21 Cdo 1058/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T.,
a.s., zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 15/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2005 č.j.
16 Co 96/2005-127, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 31.10.2001 žalovaný sdělil žalobci, že \"jej nemůže nadále
zaměstnávat na místě podle pracovní smlouvy\", že \"nabízená volná pracovní
místa auditora jakosti a provozního zámečníka - mazače strojů odmítl\" a že mu
proto \"dává ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce výpověď
z důvodu nadbytečnosti vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně
\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného, u něhož pracuje v
různých funkcích 23 let, byl dnem 1.2.1997 jmenován do funkce výrobního
ředitele a ode dne 1.7.2000 do funkce vedoucího útvaru investičních projektů.
Poté, co byl dne 12.7.2001 z posléze uvedené funkce odvolán, mu žalovaný dal
dopisem ze dne 24.7.2001 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zákoníku práce; žalobce platnost této výpovědi napadl žalobou,
vedenou u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 238/2001. Posléze mu
žalovaný dne 29.10.2001 nabídl volná pracovní místa auditora jakosti a
provozního zámečníka - mazače strojů a dne 31.10.2001 mu dal další výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Žalobce
považuje výpověď z pracovního poměru ze dne 31.10.2001 za neplatný právní úkon,
neboť výpovědní důvod je v ní uveden jen obecně (neuvádí se, o jakou
organizační změnu se jedná), u žalovaného vykonává funkci výrobního ředitele, z
níž dosud nebyl odvolán, a žalovaný dal výpověď během výpovědní doby plynoucí
na základě výpovědi ze dne 24.7.2001.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 5.9.2002 č.j. 6 C 15/2002-33 ve
znění usnesení ze dne 22.10.2002 č.j. 6 C 15/2002-40 žalobě vyhověl a rozhodl,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.818,- Kč k
rukám advokáta a že žalovaný je povinen zaplatit \"ČR na účet Okresního soudu v
Novém Jičíně\" na náhradě nákladů řízení 1.849,10 Kč. Z provedeného dokazování
dovodil, že žalobce pracoval u žalovaného dříve než byl jmenován vedoucím
útvaru investičních projektů ve funkci výrobního ředitele, avšak dosud byl
odvolán pouze z funkce vedoucího útvaru investičních projektů. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že \"žalobce nadále vykonává u žalovaného funkci
výrobního ředitele, do které byl jmenován\", a že proto \"nemohlo dojít k
zániku pracovního poměru výpovědí podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12.2.2003 č.j. 16
Co 370/2002-49 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud dovodil, že funkce obsazovaná jmenováním může zaniknout
dohodou uzavřenou podle ustanovení § 36 zákoníku práce o změně sjednaných
pracovních podmínek (druhu práce) a že tedy nelze dospět k závěru, že by
žalobce vykonával u žalovaného funkci výrobního ředitele jen proto, že
\"jmenování do funkce vedoucího útvaru investičních projektů neobsahovalo
odvolání z funkce výrobního ředitele\". Odvolací soud uložil soudu prvního
stupně, aby se zabýval \"formálními a hmotněprávními podmínkami platnosti
sporné výpovědi\".
Okresní soud v Novém Jičíně poté rozsudkem ze dne 7.5.2003 č.j. 6 C 15/2002-57
žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 12.152,- Kč k rukám advokáta. Při posuzování podmínek
platnosti výpovědi soud prvního stupně dovodil, že \"z formulace výpovědního
důvodu\" je patrno, z jakého důvodu byla výpověď z pracovního poměru podána i v
čem je důvod k výpovědi spatřován [ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku
práce totiž obsahuje jediný výpovědní důvod - nadbytečnost zaměstnance vzhledem
k rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně], že však \"výpověď neobsahuje
údaj o tom, o jakou konkrétní organizační změnu šlo\". V tomto směru zůstalo
skutkové vymezení výpovědního důvodu v projevu žalovaného obsaženém v dopise ze
dne 31.10.2001 podle názoru soudu prvního stupně \"nedostatečně určité\", a
proto je výpověď z pracovního poměru ze dne 31.10.2001 ve smyslu ustanovení §
44 zákoníku práce neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20.10.2003 č.j.
16 Co 168/2003-69 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovodil, že soud prvního stupně posoudil platnost výpovědi z
pracovního poměru ze dne 31.10.2001 z hlediska ustanovení § 44 odst. 2 zákoníku
práce \"neúplně a nesprávně\", neboť projev vůle žalovaného \"nepodrobil\"
výkladu ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce se záměrem, aby byly
odstraněny všechny pochybnosti o určitosti tohoto písemného projevu vůle; při
zkoumání platnosti výpovědi totiž není možné se zabývat \"jen pouhým textem
výpovědi\", ale, jsou-li pochybnosti o určitosti projevu vůle, je třeba \"v
rámci výkladu projevu vůle podle § 240 odst. 3 zákoníku práce se zabývat
zejména tím, za jakých okolností byl tento projev vůle učiněn a zda z nich bylo
zřejmé, proč byla dána zaměstnanci výpověď\". Uložil soudu prvního stupně, aby
se znovu zabýval platností výpovědi \"z hlediska formálního i hmotněprávního\".
Okresní soud v Novém Jičíně poté rozsudkem ze dne 3.3.2004 č.j. 6 C 15/2002-79
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 22.750,- Kč k rukám advokátky. Poté, co na základě výsledků
dokazování zjistil, že po odvolání z funkce vedoucího útvaru investičních
projektů žalobce obdržel od žalovaného nabídku volných pracovních míst auditora
jakosti a provozního zámečníka - mazače strojů a že žalobce nabídnutá místa
odmítl, soud prvního stupně dospěl k závěru, že \"výpověď byla žalobci dána z
důvodů uvedených v ustanovení § 65 odst. 3 zákoníku práce, který konstruuje
právní fikci splnění podmínek výpovědi z důvodů ustanovení § 46 odst. 1 písm.
c) zákoníku práce v případě, že zaměstnanec po odvolání z funkce odmítne
zaměstnavatelem nabízená místa\", a že proto výpověď z pracovního poměru ze dne
31.10.2001 nemůže být neplatná \"pro nekonkrétnost\" použitého důvodu. Námitku
žalobce, že výpověď je neplatná, protože byla dána žalobci ve výpovědní lhůtě
předešlé výpovědi ze dne 24.7.2001, označil za bezpředmětnou, neboť tato
výpověď byla rozhodnutím soudu \"určena jako neplatná, tzn. že tento právní
úkon jakoby nebyl učiněn\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20.7.2004 č.j. 16 Co
136/2004-95 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že žalobci nemohla být dopisem ze dne 31.10.2001 dána
výpověď z pracovního poměru \"z důvodů uvedených v ustanovení § 65 odst. 3
zákoníku práce\", neboť podle ustanovení § 65 odst. 3 zákoníku práce ve znění
zákona č. 155/2000 Sb. nastává fikce nadbytečnosti z důvodu podle ustanovení §
46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, jen jestliže zaměstnavatel nemá pro
zaměstnance odvolaného z funkce jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci,
popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, a nikoliv také tehdy, jestliže
zaměstnanec odvolaný z funkce nabídnutou jinou práci odmítl. Odvolací soud
uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení znovu zkoumal, zda byla
naplněna skutková podstata některého z výpovědních důvodů uvedených v
ustanovení § 46 odst.1 písm. a) až c) zákoníku práce.
Okresní soud v Novém Jičíně poté rozsudkem ze dne 19.1.2005 č.j. 6 C
15/2002-109 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 28.399,- Kč k rukám advokátky. Z
provedeného dokazování dovodil, že žalobce pracoval u žalovaného ve funkci
výrobního ředitele, do níž byl jmenován dne 3.2.1997, a že po zrušení této
funkce byl žalobce dne 27.6.2000 jmenován do funkce vedoucího útvaru
investičních projektů, z níž byl v souvislosti se zrušením této funkce odvolán
dne 12.7.2001. Dopisem ze dne 24.7.2001 žalovaný dal žalobci výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, která
byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28.2.2002 sp. zn. 6 C
238/2001 určena jako neplatná. Dne 29.10.2001 žalovaný nabídl žalobci volná
pracovní místa auditora jakosti a provozního zámečníka - mazače strojů; poté,
co žalobce nabídku odmítl, dal mu žalovaný dopisem ze dne 31.10.2001 výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Soud
prvního stupně dovodil, že žalobce poté, co byl odvolán z funkce vedoucího
útvaru investičních projektů a co odmítl nabízená volná pracovní místa, se stal
pro žalovaného nadbytečným zaměstnancem a že tím nastala skutečnost, se kterou
ustanovení § 46 odst. 1 zákoníku práce spojuje možnost rozvázat se zaměstnancem
pracovní poměr. Žalobce nemohl mít žádné pochybnosti o tom, v čem je konkrétně
spatřován důvod výpovědi (z jakého důvodu se stal nadbytečným), protože
\"obdržel odvolání z funkce, dostal nabídku, aby pracoval na některém volném
místě a tuto nabídku odmítl\". Námitku žalobce, že výpověď je neplatná, protože
byla dána žalobci ve výpovědní lhůtě předešlé výpovědi ze dne 24.7.2001,
označil za bezpředmětnou, neboť tato výpověď byla rozhodnutím soudu \"určena
jako neplatná, tzn. že tento právní úkon jakoby nebyl učiněn\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.11.2005 č.j. 16
Co 96/2005-127 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.257,- Kč k
rukám advokátky. Poté, co zjistil, že žalobce zastával u žalovaného v době
výpovědi z pracovního poměru pouze funkci vedoucího útvaru investičních
projektů, odvolací soud nejprve dovodil, že soud prvního stupně vyložil projev
vůle obsažený v dopise ze dne 31.10.2001 v souladu s ustanovením § 240 odst.3
zákoníku práce a že tedy žalobci \"bylo zřejmé, proč mu byla dána výpověď\".
Žalobce byl bezprostředně po zasedání představenstva žalovaného dne 11.7.2001,
na němž bylo schváleno nové organizační schéma od 12.7.2001 a bylo rozhodnuto o
odvolání žalobce z funkce vedoucího útvaru investičních projektů ke dni
12.7.2001, informován o provedených organizačních změnách, které byly důvodem
výpovědí daných žalobci ve dnech 24.7.2001 a 31.10.2001. Odvolací soud
přisvědčil žalobci, že k odvolání z funkce došlo výhradně z vůle žalovaného
kvůli zrušení funkce, že organizační změnu nezavinil a že nabízená volná místa
nemusel přijmout, dovodil však, že i za těchto okolností jsou dány podmínky pro
podání výpovědi žalobci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce,
protože se stal pro žalovaného nadbytečným v důsledku organizačních změn (jeho
pracovní místo bylo zrušeno), žalovaný ho nemohl dále zaměstnávat a žalovaný
splnil nabídkovou povinnost podle § 46 odst. 2 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že z funkce výrobního ředitele, do níž byl jmenován dne 3.2.1997, dosud
nebyl odvolán \"písemně a ani jinou formou\" a že proto - dokud trvá pracovní
poměr založený jmenováním do funkce výrobního ředitele - nemohla být dána
výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů. Výpověď z pracovního poměru
ze dne 31.10.2001 je navíc neurčitá, neboť v ní nejsou uvedeny skutečné důvody,
které vedly žalovaného k rozvázání pracovního poměru, výpovědní důvod není
podrobným a určitým způsobem konkretizován, není v ní obsaženo, o jakou
konkrétní organizační změnu mělo jít, a že ani z okolností případu nemohl
žalobce pochopit, proč dostal výpověď. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž
je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.,
přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce,
který podle svého tvrzení pracoval u žalovaného asi od roku 1978, byl žalovaným
jmenován dne 3.2.1997 do funkce výrobního ředitele a dne 27.6.2000 - poté, co
byla funkce výrobního ředitele zrušena - do funkce vedoucího útvaru
investičních projektů, z níž byl odvolán dne 12.7.2001. Dopisem ze dne
24.7.2001 žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, která byla rozsudkem Okresního soudu v Novém
Jičíně ze dne 28.2.2002 č.j. 6 C 238/2001-20 určena neplatnou. Dne 29.10.2001
žalovaný nabídl žalobci \"na základě nadbytečnosti v souvislosti s
organizačními změnami\" volná místa auditora jakosti a provozního zámečníka -
mazače strojů; poté, co žalobce tuto nabídku odmítl, dal mu žalovaný dopisem ze
dne 31.10.2001 výpověď z pracovního poměru \"z důvodu nadbytečnosti vzhledem k
rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně\".
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dme 31.10.2001 je třeba i v
současné době posuzovat - vzhledem k době rozvázání pracovního poměru - podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.
167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000
Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č. 177/2001 Sb., tedy
podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 27 odst. 2 zák. práce pracovní poměr se zakládá smlouvou
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Podle ustanovení § 27 odst. 3 zák. práce volbou se pracovní poměr zakládá v
případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě stanovami nebo usneseními
příslušných orgánů družstev nebo sdružení občanů podle zvláštního zákona.
Podle ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce jmenováním se pracovní poměr zakládá u
vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů, a u
vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je
právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou
osobou, zaměstnavatel.
Pracovní poměr se - jak vyplývá z výše uvedeného - zakládá nejen
pracovní smlouvou, ale i volbou nebo jmenováním. Pracovní poměr nemůže
vzniknout proti vůli zaměstnance; proto rovněž v případech, v nichž se pracovní
poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být fyzická osoba do funkce zvolena
nebo jmenována do funkce jen se svým souhlasem (srov. § 7 odst. 1 zák. práce a
v něm vyjádřenou smluvní zásadu vzniku pracovněprávních vztahů). Pracovní poměr
založený volbou nebo jmenováním vzniká dnem, který byl stanoven k nástupu do
funkce (§ 65 odst. 1 věta první zák. práce).
Do funkce může být jmenována (zvolen) nejen fyzická osoba, která u
zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat
(zvolit) do funkce též fyzickou osobu, která u zaměstnavatele již pracuje,
například v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo
jmenováním do jiné funkce. Byl-li do funkce jmenován (zvolen) zaměstnanec,
který u zaměstnavatele již pracuje, dochází - nemá-li zaměstnanec nadále
vykonávat také dosavadní druh práce (funkci) - jmenováním (zvolením) do funkce
ke změně v obsahu pracovního poměru (srov. ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce o
dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek, které vzhledem k ustanovení § 68
zák. práce platí i pro pracovní poměry založené volbou nebo jmenováním); vždy
se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl
jmenován (zvolen) jinde, než kde dosud pracoval, dochází ke změně i v místě
výkonu práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.1999 sp.
zn. 21 Cdo 2096/98, uveřejněný pod č. 51 v časopise Soudní judikatura, roč.
1999).
V posuzovaném případě byl žalobce jmenován dne 27.6.2000 do funkce vedoucího
útvaru investičních projektů v době, kdy u žalovaného již pracoval ve funkci
výrobního ředitele, do níž byl jmenován dne 3.2.1997. Protože bylo nepochybné,
že po jmenování do funkce vedoucího útvaru investičních projektů žalobce neměl
nadále konat (zrušenou) funkci výrobního ředitele, došlo tím ke změně v obsahu
pracovního poměru účastníků v druhu práce (funkci), kterou žalobce v době od
27.6.2000 pro žalovaného konal. Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce
zastával u žalovaného v době výpovědi z pracovního poměru pouze funkci
vedoucího útvaru investičních projektů, je tedy správný.
Podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce zaměstnance, který byl do funkce
zvolen nebo jmenován, lze z této funkce odvolat. Zaměstnanec se může této
funkce též vzdát. Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručeno
druhému účastníku, jinak je neplatné. Výkon funkce končí dnem následujícím po
doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se
funkce uveden den pozdější.
Podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním
z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se
zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou
práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci.
Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, jde o překážku v
práci na straně zaměstnavatele (§ 130) a současně je dán výpovědní důvod podle
§ 46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních
změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v
souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto
pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru
sjednaného pracovní smlouvou.
Pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním lze rozvázat nejen způsoby
vypočtenými v ustanovení § 42 odst.1 zák. práce. Ustanovení § 65 odst.3 věta
druhá zák. práce vytváří další způsob skončení pracovního poměru založeného
volbou nebo jmenováním; slova \"je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm.
c)\" v něm obsažená představují fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je
možno s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při
zkoumání platnosti této výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal
pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo
příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiných organizačních
změnách [jak to jinak ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro platné
rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje] (srov. též například právní
názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6
Cdo 85/95, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy č. 1/1997 na str. 34,
a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 3016/2005).
Fikce nadbytečnosti ve smyslu ustanovení § 65 odst.3 věty druhé a § 46 odst.1
písm.c) zák. práce nastává nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel neměl k
dispozici žádné volné místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance, popřípadě
jinou pro něho vhodnou práci, ale i v případě, že zaměstnanec nabídku takové
práce odmítl; rovněž za této situace zaměstnavatel ve skutečnosti z pohledu
ustanovení § 65 odst.3 věty druhé zák. práce \"neměl pro zaměstnance jinou
vhodnou práci\", protože zaměstnance nelze (z důvodu zákazu \"nucené práce\")
nutit, aby bez svého souhlasu konal jinou práci, i kdyby pro něj jinak byla
vhodná. Jestliže tedy zaměstnanec byl z funkce, která se obsazuje jmenováním
nebo volbou, odvolán nebo se této funkce vzdal anebo mu uplynulo volební období
a jestliže se nedohodl se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení, protože
zaměstnavatel pro něho nemá jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci nebo
jinou pro něho vhodnou práci, popřípadě jestliže zaměstnanec nabídku takové
jiné práce odmítl, jde jednak o překážku v práci na straně zaměstnavatele,
jednak je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2006 sp. zn. 21 Cdo 2740/2005).
Protože žalovaný v projednávané věci dal žalobci výpověď poté, co ho odvolal z
funkce vedoucího útvaru investičních projektů a co žalobce odmítl nabídnuté
jiné práce, postupoval při podání výpovědi z pracovního poměru ze dne
31.10.2001 v souladu s ustanovením § 65 odst.3 větou druhou zák. práce.
Opodstatněná není ani žalobcova námitka, že by byla výpověď z pracovního poměru
ze dne 31.10.2001 neurčitá, neboť \"v ní nejsou uvedeny skutečné důvody, které
vedly žalovaného k rozvázání pracovního poměru, výpovědní důvod není podrobným
a určitým způsobem konkretizován, není zde obsaženo o jakou konkrétní
organizační změnu mělo jít, a že ani z okolností případu nemohl pochopit, proč
dostal výpověď\".
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1 zák. práce;
výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možné
zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze
dodatečně měnit.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi
z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody,
které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr,
aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj.
který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce
uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné
dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního
poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován
uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu
tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se
zaměstnancem pracovní poměr.
Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly
splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, je třeba
mít na zřeteli, že ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové
podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v
konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním
úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma
předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních opatřeních. Důvod výpovědi z pracovního poměru musí být
v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v §
46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo
nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po
skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu
byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné
dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné
rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost
projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se
nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď.
V dopise ze dne 31.10.2001 žalovaný uvedl, že žalobci dává výpověď z pracovního
poměru ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce \"z důvodu
nadbytečnosti vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně\". S
dovolatelem lze souhlasit v tom, že těmito údaji nebyl důvod výpovědi náležitě
skutkově vymezen. Uvedený nedostatek však neznamená, že obsah projevu vůle
nemohl být zjištěn výkladem. Je mimo pochybnost, že výklad projevu vůle (§ 240
odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění
toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze
\"nahrazovat\" nebo \"doplňovat\" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl
nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod
č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V posuzovaném případě odvolací soud při výkladu projevu vůle žalovaného
obsaženého v dopise ze dne 31.10.2001 - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku
- z výkladových pravidel obsažených v ustanovení § 240 odst.3 zák. práce
vycházel. V souladu se zákonem přihlédl k okolnosti (která vyplynula z výpovědi
Ing. M. Š., generálního ředitele žalovaného), že dne 11.7.2001 se konalo
zasedání představenstva žalovaného, při němž bylo schváleno nové organizační
schéma žalovaného (v němž již funkce vedoucího útvaru investičních projektů
zastávaná žalobcem nebyla uvedena) a současně bylo rozhodnuto o odvolání
žalobce z funkce vedoucího útvaru investičních projektů, to vše ke dni
12.7.2001, a že žalobce byl bezprostředně po zasedání představenstva dne
11.7.2001 o provedených organizačních změnách informován. Žalobci pak byla
nejprve dne 24.7.2001 dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce, která byla soudem určena neplatnou, a dne
31.10.2001 byla žalobci dána, poté co odmítl nabídku volných pracovních míst,
další výpověď s odvoláním na ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) proto v souladu se zákonem dospěl ke
správnému závěru, že \"žalobci bylo zřejmé, proč mu byla výpověď dána\" a že
výpověď daná žalobci přípisem ze dne 31.10.2001 je z pohledu ustanovení § 44
odst.2 zák. práce platným právním úkonem.
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by
tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu