21 Cdo 10/2018-283
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. B., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, nám. Svobody č. 77/12, proti žalovanému Zetor, a. s. se sídlem v Brně, Trnkova č. 3060/111, IČO 46346074, zastoupenému JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, o 82 830 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 243 C 127/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2017 č. j. 15 Co 121/2017-259, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 968 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Žáka, advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2017 č. j. 15 Co 121/2017-259 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že v projednávané věci nejsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., pro které by nebylo možné přiznat úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 222/2014 a v nich vyjádřený právní názor, že úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro které soud nemusí zcela nebo zčásti přiznat náhradu nákladů řízení, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; soud přitom přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.; závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Okolnost, že soud prvního stupně rozhodl ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. na návrh původního žalobce R. Z., se kterým vyslovil současný žalobce souhlas, že v řízení bude namísto původního žalobce pokračováno se současným žalobcem (aniž by přitom došlo k platnému postoupení pohledávky), nelze samu o sobě pokládat za důvod hodný zvláštního zřetele k tomu, aby žalovanému nebyla výjimečně přiznána, byť i jen zčásti, náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce (aniž by mohl přihlížet k doplnění dovolání ze dne 27. 11. 2017, které bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání – srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu