21 Cdo 1001/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce R. Ř., zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se
sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského č. 939/21a, proti žalovanému AUTOHOFI,
společnost s ručením omezeným se sídlem v Jablonci nad Nisou - Lukášov,
Československé armády č. 71/44, IČO 49902253, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9
C 96/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočky v Liberci ze dne 2. října 2012, č. j. 29 Co 450/2012-92, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 29. 9. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „v souladu s ust.
§ 55 odst. 1/ písmeno b/ zákoníku práce ruší s okamžitou platností pracovní
poměr“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že se žalobce „ode dne 1. 8.
2011 do současnosti bez jakékoliv relevantní omluvy nedostavuje do zaměstnání,
čímž se dopustil série neomluvených absencí“. Výše uvedené jednání hodnotil
žalovaný jako „zvlášť hrubé porušení povinností“ vyplývajících z právního
předpisu, „zejména z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán
na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2005 jako lakýrník s místem výkonu
práce v sídle žalovaného. V době sjednání pracovní smlouvy mu žalovaný sdělil,
že bude pracovat zatím na pracovišti žalovaného, než bude postavena nová dílna
pro lakování motorových vozidel v Lukášově. Po celou dobu pracovního poměru
nebyla nová dílna postavena a žalobce po celou dobu pracoval na adrese. S
postupem žalovaného, který mu dne 30. 9. 2011 doručil okamžité zrušení
pracovního poměru, nesouhlasí, neboť poslední 2 roky pracoval na pracovišti
sám, na příkaz žalovaného prováděl autolakýrnické práce, na pracoviště se
dostavoval včas a dodržoval pracovní dobu a žalovaný mu bez jakéhokoliv
vysvětlení zamezil od počátku září 2011 přístup do dílny, kde tyto práce
vykonával.
Žalovaný potvrdil, že mezi účastníky byla dne 1. 6. 2005 uzavřena pracovní
smlouva na druh práce lakýrník a že žalobce skutečně vykonával práce na
pracovišti. Od počátku roku 2011 však žalobce přestal plnit své pracovní
povinnosti, odváděl nekvalitní práci, nedodržoval pracovní dobu a pracoviště
opouštěl před jejím skončením, přičemž zabezpečovací zařízení naprogramoval na
pozdější dobu po jeho odchodu. Tato porušení pracovních povinností byla žalobci
několikrát ústně vytýkána, naposledy dopisem ze 3. 8. 2011. Žalovaný reagoval
tak, že do zaměstnání nedocházel vůbec.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 9 C
96/2011-67, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce pracoval jako
lakýrník v provozovně lakovny žalovaného; od počátku pracovního poměru i v roce
2011 zde pracoval sám. U žalovaného ve vztahu k žalobci neexistoval žádný
systém vykazování docházky. Bylo zavedeno pouze kódování objektu, ale kódy měli
k dispozici kromě žalobce i Ing. V. H., jednatel žalovaného, a D. B. Navíc bylo
odpoledne nastaveno automatické kódování, které uzavřelo provozovnu v 17,00
hodin bez ohledu na přítomnost osob. Žalobce po celou dobu pracovního poměru
vykazoval vždy jen odvedenou práci a podle té byl také hodnocen. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce nebyl po celý měsíc
srpen 2011 v zaměstnání, „resp., které dny v zaměstnání nebyl“. Mezi stranami
však nebylo sporné, že ode dne 1. 9. 2011 žalobce přestal do zaměstnání
docházet. Protože nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by žalovaný vyměnil
zámky u provozovny a změnil bezpečnostní kódy již od počátku září 2011, a
žalobce měl povinnost dostavit se do sídla žalovaného a zde se domáhat
přidělení práce, případně vše oznámit jednateli žalovaného písemně, což
neučinil, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce porušil zvlášť hrubým
způsobem povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím
vykonávané práci [podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní
smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu
vyplývají z pracovního poměru - § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce].
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 2. 10. 2012, č. j. 29 Co 450/2012-92, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci
žalovaným dopisem ze dne 29. 9. 2011 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je
povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
10.440,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.720,- Kč k rukám advokáta
JUDr. Štěpána Maška a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou soudní poplatek 2.000,- Kč. Poté, co
zopakoval dokazování, shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v
řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce v srpnu 2011 do zaměstnání
nedostavoval. Zabývaje se dále docházkou žalobce do zaměstnání v září 2011 z
provedených důkazů zjistil, že k překódování v objektu lakovny došlo dne 15. 9. 2011 na základě objednávky jednatele žalovaného Ing. H. Vycházeje dále z toho,
že o objektivitě svědka D. B. „lze pochybovat vzhledem ke skutečnosti, že jeho
pracovní poměr i jeho postavení u žalovaného nadále trvá“, že „skutečnost, že
se žalobce nemohl dostat do lakovny, kde vždy pracoval, vyplývá i z obsahu
samotného okamžitého zrušení pracovního poměru, kde je vytýkáno, že se
nedostavoval do L. (tam, však práci lakýrníka vykonávat nemohl, neboť tam
nebyla lakovna, šlo jen o drobné opravy, a jinou práci žalobce v sídle
žalovaného nevykonával)“, že „je věrohodné tvrzení žalobce, že žalovaný mu
práci nepřiděloval a ani přidělovat nechtěl“, o čemž svědčí to, že „v ulici,
ale ani v L. již nikdy provoz lakovny žalovaným nebyl obnoven“, a že „podle
výpovědi svědka D. B. žalobce ani neobdržel v měsíci červenci 2011 souhlas s
přidělením financí k nákupu barev, tj. materiálu, který k výkonu své práce,
pokud by měla pokračovat, nezbytně potřeboval“, uzavřel, že „žalobce se stal
pro žalovaného nadbytečným“ a že „žalovaný se snažil vytvořit situaci, z níž by
se dalo dovodit, že to byl žalobce, kdo neměl o výkon práce u žalovaného
zájem“. Žalovaný totiž „ještě v polovině září 2011 nepovažoval skutečnost, že
žalobce nechodí do práce za závažné porušení pracovních povinností, když nabídl
žalobci dohodu o skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu k 30. 9. 2011,
datovanou 15. 9. 2011, jejíž návrh byl žalobci doručen 23. 9. 2011. Teprve
poté, co dopisem ze dne 26. 9. 2011 žalobce vyslovil nesouhlas s ukončením
pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodu, přistoupil žalovaný k ukončení
pracovního poměru z důvodu neomluvených absencí na pracovišti.“ „V řízení vyšlo
najevo, že pracovní doba žalobce nebyla nikdy v průběhu celého pracovního
poměru evidována, žalobce v roce 2011 pracoval v provozovně v lakovně sám a byl
odměňován za výkon, i když formálně hodinovou mzdou“.
I přesto, že „nutno
připustit, že žalobce netvrdil, a tudíž ani neprokazoval, že by ve vztahu k
žalovanému učinil průkazné kroky k tomu, aby se domáhal práce“, odvolací soud
dospěl k závěru, že, jestliže „žalobci nebyla žalovaným řádně přidělována práce
podle pracovní smlouvy, nebylo ani povinností žalobce jako zaměstnance do práce
docházet, a to až do doby, než by došlo k dohodě o novém pracovním zařazení
nebo k prokazatelné výzvě k výkonu dosavadní práce a jejímu přidělování.“
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že v řízení bylo
prokázáno, že ke změně přístupových kódů v objektu lakovny došlo až 15. 9. 2011
a stejně tak došlo i k výměně zámků až po 15. 9. 2011, žalobce tedy neměl důvod
nedostavovat se do zaměstnání. Za nesprávný považuje žalovaný i právní závěr
odvolacího soudu, že žalobci nebyla řádně přidělována práce podle pracovní
smlouvy a že pak nebylo ani povinností žalobce jako zaměstnance do práce
docházet. Domnívá se, že tímto závěrem je porušeno ustanovení § 38 odst. 1
písm. b) zákoníku práce, podle kterého je zaměstnanec povinen pro
zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní
pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.
Odvolací soud nevycházel ze skutkových zjištění, která měla oporu v provedeném
dokazování. Zcela pominul skutková zjištění prokázaná během řízení, že
přidělovat práci pro trvalou nepřítomnost žalobce nebylo možné. Za zavádějící
považuje žalovaný argumentaci odvolacího soudu, že již nikdy nebyl obnoven
provoz v lakovně, přitom zástupce žalovaného v řízení uvedl, že lakovnu již
nezprovoznil, protože nebyl schopen vyhledat náhradu za žalobce. Odvolací soud
v odůvodnění napadeného rozhodnutí také zpochybnil objektivitu svědka D. B.,
ale na jeho výpověď se v odůvodnění rozsudku odvolává. Navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako bezdůvodné odmítl,
neboť odvolací soud dospěl z provedeného dokazování ke správným skutkovým i
právním závěrům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které mu bylo doručeno dne 30. 9. 2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 29. 12. 2011 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 466/2011 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných
neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, a mění související zákony) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce vyplývá že, zaměstnavatel může se
zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, jestliže zaměstnanec
porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci. Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem
zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák.
práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity.
Ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru daného zaměstnanci
podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce má procesní povinnost tvrdit
a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že se zaměstnanec dopustil
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci a že toto porušení dosáhlo intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní
odpovědnost (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou
všechny rozhodné skutečnosti tvrzeny nebo prokázány (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod
č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Mezi základní povinnosti zaměstnance patří povinnost podle pokynů
zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní
pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru [§
38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tomu odpovídá povinnost (i oprávnění)
zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu
za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních
úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy,
smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák.
práce].
V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce v tom, že „se žalobce
ode dne 1. 8. 2011 do 29. 9. 2011 bez jakékoliv omluvy nedostavoval do
zaměstnání, čímž se dopustil série neomluvených absencí“.
Tvrdí-li zaměstnavatel, že zaměstnanec (žalobce), se kterým sjednal pracovní
poměr, pro něj práci nevykonal, nemá ohledně tohoto tvrzení důkazní povinnost
(prokazovat lze jen to, co se stalo, nikoliv to, co se nestalo), ale nese
břemeno tvrzení, že podle jím vedené evidence odpracované doby zaměstnanec v
době, kdy měl podle svého tvrzení vykonat práci, nepracoval, a má povinnost
označit k tomuto tvrzení důkazy; nevede-li [v rozporu s ustanovením § 96 odst.
1 písm. a) zák. práce] evidence odpracované doby, má povinnost označit k tomuto
tvrzení jiné důkazy. Neunese-li zaměstnavatel v uvedeném směru břemeno tvrzení
nebo důkazní břemeno tomuto tvrzení odpovídající, pak musí rozhodnutí soudu
vyznít v neprospěch zaměstnavatele. Kdyby ovšem zaměstnavatel unesl své břemeno
tvrzení i důkazní břemeno o tom, že zaměstnanec v rozhodném období nepracoval,
vyvstává tím pro zaměstnance - má-li mít ve sporu úspěch - povinnost tvrzení,
že opravdu vykonal pro zaměstnavatele práci, a povinnost označit důkazy
potřebné k jeho prokázání (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn pod č. 46 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
Podle ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková
zjištění shodná tvrzení účastníků.
Ve vztahu k (údajným) absencím v měsíci srpnu 2011 oba soudy shodně uzavřely,
že „v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce v měsíci srpnu 2011 do
zaměstnání nedostavoval“.
Ve vztahu k (údajným) absencím v měsíci září 2011 mezi účastníky bylo nesporné,
že žalobce do zaměstnání nedocházel (srov. § 120 odst. 4 o. s. ř.). Z hlediska
břemene tvrzení a břemene důkazního tak zaměstnavatel (žalovaný) splnil svoji
povinnost prokázat, že se zaměstnanec (žalobce) dopustil porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.
Žalobce však v řízení tvrdil, že se do práce (do zaměstnání) nedostavoval z
omluvitelného důvodu, totiž proto, že žalovaný (zaměstnavatel) změnil
přístupové kódy a vyměnil zámek u provozovny, kde pracoval, a že „všechno
vzešlo tím, že ke konci srpna nebyla práce“. Povinnost důkazní a břemeno
důkazní ve vztahu k těmto skutečnostem tíží zaměstnance (žalobce).
Skutečnost, že zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci
podle pracovní smlouvy (např. proto, že mu v tom brání překážka v práci ve
smyslu ustanovení § 208 zák. práce) má za následek, že ani zaměstnanec nemůže
„podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy“.
Uvedený stav však neznamená, že by zaměstnanec po celou dobu existence takovéto
překážky musel být pro zaměstnavatele trvale k dispozici tak, aby „v modelové
situaci“, kdyby mu to zaměstnavatel eventuelně umožnil, mohl ihned pokračovat v
práci. Takovýto názor nemá oporu v zákoníku práce ani v jiných pracovněprávních
předpisech; tyto právní předpisy naopak předpokládají, že ten z účastníků,
který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního
poměru, nebo u něhož jinak nastala překážka, která brání ve výkonu práce, je
povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro
něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu
práce; jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z
pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém
účastníku. V případě, že zaměstnanec nepřestal konat práci pro zaměstnavatele
na základě vlastního rozhodnutí, ale z iniciativy zaměstnavatele (zaměstnavatel
mu přestal přidělovat práci), může zaměstnavatele vyzvat k plnění jeho
povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat,
ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na
místě zaměstnavatelem určeném (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
2. 1995, sp. zn. 6 Cdo 5/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, roč.
1995, popř. závěry zaujaté v rozsudku Nejvyššího soudu SR ze dne 28. 7. 1989,
sp. zn. 6 Cz 13/89, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1991, pod č. 43, a v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, roč. 1997,
pod č. 76, nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp.
zn. 21 Cdo 2048/2003).
V projednávané věci bylo proto pro posouzení, zda byl naplněn použitý důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru, významné (vedle otázky, zda to byl
žalovaný, kdo zabránil žalobci ve výkonu práce) také vyřešení otázky, zda
žalobce (zaměstnanec) poté, co mu (podle jeho tvrzení) žalovaný (zaměstnavatel)
přestal přidělovat práci, vyzval žalovaného k plnění jeho povinností a
deklaroval svoji připravenost práci podle pracovní smlouvy vykonávat. Za takové
situace by pak - jak výše uvedeno – nebyl zaměstnanec (žalobce) povinen
přidělování práce na zaměstnavateli (žalovaném) vyžadovat ani se zdržovat po
dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem
určeném; jeho nepřítomnost na pracovišti by tak ani nemohla být posouzena jako
neomluvená absence.
Odvolací soud při posouzení nedocházení žalobce do zaměstnání v září 2011
dospěl k závěru, že „je věrohodné tvrzení žalobce, že žalovaný mu práci
nepřiděloval a ani přidělovat nechtěl“, o čemž „svědčí například to, že v ulici
ani v L. již nikdy provoz lakovny žalovaným nebyl obnoven“ a že „podle výpovědi
svědka D. B. žalobce ani neobdržel v měsíci červenci 2011 souhlas s přidělením
financí k nákupu barev, tj. materiálu, který k výkonu své práce, pokud by měla
pokračovat, nezbytně potřeboval“.
Uvedený závěr odvolacího soudu představuje skutkové zjištění, které je
výsledkem dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o. s. ř.). Protože žalobce v
dovolání namítal, že odvolací soud nevycházel ze skutkových zjištění, která
měla oporu v provedeném dokazování, uplatňuje tak dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak
dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu
odvolacího.
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Při důkazu výpovědí svědka
musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek
vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a
duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž
vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při
výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na
otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do
jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje,
popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak
poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných)
skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci však odvolací soud výše popsaným způsobem nepostupoval. Skutkové zjištění o tom, že „v měsíci září 2011 žalobci nebyla žalovaným řádně
přidělována práce podle pracovní smlouvy (a že tedy nebylo ani povinností
žalobce do práce docházet)“, odvolací soud založil - jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku – především na výpovědi žalobce (který „v průběhu celého
řízení tvrdil, že se již od počátku září 2011 nemohl do provozovny lakovny
dostat, protože objekt byl uzamčen či překódován“, že „se snažil telefonicky
kontaktovat vedoucího Ing. H., ale že ten mu nezvedal telefony“, a že „byl v L. začátkem září 2011 za panem B., ale ten s ním nechtěl jednat), na skutečnosti,
že „žalovaným nebyl již nikdy provoz lakovny u žalovaného ani v ulici ani v L. obnoven“, a na části výpovědi svědka D. B. - jehož výpověď jinak považoval za
neobjektivní - (který uvedl, že „někdy v červnu nebo v červenci 2011 po něm
žalobce požadoval finanční prostředky na nákup barev, že mu sdělil, že mu
nepřísluší tuto záležitost s ním řešit, ale že v minulosti v několika případech
výjimečně s ním toto vyřizoval“). Odvolací soud vyvodil, že „žalobce se stal
pro žalovaného nadbytečným“, že „žalovaný se snažil vytvořit situaci, z níž by
se dalo dovodit, že to byl žalobce, kdo neměl o výkon práce u žalovaného
zájem“, že „žalovaný ještě v polovině září 2011 nepovažoval skutečnost, že
žalobce nechodí do práce, za závažné porušení pracovních povinností, když
nabídl žalobci dohodu o skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu k 30. 9. 2011, datovanou 15. 9. 2011, jejíž návrh byl žalobci doručen 23. 9. 2011, ale
že poté, co dopisem ze dne 26. 9. 2011 žalobce vyslovil nesouhlas s ukončením
pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodu, žalovaný přistoupil k ukončení
pracovního poměru z důvodu neomluvených absencí na pracovišti“. Při hodnocení
důkazů však odvolací soud nepřihlédl zejména k výpovědi svědka D. B. (který
uvedl, že „výměnu zámku provedl v provozovně na pokyn jednatele žalovaného Ing. H. až v polovině měsíce září 2011 a že ve stejné době došlo k překódování
vstupu do tohoto objektu“, že „v průběhu srpna a do poloviny září 2011 do
provozovny chodil 2 až 3x v týdnu, ale ani jednou zde žalobce nezastihl“, že
„práci pro žalobce měl, ale protože se mu ho nepodařilo kontaktovat telefonicky
a ani v provozovně, odvezl práci jinam – smluvní lakovnu využívali již v
minulosti, když byl velký nápor práce“, že „s žalobcem byl v kontaktu naposledy
v červenci 2011 a že neví nic o jeho řešení situace v L. v 1. polovině září“) a
k celému obsahu dopisu žalovaného ze dne 20. 9. 2011, doručeného žalobci 23. 9. 2011, v němž žalovaný oznamuje žalobci, že mu posílá Dohodu o rozvázání
pracovního poměru (ke dni 30. 9. 2011), neboť „existují důvody pro ukončení
pracovního poměru výpovědí, kterými jsou soustavné porušování pracovní kázně
spočívající v neomluvených absencích a nedodržování fondu pracovní doby“. K
podstatným částem výpovědi svědka D. B. nepřihlédl, protože „o objektivitě
svědka B.
Takové hodnocení důkazů však - jak výše uvedeno – neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Odvolací soud především nevysvětlil,
proč nepřihlédl k podstatným částem výpovědi svědka B., neboť pouhé
konstatování, že „jeho pracovní poměr u žalované společnosti i jeho postavení
ve firmě nadále trvá“, pro závěr o jeho neobjektivitě (aniž by byla doložena
dalšími skutečnostmi) nepostačuje. Přitom jiné části výpovědi tohoto svědka (že
„někdy v červnu nebo v červenci 2011 po něm žalobce požadoval finanční
prostředky na nákup barev, že mu sdělil, že mu nepřísluší tuto záležitost s ním
řešit, ale že v minulosti v několika případech výjimečně s ním toto vyřizoval“)
pro podporu svých skutkových a právních závěrů použil. Přehlédl dále, že v
dopise ze dne 20. 9. 2011 (doručeném žalobci dne 23. 9. 2011), v němž žalovaný
oznamuje žalobci, že mu posílá Dohodu o rozvázání pracovního poměru (ke dni 30.
9. 2011), žalovaný uvádí, že „existují důvody pro ukončení pracovního poměru
výpovědí, kterými jsou soustavné porušování pracovní kázně spočívající v
neomluvených absencích a nedodržování fondu pracovní doby“. Jeho argument, že
„pracovní doba žalobce nebyla nikdy v průběhu šestiletého trvání pracovního
poměru evidovaná, žalobce v roce 2011 pracoval v provozovně v autolakovně sám a
byl v podstatě odměňován za výkon, i když formálně hodinovou mzdou“, postrádá
vnitřní vztah k přezkoumávanému rozvazovacímu úkonu žalovaného, který byl
učiněn z důvodu, že se žalobce „ode dne 1. 8. 2011 do současnosti bez jakékoliv
relevantní omluvy nedostavuje do zaměstnání, čímž se dopustil série
neomluvených absencí“. Zcela pak pominul, že v řízení především mělo být
objasněno, zda vůbec a odkdy bylo žalobci znemožněno dostat se na jeho
pracoviště a zda žalobce - jak rovněž výše uvedeno – vyzval žalovaného k plnění
jeho povinností a deklaroval svoji připravenost práci podle pracovní smlouvy
vykonávat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu