U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., ve věci žalobkyně K. K., zastoupené Mgr. Karolínou Babákovou,
advokátkou se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, proti žalované FRYMIS, a. s.,
se sídlem ve Frýdku-Místku, Slezská 2766, identifikační číslo osoby 61974722,
zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici,
Kadláčkova 894/17, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 10 C 171/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2016, č. j. 20 Co 316/2014-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
4114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky žalované
JUDr. Taťány Přibilové.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, č. j. 10 C 171/2013-79,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitostí zapsaných na
LV č. 395 v Katastrálním území a obci Č. u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrálního pracoviště Praha-západ, a to pozemku parc. č. 176 se
stavbou, pozemku parc. č. 177 se stavbou bez č. p. nebo č. ev., pozemku parc.
č. 178/1, pozemku parc. č. 178/2 se stavbou bez č. p. nebo č. ev., a pozemku
parc. č. 179 z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne
14. 2. 2012, č. j. 216 EXE 5323/2012-46, na podkladě rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. 8. 2010, č. j. 2 To 98/2007-2092, a prováděné soudní
exekutorkou JUDr. Alenou Blažkovou, Ph.D., Exekutorský úřad Brno-město, pod sp.
zn. 6 EX 1349/11. Žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve
výši 528 332 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované
JUDr. Taťány Přibilové. Okresní soud s ohledem na blízký poměr svědkyně N. K. s
žalobkyní (tchýně žalobkyně) a zejména s jejím manželem a s ohledem na její
selektivní vzpomínky na události, jež se měly udát před více než 15 lety,
neuvěřil čestnému prohlášení ani výpovědi této svědkyně, že peníze na koupi
předmětných nemovitostí daroval žalobkyni tchán Ing. L. K. Z výpovědi svědkyně
navíc vyšlo najevo, že ona sama u předání peněz osobně nebyla, peníze v
hotovosti přímo neviděla a ani nevěděla, kde její manžel peníze získal a měl
uloženy. Několikrát svědkyně dokonce spontánně hovořila o darování oběma –
žalobkyni i jejímu manželu. Verze spočívající v darování peněz žalobkyni
neodpovídá ani ostatním okolnostem případu. Pokud by žalobkyně skutečně koupila
nemovitosti za své výlučné prostředky, jež z důvodu ochrany majetku sama
získala darem od tchána, jak tvrdí, neměla již důvod bezprostředně před koupí
nemovitostí zužovat společné jmění manželů (smlouvou ze 7. 12. 1998, sepsanou
ve formě notářského zápisu NZ 439/98 notářky JUDr. Magdy Fajové, podle níž se
stane žalobkyně jedinou vlastnicí v budoucnu nabytých nemovitostí). Soud
neprovedl žalobkyní označený důkaz výslechem jí samotné s tím, že se v řízení
ukázal jako neproveditelný, když žalobkyně se žádného ze čtyř jednání
nezúčastnila ani neuvedla dohledný termín, kdy se jednání zúčastnit může. Soud
uzavřel, že nemovitosti byly zakoupeny za společné prostředky povinného a
žalobkyně (kupní smlouvou ze dne 8. 12. 1998 za kupní cenu 20 100 000 Kč,
předanou při podpisu smlouvy) a nejsou součástí společného jmění manželů jen
proto, že jeho zákonem stanovený rozsah byl před koupí zúžen smlouvou sepsanou
ve formě notářského zápisu (§ 143 odst. 1 písm. a/, § 143a odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013.).
Na majetek tedy lze vést exekuci dle § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.,
exekuční řád (dále též jen „e. ř.“).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 20 Co 316/2014-166,
rozsudek okresního soudu změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně
je povinna zaplatit žalované 304 321 Kč, jinak jej potvrdil. Dále žalobkyni
uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 134 398 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval při koncentraci
řízení v souladu se zákonem a taktéž neshledal důvod pro nové poučení žalobkyně
podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s
manželem dne 7. 12. 1998 dohodu o zúžení společného jmění manželů, že dne 8.
12. 1998 koupila nemovitosti, jejichž vyloučení z exekuce se domáhá, a že
pohledávka vymáhaná žalovanou vznikla za trvání manželství (17. 6. 1996).
Rovněž vzal za prokázané, že manžel žalobkyně v té době sám disponoval
dostatečným množstvím finančních prostředků, z nichž mohly být nemovitosti
zakoupeny, avšak hrozilo mu trestní stíhání, v rámci něhož mohlo dojít k
propadnutí jeho majetku. Z odůvodnění exekučního titulu - rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci – bylo zjištěno, že manžel žalobkyně jako předseda
představenstva společnosti Corado Holding a. s. prodal akcie za částku 276 122
224 Kč, čímž způsobil žalované škodu a dopustil se mimo jiné zločinu podvodu.
Soud následně poukázal na novelu občanského soudního řádu, přijatou zákonem č.
30/2000 Sb. a zakotvující nové ustanovení § 262a, podle něhož majetek nabytý
žalobkyní po uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů mohl být
postižen exekucí. V dané situaci tedy nebylo rozhodné zjištění, zda měl tchán
žalobkyně dostatek finančních prostředků ke koupi nemovitostí, ale to, zda je
pro daný účel skutečně výlučně žalobkyni daroval. To by mohla žalobkyně
prokázat pouze objektivním důkazem prokazujícím darování (darovací smlouvou,
dokladem o zaplacení darovací daně, výběrem odpovídající částky z účtu apod.).
Z výslechu svědkyně N. K. však vyplynulo, že žádný takový důkaz neexistuje.
Jediným důkazem, jenž by měl skutečně prokázat darování, je výslech samotné
žalobkyně, jejíž shodná tvrzení jsou v písemných podáních a čestném prohlášení
žalobkyně, a výslech svědkyně N. K. Soud doplnil dokazování čestným prohlášením
žalobkyně ze dne 18. 8. 2014, neboť ani k odvolacímu jednání se žalobkyně
nedostavila s tím, že se zdržuje v Jihoafrické republice a že ji lze
vyslechnout tam. Její výslech již nepovažoval za nezbytný, neboť jinými důkazy
bylo její tvrzení vyvráceno. Výpověď svědkyně považoval i odvolací soud za
nevěrohodnou, načež uzavřel, že nemovitosti byly zakoupeny za společné
prostředky povinného a žalobkyně a nejsou součástí společného jmění pouze z
důvodu, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění
manželů. S ohledem na § 42 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2012 tedy nelze nemovitosti z exekuce vyloučit.
Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10.
2015, č. j. 26 Cdo 5408/2014-204, a věc byla vrácena k novému projednání s tím,
že odvolací soud se v otázce posouzení nezbytnosti poskytnout poučení v průběhu
jednání podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a při stanovení odměny advokáta odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že
neprokázala-li žalobkyně svá tvrzení o darování finančních prostředků tchánem,
měla být po provedení výslechu svědkyně soudem znovu poučena podle § 118a odst.
3 o. s. ř. Současně konstatoval, že odměna advokáta v řízení o vylučovací
žalobě se nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované.
Poté odvolací soud znovu o věci jednal. Žalobkyně, poučena soudem, předložila k
důkazu čestné prohlášení své a svého manžela, navrhla výslech svůj a svého
manžela a též důkazy k prokázání finanční situace své, svého manžela i tchána.
Soud z exekučního titulu zjistil, že manžel žalobkyně měl dostatek finančních
prostředků ke koupi nemovitostí, proto již neprováděl důkazy daňovými
přiznáními manžela žalobkyně ani tchána žalobkyně (neboť zjištění jeho finanční
situace nemůže prokázat, že L. K. žalobkyni skutečně dar poskytl). Výslech
manžela žalobkyně soud neprovedl s tím, že se nachází ve věznici v Jihoafrické
republice, a vzhledem k tomu, že nebyl u předání peněz, nemohl tuto skutečnost
ani dosvědčit. Čestná prohlášení soud nepovažoval za pravdivá a výpověď
svědkyně za věrohodnou. Ve snaze umožnit žalobkyni poskytnout výpověď soud
opakovaně svá jednání odročoval. Ačkoliv žalobkyně od počátku svůj výslech
navrhovala, k žádnému z jednání před soudem prvního stupně i před odvolacím
soudem se nedostavila a nechala se pouze zastupovat advokátkou. Od roku 2004 je
v psychiatrické péči, léčí se s posttraumatickou stresovou poruchou a její stav
nezaručuje, že bude schopna výpověď podat, resp. její výslech je obtížně
uskutečnitelný. Soud poté uzavřel, že skutkový stav byl provedenými důkazy
dostatečně zjištěn, že výpověď žalobkyně za dané situace není podstatným
důkazem a od jejího provedení upustil. Po opětovném poučení žalobkyně další
důkazy nenavrhla. Odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým i právním závěrům,
tedy že nemovitosti byly zakoupeny za prostředky povinného a žalobkyně, nejsou
součástí společného jmění manželů pouze z důvodu, že byl smlouvou zúžen jeho
zákonem stanovený rozsah, a exekuci lze na nemovitosti vést dle § 42 odst. 1 e.
ř. Při stanovení odměny advokáta vycházel v souladu s právním názorem
dovolacího soudu z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního
tarifu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Namítá, že rozhodnutí
spočívá na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2839/2008 a 20 Cdo 2056/2000): Zda je účastník
řízení, který se ze soudního jednání omlouvá nebo který žádá o odročení,
povinen nejpozději na soudním jednání svůj důvod neúčasti také prokázat.
Důležitým důvodem, pro nějž lze žádat o odročení jednání, je nemoc účastníka.
Pokud soud jednání navzdory řádné omluvě neodročil, porušil tak § 101 odst. 3
o. s. ř. Odvolací soud zcela pominul důvody, pro které se žalobkyně k jednáním
nedostavila. V době řízení před soudem prvního stupně se nacházela v
Jihoafrické republice a žádala, aby její výslech byl proveden za využití
technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku, čemuž soud nevyhověl. V průběhu
odvolacího řízení přetrvávaly její zdravotní problémy, pro něž byla odročena 3
soudní jednání, což je objektivně ospravedlnitelné. Odmítá názor, že její
výslech je obtížně uskutečnitelný. Dovolatelka žádostmi o odročení nečinila
žádné procesní obstrukce, neprotahovala bezdůvodně řízení ani nezvyšovala
náklady. Její žádosti byly dostatečné a důvodné (udělila soudu i souhlas k
vyžádání zpráv o jejím aktuálním zdravotním stavu). Není též pravda, že by ji
soud neměl možnost vyslechnout v místě bydliště. Dovolatelka rovněž vytýká
soudu, že neprovedl pro nepotřebnost důkaz výpovědí žalobkyně, ačkoli jde o
podstatný důkaz, čímž porušil § 132 o. s. ř. Výslech účastníka nemusí být vždy
a priori méně spolehlivý a závěr o jeho nevěrohodnosti nelze učinit bez jeho
provedení. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i
soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání není důvodné. Soud neprovedl
účastnický výslech z důvodu nedostatečné omluvy žalobkyně z jednání, ale proto,
že vzal skutkovou stránku věci za prokázanou i bez výslechu. Žalobkyně činila
obstrukce a neunesla své důkazní břemeno. Soud zjistil, že povinný v danou dobu
disponoval finanční částkou pocházející z jeho trestné činnosti a mnohonásobně
převyšující kupní cenu předmětných nemovitostí. Výslech žalobkyně by na
zjištěném stavu nic nezměnil. Odvolací soud neprovedený důkaz ani nijak
nehodnotil, jak uvádí žalobkyně. Předpokladem odročení jednání je včasná
omluva, žalobkyně však podání činila až na poslední chvíli, ačkoli s ohledem na
charakter přetrvávající nemoci je její zdravotní stav předvídatelný dopředu.
Proto soud mohl rozhodnout v její nepřítomnosti. Je zjevný též její úmysl
prodlužovat řízení a působit tak žalované další škody, neboť toto i exekuční
řízení je stále prodlužováno novými výmluvami na zdravotní stav žalobkyně či
jejím pobytem v JAR, příp. nedůvodnými podáními, kdy žalobkyně podává proti
rozhodnutím exekutorky totožné návrhy, o nichž již bylo dříve negativně
rozhodnuto. Žalované tak vzniká škoda, neboť nemovitosti nemohou být prodány v
dražbě a chátrají. Žalobkyně měla od října 2013 do června 2016 celkem 8
možností účastnit se jednání soudu a neučinila tak, ač na svém výslechu od
počátku trvala. Jinak možná způsobilý důvod pro odročení vede v této věci k
záměrným obstrukcím, což je v rozporu s § 101 odst. 3 o. s. ř. i s ustálenou
judikaturou. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část
první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ačkoliv dovolatelka ohlašuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., z obsahu dovolání
vyplývá, že brojí výhradně proti skutečnosti, že odvolací soud již více
neodročil své jednání na základě omluvy žalobkyně a že neprovedl důkaz
výslechem žalobkyně (vytýká porušení § 101 odst. 3 a § 132 o. s. ř.).
V souvislosti s námitkou neprovedení důkazu účastnickým výslechem dovolatelka
Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku procesního práva, na jejímž
posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v
§ 237 o. s. ř. Přitom (navíc) zcela opomíjí ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.,
z něhož vyplývá, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl
povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit návrhy a
rozhodnout o tom, které z důkazů provede. Především neprovede důkazy, které
jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci,
jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově
prodloužen spor (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1
až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 863).
V souvislosti s výtkou projednání věci v nepřítomnosti účastníka řízení a
neodročení jednání v rozporu s ustálenou judikatorní praxí Nejvyšší soud uvádí,
že odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn.
21 Cdo 2839/2008, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, v dané
souvislosti není případný, nejenom pro skutkovou odlišnost věcí, v nichž byla
vydána obě označená rozhodnutí, nýbrž i tím, že v těchto dovolacím soudem
řešených věcech se předchozí procesní postup soudu – na rozdíl od věci nyní
posuzované – projevil ve vlastním rozhodnutí – vydáním rozsudku pro zmeškání
(kdy se dovolací soud zabýval tím, zda byly dány předpoklady pro jejich
vydání).
V poměrech projednávané věci naopak nutno poukázat na závěry, které Nejvyšší
soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a
to sice že „důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení
jednání (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem
okolnostem konkrétního případu; i když účastník řízení ve své žádosti uvádí
důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není
soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván
v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným
procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského
soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených“.
Protože dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s judikatorní praxí,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu