20 Cdo 610/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného L. G., zastoupeného JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 26, proti povinnému A. G., zastoupenému Mgr.
Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, pro 346.312,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 63 Nc
301/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. července 2009, č. j. 66 Co 149/2009-51, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2009, č. j. 66 Co
149/2009-51, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. prosince 2008, č.
j. 63 Nc 301/2008 - 35, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k
dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 3. 12.
2008, č. j. 63 Nc 301/2008 - 35, jímž Okresní soud v Bruntále zamítl návrh
povinného na částečné zastavení exekuce pro část úroků z prodlení ve výši
318.211,50 Kč za dobu od právní moci exekučního titulu, tj. od 4. 8. 1998 do 6.
1. 2005, kdy zaplatil jistinu. Exekuce byla nařízena usnesením Okresní soud v
Bruntále ze dne 30. 5. 2008, č. j. 63 Nc 301/2008 - 15, ve znění opravného
usnesení ze dne 23. 6. 2008, č. j. 63 Nc 301/2008 - 18, podle vykonatelného
rozsudku téhož soudu ze dne 5. 3. 1997, č. j. 16 C 266/96 - 46, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 10 Co 776/97, a
usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 3. 1999, č. j. 1 E 1009/98 - 16,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 10
Co 582/99, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 1. 1999, č. j. 1 E
44/99 - 12, k uspokojení pohledávky oprávněného představující úrok z prodlení
ve výši 17 % ročně z částky 300.000,- Kč od 2. 2. 1996 do 25. 5. 2001, 17 %
úrok ročně z částky 284.210,- Kč od 26. 5. 2001 do 26. 6. 2001 a 17 % úrok
ročně z částky 283.740,-. Kč od 27. 6. 2001 do 6. 1. 2005 a pro náklady
předchozích řízení ve výši 83.001,- Kč, a jejím provedením byl pověřen soudní
exekutor Mgr. Čeněk Bělasta. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního
stupně, že návrh povinného na částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř., odůvodněný vznesenou námitkou promlčení práva na úroky z
prodlení od 4. 8. 1998 do 6. 1. 2005 (tj. do zaplacení jistiny), není důvodný.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo
681/2006, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že vzniká-li povinnost
platit úroky z prodlení jednorázově v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se
splněním závazku, a byly-li v daném případě úroky z prodlení přiznány rozsudkem
Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 3. 1997, č. j. 16 C 266/96 - 46, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 10 Co
776/97 (pravomocným dne 3. 8. 1998 a vykonatelným dne 7. 8. 1998), jímž
žalovanému (povinnému) byla - mimo jiné - uložena povinnost zaplatit žalobci
(oprávněnému) částku 300.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 2. 2. 1996 do
zaplacení, pak „je nutno aplikovat § 110 odst. 1 větu první obč. zák. a právo
na úroky z prodlení se promlčí ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno“.
Úroky, jejichž splatnost nastala do právní moci rozhodnutí soudu (v daném
případě povinnost platit úroky z prodlení nastala dne 2. 2. 1996) se promlčují
v desetileté promlčecí době (viz Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Humlák,
M., a kol. Občanský zákoník I. § 1 - 459, Komentář, 1. vydání, Praha, C.H.Beck,
2008, str. 564). Byl-li návrh na exekuci podán dne 9. 4. 2008 a vykonatelnost
exekučního titulu nastala dnem 7. 8. 1998, pak desetiletá promlčecí „lhůta“
dosud neuplynula.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. „Vadu řízení“ spatřuje v tom,
že soudy obou stupňů otázku promlčení úroků, ohledně nichž se zastavení exekuce
domáhal, nesprávně posuzovaly podle § 110 odst. 1 obč. zák., ačkoliv promlčení
úroků splatných po právní moci exekučního titulu, tj. od 3. 8. 1998 je nutno
posoudit podle § 110 odst. 3 obč. zák. (pro úroky do právní moci exekučního
titulu, tedy od 2. 2. 1996 do 3. 8. 1998 se zastavení exekuce nedomáhal).
Poukazuje na odbornou literaturu, a to Občanský zákoník - Velký akademický
komentář I., Linde, Praha 2008, str. 440, bod 7, v němž se uvádí, že „úroky a
opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po uznání nebo po právní moci
rozhodnutí, se promlčují po 3 letech. O počátku běhu promlčecí doby platí i v
tomto případě, že se váže ke splatnosti jednotlivých dospělých splatných částek
úroků a opětujících se plnění“. Soudy obou stupňů tak na danou věc aplikovaly
nesprávné ustanovení zákona a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudily.
Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (článek II,
bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl
po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
daný tím, že otázku promlčení soudem pravomocně přiznaného práva na zaplacení
úroků z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci podkladového
rozhodnutí, vyřešil jinak, než jak byla řešena Nejvyšším soudem ČR a bývalým
Nejvyšším soudem SR, a v důsledku toho nesprávně posoudil podmínky pro částečné
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; dovolání je proto v
tomto ohledu přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže
výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod pro který rozhodnutí
nelze vykonat.
Podle § 269 odst. 1 o. s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh
nebo i bez návrhu.
Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se
pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle § 55 odst. 1 exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 10. 2009, exekutor
nerozhoduje o zastavení exekuce podle ustanovení o zastavení výkonu rozhodnutí
(§ 268 a 290 občanského soudního řádu).
V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze
dne 5. 3. 1997, č. j. 16 C 266/96 - 46, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 10 Co 776/97, který nabyl právní moci dne
3. 8. 1998 a vykonatelným se stal dne 7. 8. 1998 a jímž žalovanému (povinnému)
byla - mimo jiné - uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) částku
300.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 2. 2. 1996 do zaplacení. Z odůvodnění
těchto rozhodnutí se podává, že soud posoudil vztah mezi účastníky tohoto
řízení jako občanskoprávní, neboť se jednalo o povinnost vydat bezdůvodné
obohacení získané na základě absolutně neplatné kupní smlouvy.
Podle § 110 odst. 1 věta první obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným
rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy
mělo být podle tohoto rozhodnutí plněno. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
úroky a opětující se plnění se promlčují po třech letech; jde-li však o práva
pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud
jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci
rozhodnutí nebo po uznání.
Domáhá-li se tedy povinný částečného zastavení exekuce ohledně 17 % úroku z
prodlení z částek uvedených v usnesení o nařízení exekuce splatných od 4. 8.
1998 do 6. 1. 2005 (tj. do zaplacení jistiny), je třeba na danou věc aplikovat
ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. a nikoliv § 110 odst. 1 obč. zák., jak
dovolatel správně namítá.
Z ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. pak vyplývá, že v tříleté promlčecí době
se nepromlčuje právo na úroky z prodlení a opětující se plnění, která byla
přiznána pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu za dobu minulou,
zatímco právo na úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po
právní moci rozhodnutí soudu nebo po jejich písemném uznání, se promlčují po
třech letech. Z hlediska promlčení je proto třeba zvlášť posuzovat právo na
úroky z prodlení (majících povahu opětujících se dávek - srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006)
do právní moci rozhodnutí soudu, jímž úroky byly přiznány, a zvlášť právo na
úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci tohoto rozhodnutí
(srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 10. 2. 1971, sp. zn. 6
Cz 145/70, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42,
ročník 1971, jehož závěry jsou aplikovatelné i v současné době, a dále usnesení
Nejvyššího soudu 19. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 5308/2007).
Vzhledem k tomu, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce dne 9. 4. 2008 a
povinný vznesl námitku promlčení exekučním titulem přisouzeného 17 % úroku z
prodlení z částek uvedených v usnesení o nařízení exekuce, splatných po právní
moci rozhodnutí soudu, tj. po 3. 8. 1998 - za dobu od 4. 8. 1998 do 6. 1. 2005
(tj. do zaplacení jistiny), běžela tříletá promlčecí doba podle § 110 odst. 3
obč. zák. nejpozději od 6. 1. 2005 do 6. 1. 2008 a právo na plnění (zaplacení)
úroků z prodlení splatných po právní moci rozhodnutí soudu se tudíž promlčelo.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor uvedený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 226 a § 243d odst. 1 o.
s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o nákladech řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu