USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné QFUS spol. s r. o. se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2139/2, IČO 03841715, proti povinnému M. G., zastoupenému JUDr. et Mgr. Michaelou Marešovou Haškovcovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 253/3, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 EXE 1257/2021, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. listopadu 2023, č. j. 15 Co 264/2023-181, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 14. 11. 2023, č. j. 15 Co 264/2023-181, Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře potvrdil usnesení Okresního v soudu v Táboře ze dne 7. 6. 2023, č. j. 11 EXE 1257/2021-148, jímž tento soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce.
2. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o platnosti úvěrové a zástavní smlouvy ze dne 26. 6. 2008 a se závěrem, že „nebyly zjištěny ani náznakem žádné skutečnosti, jež by svědčily o jakémkoliv nestandardním jednání ze strany právního předchůdce oprávněné při uzavírání smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy v červnu 2008“. Odvolací soud dále přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že dodatkem ze dne 6. 2. 2009 „zůstala zástavní smlouva ze dne 26. 6. 2008 nedotčena …“ a také, že „k zániku zástavního práva nedošlo ani jiným jednáním …“.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání povinný. Přípustnost i důvodnost dovolání dovozuje ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006) při řešení otázky, zda „právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem“. Dále má za to, že otázka, „zda zástavní dlužník, jako osoba odlišná od dlužníka pohledávky, může odepřít plnění ze zástavy, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem; tedy zda je v této situaci přípustná analogická aplikace § 549 zák. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, dle které tak může učinit ručitel“, nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhl odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu.
4. Oprávněná ve vyjádření navrhla zamítnutí dovolání povinného s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je „věcně správné“.
5. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelem vytknuté otázky) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.
9. Předně nutno uvést, že odkaz dovolatele na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, není případný, neboť (jak ostatně sám dovolatel připouští) tyto závěry byly překonány rozsudkem (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, v němž bylo přijato stanovisko, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Tento závěr je všeobecně přijímán a nebyl doposud překonán (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4187/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 164/2019, z recentních rozhodnutí potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 798/2023). Námitka rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, přípustnost dovolání nezakládá.
10. Pakliže dovolatel v další části dovolání uvádí, že „předmětná úvěrová smlouva … nebyla uzavírána s tím, že následně developer obdržené prostředky vrátí …“, že „… pokud měl někdo možnost podvodnému jednání představitelů developerské společnosti Domy Tábor s. r. o. zabránit, tak to byl právní předchůdce oprávněné …“, že právní předchůdce oprávněné „… dopustil, že odsouzení podvodně vylákali od kupujících ceny za předmětné bytové jednotky …“, že v dodatcích k úvěrové smlouvě byl „… opakovaně měněn předmět zástavy …“, přehlíží, že na těchto skutkových závěrech není rozhodnutí odvolacího soudu založeno; dovolatel tímto uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.; jde o námitku, která přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
11. Přípustnost dovolání tak (z důvodů výše uvedených) nemůže založit ani námitka dovolatele uvedená pod bodem IV obsahu dovolání, neboť opětovně vychází ze skutkového stavu, který nebyl soudy zjištěn, ba právě naopak; jak vyplynulo z obsahu usnesení odvolacího soudu, tento výslovně uzavřel (viz bod 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), že „… v tomto řízení nebyly zjištěny ani náznakem žádné skutečnosti, jež by svědčily o jakémkoliv nestandardním jednání ze strany právního předchůdce oprávněné při uzavírání smlouvy o úvěru …“. Skutečnost, že by právní předchůdce oprávněné jako věřitel přímo zavinil, že pohledávka nebyla uspokojena dlužníkem, tak v řízení nebyla zjištěna.
12. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu; Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu