U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy
Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné EMFI Prag s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Kralupech
nad Vltavou, Minická 635, identifikační číslo osoby 62578758, zastoupené JUDr.
Erikou Neumannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 356/34,
proti povinnému J. K., za účasti vydražitele J. L., přihlášených věřitelů
Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Krajské pobočky pro hl. m. Prahu, se sídlem
v Praze 1, Na Perštýně 6, Finančního úřadu ve Slaném, se sídlem ve Slaném, Pod
Horou 332, ČR – Okresní správy sociálního zabezpečení Prachatice, se sídlem v
Prachaticích, Vodňanská 7, zástavního věřitele CDV-1, Ltd., se sídlem
Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké
Británie a Severního Irska, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Revoluční 15, a pověřeného soudního exekutora JUDr. Milana
Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46,
zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12,
pro 9.371,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. Nc 291/2002, o dovolání soudního exekutora JUDr. Milana Usnula proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2012, č. j. 16 Co
408/2007-129, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 29. března 2007, č.
j. Nc 291/2002-63, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 rozvrhl rozdělovanou
podstatu 1,567.000,- Kč tak, že částečně uspokojil pohledávku zástavního
věřitele CDV-1 Ltd. ve výši 1,567.000,- Kč (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) s
tím, že zbytek pohledávky zástavního věřitele 29,318.114,35 Kč zůstává
neuspokojen, stejně jako zůstávají neuspokojeny pohledávky oprávněné, soudního
exekutora JUDr. M. Usnula, FÚ Slaný, VZP ČR a OSSZ Prachatice. Odvolací soud s
přihlédnutím k závaznému právnímu názoru vyslovenému v usnesení Nejvyššího
soudu z 24. března 2011, č. j. 20 Cdo 1928/2009-120, dospěl shodně jako soud
prvního stupně k závěru, že exekuční řízení realizované na základě usnesení o
nařízení exekuce vydaného před 1. 1. 2008 je třeba posoudit podle exekučního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. S odkazem na bod XVIII stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č.
120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn
200/2005, uveřejněného pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle něhož se pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů
exekuce při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované
podstaty ve třetí skupině, uzavřel, že pohledávka soudního exekutora v souzené
věci nemůže být uspokojena v první, ale ve třetí skupině, a že pohledávka
zástavního věřitele byla přihlášena včas a je zajištěna zástavním právem, proto
musí být uspokojena ve třetí skupině v prvním pořadí.
Pověřený soudní exekutor v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §
238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Uvedl, že odvolací soud zařazení pohledávky soudního
exekutora k uspokojení z podstaty de facto zdůvodnil pouze odkazem na
stanovisko Nejvyššího soudu, a jeho rozhodnutí proto není řádně odůvodněno.
Nesouhlasí s přijatým závěrem soudů. Ačkoli chápe význam a účel stanovisek
Nejvyššího soudu, nepovažuje názor v nich vyslovený za výjimečný a
nedotknutelný, od něhož se nelze odchýlit. Citované stanovisko postrádá vnitřní
konzistenci logičnost, dostatečné právní zdůvodnění a hlubší právní zhodnocení,
naopak zaujímá právní závěry, se kterými se nelze ztotožnit a které nebyly
nikdy přijaty širokou částí odborné veřejnosti. Dovolatel nesouhlasí se
závěrem, že náklady exekuce jsou srovnatelné s pohledávkou oprávněného, neboť
jsou pohledávkami zcela odlišného charakteru co do subjektu, kterému nárok
svědčí, i co do právního důvodu vzniku nároku. Jestliže soudní exekutoři
vykonávají pravomoc státu, musí mít také postavení obdobné postavení státu v
otázce úhrad nákladů vynaložených při výkonu státní moci. Stanovisko Nejvyššího
soudu není konformní s tehdy platnými předpisy, čemuž svědčí i důvodová zpráva
k zákonu č. 347/2007 Sb. Úmyslem zákonodárce bylo i v rámci předešlé právní
úpravy zařazovat pohledávky soudního exekutora do první rozvrhové skupiny.
Zařazení nákladů exekuce do první skupiny jednoznačně vyplývá i ze vzájemné
souvislosti § 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. a § 270 odst. 3 a § 337c odst.
1 písm. a) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná
ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7
zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným
rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o rozvrhu
rozdělované podstaty, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.
přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř.
(srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější,
odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání
vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31.
12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012,
Pl. ÚS 29/11, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání
podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Při přezkumu
napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních
otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
S ohledem k námitkám obsaženým v dovolání dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v exekuci nařízené před 1. 1.
2008 (kdy se postupuje podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007)
se pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce uspokojí v rozvrhu
rozdělované podstaty ve třetí skupině. Tento závěr odvolací soud zaujal v
souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu z
24. března 2011, č. j. 20 Cdo 1928/2009-120, jímž Nejvyšší soud zrušil
předchozí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Důvodem zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že odvolací soud v rozporu se
závěry uvedenými v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu
České republiky aplikoval v souzené věci zákon č. 120/2001 Sb. již ve znění
novely provedené zákonem č. 347/2007 Sb. a uspokojil pohledávku soudního
exekutora na náhradu nákladů exekuce v první rozvrhové skupině.
Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od svého názoru vyjádřeného v mnoha
svých dřívějších rozhodnutích (viz například usnesení ze dne 28. července 2010
sp. zn. 20 Cdo 3039/2008, ze dne 23. srpna 2011 sp. zn. 20 Cdo 400/2010 či ze
dne 28. března 2012 sp. zn. 20 Cdo 3807/2010) a zejména také v odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, č. j. 20 Cdo 1928/2009-120
(všechna jsou uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz), případně v bodě XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále
též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), a to ve znění účinném do 31. prosince 2007,
ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněného pod č. 31/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno,
uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jenž je však – jak výše uvedeno – k založení přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87
zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu