20 Cdo 1985/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci žalobkyně Mgr. S. K., zastoupené Doc. JUDr. Milanem Kindlem CSc.,
advokátem se sídlem v Praze, adresa pro doručování, proti žalovanému Národnímu
muzeu, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 68, identifikační číslo osoby
00023272, zastoupenému JUDr. Alexandrou Mlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze
4, Na Pankráci 11, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 9 C 97/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 20 Co 525/2009-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 9.300,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Alexandry Mlíkové.
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil rozsudek ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9
C 97/2009-28, kterým okresní soud vyhověl žalobě o vyloučení nemovitostí z
exekuce, tak, že žalobu, aby se z exekuce nařízené na majetek Mgr. Z. K.
usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 5. 2009, č. j. 21 Nc
5407/2009-18, vyloučil dům č. p. postavený na stavební parcele č. a pozemky
stavební parcela č. a parcela č. – orná půda, zapsané v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk na
listu vlastnictví č. pro obec Poděbrady, katastrální území Kluk, zamítl.
Žalobkyni uložil zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od
právní moci rozsudku náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 533,-
Kč a náklady odvolacího řízení 12 600,- Kč. Uvedl, že i v případě, že společné
jmění manželů (dále též jen „SJM“) je vypořádáno rozhodnutím soudu, musí soud
zkoumat, zda nejsou splněny předpoklady pro to, aby oprávněný mohl uspokojit
svou pohledávku i z majetku, který připadl do výlučného vlastnictví manžela
povinného. V souzené věci jsou předmětem řízení nemovitosti zajištěné v
trestním řízení pro nárok poškozeného. Poté, co byl povinný nepravomocně
odsouzen a bylo rozhodnuto, že odpovídá za způsobenou škodu, jež bude
uspokojena ze zajištěného majetku, se povinný a žalobkyně rozvedli, podali
žalobu o vypořádání SJM, přičemž do majetku, který měl být v rámci SJM
vypořádán, zahrnuli i uvedené nemovitosti. Podáním žaloby o vypořádání SJM se
žalobkyně a její manžel snažili obejít zajištění nároku tak, že o vypořádání
majetku rozhodne soud. Z uvedeného důvodu tak může žalovaný uspokojit svou
pohledávku i z majetku zajištěného v trestním řízení, který připadl do
výlučného vlastnictví žalobkyně.
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedla, že vypořádání SJM
nebylo spekulativní a že majetek jejího bývalého manžela byl zajištěn k nároku
jiné osoby než žalovaného, a to p. M. L. Soud přikázal žalobkyni nemovitosti s
ohledem na zájmy dítěte, zatímco jejímu bývalému manželovi předměty kulturní a
historické hodnoty v ceně 4,5 milionu korun (hodnota majetku bývalého manžela
asi šestinásobně převyšuje vymáhanou pohledávku), přičemž žalobkyni zavázal k
platbě, která sama převyšuje nárok oprávněného ve zmíněném exekučním řízení.
Pokud oprávněný uplatňuje nároky na věci, které získala žalobkyně, je jeho
postup v rozporu s dobrými mravy. Připomněla, že při vypořádání SJM se nejedná
o převod věcí ani jiných majetkových hodnot, ale vychází se z toho, že celá věc
patří každému z manželů. Žalobkyně současně nesouhlasí s názorem, že lze
postihnout věci, které byly soudem přikázány do jejího výlučného vlastnictví.
Takový postup považuje za bezprecedentní porušení právní jistoty. „Pokud by
bylo možno na základě momentálního uvážení usoudit na neúčinnost (zřejmě
libovolného) soudního rozhodnutí, pak by to znamenalo popření minimálně významu
a existence ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., popření ustanovení o materiální
i formální právní moci, o řádných i mimořádných opravných prostředcích, jakož i
popření veškeré právní jistoty, protože by se vždy muselo zkoumat, zda to které
pravomocné soudní rozhodnutí obstojí ve světle konkrétních okolností jiného
(!!) případu“. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem odvolacího soudu. Závazek
bývalého manžela žalobkyně vznikl v roce 2004 a 2005, tj. za trvání manželství,
a v rámci vypořádání SJM nebyl zohledněn. Soud rozhodl o vypořádání SJM (podle
dohody manželů) v době účinnosti usnesení státního zastupitelství, podle nějž
měl manžel žalobkyně zakázáno s nemovitostmi nakládat. Podle § 150 odst. 2 obč.
zák. práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena; rozhodnutím soudu o
vypořádání SJM však práva žalovaného na náhradu škody způsobené bývalým
manželem žalobkyně za trvání manželství dotčena byla. Navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně zamítl a uložil jí k náhradě náklady řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež
by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné
– povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
dovolatelka nenamítá a ani z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný může uspokojit svou pohledávku
vzniklou za trvání manželství žalobkyně a povinného z majetku zajištěného v
trestním řízení, i když tento majetek připadl (navzdory omezení dispozice s
tímto majetkem v probíhajícím trestním řízení) rozhodnutím soudu o vypořádání
SJM žalobkyně a povinného do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně
určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. O takový případ však v souzené věci nejde.
Předně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 11.
2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, uzavřel, že usnesení soudu o nařízení
předběžného opatření, kterým bylo manželům uloženo nenakládat s nemovitostí
náležející do SJM nepředstavuje soudním rozhodnutím stanovené omezení ve
smluvní volnosti, které by jim bránilo ve vypořádání jejich (zaniklého)
společného jmění dohodou, případně vkladu takové dohody do katastru
nemovitostí. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že při vypořádání SJM
nedochází k převodu nebo k přechodu vlastnictví. V SJM, pro něž je
charakteristické, že k věcem, právům nebo jinému majetku do něj náležejícího
nejsou určeny podíly manželů, je každý z manželů "úplným vlastníkem celku" a ve
svých právech k majetku je omezován stejným právem druhého manžela. Vypořádání
(zaniklého) společného jmění spočívá v tom, že jeden z manželů se stává
výlučným vlastníkem věci, práva nebo jiného dosud společného majetku, aniž by
se (nadále) o svá oprávnění a povinnosti k majetku dělil s druhým manželem,
popř. že věci, práva nebo jiný dosud společný majetek připadnou do podílového
spoluvlastnictví manželů. Při vypořádání společného jmění tedy nedochází k
převodu nebo přechodu vlastnictví, neboť žádný z manželů při něm nenabývá práva
a povinnosti k věci, právu nebo jinému majetku, který mu dosud (jako součást
společného jmění) nenáležel, a nemůže nabývat práva a povinnosti k tomu, co již
bylo předmětem jeho vlastnictví ve společném jmění manželů; ke změně - oproti
stavu před vypořádáním - dochází jen v tom, že manžel, který se stal výlučným
vlastníkem věci, práva nebo jiného dosud společného majetku, bude svá práva a
povinnosti k majetku převzatému ze SJM nadále vykonávat bez účasti druhého
manžela. Z uvedeného, kromě jiného, vyplývá, že vypořádání SJM nepředstavuje
převod a ani jiné nakládání s věcí, která náleží do SJM.
Ačkoli uvedený rozsudek se zabýval situací, kdy zákaz nakládání s majetkem byl
uložen předběžným opatřením podle § 76 odst. 1 písm. e), odst. 2 o. s. ř., jsou
jeho závěry – s ohledem ke shora popsaným souvislostem týkajícím se povahy SJM
a jeho vypořádání – použitelné i v případě, kdy je dispozice s majetkem v SJM
omezena (zakázána) rozhodnutím státního zástupce postupem podle § 47 odst. 1, 2
zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále též jen „tr. ř.“). Pokud tedy
žalovaná za trvání zákazu dispozice s majetkem v SJM, uloženého jejímu
manželovi v trestním řízení, podala návrh na vypořádání SJM soudem a soud o něm
pravomocně (na základě „dohody“ účastníků) rozhodl, nelze v tom spatřovat
porušení tohoto zákazu. Je přitom bezvýznamné, v čí prospěch byl zákaz
disponovat s majetkem vydán.
Nejvyšší soud již také ve své judikatorní činnosti připomněl, že podle § 150
odst. 2 obč. zák. (účinného od 1. 8. 1998) nesmí být dohodou o vypořádání SJM
dotčena práva věřitelů. Toto ustanovení představuje (vedle § 143a odst. 4,
které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu SJM a smluv o
vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství) právní prostředek na ochranu
věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů
jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání SJM zasáhnout. Vypořádání SJM se ve
smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, kdyby
mělo vést ke zmenšení majetku dlužníka a kdyby v jeho důsledku věřitel nemohl
dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli - nebýt takové
dohody - by se z majetku dlužníka uspokojil. Ochrana práv věřitele spočívá v
tom, že dohoda o vypořádání společného jmění je vůči věřitelům relativně
bezúčinná; i když v právních vztazích (obecně vzato) dohoda sledované právní
následky vyvolala, ve vztahu k dotčeným věřitelům se na ni hledí, jako kdyby
právní účinky nenastaly, a věřitel se může domáhat uspokojení své pohledávky
bez dalšího ze SJM, aniž by bylo významné, jak bylo mezi manželi jejich
společné jmění vypořádáno. Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru,
že věřitel pohledávky, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání
společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci také z majetku
patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho
výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 20 Cdo
2085/2006, který byl uveřejněn pod č. 72 v časopise Soudní judikatura, ročníku
2008, případně rozsudek ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009).
Také v rozsudku ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1540/2010 (řešícím dosah §
150 odst. 2 obč. zák. na situaci, kdy došlo k vypořádání SJM ze zákona
uplynutím 3 let od zániku SJM podle § 150 odst. 4 obč. zák.), Nejvyšší soud
připomněl, že ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. umožňuje věřiteli v jakémkoli
sporu (jiném řízení) uplatnit námitku relativní bezúčinnosti dohody o
vypořádání SJM, bylo-li jeho právo takovým právním úkonem dotčeno. Dále – v
souladu s právní teorií (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád
II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2223) -
dovodil, že je pojmově vyloučeno v jakémkoli sporu (jiném řízení) uplatnit
námitku relativní bezúčinnosti nevyvratitelné zákonné domněnky vypořádání
zaniklého SJM, zakotvené v § 150 odst. 4 obč. zák. Ačkoli v témže rozhodnutí
Nejvyšší soud také uvedl, že je vyloučeno namítat relativní bezúčinnost i ve
vztahu k rozhodnutí soudu o vypořádání SJM, učinil tak zcela nad rámec
projednávaného případu a aniž by se tím ve svém odůvodnění zabýval; proto
Nejvyšší soud k tomuto (dílčímu a blíže nijak nerozvedenému) tvrzení
nepřihlížel.
Naopak odborná literatura (jak ostatně zmínil i odvolací soud v projednávané
věci) zastává názor, že získal-li manžel povinného do svého výlučného
vlastnictví věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na základě dohody nebo
rozhodnutí soudu o vypořádání SJM, není to bez dalšího důvodem k vyloučení
těchto věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot z výkonu rozhodnutí. Dohodou o
vypořádání společného jmění povinného a jeho manžela (bývalého manžela) nesmí
být dotčena práva věřitelů (§ 150 odst. 2 obč. zák.) a obdobně to platí také o
rozhodnutí soudu o vypořádání SJM; měl-li věřitel v době před uzavřením dohody
právo domáhat se uspokojení své pohledávky za povinným i z majetku patřícího do
jeho společného jmění s manželem, zůstává jeho právo zachováno i poté, co
společné jmění povinného a jeho manžela bylo vypořádáno. Oprávněný se tedy může
v uvedeném případě domoci cestou výkonu rozhodnutí uspokojení své pohledávky za
povinným rovněž z majetku, který podle dohody nebo rozhodnutí soudu o
vypořádání společního jmění připadl jeho manželovi (bývalému manželovi).
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že z ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř.
vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení,
nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani
zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné,
nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o
nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní
vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (k tomu
viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo
311/2001, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, ze dne 31. 3. 2010, sp.
zn. 20 Cdo 65/2008). Jestliže o vypořádání SJM bylo rozhodnuto v řízení, jehož
účastníkem žalovaný nebyl, a rozhodnutí o vypořádání zaniklého SJM nepatří k
takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého,
soud v řízení o vyloučení nemovitostí z exekuce nepochybil, pokud z
pravomocného rozhodnutí soudu o vypořádání SJM nevycházel. Argumentace
dovolatelky o vázanosti soudu uvedeným rozhodnutím (opřená o § 135 odst. 2 o.
s. ř.) tudíž ve světle účinků rozsudku vůči třetím osobám (jak mu je přiznává
občanský soudní řád), neobstojí, stejně jako její námitky, že nezohlednění
rozsudku o vypořádání SJM je bezprecedentním porušením právní jistoty i
ustanovení o materiální a formální právní moci a řádných a mimořádných
opravných prostředcích. Ze stejného důvodu nelze ani přisvědčit dovolatelce v
tom, že exekuční postižení nemovitostí, které získala do výlučného vlastnictví,
by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud již také uvedl, že podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku,
které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na
vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona
(a obdobně se postupuje i v případě, byl-li postižen majetek v SJM nebo ten,
který se za takový považuje, a to při splnění zákonem stanovených podmínek).
Vlastnické právo třetí osoby, popř. manžela povinného je typickým právem
nepřipouštějícím výkon rozhodnutí, ovšem jen tehdy, představuje-li nařízení
výkonu rozhodnutí neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník
povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze své výkonem rozhodnutí postižené
věci (práva či jiné majetkové hodnoty). Právní povinnost strpět úhradu dluhu
povinného ze svého majetku má vlastník tehdy, získal-li vlastnictví na základě
neúčinného nebo odporovatelného právního úkonu (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 20 Cdo 2085/2006).
V projednávané věci bylo zjištěno, že manžel žalobkyně (povinný) spáchal v
letech 2004-2005 trestný čin poškozování cizí věci, čímž způsobil škodu mimo
jiné i žalovanému, a to ve výši 1,044.000,- Kč. Během trestního řízení vydalo
Krajské státní zastupitelství v Praze usnesení ze dne 21. 2. 2007, jímž
zajistilo nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, pro nárok dalšího
poškozeného v trestním řízení (§ 47 odst. 1, 2 tr. ř.). Zajištění majetku bylo
vyznačeno v katastru nemovitostí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.
2. 2008, sp. zn. 5 T 79/2008, byl manžel žalobkyně odsouzen v prvním stupni.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 21. 4. 2008, sp. zn. 12 C 56/2008, bylo
manželství žalobkyně a povinného rozvedeno. Následně žalobkyně podala žalobu na
vypořádání SJM a v průběhu řízení se účastníci dohodli, co a jak bude
vypořádáno. Soud na základě toho vydal rozsudek, jímž předmětné nemovitosti
přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, rozsudek nabyl právní moci 3. 12.
2008. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 10. 3. 2009 bylo rozhodnuto o odvolání
povinného v trestním řízení a rovněž o nároku žalovaného a dalšího poškozeného
na náhradu škody. Exekuční řízení bylo zahájeno návrhem žalovaného ze dne 24.
4. 2009.
Jestliže tedy odvolací soud žalobu na vyloučení shora označených nemovitostí
žalobkyně z exekuce vedené proti jejímu bývalému manželovi zamítl, postupoval v
souladu s dosavadní judikatorní praxí. Dovolatelce se správnost napadeného
rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud proto dovolání bez jednání (§
234a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 část věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal úspěšnému žalovanému
náklady v celkové výši 9.300,- Kč v souvislosti s podáním vyjádření jeho právní
zástupkyně ze dne 6. 5. 2010, tvořené odměnou advokátky ve výši 9000,- Kč
(podle § 8 a § 10 odst. 3 po snížení podle § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a paušální náhradou hotových výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /
advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu