U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného: Slovenský vodohospodársky podnik, š.p., se sídlem v
Žilině, Nám. M. R. Štefánika 1, identifikační číslo osoby 36022047, Slovenská
republika, zastoupeného JUDr. Dušanem Ivanem, advokátem se sídlem v Bratislavě,
Na vŕšku 2, Slovenská republika, proti povinnému BRNO TRUST, a.s., se sídlem v
Brně, Veselá 169/24, identifikační číslo osoby 645 08 251, zastoupenému JUDr.
Jánem Čarnogurským, advokátem se sídlem v Bratislavě, Dostojevského rad 1,
Slovenská republika, adresa pro doručování: JUDr. Jiří Bönisch, advokát se
sídlem v Brně, Ječná 29a, pro 142.583.757,60 Sk s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 3139/2008, o dovolání povinného proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2009, č. j. 20 Co 876/2008, 20
Co 877/2008 - 128, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2008, č. j. 96 Nc 3139/2008 - 7,
nařídil exekuci na majetek povinného podle vykonatelných rozhodnutí Krajského
soudu v Bratislavě ze dne 7. 12. 2004, č. j. 38 Cb 83/01 - 286, a ze dne 18. 1.
2005, č. j. 38 Cb 83/01 - 299, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu
Slovenské republiky ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 2 Obo 259/2007, a doplňujícím
rozsudkem Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 2
Obo 259/2007, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 142.583.757,60 Sk,
úroku ve výši 92.455.069,30 Sk a nákladů předcházejícího řízení ve výši
600.000,- Sk, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje
Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5; dále rozhodl, že povinný je povinen
uhradit oprávněnému a soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude
vyčíslena samostatným rozhodnutím, s tím, že nařízení se vztahuje i na tyto
náklady.
Usnesením ze dne 21. 7. 2008, č. j. 96 Nc 3139/2008 - 37, Městský soud v Brně
prohlásil rozsudek Krajského soudu v Bratislavě ze dne 7. 12. 2004, č. j. 38 Cb
83/01 - 286, doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 18. 1. 2005, č. j. 38 Cb
83/01 - 299, rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 19. 3. 2008,
sp. zn. 2 Obo 259/2007, a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 16. 4. 2008,
sp. zn. 2 Obo 259/2007, za vykonatelné na území České republiky. Při svém
rozhodnutí vycházel z čl. 38 bodu 1. a čl. 55 bodu 1 Nařízení Rady (ES) č.
44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a
obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), a vzhledem k tomu, že
oprávněný soudu předložil notářem ověřené stejnopisy citovaných rozhodnutí s
doložkou právní moci a vykonatelnosti, prominul oprávněnému předložení
osvědčení podle čl. 54 citovaného nařízení, „neboť by došlo ke zbytečnému
prodlužování daného exekučního řízení“.
K odvolání povinného krajský soud napadeným rozhodnutím obě usnesení soudu
prvního stupně potvrdil, neboť shodně s ním dospěl k závěru, že předpoklady pro
prohlášení citovaných rozhodnutí Slovenských soudů za vykonatelné na území
České republiky a pro nařízení exekuce byly splněny (čl. 38 bod 1., čl. 53, čl.
55 bod 1 a čl. 54 nařízení Brusel I); v dané věci nebylo vydáno dřívější
rozhodnutí v jiném členském státě nebo třetí zemi (čl. 34 bod 4), ani takové
rozhodnutí nebylo vydáno v České republice (čl. 34 bod 3), nebylo tvrzeno ani
osvědčeno, že by v nalézacím řízení povinnému nebyl řádně doručen návrh, resp.
že by rozhodnutí, které je exekučním titulem, bylo kontumačním (čl. 34 bod 2),
prohlášení vykonatelnosti nemůže být ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem
České republiky (čl. 34 bod 1) a nebyly porušeny ani oddíly 3, 4, a 6 kapitoly
II nařízení Brusel I týkající se příslušnosti soudu.
K námitkám povinného směřujícím proti usnesení soudu prvního stupně o
prohlášení vykonatelnosti exekučních titulů na území České republiky krajský
soud uvedl, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat tvrzený nedostatek
pasivní věcné legitimace, spočívající v tom, že exekuční titul směřuje proti
organizační složce právnické osoby BRNO TRUST, a.s., se sídlem v Bratislavě,
nikoliv proti této právnické osobě (z čehož povinný dovozoval, že soud měl
postupovat podle § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř.), a že se nemůže zabývat ani
tím, že proti exekučnímu titulu byl podán mimořádný opravný prostředek
(dovolání) k Nejvyššímu soudu Slovenské republiky se současným návrhem na
odklad vykonatelnosti titulu (v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Evropského
soudního dvora C-267/97 ve věci Eric Coursier vs Fortis Bank S.A., Martine
Coursier, a na § 161 odst. 2, § 236 a § 243e zákona č. 99/1963 Zb., občanského
sudného poriadku Slovenské republiky (dále jen „o. s. p.“), podle nichž nemá
podání dovolání vliv na právní moc ani vykonatelnost podkladového rozhodnutí).
Stejně tak tvrzení povinného, že návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního
titulu podala neoprávněná osoba, nemá na právní posouzení věci žádný vliv,
neboť dohoda o plné moci mezi oprávněným a jeho zástupcem byla uzavřena, žádný
z těchto subjektů ji nezpochybňuje, přičemž přepis v údaji data na písemném
průkaze plné moci nemůže mít za následek neexistenci dohody o plné moci,
případně jednatelství bez příkazu, jak dovozuje povinný. Dohoda o plné moci k
zastupování v soudním řízení totiž nemá obligatorní písemnou formu, z čehož
vyplývá, že „písemný doklad“ může být posouzen i jako „potvrzení“, že dohoda o
zastupování byla uzavřena. Dále odvolací soud dovodil, že o návrhu na
prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí a o nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuci) může soud rozhodnout jedním rozhodnutím, nic však nebrání tomu, aby
vykonatelnost byla prohlášena samostatnými rozhodnutími („lhostejno v jakém
pořadí“) a že i odvolací soud může rozhodnout jedním rozhodnutím.
S námitkami povinného proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce (v
podstatě totožnými jako proti usnesení o prohlášení vykonatelnosti exekučních
titulů na území ČR) se odvolací soud vypořádal tak, že návrh na nařízení
exekuce podal subjekt, kterému z pravomocného exekučního titulu svědčí právo
(oprávněný), že je vedena vůči subjektu, který je z tohoto titulu zavázaným
povinným, že exekuce byla nařízena v rozsahu přísudku exekučními tituly danými
a že není v rozporu s veřejným pořádkem České republiky.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatnil dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní
posouzení věci. Namítá, že odvolací soud rozhodl předčasně, jestliže rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrdil, a že exekuce výrazným a neodvratným způsobem
zasahuje do jeho existence, čímž soud „riskuje odpovědnost státu za náhradu
škody v důsledku nesprávného (nezákonného) rozhodnutí a postupu“. Má za to, že
nezastavil-li soud exekuci, měl alespoň povolit její odklad, neboť generální
prokurátor Slovenské republiky podal mimořádné dovolání k Nejvyššímu soudu
Slovenské republiky (pod sp. zn. 1 M Obdo V 6/2009), přičemž v rámci tohoto
řízení se soud bude zabývat jeho námitkami o nedostatku pasivní věcné
legitimace v nalézacím řízení, která „je jednou z procesních podmínek řízení ve
smyslu § 104 o. s. ř.“; pokud by dovolací soud exekuční tituly zrušil nebo
změnil, a to i jen částečně, „byly by neplatné a nezákonné“. Dovolatel soudům
obou stupňů vytýká, že nesprávně posoudily otázku pasivní legitimace, že
odvolací soud nevycházel ze svého rozhodnutí sp. zn. 12 Co 556/2002 ani z
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2304/2002 a že exekuci
nezastavil. Vyslovuje názor, že oprávněný (žalobce) vyjádřil v nalézacím řízení
vůli „žalovat organizační složku a nikoliv mateřskou společnost“, a v této
souvislosti cituje § 79 odst. 1, větu druhou o. s. p. ve znění účinném do 31. 8. 2003, a § 79 odst. 1, větu třetí a čtvrtou o. s. p. po novele a odkazuje též
na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1634/2000, na judikát č. 57/1996
ZSP, na R 25/1968 a na judikáty Nejvyššího soudu Slovenské republiky Rc
45/2003, č. 49/2001 ZSP a 3 Cdo 92/2004, z nichž vyplývá, že odštěpný závod ani
jiná organizační složka podniku nemá způsobilost být účastníkem občanského
soudního řízení a že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je
neodstranitelným nedostatkem podmínky tohoto řízení, pro který je třeba řízení
zastavit. Měla-li by být přijata teze, že oprávněný nežaloval organizační
složku, ale mateřskou společnost, dalo by se podle dovolatele „uvažovat o tom“,
že Městský soud v Brně nebyl věcně ani místně příslušným soudem (§ 45
exekučního řádu a § 104a o. s. ř.), protože exekuční titul zní proti právnické
osobě se sídlem v Bratislavě; pak by mělo být řízení na území České republiky
zastaveno, neboť není dána pravomoc českých soudů. Odvolací soud se dostatečně
nevypořádal ani s tím, zda oprávněný mohl podat návrh na nařízení exekuce bez
toho, že by exekuční titul byl nejdříve prohlášen za vykonatelný podle čl. 38 a
násl. nařízení Brusel I. (návrh na nařízení exekuce podal dne 2. 6. 2008 a
návrh na prohlášení vykonatelnosti až dne 14. 7.
2008); to, že exekuční soud
exekuci nařídil dřív než bylo vydáno rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti,
tak má podle dovolatele za následek, že exekuce se vede (je nařízena) nezákonně
v rozporu s evropskou legislativou i judikaturou Ústavního soudu ČR (viz II. ÚS
71/97, III. ÚS 64/00, IV. ÚS 77/02, II. ÚS 249/04) a Nejvyššího soudu ČR (viz
usnesení sp. zn. 20 Cdo 1215/2004). Navíc bylo porušeno též základní ústavní
procesní právo povinného - zásada dvouinstančnosti řízení a v důsledku toho
došlo i k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 36
Listiny základních práv a svobod a ve Slovenské republice též čl. 46 Ústavy,
což dovozuje ze skutečnosti, že ve spise Krajského soudu v Brně sp. zn. Spr. 1879/2009 se na str. 2 (k námitce povinného, že rozsudek nebyl opatřen doložkou
vykonatelnosti podle nařízení Brusel I) uvádí, že „Soudkyně měla za to, že lze
původní nedostatek zhojit...po konzultaci na KS…“. Povinný tak „má právem
pocit, že nerozhodoval objektivně nezávislý a nestranný soud ve smyslu výše
uvedených ústavních článků, resp. o odvolání rozhodoval předem nezákonný
senát“ [v této souvislosti poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva - věc Golder c. Spojené království, rozhodnutí z 21. 2. 1975, Annuaire,
č. 18, věc Szwabowicz c. Švédsko, rozhodnutí z 30. 6. 1959, č. 434/58, Annuaire
zv. 2, a v exekučním řízení věc Martins Moreira c. Portugalsko, rozhodnutí z
26. 10. 1988, Annuaire, č. 143, a věc Estima Horte c. Portugalsko (Justiční
revue č. 10/1998, str. 81-83), a dále na judikaturu Ústavního soudu SR - viz
PL. ÚS 21/00, I. ÚS 5/00, II. ÚS 143/02, IV. ÚS 292/04, III. ÚS 20/08]. Pokud
tedy soudkyně Městského soudu v Brně konzultovala se soudci Krajského soudu v
Brně (který rozhodoval jako soud odvolací), jak má v dané věci postupovat,
resp. rozhodnout, byla porušena nejen zásada dvouinstančnosti řízení, ale
„nemohl rozhodovat objektivně nestranný a nezávislý soud, neboť soud prvního
stupně byl přímo ovlivněn právním názorem odvolacího soudu, který bez
náležitého seznámení se s věcí pak rozhodl tak, jak prejudikoval ve svém
neformálním rozhodnutí při konzultaci se soudkyní soudu prvního stupně“. Ze
všech těchto důvodů dovolatel navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla
zrušena a exekuce zastavena (v krajním případě alespoň odložena do pravomocného
rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky).
Oprávněný ve svém písemném vyjádření k dovolání poukázal na to, že generální
prokurátor Slovenské republiky podal dne 6. 4. 2009 proti potvrzujícím výrokům
rozsudku Nejvyššího soudu SR mimořádné dovolání, v němž navrhl, aby v napadené
části byly změněny tak, že oba žalovaní budou uznáni povinnými zaplatit žalobci
(oprávněnému) jistinu ve výši 4.732.913,68 EUR a úroky z prodlení ve výši
3.068.954,07 EUR, tedy domáhá se vydání rozhodnutí, jímž žalovaní budou
zavázáni k plnění solidárně, že generální prokurátor nenavrhl odložení
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a že Nejvyšší soud SR takovéto rozhodnutí
nevydal. Dále uvedl, že otázku pasivní legitimace v nalézacím řízení vyřešil
již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí a že povinný žádnou otázku
zásadního právního významu v dovolání neoznačil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání -
vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dne 25. 9. 2009 - projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 a
po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem JUDr. Jánem Čarnogurským, zapsaným ve
Slovenské advokátní komoře (který tak je podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č.
85/1996 Sb., o advokacii, oprávněn poskytovat na území České republiky právní
služby za podmínek stanovených tímto zákonem jako hostující evropský advokát
podle ustanovení § 35f téhož zákona), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží (odst. 3).
Podle § 238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým
bylo rozhodnuto a) v insolvenčním řízení, b) o žalobě pro zmatečnost, c) ve
věci zastavení výkonu rozhodnutí, nejde-li o řízení o výkon rozhodnutí k
navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy,
která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu
Evropských společenství, d) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, e) o
rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, f) o povinnostech
vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2. Ustanovení
§ 237 odst. 1 a 3 platí obdobně (odst. 2).
Podle § 68a odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním (dále jen „ZMPS“), ustanovení tohoto oddílu se použijí v řízeních o
uznání a výkonu cizích rozhodnutí, jiných veřejných listin a soudních smírů
(dále jen „rozhodnutí“), v nichž se postupuje podle předpisu Evropských
společenství nebo podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejíž ratifikaci dal
Parlament souhlas, a jíž je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní
smlouva“).
Podle § 68c odst. 1 ZMPS současně s návrhem na prohlášení vykonatelnosti může
být podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle zvláštního
právního předpisu. V takovém případě rozhodne soud v jediném usnesení o obou
návrzích samostatnými výroky, které musí být odůvodněny. Usnesení musí být
odůvodněno, i když se rozhoduje jen o jednom z těchto návrhů. Podle odstavce 4
tohoto ustanovení rozhodnutí nemůže nabýt právní moci ve výroku nařizujícím
výkon rozhodnutí nebo exekuci dříve než ve výroku, kterým se rozhodnutí
prohlašuje za vykonatelné.
Podle článku 38 odst. 1 nařízení Brusel I rozhodnutí vydané v jednom členském
státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě
poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za
vykonatelné.
Podle článku 41 nařízení Brusel I rozhodnutí se prohlásí za vykonatelné,
jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo
přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v
této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.
Podle článku 44 nařízení Brusel I rozhodnutí o opravném prostředku může být
napadeno pouze opravným prostředkem uvedeným v příloze IV.
Podle článku 45 bod 1. nařízení Brusel I soud, u něhož byl opravný prostředek
podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení
vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35.
Podle bodu 2. tohoto článku cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě
přezkoumáváno ve věci samé.
Podle přílohy IV. nařízení Brusel I opravné prostředky podle článku 44 jsou
tyto: (…) - v České republice „dovolání“ a „žaloba pro zmatečnost“, (…).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o prohlášení vykonatelnosti je rozhodnutím
ve věci samé, lze přípustnost dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu,
kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2008, č. j. 96 Nc
3139/2008 - 37, jímž byl exekuční titul prohlášen za vykonatelný na území České
republiky, posuzovat jen z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
v spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
Oprávněný v dané věci předložil ve smyslu článku 53 nařízení Brusel I notářem
ověřené stejnopisy exekučního titulu - rozsudku Krajského soudu v Bratislavě ze
dne 7. 12. 2004, č. j. 38 Cb 83/01 - 286, doplňujícího rozsudku téhož soudu ze
dne 18. 1. 2005, č. j. 38 Cb 83/01 - 299, rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské
republiky ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 2 Obo 259/2007, a doplňujícího rozsudku
téhož soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 2 Obo 259/2007 - který podle vyznačené
doložky nabyl právní moci dne 2. 5. 2008 a vykonatelnosti dne 14. 5. 2008;
rozsudek je tedy vykonatelný v zemi původu.
Jestliže je exekuční titul vykonatelný v zemi původu a byly-li splněny formální
náležitosti uvedené v článku 41 ve spojení s článkem 55 bod 1. nařízení Brusel
I, je třeba prohlásit rozsudek za vykonatelný na území České republiky.
Zpochybnit vykonatelnost rozhodnutí může povinný u soudu, který podkladový
rozsudek vydal, a to využitím prostředků, které mu národní právo v zemi původu
umožňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 20 Cdo
5180/2008).
V rámci exekučního řízení povinný může žádat, aby rozhodnutí nebylo uznáno z
důvodů uvedených v článcích 34 a 35 nařízení Brusel I.
Podle článku 34 nařízení Brusel I rozhodnutí se neuzná, 1. je-li takové uznání
zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá;
2. jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl
doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném
předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před
soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i
když k tomu měl možnost; 3. je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení
mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá; 4. je-li
neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě
nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto
dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v
němž se o uznání žádá.
Podle článku 35 bodu 1. nařízení Brusel I rozhodnutí se rovněž neuzná, pokud je
v rozporu s oddílem 3, 4 nebo 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v
článku 72. Podle bodu 2 tohoto článku při posuzování toho, zda je dána
příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán
skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou
příslušnost. Podle odstavce 3 tohoto článku aniž je dotčen odstavec 1, nesmí
být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného
pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení
příslušnosti.
Dovolatel v odvolacím řízení žádné důvody pro neuznání exekučního titulu
uvedené v článcích 34 a 35 nařízení Brusel I. nenamítal. V dovolání odvolacímu
soudu vytýká, že se nevypořádal s tím, že oprávněný podal návrh na nařízení
exekuce dne 2. 6. 2008 (správně dne 19. 5. 2008) a návrh na prohlášení
vykonatelnosti exekučního titulu až dne 14. 7. 2008, přičemž ze skutečnosti, že
soud prvního stupně nařídil exekuci dřív, než vydal rozhodnutí o prohlášení
vykonatelnosti titulu na území ČR podle nařízení Brusel I, dovozuje, že exekuce
je vedena (je nařízena) nezákonně (v rozporu s evropskou legislativou a
judikaturou Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR). Tato námitka dovolatele
není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
založit, neboť rozhodl-li v daném případě odvolací soud o odvolání povinného
proti usnesení o prohlášení exekučního titulu vykonatelným na území ČR a proti
usnesení o nařízení exekuce jedním potvrzujícím usnesením, nabyla tato
rozhodnutí právní moci současně tentýž den; o rozpor s článkem 38 odst. 1
nařízení Brusel I a § 68c odst. 4 ZMPS se tudíž nejedná (byť oprávněný i soud
prvního stupně postupovali procesně v rozporu s článkem 38 odst. 1 nařízení
Brusel I a § 68c ZMPS - k tomu srov. Důvodovou zprávu Vlády ČR ze dne 13. 11.
2003 k zákonu č. 361/2004 Sb., kterým se mění zákon o mezinárodním právu
soukromém a procesním).
Dále dovolatel s odkazem na str. 2 spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod
sp. zn. Spr. 1879/2009 vyslovil názor, že konzultovala-li soudkyně Městského
soudu v Brně se soudci Krajského soudu v Brně (který rozhodoval jako soud
odvolací), jak má v dané věci postupovat, resp. rozhodnout, byla porušena nejen
zásada dvouinstančnosti řízení, ale „nemohl rozhodovat objektivně nestranný a
nezávislý soud, neboť soud prvního stupně byl přímo ovlivněn právním názorem
odvolacího soudu, který bez náležitého seznámení se s věcí pak rozhodl tak, jak
prejudikoval ve svém neformálním rozhodnutí při konzultaci se soudkyní soudu
prvního stupně“, resp. že „o odvolání rozhodoval předem nezákonný senát“.
Namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jejíž existenci dovolatel spatřuje v tom, že „byla porušena zásada
dvouinstančnosti řízení“, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozhodnutí
odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.); o situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce
existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení
Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č.
130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Námitkou, že „o odvolání rozhodoval předem nezákonný senát“, dovolatel ve
skutečnosti nevystihuje žádný z jím označených dovolacích důvodů, nýbrž
uplatňuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.,
spočívající v tom, že o věci rozhodoval vyloučený soudce; tato vada řízení, i
kdyby skutečně existovala, rovněž přípustnost dovolání nezakládá a dovolací
soud k ní přihlédne (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné
(srov. § 242 odst. 3, větu druhou o. s. ř.). Jen pro úplnost je v této
souvislosti nutno poukázat na to, že námitku podjatosti soudců Krajského soudu
v Brně, kteří v dané věci rozhodli o odvolání proti usnesením soudu prvního
stupně, dovolatel nevnesl, jak z obsahu spisu vyplývá.
Veškeré další námitky povinného v dovolání směřují proti výroku usnesení
odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení
exekuce. Z citovaného ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. však vyplývá, že od 1.
7. 2009 již dovolání proti usnesením odvolacího soudu, potvrzujícím nebo
měnícím usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), není přípustné.
Jestliže v souzené věci odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení soudu
prvního stupně o nařízení exekuce usnesením ze dne 25. 9. 2009, dovolání proti
tomuto rozhodnutí již není přípustné. Na tom nic nemění ani nesprávné poučení v
napadeném usnesení, podle kterého je dovolání proti němu přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; takové poučení soudu přípustnost
dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp.
zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o prohlášení exekučního titulu
vykonatelným na území ČR, nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. 7. 2009, a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c),
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném
znění, není tudíž přípustné. Protože ani dovolání proti výroku usnesení
odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení
exekuce, není přípustné, Nejvyšší soud dovolání povinného i v tomto rozsahu
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K doplnění dovolání povinného, doručenému Nejvyššímu soudu dne 11. 10. 2011,
nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť bylo podáno až po uplynutí lhůty k
podání dovolání (§ 240 odst. 1 a § 242 odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor
(§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu