Svobody, Ph.D., v
exekuční věci oprávněného V. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr.
Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská č. 643/19, proti
povinnému S. M., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem
Kouřilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova č. 21/2, pro 1 563 466,04 Kč
s příslušenstvím, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 28. srpna 2020, č. j. 66 Co 820/2019-62, t a k t o :
I. Dovolání oprávněného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 18. listopadu 2019, č. j. 62 EXE
905/2019-38, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Podle názoru
povinného byla exekuce zahájena až po uplynutí desetileté promlčecí doby podle
ustanovení § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do
31. prosince 2013 (dále též jen „obch. zák.“), soud prvního stupně však dospěl
k závěru, že exekuce byla zahájena v tříměsíční lhůtě podle ustanovení § 408
odst. 2 obch. zák., a tedy k promlčení pohledávky před zahájením exekuce
nedošlo.
Krajský soud v Ostravě k odvolání povinného usnesením ze dne 28. srpna 2020, č.
j. 66 Co 820/2019-62, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak že, exekuce se
zastavuje (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a exekuce (druhý až
čtvrtý výrok). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi
účastníky je nesporné, že promlčecí desetiletá promlčecí doba podle ustanovení
§ 408 odst. 1 obch. zák. uplynula v průběhu řízení o žalobě proti právnímu
předchůdci povinného. O této žalobě bylo rozsudkem Městského soudu v Brně
rozhodnuto dne 30. května 2013 (exekuční titul), přičemž dané rozhodnutí nabylo
vůči právnímu předchůdci povinného právní moci dne 2. října 2013, i když právní
moc byla zpětně vyznačena až dne 21. srpna 2015 - poté, co bylo pravomocně
rozhodnuto o opožděném odvolání právního předchůdce povinného proti exekučnímu
titulu. Odvolací soud v odůvodnění vysvětlil, že opožděné odvolání nemá
suspenzivní účinek, a tedy jím napadené rozhodnutí nabývá právní moci bez
ohledu na takové odvolání uplynutím patnáctidenní odvolací lhůty. Podle názoru
odvolacího soudu tedy tříměsíční lhůta podle ustanovení § 408 odst. 2 obch.
zák. běžela už od právní moci exekučního titulu, a nikoliv, jak uvedl soud
prvního stupně, až ode dne pravomocného skončení odvolacího řízení (o opožděném
odvolání proti exekučnímu titulu). Podal-li tedy právní předchůdce oprávněného
exekuční návrh dne 2. září 2015, stalo se tak až po uplynutí tříměsíční lhůty
podle ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. Návrh povinného na zastavení exekuce
je tak podle odvolacího soudu důvodný. Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dvou otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. Dovolatel formuloval tyto otázky následovně:
1) Kdy končí speciální lhůta pro vykonatelnost rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 408 odst. 2 obch. zák. za předpokladu, že k pravomocnému přiznání práva v
soudním řízení došlo později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby podle
§ 408 odst. 1 obch. zák. nebo po jejím uplynutí v případě, kdy proti rozsudku
je podáno odvolání, které je následně odmítnuto jako opožděné, avšak z důvodu
probíhajícího odvolacího řízení žalobci není a ani nemůže být na rozsudek
vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti? Podle dovolatele je pro běh tříměsíční lhůty podle ustanovení § 408 odst. 2
obch. zák. klíčový okamžik možnosti zahájení exekuce, tedy den, kdy může být
poprvé podán exekuční návrh se všemi náležitostmi. Mezi tyto náležitosti patří
přiložení originálu či úředně ověřené kopie exekučního titulu opatřeného
potvrzením o jeho vykonatelnosti. Až do skončení řízení o opožděném odvolání
právního předchůdce povinného proti exekučnímu titulu tak nemohl oprávněný
podat exekuční návrh, neboť mu nalézací soud nevyznačil na rozsudek potvrzení o
jeho vykonatelnosti, a to právě z důvodu probíhajícího odvolacího řízení. Exekuční soud sám by nebyl oprávněn vyhodnocovat, zda je exekuční titul v
právní moci vůči právnímu předchůdci povinného, neboť to, zda šlo o odvolání
včasné či nikoliv, mohl posoudit pouze nalézací soud, který jako jediný měl k
dispozici všechny podklady. Oprávněný je proto přesvědčen, že jeho právní
předchůdce podal exekuční návrh v tříměsíční lhůtě podle § 408 odst. 2 obch. zák., tj. bezprostředně po ukončení odvolacího řízení a vyznačení doložky
právní moci a vykonatelnosti. Odvolatel v tomto ohledu odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2020, sp. zn. 20 Cdo 87/2019, které sice řeší
situaci, kdy proti exekučnímu titulu bylo podáno včasné odvolání, avšak podle
dovolatele lze jeho závěry použít analogicky i na nyní řešenou věc. 2) Zda nepoctivému držiteli podle ustanovení § 595 občanského zákoníku náleží v
exekučním řízení námitka promlčení pohledávky věřitele, či tuto námitku
nepoctivý držitel musí uplatnit již v řízení o neúčinnosti právního jednání. K této otázce dovolatel uvádí, že povinný měl námitku promlčení činit již v
rámci nalézacího řízení o určení neúčinnosti právního jednání (v němž byla
vyslovena neúčinnost darovací smlouvy, jejímž předmětem bylo darování
nemovitých věcí povinnému), nikoliv až v rámci exekuce. Navíc podle dovolatele
nebyl exekuční titul vydán v důsledku obchodněprávních vztahů, ale v souladu s
ustanovením § 589 a násl.
občanského zákoníku, a proto nemůže být exekuce
zastavena s odkazem na § 408 obch. zák. Dovolatel se rovněž domnívá, že
námitku promlčení měl odvolací soud posoudit za jednání v rozporu s dobrými
mravy, neboť „povinný chce těžit z jednání svého otce, který podal opožděné
odvolání“, čímž způsobil, že právní předchůdce oprávněného nemohl včas podat
exekuční návrh. Navíc je podle dovolatele již promlčen nárok povinného
spočívající v námitce promlčení. Výklad ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. učiněný odvolacím soudem je podle dovolatele v rozporu s Listinou základních
práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec. Dovolatel z těchto důvodů navrhuje,
aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že usnesení soudu
prvního stupně se potvrzuje a přiznal oprávněnému náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto
zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala
poprvé běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede
mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním
nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Podle ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v
soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí
doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o
jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno. Podle § 159 odst. 1 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout
odvoláním, je v právní moci. Podle § 161 odst. 1 o. s. ř. je rozsudek vykonatelný, jakmile uplynula lhůta k
plnění. Podle § 206 odst. 1 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas
přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání
pravomocně nerozhodne odvolací soud. Podle § 24 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, na žádost toho, komu
bylo doručeno elektronické rozhodnutí nebo stejnopis rozhodnutí, vyznačí soud
na předloženém listinném stejnopisu rozhodnutí nebo na listinné konvertované
verzi doložku vykonatelnosti rozhodnutí s podpisem osoby, která doložku
připojila. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004
(uveřejněném pod číslem 59/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
zaujal a odůvodnil závěr, že právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu
pravomocně přiznané v soudním řízení v posledních třech měsících plynutí
desetileté doby uvedené v § 408 odst. 1 obch. zák. nebo až po jejím uplynutí,
se nepromlčí, podá-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo
exekuce ve lhůtě tří měsíců od vykonatelnosti rozhodnutí. Nejvyšší soud se k
tomuto závěru přihlásil i v mnoha dalších svých rozhodnutích – viz např.
usnesení ze dne 21. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 498/2010, nebo ze dne 23. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 748/2018. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je tak pro počátek běhu tříměsíční
lhůty podle § 408 odst. 2 obch. zák. rozhodující okamžik, kdy se exekuční titul
stal vykonatelným. Není-li v nyní řešené věci sporu o tom, že vykonatelným se exekuční titul stal
dne 6. října 2013, nemůže být pochyb ani o tom, že právě od tohoto dne běžela
oprávněnému tříměsíční lhůta podle § 408 odst. 2 obch. zák. pro podání
exekučního návrhu. Skutečnost, že právní předchůdce povinného podal proti exekučnímu titulu
(rozsudku nalézacího soudu) opožděné odvolání, není v tomto ohledu relevantní,
stejně jako není relevantní okamžik, kdy bylo o tomto opožděném odvolání
pravomocně rozhodnuto, neboť opožděné odvolání nemá suspenzivní účinek a jím
napadené rozhodnutí nabývá právní moci a posléze se stává i vykonatelným bez
ohledu na opožděně podané odvolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
17. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 32/69, uveřejněném pod číslem 47/1970 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 24. června 2020 sp. zn. 20 Cdo 89/2019, na které dovolatel
odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že pro běh speciální tříměsíční lhůty,
výjimečně prodlužující desetiletou promlčecí dobu podle § 408 odst. 1 obch. zák., je rozhodný okamžik možnosti zahájení exekučního řízení, tedy den, kdy
oprávněný mohl poprvé podat se všemi nezbytnými náležitostmi návrh na nařízení
exekuce, patří-li mezi tyto náležitosti návrhu především existence oprávněnému
svědčícího – formálně a materiálně vykonatelného – exekučního titulu. V případě
exekučního titulu vydaného soudem je nezbytné opatření tohoto rozhodnutí
doložkou právní moci a vykonatelnosti, které oprávněný nemůže dosáhnout dříve,
než skončí (jakékoli) odvolací řízení, bylo-li včas proti exekučnímu titulu
vyvoláno. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že v případě podání
odvolání proti exekučnímu titulu je ohledně okamžiku, kdy mohlo být zahájeno
exekuční řízení ve smyslu § 408 odst. 2 obch. zák. relevantní pouze to, zda
bylo odvolací řízení zahájeno včasným odvoláním, neboť tím je právní moc a
vykonatelnost exekučního titulu suspendována, přičemž teprve po rozhodnutí
odvolacího soudu může být na exekučním titulu vyznačena jeho právní moc a
vykonatelnost, byť se zpětným datem. Teprve od tohoto okamžiku se může
oprávněný obrátit s návrhem na exekuční soud a ve smyslu § 408 odst. 2 obch. zák. může být zahájeno exekuční řízení. Zatímco shora citované rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno v rámci
skutkového stavu, kdy v nalézacím řízení bylo proti exekučnímu titulu podáno
včasné odvolání, v nyní řešené věci bylo odvolání podáno opožděně. Jestliže v
nyní řešeném případě nebylo odvolací řízení proti exekučnímu titulu včas
vyvoláno, potom ani podle závěrů shora citovaného rozhodnutí nemohla být právní
moc a vykonatelnost rozhodnutí suspendována, a opožděně vyvolané odvolací
řízení nepředstavovalo překážku pro vyznačení právní moci a vykonatelnosti
rozhodnutí.
Takové odvolací řízení tedy ani nemělo vliv na okamžik počátku běhu
tříměsíční lhůty podle § 408 odst. 2 obch. zák. Uplynula-li tato lhůta před
podáním exekučního návrhu, došlo k promlčení vymáhané pohledávky a odvolací
soud správně posoudil návrh povinného na zastavení exekuce jako důvodný. Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Pro úplnost Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí dodává, že
nevyznačil-li nalézací soud protiprávně na žádost oprávněného vykonatelnost
exekučního titulu (tato skutečnost není předmětem tohoto řízení), v důsledku
čehož došlo k promlčení vymáhané pohledávky, je podle názoru dovolacího soudu
na místě uplatňovat odpovědnost za vzniklou škodu. Tato okolnost však nemůže
ničeho změnit na shora uvedeném závěru a nemůže jít k tíži povinného, který
vzniklou situaci nezavinil. Co se týče druhé dovolatelem vznesené otázky, tato dovolací námitka přípustnost
dovolání založit nemůže, neboť jde o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke
které nelze v dovolacím řízení přihlížet (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání nezakládají ani další uplatněné dovolací námitky, neboť u nich
dovolatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.