20 Cdo 710/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. D., zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 10, proti povinnému P. S., pro 4.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 E 65/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2008, č. j. 55 Co 364/2008 - 29, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 28. 5. 2008, č. j. 49 E 65/2006 - 29, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 zastavil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, nařízený jeho usnesením ze dne 5. 5. 2006, č. j. 49 E 65/2006 - 18, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně učinil veškeré kroky ke zjištění místa, v němž by povinný mohl mít své movité věci, takové místo však zjištěno nebylo a nepodařilo se zjistit ani bydliště povinného. Protože oprávněná nesdělila soudu prvního stupně (nové) místo, kde jsou umístěny věci povinného, je jeho závěr, že je dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 326a o. s. ř., správný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí, a namítá, že je povinností státu zabezpečit vykonatelnost práva a provést všechny dostupné kroky k vypátrání majetku povinného a prodeji jeho movitých věcí. Prostřednictvím policie měl být zjištěn pobyt povinného, přičemž nelze ani vyloučit, že jeho movité věci se mohou nacházet u jeho rodičů, event. v sídle firem, v nichž je jednatelem, společníkem nebo osobou spolupracující. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby „rozhodl v tom smyslu, že ve vykonávacím řízení se pokračuje“.
Dovolací soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12., část první, zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání oprávněné není podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Závěr odvolacího soudu, že v případě bezvýslednosti výzvy podle § 326a o. s. ř. soud výkon rozhodnutí vždy zastaví, je správný a vyplývá z výslovného znění tohoto ustanovení. Smyslem § 326a o. s. ř. je „odklidit“ výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, jestliže se ukázalo, že tento typ výkonu rozhodnutí není způsobilým prostředkem k uspokojení oprávněného subjektu (viz důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Jelikož zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti, nelze napadené usnesení shledat zásadně významným po právní stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 481/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4201/2009). Námitka oprávněné, že je povinností soudu zjistit, kde má povinný svůj majetek, není správná. Žádné ustanovení občanského soudního řádu mu tuto povinnost neukládá. Je naopak povinností oprávněné, aby v případě bezvýsledného soupisu movitých věcí po výzvě soudu v určené lhůtě označila jiné místo, kde má povinný své věci a kde lze výkon rozhodnutí úspěšně provést. Pokud tak neučiní nebo na jím označeném místě bude soupis bezvýsledný, soud výkon rozhodnutí podle § 326a o. s. ř. zastaví. Dovolatelka navíc touto námitkou uplatňuje vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 238a odst. 2 o. s. ř.) založit nemohou.
Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné bez dalšího, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51, případně usnesení téhož soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2930/2004).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání oprávněné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu