21 Cdo 1006/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. V. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému
I.-H., a.s., zastoupenému advokátem, o 76.455,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 95/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2005, č.j. 16 Co
325/204-217, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
4.841,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na odstupném poskytovaném při
rozvázání pracovního poměru 76.455,- Kč s 15% úrokem od 1. 2. 1999 do
zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě
pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 1997 jako technický rada a že dne 25. 11. 1998
uzavřel se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 12. 1998 z
„organizačních důvodů“. Přestože mu vznikl podle ustanovení § 60a zákoníku
práce nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, žalovaný mu je
dosud nevyplatil.
Žalovaný potvrdil, že se žalobcem uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru.
Požadované odstupné však žalobci nenáleží, neboť ve vztahu k žalobci k žádným
„organizačním změnám“ (zrušení funkce technického rady) nedošlo.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2000, č.j. 19 C 313/99-19,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 17.097,70 Kč k rukám advokátky. Při svém rozhodování vycházel ze
zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného od 1. 1. 1997 v pracovním poměru
uzavřeném na dobu neurčitou jako technický rada, že uzavřel se žalovaným dohodu
o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 12. 1998 z „organizačních důvodů“ a že
žádný z účastníků nepodal ve smyslu ustanovení § 64 zákoníku práce žalobu na
určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru. Protože žalobce
nenastoupil opětovně do zaměstnání u žalovaného před uplynutím dvou měsíců od
rozvázání pracovního poměru, má žalobce podle ustanovení § 60a odst.1 zákoníku
práce na požadované odstupné nárok.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 4. 2000, č.j.
16 Co 119/2000-29, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu
chybně dovodil, že se nemůže při posuzování, zda má zaměstnanec nárok na
odstupné podle ustanovení § 60a odst.1 zákoníku práce, zabývat důvody skončení
pracovního poměru uvedenými v dohodě o rozvázání pracovního poměru v případě,
že nebyla podána „určovací žaloba na neplatnost dohody o rozvázání pracovního
poměru“ podle ustanovení § 64 zákoníku práce. Zaměstnanec má totiž nárok na
odstupné, jen jestliže příčinou rozvázání pracovního poměru byly důvody uvedené
v ustanoveních § 46 odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce. Soud nemůže bez
dalšího vycházet z důvodu rozvázání pracovního poměru uvedeného v dohodě, neboť
„není vyloučeno, že údaj o organizačních změnách v písemném vyhotovení dohody o
rozvázání pracovního poměru neodpovídá realitě, ve které žádná organizační
změna nemusela být provedena“. Protože žalovaný namítal, že funkce technického
rady, kterou žalobce zastával, nebyla zrušena, odvolací soud uložil soudu
prvního stupně, aby v dalším řízení provedl důkazy potřebné k objasnění toho,
jaké byly „skutečné důvody rozvázání pracovního poměru mezi účastníky“.
Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10.
2001, č.j. 19 C 313/99-100, ve znění usnesení ze dne 28. 11. 2001, č.j. 19 C
313/99-115, žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 32.260,20 Kč k rukám advokátky a že žalovaný
je povinen zaplatit České republice „na účet Okresního soudu v Ostravě“ na
náhradě nákladů řízení 755,30 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce
uzavřel dne 25. 11. 1998 se žalovaným, za nějž jednal odborný ředitel pro
personální řízení a správu PhDr. A. U., dohodu o rozvázání pracovního poměru ke
dni 31. 12. 1998, v níž bylo uvedeno, že byla uzavřena „z organizačních důvodů
s nárokem na dvouměsíční odstupné“. Odborný ředitel PhDr. A. U. uzavřel za
žalovaného uvedenou dohodu poté, co mu „bylo známo, že bude zrušen na základě
rozhodnutí žalovaného celý úsek odborného ředitele pro strategický rozvoj, v
rámci kterého žalobce pracoval jako technický rada“, a co mu předseda
představenstva Ing. J. D. sdělil, že „žalovaný žalobce na tomto úseku nemůže
dále zaměstnávat“. I když „oficiálním rozhodnutím představenstva žalovaného“
nebyl úsek pro strategický rozvoj nikdy zrušen a „oficiálně, písemně“
představenstvo žalovaného nerozhodlo o zrušení funkce technického rady a i když
nedošlo „formálně k 31. 12. 1998 ke změně organizačního schématu žalovaného“,
po odchodu ředitele úseku pro strategický rozvoj Ing. V. P., který skončil
pracovní poměr u žalovaného ke dni 30. 11. 1998, jím řízený úsek zanikl. Soud
prvního stupně dále přihlédl k tomu, že funkce technického rady, kterou
zastával žalobce, nebyla znovu nikdy obsazena, že rozhodnutí o organizační
změně nemusí být přijato (vydáno) písemně a ani nemusí být u zaměstnavatele
„vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno (zaměstnanec, kterého se týká, s ním
může být seznámen například až ve výpovědi z pracovního poměru), a dovodil, že
žalobce „se stal pro žalovaného vzhledem k ukončení obchodních vztahů
žalovaného s třetí osobou od 1. 1. 1999 nadbytečným, jinak řečeno žalovaný by
se po 31. 12. 1998 ocitl v situaci, kdy by nemohl dostát své povinnosti podle §
35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělovat žalobci práci podle pracovní
smlouvy“; námitka žalovaného, podle kterého u něj nedošlo ke dni 31. 12. 1998
„k žádným organizačním změnám“, je \"nedůvodná a účelová\". Protože pracovní
poměr účastníků skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru
uzavřené z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.1 písm. c) zákoníku práce,
má žalobce na požadované odstupné nárok.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 4. 2002, č.j.
16 Co 93/2002-136, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl,
že žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 22.310,- Kč k rukám advokáta, a že žalobci uložil, aby
zaplatil České republice „na účet Okresního soudu v Ostravě“ na náhradě nákladů
řízení 755,30 Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů odvolacího řízení 5.500,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud
zdůraznil, že „organizační důvody“ mohou být skutečným důvodem rozvázání
pracovního poměru, jen jestliže zaměstnavatelem nebo „příslušným jeho orgánem“
bylo rozhodnuto o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách [§ 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce] a jestliže se zaměstnanec stal v
důsledku těchto změn nadbytečným. Z provedených důkazů a ze zjištění soudu
prvního stupně z nich učiněných podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že
žalovaný „neprovedl (nerozhodl) organizační změnu, v jejímž důsledku by se
žalobce stal pro žalovaného nadbytečným“; z výsledků dokazování lze dovodit, že
funkce technického rady nebyla nikdy zrušena, „pouze po odchodu žalobce z
pracovního poměru nebyla obsazena a následně společnost vstoupila do
likvidace“. Rozhodnutí o organizační změně nemůže být nahrazeno ani tím, že
došlo k „faktickému ukončení obchodních vztahů žalovaného s třetí osobou“,
neboť „nadbytečnost zaměstnance nepůsobí samo o sobě to, že odpadla jeho hlavní
náplň práce, pokud se něco podobného stane, ještě to neznamená, že musí být
obratem na straně zaměstnavatele rozhodnuto o organizační změně a o zrušení
příslušného pracovního místa“. Protože skutečným důvodem rozvázání pracovního
poměru účastníků dohodou ze dne 25. 11. 1998 nebyly „organizační změny“, nemá
žalobce na odstupné poskytované podle ustanovení § 60a zákoníku práce nárok.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 9. 4. 2003, č.j.
21 Cdo 1599/2002-156, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil Krajskému
soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Souhlasil s odvolacím soudem v tom, že,
nepřijal-li žalovaný ve vztahu k žalobci (jím zastávané funkci technického
rady) rozhodnutí o organizační změně, nemůže se jednat o rozvázání pracovního
poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Vytknul však odvolacímu soudu, že nevzal náležitě v úvahu, že, tvrdil-li
žalovaný (oproti tomu, co bylo uvedeno v dohodě o rozvázání pracovního poměru
ze dne 25. 11. 1998), že k žádné organizační změně nedošlo, bylo na něm, aby
také tvrdil a prokázal, z jakého důvodu byl na základě dohody ze dne 25. 11.
1998 opravdu pracovní poměr účastníků skončen. Kdyby bylo zjištěno, že dohoda
ze dne 25. 11. 1998 byla uzavřena z jiného důvodu, než který je uveden v
ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, bude třeba přihlédnout též k
tomu, že uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru navrhl žalovaný, a to z
důvodu, že došlo ke zrušení funkce, kterou žalobce u žalovaného zastával, a že
žalobce návrh této dohody přijal. Jestliže zaměstnanec návrh zaměstnavatele
(učiněný zaměstnancem, který je v tomto směru oprávněný jménem zaměstnavatele
jednat) na rozvázání pracovního poměru dohodou přijme v přesvědčení, že
poskytnuté údaje jsou pravdivé a že tedy rozvazuje pracovní poměr z některého z
důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, nemůže
být takovým postupem zaměstnavatele poškozen. Ukáže-li se, že ve skutečnosti
byl pracovní poměr dohodou rozvázán z jiného důvodu, než který je uveden v
ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce, a že mu proto nenáleží odstupné
poskytované při skončení pracovního poměru, byla mu způsobena škoda, kterou je
mu zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce povinen
nahradit. Protože se odvolací soud z tohoto pohledu věcí nezabýval, jeho právní
posouzení bylo neúplné a tedy i nesprávné.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 11. 2003, č.j. 16 Co 175/2003-167,
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2001, č.j. 19 C 313/99-100, ve
znění usnesení ze dne 28. 11. 2001, č.j. 19 C 313/99-115, zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení se stejným odůvodněním, s jakým byl zrušen dovolacím
soudem rozsudek odvolacího soudu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, č.j. 61 C 95/2004-191,
žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 76.455,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
15% ročně za dobu od 5. 11. 1999 do zaplacení, žalobu, aby žalovaný byl povinen
zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15% ročně z částky 76.455,- Kč za dobu
od 1. 2. 1999 do 4. 11. 1999, zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 81.545,20 Kč k rukám advokátky a 755,30 Kč
České republice „na účet“ Okresního soudu v Ostravě. Z hlediska skutkového
stavu dospěl k závěru, že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní
smlouvy ze dne 1. 1. 1997 jako technický rada se základní měsíční mzdou
55.000,- Kč, že podle dohody ze dne 25. 11. 1998 pracovní poměr mezi žalobcem a
žalovaným sjednaný pracovní smlouvou ze dne 1. 1. 1997 „končí dnem 31. 12. 1998
dohodou z organizačních důvodů s nárokem na dvouměsíční odstupné“ a že uzavření
dohody o skončení pracovního poměru navrhl žalovaný, který již v návrhu dohody
deklaroval důvod, že došlo ke zrušení funkce, kterou žalobce u žalovaného
zastával; žalobce tento návrh dohody přijal. V řízení však bylo prokázáno, že
žádné rozhodnutí zaměstnavatele (žalovaného) o organizačních změnách přijato
nebylo, a proto se nemůže jednat o výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce, jímž byla dohoda o skončení pracovního poměru odůvodněna. Dohoda
tedy ve skutečnosti nebyla uzavřena z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.
1 písm. a) až c) zák. práce, tedy z důvodu, se kterým zákoník práce spojuje
poskytnutí odstupného. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobce v době
rozvázání pracovního poměru nevěděl, že rozhodnutí o organizační změně nebylo
přijato; naopak všechny jemu známé skutečnosti nebo informace sdělované ze
strany žalovaného nasvědčovaly tomu, že k rozhodnutí zaměstnavatele o
organizační změně došlo. Žalovaný tak odpovídá žalobci za škodu, která mu byla
způsobena nepravdivou informací žalovaného (zaměstnance jednajícího jeho
jménem), že důvodem skončení pracovního poměru jsou organizační důvody, tedy
důvody, s nimiž zákon spojuje poskytnutí odstupného. Výše této škody je
představována výší odstupného, na které by žalobci vznikl nárok, kdyby údaje
žalovaného o důvodu skončení pracovního poměru byly pravdivé. Doplnil, že
žalobce po skončení pracovního poměru u žalovaného nenastoupil do zaměstnání
opětovně před uplynutím doby dvou měsíců, neboť v případě „smlouvy o odborné
pomoci“ ze dne 10. 2. 1999 se jednalo o obchodněprávní vztah, v němž žalobce
vystupoval jako samostatný podnikatel, nikoliv o vztah pracovněprávní.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, č.j. 16 Co 325/2004-217, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl žalovaný
zavázán zaplatit žalobci 76.455,- Kč potvrdil, ve výroku o úroku z prodlení z
částky 76.455,- Kč jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok
z prodlení z částky 76.455,- Kč ve výši 12% ročně za dobu od 11. 8. 1999 do
zaplacení, ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 16.195,- Kč k rukám
advokátky. Souhlasil se skutkovým i právním posouzením věci soudem prvního
stupně, neboť žalobci v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru
nebylo známo, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato, naopak všechny
skutečnosti či informace sdělované mu ze strany žalovaného nasvědčovaly, že k
takovému rozhodnutí došlo. Protože žalobce návrh žalovaného na rozvázání
pracovního poměru dohodou přijal v přesvědčení, že poskytnuté údaje jsou
pravdivé, nemůže být tímto postupem žalovaného poškozen. Vznikla mu škoda ve
výši odstupného, na které by mu vznikl nárok, kdyby údaj žalovaného o důvodu
skončení pracovního poměru byl pravdivý, a za tuto škodu odpovídá žalovaný,
protože jde o škodu způsobenou nepravdivou informací zaměstnance, jednajícího
jménem žalovaného, o tom, že důvodem skončení pracovního poměru jsou
organizační důvody. Neshledal opodstatněnou námitku žalovaného o nedostatku
poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., protože „účastníci o možnostech
odchylného právního posouzení věci byli dostatečně poučení již v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 4. 2003, stejně jako v rozhodnutí odvolacího
soudu ze dne 26. 11. 2003“, a výzva k doplnění rozhodných skutečností byla
žalovanému doručena v podobě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2004, č.j. 61 C 95/2004-175. K námitce, že žalobce měl možnost od smlouvy
odstoupit ve smyslu ustanovení § 245 odst. 2 zák. práce uvedl, že jde o
možnost, nikoliv nutnost od smlouvy odstoupit. Důvodnou neshledal ani námitku,
že nelze postupovat podle ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce. Žalobce se totiž
do zaměstnání k žalovanému nevrátil a smlouva uzavřená mezi účastníky dne 10. 2. 1999 nezaložila pracovní vztah (bylo věcí žalovaného, že smlouvu o odborné
pomoci s žalobcem uzavřel, a navíc byl sám iniciátorem dohody o rozvázání
pracovního poměru). Žalovaný proto nemůže úspěšně tvrdit, že přiznání náhrady
škody odporuje „zásadě dobrých mravů“. Vycházeje dále z toho, že škodou se
rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně
vyjádřitelná v penězích, že skutečnou škodou, kterou je zaměstnavatel povinen
zaměstnanci podle § 205 odst. 1 věty první zák.
práce nahradit, je nastalé
zmenšení majetku poškozeného zaměstnance a že jinou škodou je ušlý majetkový
prospěch, který spočívá v tom, že u poškozeného zaměstnance nedošlo ke zvýšení
(rozmnožení) majetku, které bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na
pravidelný běh věcí důvodně očekávat, dovodil, že, jestliže zaměstnanec v
důsledku právní skutečnosti, se kterou pracovněprávní předpisy spojují vznik
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, pozbyl možnost dosáhnout výplaty
odstupného, kterým by obecně pokryl náklady spojené s vyřešením jeho životní
situace při ztrátě zaměstnání, je tato ztráta skutečnou škodou a nikoliv škodou
jinou; jiná škoda by mohla spočívat např. v zisku, který by – kdyby nebylo
škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí zaměstnanec od určité doby
dosahoval (např. tím, že by částku vyplacenou na odstupném investoval apod.).
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný v první řadě namítá, že
řízení je postiženo vadou, kterou spatřuje v tom, že soud prvního stupně
nepoučil účastníky řízení o možnosti jiné právní kvalifikace předmětu řízení
podle § 118a odst. 2 o.s.ř. Odkaz na skutečnost, že tak nebylo nutné postupovat
z důvodu doručení zrušovacích rozsudků Nejvyššího soudu ČR a odvolacího soudu
oběma účastníkům, neobstojí, když soud je povinen kromě poučení i vyzvat
účastníky k vylíčení rozhodných skutečností. Nesouhlasí dále s tím, že nárok
žalobce byl kvalifikován jako nárok z titulu náhrady škody. Byla-li dohoda o
rozvázání pracovního poměru uzavřena ze strany žalobce v omylu, měl žalobce
možnost využít ustanovení § 245 odst. 3 zák. práce a od uzavřené dohody
odstoupit, což však neučinil, neboť mu uzavřená dohoda vyhovovala. Podle
dovolatele neobstojí ani názory soudů, že nelze postupovat podle ustanovení §
60b odst. 1 zák. práce, neboť mezi účastníky došlo dne 10. 2. 1999 k uzavření
smlouvy o odborné pomoci, na základě které žalobce fakticky vykonával stejnou
činnost jako na základě pracovní smlouvy. Přiznání odstupného žalobci v
nezkrácené výši tak odporuje zásadě dobrých mravů. Soudy obou stupňů nesprávně
posoudily také povahu škody, která žalobci měla vzniknout. Dle názoru
dovolatele odstupné, které uvádějí soudy jako vzniklou škodu, je nutné
kvalifikovat jako ušlý zisk. Nejde totiž o újmu, spočívající ve zmenšení
majetkového stavu poškozeného nebo reprezentující majetkové hodnoty, které bylo
nutno vynaložit na uvedení poškozené věci do předešlého stavu, ale o to, co
poškozenému ušlo, tedy o to, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní
události k rozmnožení jeho majetkových hodnot. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, neboť směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
bylo soudem prvního stupně rozhodnuto vždy stejně (žalobě bylo vždy vyhověno).
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, jakou povahu má škoda,
která byla zaměstnanci způsobena tím, že zaměstnanec přijme návrh
zaměstnavatele (zaměstance oprávněného jménem zaměstnavatele v tomto směru
jednat) na rozvázání pracovního poměru dohodou v přesvědčení, že poskytnuté
údaje jsou pravdivé a že tedy rozvazuje pracovní poměr z některého z důvodů
uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce a později se
ukáže, že ve skutečnosti byl pracovní poměr dohodou rozvázán z jiného důvodu,
než který je uveden v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, a že
mu proto nenáleží odstupné poskytované při skončení pracovního poměru (§ 60a
zák. práce). Uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku
je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
dohodou ze dne 25. 11. 1998 byl pracovní poměr účastníků rozvázán dnem 31. 12.
1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968
Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č.
111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb.,
č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992
Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č.
138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále
jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu, kterou mu způsobil porušením právních povinností v rámci plnění úkolů
zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10 Zák. práce).
Jak již uvedl dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 9. 4. 2003, č.j. 21 Cdo
1599/2002-156, a jak uvedly i soudy obou stupňů, zaměstnanec, který jménem
zaměstnavatele navrhl jinému zaměstnanci uzavření dohody o rozvázání pracovního
poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce,
ačkoliv věděl (musel vědět), že takový důvod ve skutečnosti nebyl naplněn, tím
porušil svou právní povinnost v rámci plnění úkolů zaměstnavatele. Jestliže
zaměstnanec návrh zaměstnavatele na rozvázání pracovního poměru dohodou přijme
v přesvědčení, že poskytnuté údaje jsou pravdivé a že tedy rozvazuje pracovní
poměr z některého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c)
zák. práce, nemůže být takovým postupem zaměstnavatele (zaměstnance jednajícího
jménem zaměstnavatele) poškozen. Ukáže-li se, že ve skutečnosti byl pracovní
poměr dohodou rozvázán z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení § 46
odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, a že mu proto nenáleží - jak vyplývá z výše
uvedeného - odstupné poskytované při skončení pracovního poměru (§ 60a zák.
práce), byla mu způsobena škoda, kterou je mu zaměstnavatel povinen nahradit.
Kdyby totiž nedošlo k porušení povinnosti zaměstnavatelem (zaměstnance
jednajícího jménem zaměstnavatele), bylo by takovému zaměstnanci odstupné
vyplaceno. Přímým důsledkem takového porušení povinnosti tak je škoda
spočívající právě v nevyplaceném odstupném (jeho výši).
Správně také soudy obou stupňů vyšly z toho, že, ačkoliv pojem škoda není v
zákoníku práce ani v jiném právním předpise přímo definován, soudní praxe se
ustálila na tom, že škodou je třeba chápat takovou újmu, která nastala
(projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná
všeobecným ekvivalentem (tj. penězi) a je tedy napravitelná poskytnutím
majetkového plnění, především poskytnutím peněz (nedochází-li k naturální
restituci). Skutečnou škodou, kterou je zaměstnavatel povinen nahradit
zaměstnanci podle ustanovení § 205b odst. 1 věty první zák. práce, je nastalé
zmenšení majetku poškozeného zaměstnance. Oproti tomu jinou škodou je ušlý
majetkový prospěch spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnance nedošlo ke
zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné – nebýt škodné události – s
ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat. Skutečnou škodou je proto
např. i ztráta na výdělku vzniklá zaměstnanci porušením právních povinností
zaměstnavatele. Je tomu tak proto, že mzda slouží převážně k úhradě skutečných
nákladů na jeho živobytí (včetně nákladů na reprodukci jeho pracovní síly). Případné úspory, na které může být část mzdy převedena, rovněž zpravidla plní
funkci zabezpečení jeho hmotné existence v budoucnu. Jestliže tedy zaměstnanec
v důsledku právní skutečnosti, se kterou pracovněprávní předpisy spojují vznik
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, pozbyl možnosti dosahovat mzdy (výdělku),
kterou by pokrýval náklady na zajištění dosažení původní ceny jeho práce na
pracovním trhu, je tato jeho ztráta na výdělku skutečnou škodou a nikoli škodou
jinou; jiná škoda na výdělku zaměstnance by mohla spočívat např. v rozdílu mezi
vyšším výdělkem, který by - kdyby nebylo škodné události - s ohledem na
pravidelný běh věcí (např. v důsledku očekávaného povýšení na funkci spojenou s
tímto výdělkem) zaměstnanec od určité doby dosahoval, a výdělkem (nižším),
který měl před škodnou událostí. O tom, že ztráta na výdělku vzniklá
zaměstnanci porušením právních povinností zaměstnavatele je skutečnou škodou,
neměla pochybnosti ani dosavadní judikatura (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 3. 1976, sp.zn. 5 Cz 16/76, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, roč. 1977, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 2. 1982, sp.zn. 6 Cz 17/82, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 1984, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 19. 11. 1982, sp. zn. 6 Cz 25/82, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, roč. 1984, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 1214/98). Stejnou povahu má –
jak správně uvádí odvolací soud – také odstupné vyplácené ve smyslu ustanovení
§ 60a odst. 1 zák. práce; také ono (odstupné) slouží převážně k úhradě
skutečných nákladů na reprodukci pracovní síly zaměstnance.
Tím, že se odstupné
poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle kolektivní smlouvy,
popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného výdělku), zákon
sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak
obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla rozhodující pro určení
výše odstupného (minimálně dva měsíce), pokračoval. Odstupné má tímto způsobem
kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout
mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového
peněžitého příspěvku (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 304/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, roč. 2004). O jinou škodu se nemůže jednat
též proto, že se nejedná o případ, kdy má dojít ke zvýšení (rozmnožení)
majetku, jež bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh
věcí důvodně očekávat. Jak vyplývá z ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce, nárok
na odstupné ve výši tam uvedené (dvojnásobek průměrného výdělku) vzniká, při
splnění v tomto ustanovení uvedených podmínek, ze zákona - automaticky; nejde
tedy již o žádné očekávání, ale o plnění, jež za popsané situace je poskytováno
bez ohledu na jakékoliv jiné podmínky.
Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatele, že žalovaný opětovně odměňoval
žalobce za stejnou činnost, kterou dříve vykonával v pracovním poměru a
přiznání odstupného v nezkrácené výši tak odporuje zásadě dobrých mravů. V
projednávané věci bylo zjištěno, že na základě dohody o rozvázání pracovního
poměru ze dne 25. 11. 1998 uzavřené mezi účastníky skončil pracovní poměr mezi
žalobcem a žalovaným ke dni 31. 12. 1998. Dne 10. 2. 1999 byla pak mezi týmiž
účastníky uzavřena „smlouva o odborné pomoci ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2
obch. zákona č. 513/1991 Sb.“. Podle této dohody měl žalobce „pracovat jako
konzultant na projektech I.-H., týkajících se výroby celulóz a papíru, ochrany
životního prostředí, vodního hospodářství, energetiky a dalších v rozsahu dle
vzájemné dohody“.
S dovolatelem lze souhlasit pouze v tom, že každý právní úkon je nutné hodnotit
podle jeho povahy a nikoliv pouze podle formálního označení. Právní úkon je
projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností,
které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 240 odst. 1 zák. práce, §
34 obč. zák.). Sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, není
pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy
zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být
svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný
[§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce, § 37 obč. zák.]. Zatímco pracovní poměr je
charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů
zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je
plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem „podnikatelského“ vztahu soustavná
činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní
odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obch. zák.).
Při úvaze o povaze právního vztahu (právních vztahů) založeného mezi žalobcem a
žalovaným „smlouvou o odborné pomoci“ ze dne 10. 2. 1999 správně soudy
zvažovaly, zda se mezi účastníky skutečně jednalo o smlouvu mající povahu
pracovněprávní nebo o smlouvu jinou, případně, zda ve skutečnosti nešlo o
simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon. V
takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek
vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Protože však disimulace sama o
sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu posoudit samostatně,
a, má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat
jej za platný (platí zastřený – disimulovaný právní úkon). V projednávané věci,
jak vyplývá z výsledků dokazování, však žalobce neměl vykonávat činnost podle
pokynů žalovaného ve stanovené době, na jeho riziko, ale měl vykonávat činnost
samostatně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§
2 odst. 1 obch. zák.). To ostatně vyplývá i z článku I. „smlouvy o odborné
pomoci“, v němž je uvedeno, že žalobce je „v současnosti pracujícím na bázi
živnostenského listu jako samostatný podnikatel – konzultant a specialista v
oboru projektů a technologie výroby papíru a celulózy“. Z uvedeného vyplývá, že
se nemohlo jednat o simulovaný právní úkon, jímž měl být zakryt pracovněprávní
vztah, ale o jinou smlouvu ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák.;
správně proto soudy obou stupňů dovodily, že nešlo o opětovné nastoupení do
zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 60b zák. práce.
Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatele, že řízení bylo postiženo vadou, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně
nepoučil účastníky řízení o možnosti jiné právní kvalifikace předmětu řízení
podle § 118a odst. 2 o.s.ř. a nelze dovodit ani jednání v rozporu s dobrými
mravy (§ 7 odst. 2 zák. práce).
Podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. má-li předseda senátu za to, že věc je
možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru,
vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných
skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. není samoúčelné, ale sleduje ochranu práv
účastníka tak, aby z jeho pohledu nedošlo k tzv. „překvapivému rozhodnutí“.
Postup podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy,
jestliže účastníky dosud uvedená tvrzení nedostačují k tomu, aby skutkový stav
věci mohl být objasněn, a jestliže soud má proto rozhodnout podle pravidla o
neunešení břemene tvrzení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
Jestliže – jako tomu bylo v projednávané věci – se účastník dozvěděl ze
zrušovacího usnesení dovolacího i odvolacího soudu, jež jsou mu doručena (neboť
jsou jemu určena), o právním posouzení, které je pro soud, jehož rozhodnutí je
rušeno, závazné (§ 243d, § 226 o.s.ř.), a soud má zato, že dosavadní tvrzení
jsou dostatečným podkladem pro posouzení věci i z pohledu jiného (od
účastníkova názoru odlišného) právního názoru, nemůže skutečnost, že soud
účastníka duplicitně nepoučil podle § 118a odst. 2 o.s.ř. být vadou řízení, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak řečeno, postup podle
ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení nedostačují k tomu, aby mohl být objasněn skutkový stav věci;
postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i
při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení
podle § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věti před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátem ve výši 3.992,50 Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004
Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov.
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č.
484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 4.067,50,- Kč.
Vzhledem k tomu, že advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty
druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad
výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování, z
náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% -
srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty],
tedy částka (po zaokrouhlení) 773,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který
byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto
náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný
povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v
tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu