USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněné R. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr.
Radimem Vašendou, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská
241/0, proti povinnému V. K., narozenému XY, identifikační číslo osoby XY,
místem podnikání ve XY, zastoupenému JUDr. Barborou Kociánovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, pro 108 266,89 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 54 EXE 339/2014, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2018, č. j.
10 Co 861/2017-271, t a k t o :
Dovolání se zamítá.
exekuce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního
stupně neuznal námitku povinného, že „vymáhaný nárok je promlčen“ podle § 408
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále rovněž „obch. zák.“), neboť podkladový rozsudek Krajského soudu v Ostravě
(dále rovněž „nalézací soud“) ze dne 20. 11. 2012, č. j. 21 Cm 69/2007-289
(dále též „exekuční titul“), nabyl právní moci 19. 1. 2013, přičemž návrh na
nařízení exekuce byl podán až 29. 4. 2014. V podrobnostech soud prvního stupně
uvedl, že právním důvodem nároku oprávněné je bezdůvodné obohacení, nikoli
nárok ze závazkového vztahu (jak rovněž dovodil nalézací soud), a ustanovení §
408 obch. zák. proto „není plně na daný případ použitelné“ (institut
bezdůvodného obohacení byl tehdy upraven pouze v části šesté zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Rozsudek nalézacího
soudu mohl být vykonán až poté, kdy Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení o
opravném prostředku rozhodl, kdy došlo k doručení tohoto rozhodnutí účastníkům
a kdy byla vyznačena „vykonatelnost rozhodnutí“. Časový odstup mezi vydáním
rozsudku nalézacího soudu a okamžikem vyznačení vykonatelnosti exekučního
titulu byl vyvolán jednáním povinného, který se proti podkladovému rozsudku
odvolal a odvolání k výzvě soudu nedoplnil, takže opravný prostředek odvolací
soud odmítl (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2014, č. j. 5
Cmo 172/2013-360). Námitku povinného ohledně chybného označení povinného „v
exekučním návrhu“ soud prvního stupně označil za nevýznamnou.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě (dále rovněž „odvolací soud“)
napadeným usnesením ze dne 25. dubna 2018, č. j. 10 Co 861/2017-271, usnesení
soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v
otázce legitimace povinného nejsou pochybnosti o totožnosti povinného jako
podnikající fyzické osoby, která byla účastníkem nalézacího řízení a je
účastníkem exekučního řízení. Námitka, že o odvolání povinného proti exekučnímu
titulu bylo v nalézacím řízení rozhodováno dvojím způsobem (nejprve tak, že se
k odvolání nepřihlíží, následně bylo odvolání odmítnuto), je nedůležitá,
protože exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního
titulu a procesního postupu v nalézacím řízení. Důvodná není ani námitka
promlčení se zřetelem k nesporným skutečnostem, že „ve věci je vymáhán závazek
z bezdůvodného obohacení a rozhodujícím datem pro počátek běhu promlčecí lhůty
je den 15. 8. 2003“, tj. první den poté, kdy byl povinný o vydání bezdůvodného
obohacení oprávněným požádán. Je-li vymáhán „nárok z titulu bezdůvodného
obohacení vzniklého v souvislosti s obchodním závazkovým vztahem mezi
účastníky“, aplikují se v otázce promlčení ustanovení obch. zák. (s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009),
včetně § 408 odst. 2 obch. zák. Desetiletá promlčecí lhůta v posuzovaném
případě uplynula 15. 8. 2013, přičemž exekuční návrh byl podán do tří měsíců
(ve lhůtě stanovené § 408 odst. 2 obch. zák.) ode dne, kdy mohlo být exekuční
řízení zahájeno. Po dobu odvolacího řízení „nebylo možno po oprávněném žádat,
aby si sám vyhodnotil důvodnost a úspěšnost odvolání protistrany do exekučního
titulu a případně zahájil exekuční řízení“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost a
důvody rozvedl následovně:
1/ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního
soudu (od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS
3042/12), jestliže dovolatelovo odvolání proti exekučnímu titulu bylo soudy
posouzeno jako dvě podání, z nichž „druhé“ bylo rozhodné pro promlčení
pohledávky;
2/ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, jejímž řešením se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4431/2008 ze dne 27. května 2009) v tom, že
vzhledem k nesprávnému označení povinného (podnikající fyzické osoby) není
legitimován, neboť v exekučním titulu je uveden „toliko“ jako fyzická osoba;
3/ napadené rozhodnutí rovněž závisí na otázkách dovolacím soudem dosud
neřešených, a to:
a) zda je výkon exekučního titulu přípustný, i když je tu jiný důvod
(dle § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů - dále „o. s. ř.“), pro který jej nelze vykonat,
neboť řízení je vedeno proti (ne)povinnému;
b) zda podnikající fyzická osoba (firma, podnikatel, soukromý
podnikatel) ručí jměním firmy za dluhy fyzické osoby (majitele firmy), které
nevznikly z podnikatelské činnosti;
c) kdy uplynula 10letá promlčecí lhůta k podání návrhu na výkon
rozhodnutí;
d) kdy mohlo být řízení o výkonu poprvé zahájeno a tím právo uplatněno;
e) zda pro běh promlčecí lhůty dle § 408 odst. 2 obch. zák. je rozhodný
okamžik nabytí právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu nebo okamžik, ke
kterému lze zahájit exekuční řízení;
f) zda „je výkon exekučního titulu přípustný, i když je tu jiný důvod
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pro který nelze rozhodnutí vykonat, je
promlčeno“;
g) zda je relevantním okamžikem pro vykonatelnost rozhodnutí okamžik
nabytí právní moci exekučního titulu nebo den, kdy si oprávněný požádal o
vyznačení jeho právní moci a vykonatelnosti;
h) zda mělo být a zda bylo exekuční řízení zahájeno ve lhůtě podle § 408
odst. 1 obch. zák.;
i) zda je soud oprávněn jako zásadní důkaz pro posouzení věci „použít
nicotná rozhodnutí jiných soudů“.
Výše uvedené otázky dovolatel argumentačně přiblížil, podrobně vylíčil
jednotlivé fáze nalézacího řízení a řízení exekučního a navrhl, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem exekučního
řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání je přípustné v otázce konce běhu promlčení práva podle § 408 odst.
2 obch. zák. (§ 237 o. s. ř.), není však opodstatněné.
Z dosavadního řízení před soudy obou stupňů vyplynulo, že exekučním titulem
bylo povinnému uloženo, aby zaplatil právnímu předchůdci oprávněné V. Š.,
narozenému dne XY a zemřelému dne 12. prosince 2014, částku ve výši 108 266, 89
Kč z titulu bezdůvodného obohacení (výrok I. exekučního titulu). Tato povinnost
žalovanému (povinnému) vznikla na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi
účastníky dne 21. 11. 2002, jejímž předmětem byly zednické a izolatérské práce;
fakturou č. 322003 dne 14. 8. 2003 se žalobce (zhotovitel díla) domáhal
uhrazení této částky. Nalézací soud dále rozhodl, že žaloba se ohledně 0,05%
úroku z prodlení denně z částky 108 266, 89 Kč od 29. 8. 2003 do zaplacení
zamítá (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení
(výroky III. a IV.).
Povinný proti exekučnímu titulu podal odvolání prostřednictvím e-mailové zprávy
se zaručeným elektronickým podpisem, bylo-li samotné dovolání k této zprávě
připojeno ve formě přílohy (tento soubor zvlášť elektronickým podpisem opatřen
nebyl). O odvolání povinného proti exekučnímu titulu Krajský soud v Ostravě
usnesením ze dne 20. 2. 2013, č. j. 21 Cm 69/2007-330, rozhodl tak, že se k
němu nepřihlíží, neboť elektronické podání žalovaného jednak nebylo opatřeno
elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu akreditovaného
poskytovatele certifikačních služeb, jednak nebylo v souladu s požadavky § 42
odst. 3 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů doplněno.
Nalézací soud povinného v posledně zmíněném usnesení poučil, že proti usnesení
je odvolání přípustné. Povinný se tímto poučením řídil a jeho odvolání Vrchní
soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 10. 2013, č. j. 5 Cmo 173/2013-352,
pravomocně (ke dni 12. 11. 2013) odmítl s odůvodněním, že podle § 201 o. s. ř.
není opravný prostředek přípustný proti usnesení, jímž se upravuje vedení
řízení. Nadto Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění usnesení poznamenal, že
„tímto rozhodnutím není skončeno odvolací řízení o dalším odvolání žalovaného,
které podal rovněž proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 11. 2012“ (tj. do
exekučního titulu). Jelikož dovolatel zůstal k výzvě ohledně odstranění vad
(viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2013, č. j. 21 Cm
69/2007-355) „dalšího odvolání“ nečinný, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze
dne 18. 2. 2014, č. j. 5 Cmo 172/2013-360, „druhé“ odvolání povinného odmítl.
Podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože
je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Podle § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona
skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé
běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede
mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním
nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle § 408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo
rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po
jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu
bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
Podle ustanovení § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout
odvoláním, je v právní moci.
Podle § 206 odst. 1 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas
přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání
pravomocně nerozhodne odvolací soud.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že řízení o výkon
rozhodnutí, vydaného v nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení,
přiznávajícího určité právo, musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode
dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§ 408 odst. 1 obch. zák.), a v určitém
případě v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti
rozhodnutí (§ 408 odst. 2 obch. zák.) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 3778/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 4708/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 1579/2016. Dovolací soud rovněž uzavřel,
že podle § 408 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) bez ohledu
na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí
10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet; námitku promlčení však nelze uplatnit
v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo
4091/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo
703/2013).
Tyto judikatorní závěry je třeba vztáhnout i na závazky vzniklé z bezdůvodného
obohacení v rámci obchodněprávního vztahu, jestliže obchodní zákoník po dobu
své účinnosti představoval v obecné rovině lex specialis ve vztahu k zákoníku
občanskému (§ 1 odst. 2 obč. zák.), přičemž komplexnost právní úpravy promlčení
v obchodním zákoníku je třeba chápat v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje
běh a délku všech promlčecích dob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný pod číslem 105/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě je mezi účastníky nesporné (a ze stejných skutkových
zjištění vycházel soud prvního stupně i soud odvolací), že rozhodujícím datem
vymáhaného práva z titulu bezdůvodného obohacení (se základem v obchodním
závazkovém vztahu) je pro počátek běhu promlčecí lhůty den 15. 8. 2003 (den
následující po splatnosti faktury, tj. výzvy k vydání bezdůvodného obohacení),
tudíž promlčecí doba ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák. uplynula dne 15. 8.
2013. Soudní (nalézací) řízení o přiznání práva pro bezdůvodné obohacení bylo
zahájeno dne 22. 9. 2006 a exekuční titul, kterým bylo dané právo přiznáno, byl
vydán dne 20. 11. 2012, více než osm měsíců před uplynutím desetileté promlčecí
doby. Jestliže se však povinný proti exekučnímu titulu (do něhož bylo odvolání
přípustné) odvolal, nastal suspenzivní (odkladný) účinek odvolání (§ 206 odst.
1 o. s. ř.) do doby, než bylo o odvolání rozhodnuto. Na exekučním titulu proto
mohla být právní moc vyznačena až okamžikem, kdy o něm rozhodl odvolací soud,
resp. kdy bylo rozhodnutí o odvolání doručeno účastníkům nalézacího řízení
(srov. § 159 o. s. ř. ve spojení s § 206 odst. 1 o. s. ř.).
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. srpna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, publikované pod číslem 25/2002
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004) dále vyplývá, že okolnosti významné
pro závěr, zda je podkladové rozhodnutí vykonatelné, zjišťuje soud i v případě,
že rozhodnutí je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti (potvrzením o
vykonatelnosti ve smyslu § 261 odst. 2 o. s. ř., resp. § 41 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „ex. řád“), je-li její
věcná správnost jakkoli zpochybněna. Přitom je pravidlem, že soud vychází ze
skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí
vydáno. Z hlediska existence vykonatelného rozhodnutí je významnou okolností
nejen to, zda rozhodnutí bylo řádně (a kdy) doručeno, nýbrž - je-li jím
rozsudek - zpravidla i to, zda (a kdy) proti němu bylo podáno odvolání. Samotná
okolnost, že proti podkladovému rozhodnutí bylo podáno odvolání, ovšem jistotu
o jeho (ne)vykonatelnosti neposkytuje, neboť suspenzivní účinek má jen včasné
odvolání; je tudíž potřebné buď vyčkat rozhodnutí o tomto odvolání, anebo
otázku, zda bylo podáno včas, musí exekuční soud posoudit sám (viz též
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo
2207/2004). Je-li však vydáno pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu o odvolání
proti podkladovému rozhodnutí, je pro soudy v exekučním řízení závazné a tyto
soudy jsou jím vázány (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
listopadu 2008, sp. zn. 20 Cdo 1249/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. května 2011, sp. zn. 20 Cdo 973/2010).
V uvedených judikatorních mezích je zřejmé, že dovolací soud doposud explicitně
neřešil otázku výkladu konce promlčecí doby ve smyslu § 408 odst. 2 obch. zák.,
stanoveného třemi měsíci ode dne, kdy mohlo být zahájeno exekuční řízení, a to
za předpokladu, že k pravomocnému přiznání práva v soudním nebo rozhodčím
řízení došlo později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby podle § 408
odst. 1 obch. zák. nebo po jejím uplynutí. Z uvedeného je nepochybné, že pro
běh speciální tříměsíční lhůty, výjimečně prodlužující desetiletou promlčecí
dobu podle § 408 odst. 1 obch. zák., je klíčový okamžik možnosti zahájení
exekučního (vykonávacího) řízení (§ 408 odst. 2 obch. zák.), tedy den, kdy
oprávněný mohl poprvé podat se všemi nezbytnými náležitostmi návrh na nařízení
exekuce (výkonu rozhodnutí), patří-li mezi tyto náležitosti návrhu především
existence oprávněnému svědčícího - formálně a materiálně vykonatelného -
exekučního titulu. V případě exekučního titulu vydaného soudem je nezbytné
opatření exekvovaného rozhodnutí doložkou právní moci a vykonatelnosti, které
oprávněný nemůže dosáhnout dříve, než skončí (jakékoli) odvolací řízení,
bylo-li včas proti exekučnímu titulu vyvoláno.
Exekuční soud je pravomocným rozhodnutím nalézacího soudu o odvolání vázán (viz
shora zmíněná judikatura, srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), z čehož plyne, že není oprávněn přezkoumávat
případné vady odvolacího řízení, které rozhodnutí odvolacího soudu předcházely.
Pro řešení oznámené otázky proto není podstatné, zda odvolací soud v nalézacím
řízení posuzoval jedno či dvě odvolání a zda bylo o těchto podáních procesně
správně rozhodnuto (k čemuž směřuje většina námitek dovolatele). Naopak je
relevantní pouze to, že včasným odvoláním bylo odvolací řízení zahájeno, právní
moc a vykonatelnost exekučního titulu do rozhodnutí odvolacího soudu tím byla
suspendována a že odvolací soud o odvolání rozhodl, neboť teprve následně mohla
být vyznačena právní moc a vykonatelnost exekučního titulu (byť se zpětným
datem) a oprávněný se mohl obrátit s návrhem na exekuční soud (ve smyslu § 408
odst. 2 obch. zák. „mohlo být zahájeno“ exekuční řízení).
Jestliže s ohledem na tyto závěry skončilo ve zkoumané věci odvolací řízení o
odvolání do exekučního titulu až po uplynutí promlčecí lhůty podle § 408 odst.
1 obch. zák., byla splněna hypotéza stanovená v § 408 odst. 2 obch. zák. a
exekuční řízení mohlo být zahájeno nejdříve po 20. 3. 2014, tedy po dni na
usnesení odvolacího soudu (Vrchního soudu v Olomouci) o odvolání žalovaného
vyznačené právní moci v důsledku doručení usnesení oběma účastníkům; podal-li
oprávněný návrh na nařízení exekuce dne 29. 4. 2014, dodržel tím bezpečně lhůtu
tří měsíců podle § 408 odst. 2 obch. zák. a námitka promlčení práva v tomto
případě nemůže být úspěšná. V souvislosti s tímto závěrem pozbývá na významu
většina shora citovaných námitek dovolatele týkajících se promlčení práva podle
§ 408 obch. zák. (tj. na řešení takto formulovaných otázek napadené usnesení
odvolacího soudu nezávisí).
V případě námitky dovolatele ohledně totožnosti své osoby a její identifikace v
exekučním titulu povinný nevymezil zvolenou přípustnost dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., protože jím specifikované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4431/2008, vychází ze zcela odlišného skutkového
stavu věci, nadto ve fázi nalézacího řízení (žalobce se v žalobě označil jako
A. P., což je podle švýcarského práva označení „firmy“, jejímž majitelem byla
fyzická osoba P. H. P., přičemž soud uvedenou vadu žaloby procesním postupem
neodstranil), a nemůže být s napadeným usnesením odvolacího soudu v rozporu
(povinný byl v exekučním titulu a návrhu na nařízení exekuce označen stejným
jménem a příjmením, pod nímž také jako fyzická osoba podniká).
Na řešení otázky, zda podnikající fyzická osoba (firma, podnikatel, soukromý
podnikatel) ručí jměním firmy za dluhy fyzické osoby (majitele firmy), které
nevznikly z podnikatelské činnosti, napadené usnesení odvolacího soudu
nezávisí, směřuje-li uvedená námitka do správnosti podkladového rozhodnutí,
které nelze v exekučním řízení přezkoumávat (z mnoha rozhodnutí dovolacího
soudu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo
2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
napadené usnesení odvolacího soudu jako správné potvrdil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr.
Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu