26 Cdo 5408/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v právní věci žalobkyně K. K., zastoupené Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou
se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, proti žalované FRYMIS, a. s., se sídlem
ve Frýdku-Místku, Slezská 2766, identifikační číslo osoby 61974722, zastoupené
JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894, o
vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C
171/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
20. srpna 2014, č. j. 20 Co 316/2014-166, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2014, č. j. 20 Co
316/2014-166, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 17. března 2014, č. j. 10 C
171/2013-79, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitostí
ve výroku uvedených z exekuce, prováděné soudní exekutorkou JUDr. Alenou
Blažkovou, Ph.D., Exekutorský úřad B. – m., pod sp. zn. 6 EX 1349/11, proti
povinnému R. K. pro částku 47 835 000 Kč s příslušenstvím podle rozhodnutí
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2010, č. j. 2 To 98/2007-2097, a
žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 528 332 Kč. Soud
neuvěřil výpovědi svědkyně N. K. (tchýně žalobkyně), že peníze na koupi
nemovitosti daroval žalobkyni tchán Ing. L. K., neboť svědkyně u předání peněz
nebyla, peníze neviděla a ani nevěděla, kde její manžel peníze vzal a měl
uloženy. Pokud by žalobkyně skutečně koupila nemovitosti za své výlučné
prostředky, jež získala darem od tchána, jak sama tvrdí, neměla již důvod
bezprostředně před koupí nemovitostí zužovat společné jmění manželů smlouvou ze
7. 12. 1998. Měl tedy za to, že nemovitosti byly zakoupeny za společné
prostředky povinného a žalobkyně a nejsou součástí společného jmění manželů jen
proto, že jeho zákonem stanovený rozsah byl smlouvou zúžen.
Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve
výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované částku 304 321 Kč, jinak jej potvrdil. Dále žalobkyni
uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 134 398
Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval při koncentraci
řízení v souladu se zákonem a taktéž neshledal důvod pro nové poučení žalobkyně
podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s
manželem R. K. dne 7. 12. 1998 dohodu o zúžení společného jmění manželů, že dne
8. 12. 1998 koupila nemovitosti, jejichž vyloučení z exekuce se domáhá, a že
pohledávka vymáhaná žalovanou vznikla za trvání manželství (17. 6. 1996);
přitom manžel žalobkyně v té době sám disponoval dostatečným množstvím
finančních prostředků, z nichž mohly být nemovitosti zakoupeny, avšak hrozilo
mu trestní stíhání, v rámci něhož mohlo dojít k propadnutí jeho majetku. V dané
situaci není rozhodné, zda měl L. K. finanční prostředky, které by mohl darovat
žalobkyni, ale to, zda je skutečně daroval. Výpověď svědkyně N. K. však měl i
odvolací soud za nevěrohodnou, načež uzavřel, že s ohledem na § 42 odst. 1 ex.
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 nelze nemovitosti z exekuce vyloučit.
Ohledně nákladů řízení dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o situaci, kdy
by hodnota předmětu řízení nebyla známa, popř. že by ji nebylo možno určit, jak
prosazuje žalobkyně, a pro účely stanovení nákladů vycházel z ceny nemovitostí
20 100 000 Kč dle kupní smlouvy z roku 1998, jíž žalobkyně věci nabyla (nikoli
z částky 152 040 000 Kč, resp. 6 000 000 EUR, odpovídající ceně nemovitostí,
sjednané kupní smlouvou z roku 2011, jež však nebyla katastrem zavkladována, a
z níž vycházel soud prvního stupně).
Žalobkyně v dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Tvrdí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Vytýká, že ji soud prvního stupně po provedeném výslechu N. K. nepoučil podle §
118a o. s. ř., přestože považoval její výpověď za nedostačující k prokázání
původu peněz na koupi nemovitostí. Považuje proto rozhodnutí soudu za
překvapivé. Poukázala na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, který
odvolací soud nerespektoval, a má současně za to, že dovolací soud dosud
neřešil otázku, zda se poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. aplikuje
rovněž v případě, že koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř. již nastala, za
situace, kdy důkaz byl účastníkem řízení řádně navržen před koncentrací řízení,
ale soudem proveden až po tomto okamžiku s přihlédnutím k tomu, že tento důkaz
dle názoru soudu tvrzení účastníka sice neprokázal, avšak z něj zjištěné
skutečnosti mohou být dalšími důkazy podpořeny a mohou mít vliv na rozhodnutí
ve věci samé. Dovolatelka je přesvědčena, že za takové situace musí dojít k
novému poučení podle § 118a, byť tím dojde i k prolomení dřívější koncentrace
řízení. Dovolatelka považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího
soudu otázku stanovení odměny advokáta v případě žaloby o vyloučení nemovitostí
z exekuce. Vytýká soudům aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu a
má za to, že je třeba postupovat podle § 9 odst. 1. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že žalobkyně v dovolání pouze opakuje odvolací námitky, se
kterými se odvolací soud řádně vypořádal. Žalobkyně byla poučena podle § 118a
odst. 3 a § 118b o. s. ř. u jednání dne 16. 10. 2013 a dále podle § 119a o. s.
ř. u jednání dne 17. 3. 2014, přesto žádné nové důkazy neoznačila. I v případě,
že by její právní názor na poučovací povinnost soudu byl správný, nemohla by
daná vada ovlivnit neúspěch žalobkyně v řízení. Žalobkyně totiž od počátku
tvrdila, že prostředky na koupi nemovitostí pocházely „mimo jiné“ z daru tchána
a tchýně, avšak nijak neprokazovala ani netvrdila původ zbývajících financí,
přičemž na tyto by bylo třeba nahlížet jako na prostředky náležející do
společného jmění manželů. Je navíc nerozhodné prokazovat finanční situaci
tchána (k čemuž právě důkazy žalobkyně směřovaly), za situace, kdy bylo
prokázáno, že sám manžel žalobkyně v inkriminovanou dobu disponoval dostatečným
množstvím finančních prostředků ke koupi nemovitostí. Darování peněz by bylo
možno prokázat pouze přímo, přičemž žádný takový důkaz ani neexistuje, jak
vyplynulo z výpovědi svědkyně N. K. K výši nákladů řízení uvedla, že v tomto
řízení jsou předmětem věci penězi ocenitelné a oceněné, proto je třeba
postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu (odkázala na nálezy Ústavního
soudu II. ÚS 2811/08 a II. ÚS 538/10). Jinak by přiznaná náhrada byla
nespravedlivě nízká. Navrhla dovolání odmítnout či zamítnout a uložit žalobkyni
povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
Dovolatelka v reakci na vyjádření žalované zdůraznila ve svém podání ze dne 3.
8. 2015, že nemůže být naplněn smysl poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.
učiněného před výslechem svědka, neboť okresní soud v okamžiku poučení nemůže
předvídat, jaké skutečnosti z výpovědi vyplynou a zda prokážou tvrzení
účastníka nebo nikoli. Ohledně výpočtu nákladů řízení poukázala na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, 29 Cdo 3633/2012, 20 Cdo 1985/2010,
20 Cdo 418/2012, 20 Cdo 2175/2007 a 29 Cdo 1586/2008.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
(srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první,
čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky plnění
poučovací povinnosti soudu v průběhu jednání podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a
při stanovení odměny advokáta odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu
jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných
tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej
o následcích nesplnění této výzvy.
Podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena
příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o
věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného
jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění
tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů
nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla
provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné
skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení
prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta
k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na
provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později
uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o
skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených
důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník
nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které
účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících
skutečností podle § 118a odst. 2.
Judikatura Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálena v závěru, že poučení o
důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen
účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice
o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý
prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení
účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže
by proto z důvodu neunesení důkazního břemene účastník nemohl být ve věci
úspěšný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn.
31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2011, pod číslem 34).
Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen
soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení, včetně
poučení o povinnosti důkazní podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zákon ukládá také
odvolacímu soudu při odvolacím jednání (§ 213b odst. 1 o. s. ř.). To neplatí
jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle ustanovení § 118a odst.
1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v
rozporu s ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. nebo kdyby měl uplatnit po
poučení poskytnutém podle ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř. taková procesní
práva, která jsou za odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 216 odst. 1 a 2
o. s. ř. nebo jinak nepřípustná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013).
V projednávané věci okresní soud předvolal účastníky řízení na první jednání o
věci, uskutečněné dne 16. 10. 2013, vzorem č. 024 (čl. 24 spisu) s poučením
podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Zástupkyně žalobkyně navrhla k prokázání
původu finančních prostředků ke koupi žalobou dotčených nemovitostí výslech
svědkyně N. K. a účastnický výslech žalobkyně. Jednání bylo za tím účelem
odročeno a uskutečnilo se 11. 12. 2013, k němuž se však žalobkyně ani její
svědkyně nedostavila, stejně jako k následnému jednání dne 8. 1. 2014. Výslech
svědkyně se uskutečnil až při posledním jednání soudu prvního stupně dne 17. 3.
2014, jež proběhlo pouze za účasti právní zástupkyně žalobkyně (§ 101 odst. 3
o. s. ř.). Po provedení výslechu svědkyně K. soud poučil účastníky podle § 119a
o. s. ř., načež tito žádné nové skutečnosti ani důkazy nenavrhli. Nato soud
vynesl rozsudek, jímž žalobu zamítl, neboť svědecké výpovědi neuvěřil a
faktické darování peněz žalobkyni považoval za neprokázané. Odvolací soud
předvolal účastníky k jednání dne 20. 8. 2014 vzorem č. 037 s tím, že současně
vyzval zástupkyni žalobkyně, aby nejpozději u jednání navrhla důkazy k
prokázání žalobních tvrzení, předložila doklad o zaplacení darovací daně dle
zákona č. 357/1992 Sb. a zajistila účast žalobkyně při jednání, chce-li, aby
odvolací soud provedl důkaz účastnickým výslechem. Zástupkyně žalobkyně k
důkazu předložila čestné prohlášení žalobkyně, daňová přiznání povinného z roku
1996-1997, výpisy z katastru nemovitostí ohledně majetku povinného, navrhla
vyžádání zpráv od finančního úřadu o stavu příjmů povinného a žalobkyně v době
nabytí nemovitostí, výslech povinného a žalobkyně, a k majetkové situaci tchána
žalobkyně výslech svědka M., výroční zprávu s účetní závěrkou Těšínských
tiskáren z roku 1998, články ze serveru iDnes a Týden.cz. Soud po zjištění, že
ohledně prokázání původu peněz zástupkyně žalobkyně jako jediný přímý důkaz
předání daru předložila jen čestné prohlášení žalobkyně, provedl pouze důkaz
čtením tohoto čestného prohlášení a dále čtením rozsudku Krajského soudu v
Ostravě č. j. 2 To 98/2007-2092 a vynesl potvrzující rozsudek.
Jestliže odvolací soud považoval poučovací povinnost soudu prvního stupně podle
§ 118a odst. 3 o. s. ř. za splněnou a neshledal důvod k novému poučení
žalobkyně po provedení výslechu svědkyně N. K., resp. ani sám absenci tohoto
poučení nenapravil, ačkoli taktéž považoval výpověď svědkyně za nevěrohodnou, a
tedy faktické předání finančních prostředků na koupi dotčených nemovitostí za
neprokázané, je jeho právní názor nesprávný.
K další dovolací námitce je třeba uvést, že odvolací soud stanovil odměnu
advokáta oprávněné v rozporu s ustálenou judikatorní praxí. Odměna advokáta za
zastupování v řízení o excindační žalobě se nestanoví podle ceny věci z exekuce
vylučované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn.
30 Cdo 3104/2013, příp. jeho rozsudek ze dne 18. července 2012, sp. zn. 20 Cdo
1985/2010, usnesení ze dne 30. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 418/2012, rozsudek ze
dne 22. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2175/2007, usnesení ze dne 28. května 2009,
sp. zn. 20 Cdo 2206/2007). Podobně též Krajský soud v Českých Budějovicích
usnesením ze dne 10. února 2014, sp. zn. 5Co 211/2014, které bylo publikováno
pod číslem 70/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodl (s odkazem
na nález Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 1622/10), že za
tarifní hodnotu ve věci, v níž je předmětem vyloučení spoluvlastnického podílu
na nemovitostech z exekuce, se považuje částka 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b/
advokátního tarifu). Protože odvolací soud při stanovení nákladů řízení, resp.
odměny advokáta, dospěl k jinému závěru a vycházel z hodnoty žalobou dotčených
nemovitostí, je jeho závěr nesprávný.
Nejvyšší soud tedy postupoval podle § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1
věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu