20 Cdo 581/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného K. B., zastoupeného advokátem, proti povinnému JUDr.
M. K., správci konkursní podstaty úpadce D. CZ s.r.o., zastoupenému advokátem,
o nařízení exekuce, pro 21.000,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 5197/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2005, č. j. 21 Co 261/2005-13, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení
exekuce zamítl. Dle názoru odvolacího soudu sice lze i po prohlášení konkurzu
nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č.
120/2001 Sb., exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen
„zákon č. 120/2001 Sb.“) pro pohledávku věřitele proti úpadci postihující
majetek patřící do konkursní podstaty, avšak pasivně věcně legitimovaným
(povinným) je úpadce sám a nikoliv správce konkursní podstaty, jak nesprávně
dovozuje oprávněný. Pokud tedy návrh na nařízení exekuce směřoval přímo vůči
správci konkursní podstaty, jenž není ve věci pasivně věcně legitimován, nejsou
splněny zákonné podmínky pro nařízení exekuce.
Oprávněný v dovolání namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také
jen „o.s.ř.“)] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Je toho názoru, že pokud
správce konkursní podstaty nesplnil jemu uloženou povinnost a nezaplatil
pravomocně přiznanou „zapodstatovou“ pohledávku oprávněnému, pak je nezbytné
činit odpovědným jeho samotného [§ 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu
a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 328/1991
Sb.“)]. Dle názoru oprávněného je také namístě „prolomit“ právní názor, o který
se opírá odvolací soud a jenž byl publikován v bodu XXVI. Stanoviska Nejvyššího
soudu k výkladu některých ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 7/1998, pod poř. č. 52 a naopak uplatnit právní
závěry zakotvené v rozsudku dovolacího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29
Odo 565/2001. Namítá také, že výroky II. a III. dovoláním napadeného
rozhodnutí, ukládající oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady
exekučního řízení a soudnímu exekutorovi odměnu, jsou v rozporu s dobrými
mravy.
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé,
kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§ 237 odst. 1 písm. a/, §
238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; § 130 zákona č. 120/2001 Sb.).
Dovolání není důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, je předmětem
dovolacího přezkumu posouzení závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní
věcné legitimace správce konkursní podstaty (povinného) v daném exekučním
řízení.
V projednávaném případě se oprávněný domáhal návrhem na nařízení exekuce
uspokojení pohledávky, která mu v nalézacím soudním řízení byla přiznána vůči
správci konkursní podstaty úpadce jako náhrada dlužných pracovních nároků (§ 31
odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb.), přičemž za osobu povinnou označil správce
konkursní podstaty úpadce.
Přestože exekuční titul za žalovaného, jemuž je ukládána zde vymáhaná
povinnost, označuje správce konkursní podstaty úpadce, odvolací soud
nepochybil, pokud v daném exekučním řízení dovozuje za pasivně věcně
legitimovaného úpadce a nikoliv správce konkursní podstaty samotného. Pro tento
závěr svědčí především to, že je vykonáván nárok plynoucí z pracovněprávních
povinností úpadce a exekuce tedy postihuje majetek patřící do konkursní
podstaty. Vlastníkem majetku patřícího do konkursní podstaty je i po prohlášení
konkursu úpadce a nikoli správce konkursní podstaty; úpadce pouze nemůže s
tímto majetkem nakládat, dispoziční práva za něho vykonává správce konkursní
podstaty (§ 14 odst. l písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb.). Z tohoto důvodu
proto také v nalézacím řízení, v jehož rámci bylo vydáno podkladové rozhodnutí,
vystupoval správce konkursní podstaty jakožto osoba žalovaná. Podstatné však
také je, že pohledávka může být uspokojena jedině z majetku podstaty, nikoliv z
majetku správce konkursní podstaty (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2596/2003). Ostatně, jak již v odůvodnění
rozhodnutí připomenul odvolací soud, Nejvyšší soud ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn
19/1998, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1998, pod
poř. č. 52, formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého lze i po
prohlášení konkursu nařídit výkon rozhodnutí pro pohledávku věřitele proti
úpadci postihující majetek patřící do konkursní podstaty, avšak současně výkon
rozhodnutí nelze provést, přičemž pasivně věcně legitimovaným účastníkem
exekučního řízení (povinným) je v takovém případě úpadce a nikoliv správce
konkursní podstaty úpadce (srov. bod XXVI. Stanoviska).
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani to, že se jedná o pracovněprávní nároky
vymezené v ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., které – obdobně jako
nároky na vyloučení věci z podstaty, pohledávky za podstatou a nároky na
oddělené uspokojení – lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení
(srov. např. závěry uvedené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
září 2004, sp. zn. 20 Cdo 613/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2596/2003).
Pokud se dovolatel ve svém podání – bez konkrétní argumentační základny –
odvolává na závěry zakotvené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, přehlíží, že v dané věci nebyla dovolacím soudem
řešena pasivní věcná legitimace úpadce (popř. správce konkursní podstaty
úpadce) v exekučním řízení, ale otázky jiné [konkrétně pak možnost věřitele s
pohledávkou za podstatou použít žalobu na plnění (§ 80 písm. b/ o.s.ř.) vůči
správci konkursní podstaty, včetně otázky jeho možného prodlení, a dále otázka
věcné a místní příslušnosti soudu u sporů vyvolaných konkurzem]. Dovolatelem
vznášený požadavek revize závěrů uvedených ve Stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. června 1998, sp. zn.
Cpjn 19/98, je nepřípadný již proto, že v otázce pasivní věcné legitimace v
rámci exekučního řízení byla soudní praxe usměrněna usnesením Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2005, pod poř. č. 2, kde byl
formulován a odůvodněn právní závěr, podle kterého byla-li exekučním titulem
přiznána pohledávka proti správci konkursní podstaty a jde-li - nadto - o
pohledávku za podstatou, je při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle
tohoto exekučního titulu pasivně legitimován vždy úpadce, neboť i takováto
pohledávka může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty (jehož
vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce) a nikoliv z majetku
ustanoveného správce (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června
2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
9/2005, pod poř. č. 147).
Námitka rozpornosti nákladových výroků dovoláním napadeného rozhodnutí s
dobrými mravy je pak nepřípadná již proto, že dovolání proti výroku odvolacího
soudu je přípustné za předpokladu, že je jím rozhodováno ve věci samé; ve
smyslu ustáleného výkladu přípustnosti dovolání ve vztahu k pojmu věc sama je
totiž takový pojem právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc,
která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení o návrhu na nařízení
exekuce je tedy o věci samé rozhodováno pozitivním, případně zamítavým ve
vztahu k návrhu, výrokem. Současný výrok o náhradě nákladů řízení, popř. o
odměně exekutora je rozhodnutím o vedlejším plnění (jde o rozhodnutí výlučně
procesní povahy), které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná
návrhem nebo vyplývající z průběhu řízení a není tedy přístupný dovolacímu
přezkumu. Ostatně, o rozpor s dobrými mravy nemůže jít tam, kde se jedná o
rozhodnutí procesní povahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002).
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle
ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání oprávněného jako nedůvodné zamítl.
Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinnému, který by jinak měl právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu)
nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1,
224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu