběhu řízení zemřela, ani se skutečností, že měna, pro kterou byla exekuce
nařízena, již neexistuje. Řízení proti povinné nadto brání překážka
litispendence, když pro tytéž pohledávky probíhá exekuční řízení i proti B. R.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oprávnění se k dovolání povinné nevyjádřili.
Dovolání povinné je ve smyslu § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, protože směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., § 238a odst. 1 písm.
c), odst. 2 o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“)/. Ten je dán tím, že (právní)
otázku, zda již při nařízení exekuce musí být v usnesení vymezen majetek, který
odporovatelným právním úkonem povinný nabyl a z něhož jedině může být vymáhaná
pohledávka uspokojena (a stanoven tak konkrétní způsob provedení exekuce), byla
odvolacím soudem vyřešena v rozporu s již ustálenou soudní praxí.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový
stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S odvolacím soudem se lze nepochybně ztotožnit v tom, že je výrazem ustálené
soudní praxe, že rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě na určení, že
právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný (§ 42a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“),
představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k
výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení
výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo
z dlužníkova majetku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn
(srov. rozhodnutí č. 63/1998 a č. 26/2000 Sbírky rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu ČR).
V posuzované věci bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 6. listopadu 2001, č. j. 29 C 40/99-80, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 51 Co
8/2002-102, rozhodnuto, že darovací smlouva ze dne 4. prosince 1996, kterou B.
R. daroval žalované A. R. nemovitosti, a to dům se stavební parcelou č. 306/1,
stavební parcelou č. 306/2 a stavební parcelou č. 1850, zapsané v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ch. na LV pro obec a k. ú. S., je vůči
žalobcům M. F., R. F. a M. F. právně neúčinná. Citovaný rozsudek obvodního
soudu je v posuzované věci podkladem pro výkon rozhodnutí (exekuci) postižením
darovaných nemovitostí povinné. Proto také závěr odvolacího soudu, že povinná
je v posuzované věci osobou pasivně legitimovanou a že „…mohou se oprávnění
pokud se týká nemovitostí ve Skutči uspokojit pouze v řízení proti
povinné.“ (str. 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je správný a dovolací
námitky povinné jsou v tomto směru neopodstatněné.
Odvolací soud v rozporu s výše uvedeným právním názorem přesto potvrdil
usnesení soudu prvního stupně, kterým byla za této situace k vymožení dluhu
dlužníka (B. R.) nařízena exekuce na celý majetek povinné. Pro nařízení
exekuce, na rozdíl od výkonu rozhodnutí, sice zásadně platí, že soud ji nařídí,
aniž by stanovil, jakým způsobem má být provedena (ustanovení § 264 odst. 1 o.
s. ř. se nepoužije - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn.
20 Cdo 166/2003), ovšem jestliže exekuční titul omezuje oprávněného v tom, že
vůči povinnému může přisouzenou pohledávku uspokojit pouze z konkrétního
majetku, pak toto omezení nemůže soud při nařízení exekuce pominout. V takovém
případě nařídí exekuci jen na konkrétní majetek, tj. majetek, který se
odporovatelným právním úkonem dostal z dispozice dlužníka, neboť v opačném
případě je nařízení exekuce bez vymezení konkrétního majetku v rozporu s
exekučním titulem. Toto omezení neplatí, pokud jde o náklady předchozího
nalézacího řízení, neboť zde exekuční titul (výše již citovaný rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 29 C 40/1999, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze, sp. zn. 51 Co 8/2002) žádné takové omezení nestanoví a
stejně tak toto omezení neplatí pro vymáhání nákladů exekuce /srov. Kasíková M
a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).
Komentář. 1. vydání: C. H. Beck, 2007, s. 146, dále usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 2046/2003/.
Protože odvolací soud z výše uvedeného názoru nevycházel, není jeho rozhodnutí
správné. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o.s.ř.) – napadené rozhodnutí zrušil a jelikož se důvody zrušení
vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta
druhá, o.s.ř.). K tomuto postupu Nejvyšší soud přistoupil i za situace, v níž
Obvodní soud pro Prahu 4 již usnesením ze dne 10. prosince 2007, č. j. 13 Nc
15200/2002-120, zastavil exekuci v části vztahující se k postižení bytu ve
výlučném vlastnictví dovolatelky a exekuci formou srážek její mzdy, neboť s
ohledem na ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. by povinná nadále
nemohla nakládat se svým ostatním majetkem a majetkem patřícím do společného
jmění manželů (s danými výjimkami).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud k námitce dovolatelky, že exekuce neměla být
nařízena, pokud měna, na níž zní exekuční titul, tj.DEM, již neexistuje,
připomíná, že v posuzované věci byl exekuční titul, na jehož podkladě
byla exekuce nařízena, vydán v době, kdy DEM jako zákonné platidlo existovala.
O vykonatelnosti exekučního titulu tak nemůže být ani v tomto směru žádných
pochyb. Pokud jde o konkrétní částku, která má být exekucí vymožena, DEM byla s
účinností od 1. ledna 2002 nahrazena jednotnou měnou - euro (národní měny
zanikly, staly se denominacemi eura, v posuzovaném případě 1 EUR = 1,95583 DEM).
K další námitce dovolatelky je třeba zdůraznit, že „toutéž věcí“ ve smyslu §
83 o. s. ř. se pro účely řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) rozumí stejný
způsob výkonu na týž předmět výkonu (tj. nárok na mzdu, pohledávku povinného z
účtu u peněžního ústavu, popř. jinou peněžitou pohledávku nebo majetkové právo,
movité věci, nemovitosti, popř. jejich spoluvlastnické podíly, podnik, popř.
jeho část nebo podíl) uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku (její
část) přisouzenou stejným exekučním titulem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, publikováno v časopise Soudní
judikatura pod č. 10/2003). To ovšem není posuzovaný případ povinné. Z
exekučního příkazu ze dne 7. března 2002, č. Ex 62/01-41 (č. l. 85), ve věci
oprávněných 1) M. F., 2) R. F. a 3) M. F. proti povinnému B. R., za účasti
manželky povinného A. R., o částku 435 000,- DEM s příslušenstvím, totiž
vyplývá, že předmětem této exekuce jsou nemovitosti – byt v domě s byty ve
vlastnictví, na pozemku č. parc. 449/6, 449/7, 449/8, 449/9 v k. ú. H. a
spoluvlastnický podíl o velikosti id. 720/60230 na společných částech domu, na
pozemku č. parc. 449/6, 449/7, 449/8, 449/9 v k. ú. H., zapsaných v katastru
nemovitostí Katastrálním úřadem P. – m., exekuce tak směřuje proti jiným
nemovitostem, než je tomu v případě povinné (podle exekučního příkazu ze dne
22. května 2002, č. j. Ex 390/02-7, jde o budovu na pozemku č. parc. 306/1 v k.
ú. S. a pozemků č. parc. 306/1, st. 306/2 a st. 1850 v k. ú. S., zapsaných v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Ch.).
Proto není důvodná námitka povinné ohledně existence překážky tzv.
litispendence a stejně tak nebylo možno přisvědčit jejímu tvrzení, že se
soud nevypořádal s úmrtím jedné z oprávněných osob; naopak z č. l. 73 spisu
vyplývá, že obvodní soud usnesením ze dne 18. 4. 2006, jež nabylo právní moci
dne 10. 5. 2006, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně oprávněných s
a) M. F. a b) R. F.
Zbývajícími výtkami dovolatelky se za daného stavu věci Nejvyšší soud již dále
nezabýval.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, věta
druhá, o. s. ř.), případně bude o náhradě nákladů řízení rozhodnuto ve
zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Antonín
Draštík, v. r.
předseda senátu