20 Cdo 542/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému M. K., zastoupenému advokátkou, pro 8.875,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 15 E 1152/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2005, č.j. 26 Co 178/2005-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 17. 12. 2003, č.j. 15 E 1152/2001-26, Okresní soud ve Znojmě nařídil podle platebního výměru oprávněné (Okresní pojišťovny ve Z.) ze dne 14. 8. 1997, č. 2145601645, k vydobytí pohledávky 8.875,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 6. 2005, č.j. 26 Co 178/2005-38, rozhodnutí soudu prvního stupně (po obsahové stránce) potvrdil, přestože – z důvodů stylistických – výrok formuloval jako změnu rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že povinný, který není zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům (§ 10 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), nebyl v průběhu řízení o výkon rozhodnutí stižen duševní poruchou ve smyslu ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Byl-li tedy v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím procesně způsobilý (§ 20 odst. 1 o.s.ř.), nebylo potřebné, aby byl v tomto řízení zastoupen „zástupcem“ (o možnosti ustanovení zástupce podle § 30 o.s.ř. se povinnému dostalo poučení). Podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí měl pak odvolací soud za splněny, zejména dovodil, že platební výměr, jehož výkon byl navržen, je nejen materiálně, ale i formálně vykonatelný; povinnému byl totiž doručen 17. 10. 1997, právní moci nabyl 4. 11. 1997 a lhůta k plnění uplynula 19. 11. 1997. Ze zjištění, jež učinil v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Co 215/2004, vyplývá, že „k datu, kdy předmětný platební výměr převzal, či následně“, povinný netrpěl duševní poruchou, pro níž by nebyl způsobilý ve správním řízení samostatně jednat. K námitkám, jimiž povinný brojil proti věcné správnosti vykonávaného platebního výměru, nelze podle odvolacího soudu v řízení o výkon rozhodnutí přihlížet.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, kterým vyjádřil nesouhlas se zjištěním, podle něhož byl v řízení před soudy obou stupňů plně procesně způsobilý (odvolací soud si podle jeho názoru nevyžádal a neprovedl důkazy ke zhodnocení jeho zdravotního stavu a pokud odkazoval na zjištění učiněná v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Co 215/2004, není z odůvodnění rozhodnutí patrno, o jaké důkazy šlo). V této souvislosti navrhl, aby v dalším řízení byl znalecky přezkoumán jeho zdravotní stav. Dalšími námitkami dovolatel zpochybnil věcnou správnost platebního rozkazu (pojistné a penále za opožděné platby pojistného byly „vyměřeny neoprávněně a nesprávně“) a procesní vady správního řízení (v době, kdy mu byl doručen platební výměr, trpěl „duševní poruchou, pro kterou nemohl rozpoznat následky svého jednání, resp. opomenutí, jakkoli reagovat proti“ vydanému rozhodnutí). Z toho dovozuje, že platební výměr není vykonatelným exekučním titulem. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval znovu poté, co jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozhodnutí /v obou případech nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud tímto (povinným rovněž užitým) důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Takovou námitkou je v souzené věci tvrzení, že si soud „nevyžádal a neprovedl důkazy k řádnému zhodnocení zdravotního stavu povinného“.
Dovolatel – jak se podává z dovolání – má za to, že v řízení o výkon rozhodnutí byly splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 3 o.s.ř. a odvolacímu soudu vytýká, že tak neučinil, čímž mu nesprávným postupem v průběhu řízení odňal možnost jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o.s.ř.). Opomíjí však, že tzv. zmatečnostní vady nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2, 3 o.s.ř.). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen za – v dané věci nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.)
Otázky, které dovolatel v rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nabídl k přezkumu, znaky uvedené v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. nesplňují; řešení, jež ve vztahu k nim odvolací soud zaujal, odpovídá standardní judikatuře.
V souladu s ustanovením § 261 o.s.ř. soud při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen (zde platebního výměru ze 14. 8. 1997, č. 2145601645), je totiž vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu. Námitky směřující proti věcné správnosti exekučního titulu (v souzené věci tvrzení, že bývalý zaměstnavatel nevystavil povinnému zápočtový list a příslušný úřad práce ho po skončení pracovního poměru odmítl evidovat jako uchazeče o zaměstnání, za kterého je plátcem pojistného stát) lze uplatnit – jak správně uvedl odvolací soud – pouze v řízení, v němž byl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1859/2005).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí; to platí i v případě, kdy exekuční titul byl vydán ve správním řízení. Jinak řečeno, případné vady řízení nalézacího (ať již soudního nebo správního) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí. Pro závěr o formální vykonatelnosti podkladového titulu je proto určující zjištění, že platební výměr byl povinnému doručen 17. 10. 1997, což nebylo v řízení o výkon rozhodnutí zpochybněno. Bez významu je naopak to, zda v době správního řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda tedy měl správní orgán postupovat podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů (zjištění odvolacího soudu, že povinný v řízení vedeném oprávněnou byl způsobilý samostatně jednat, je tudíž nadbytečné a pro účely posouzení vykonatelnosti titulu bezcenné).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu