21 Cdo 1092/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. ú. v P., o
určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 117/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2005 č.j. 14 Co 608/2005-66, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se (žalobou podanou dne 10.9.2004 proti F. ú. v T.) domáhal, aby bylo
určeno, že \"zástavní právo zřízené rozhodnutím F. ú. v T. o zřízení zástavního
práva k pozemku parc. č. st. 641 o výměře 1.816 m2 - zastavěná plocha a nádvoří
a budově čp. 274 - obč. vyb. na pozemku parc. č. st. 641, zapsaných na listu
vlastnictví č. u Katastrálního úřadu pro P. k. se sídlem v P., Katastrální
pracoviště T., kat. území P. u M. L., obec P., nikdy nevzniklo\". Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že F. ú. v T. uložil N. P. u M. L. platebním výměrem ze
dne 29.1.2001 č.j. 43559/2001/160980 \"odvod\" ve výši 283.256,- Kč a dalším
platebním výměrem ze dne 29.1.2001 č.j. 43558/2001/160980 \"odvod\" ve výši
793.625,- Kč a že rozhodnutím ze dne 9.1.2002, jež nabylo právní moci dnem
18.2.2002, F. ú. v T. zřídil ve prospěch těchto \"daňových pohledávek\"
zástavní právo k uvedeným nemovitostem, které v té době byly ve vlastnictví Č.
r. a k nimž měla státní příspěvková organizace N. P. u M. L. právo hospodaření;
rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 7.10.2002 byl posléze \"odvod ve výši
283.256,- Kč prominut\" a z \"odvodu\" ve výši 793.625,- Kč byla N. P. u M. L.
\"prominuta\" částka 169.494,- Kč. Vlastnictví k uvedeným nemovitostem přešlo
na základě zákona č. 290/2002 Sb. dnem 1.1.2003 na žalobce a N. P. u M. L. se
stala žalobcovou příspěvkovou organizací. Žalobce dovozuje, že v době
rozhodnutí F. ú. v T. ze dne 9.1.2002 o zřízení zástavního práva byly zatížené
nemovitosti ve vlastnictví někoho jiného (Č. r.) než daňového dlužníka, kterým
byla státní příspěvková organizace N. P. u M. L., a že zástavní právo ve
skutečnosti nevzniklo, neboť vlastník (tehdy Č. r.) \"nesvolil k zástavě\" ve
smyslu ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku.
Okresní soud v Tachově - poté, co usnesením ze dne 3.11.2004 č.j. 4 C
164/2004-12 na návrh žalobce ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř.
připustil, aby žalovaný F. ú. v T. z řízení vystoupil a aby na jeho místo do
řízení vstoupil F. ú. v P. - rozsudkem ze dne 18.7.2005 č.j. 4 C 117/2005-45
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 661,60 Kč. Dovodil v první řadě, že žalobce nemá na požadovaném
určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem, neboť
\"vlastnické právo žalobce není ohroženo\" a z pohledu \"hrozícího zapsání do
konkursní podstaty\" N. P. u M. L., na jejíž majetek byl usnesením Krajského
soudu v Plzni ze dne 28.5.2004 sp. zn. 54 K 44/2002 prohlášen konkurs, má
\"přednost žaloba na vyloučení věcí z konkursní podstaty\". Soud prvního stupně
dále dospěl k závěru, že ke zřízení zástavního práva je třeba ve smyslu
ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku souhlasu vlastníka zatěžovaných
nemovitostí, jen jestliže se jedná o \"dání do zástavy\" na základě \"právního
úkonu činěného z vůle zástavce, resp. zástavního dlužníka vůči zástavnímu
věřiteli\"; protože k zajištění pohledávek za daňovým dlužníkem N. P. u M. L.
vzniklo zástavní právo \"rozhodnutím orgánu státní správy\", ustanovení § 161
odst. 2 občanského zákoníku se na vznik tohoto zástavního práva \"nevztahuje\".
Soud prvního stupně v této souvislosti poznamenal, že - mohou-li \"příspěvkové
organizaci vzniknout závazky, ať z právních úkonů, ze zákona či na základě
právních skutečností, jež není schopna plnit, a svěřený majetek může být
předmětem exekuce k uspokojení závazků\" - může být \"svěřený majetek\" zatížen
zástavním právem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.12.2005 č.j. 14 Co
608/2005-66 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce sice je \"věcně legitimován
\", avšak nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c) o.s.ř., neboť \"pro vyhovění takové žalobě schází zákonný
podklad\". Žalobce se totiž podanou určovací žalobou \"v podstatě domáhá
vyslovení neplatnosti (nezákonnosti) rozhodnutí správního orgánu\", ačkoliv
\"přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy v oblasti veřejného práva
\" (a rozhodnutí finančního úřadu o zřízení zástavního práva na nemovitostech
je takovým rozhodnutím) je \"vyhrazen\" správnímu soudnictví. Protože na
požadovaném určení není naléhavý právní zájem, bylo \"nadbytečné zabývat se
věcí samou\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
zřízení zástavního práva rozhodnutím správce daně k zajištění daňové pohledávky
a jejího příslušenství se řídí - jak vyplývá z ustanovení § 72 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů -
ustanoveními § 152 a násl. občanského zákoníku a že proto na vznik zástavního
práva na základě rozhodnutí správce daně dopadá rovněž ustanovení § 161 odst. 2
občanského zákoníku, podle kterého \"cizí nemovitá věc může být předmětem
zástavy jen se souhlasem vlastníka\". Protože \"vlastníkem zastavených
nemovitostí byla osoba odlišná než-li daňový dlužník\" a protože Č. r. (podle
žalobcových informací) jako vlastník neudělila souhlas se zřízením zástavního
práva, domáhá se žalobce jako \"právní nástupce vlastníka nemovitostí\" v
souladu se zákonem určení, že \"zástavní právo nikdy nevzniklo\". I když o
zřízení zástavního práva rozhodl \"správní orgán\", může podle názoru žalobce
\"o jeho existenci rozhodovat v nalézacím řízení\" soud, neboť \"ustanovení
občanského zákoníku upravující vznik zástavního práva se vztahují i na vznik
zástavního práva ve správním řízení a výsledkem rozhodnutí správního orgánu je
existence zástavního práva jako práva omezujícího vlastnictví a zasahující tak
do sféry soukromého práva\". Žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní
zájem, neboť je \"jako vlastník nemovitosti, na které vázne zástavní právo
zřízené v rozporu s ustanovením § 161 odst. 2 občanského zákoníku, ohrožen a
omezen ve svých právech\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby mu \"věc vrátil k dalšímu řízení\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí ve věci významné mimo jiné vyřešení
právních otázek, zda má žalobce ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.
naléhavý právní zájem na určení, že k nemovitostem označeným jako \"pozemek
parc. č. st. 641 o výměře 1.816 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a budova čp.
274 - obč. vyb. na pozemku parc. č. st. 641, zapsané na listu vlastnictví č. u
Katastrálního úřadu pro P. k. se sídlem v P., Katastrální pracoviště T., kat.
území P. u M. L., obec P.\" (které jsou od 1.1.2003 ve vlastnictví žalobce)
\"nevzniklo\" podle rozhodnutí F. ú. v T. ze dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971
(které nabylo právní moci dnem 18.2.2002) zástavní právo, a zda je soud povinen
při rozhodování o takové určovací žalobě vlastníka nemovitosti (jeho právního
nástupce) vycházet ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. z pravomocného rozhodnutí
správce daně, jímž bylo podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů zřízeno k zajištění daňové
pohledávky a jejího příslušenství vůči státní příspěvkové organizaci (jako
daňovému dlužníku) zástavní právo k nemovitosti, která byla ve vlastnictví Č.
r. a k níž měla státní příspěvková organizace právo hospodaření. První z
uvedených právních otázek odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou
judikaturou soudů a druhá z nich dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru
dovolatel nezpochybňuje), že F. ú. v T. rozhodnutím ze dne 9.1.2002 č.j.
894/02/160971 zřídil k zajištění daňové pohledávky označené jako \"dotace - PLV
25/2001 č.j. 43558/2001/160980\" ve výši 793.625,- Kč a \"dotace - PLV 26/2001
č.j. 43559/2001/160980\" ve výši 283.256,- Kč zástavní právo k nemovitostem
označeným jako \"pozemek parc. č. st. 641 o výměře 1.816 m2 - zastavěná plocha
a nádvoří a budova čp. 274 - obč. vyb. na pozemku parc. č. st. 641\" v kat.
území P. u M. L., obec P., které jsou ve vlastnictví Č. r. a k nimž má právo
hospodaření daňový dlužník státní příspěvková organizace N. P. u M. L.. Dnem
1.1.2003 přešly uvedené nemovitosti na základě zákona č. 290/2002 Sb. do
vlastnictví žalobce a N. P. u M. L. se stala jeho příspěvkovou organizací.
Žalobce se domáhal určení, že k uvedeným nemovitostem zástavní právo na základě
rozhodnutí F. ú. v T. ze dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971 \"nevzniklo\". Se
závěrem soudů, že na uvedeném určení nemá naléhavý právní zájem, nelze
souhlasit.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto
o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při
možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě
o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou
legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva,
o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné
právo týká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn.
21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí
odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení
z výtěžku zpeněžení zástavy. Ze zástavního práva vznikají práva a povinnosti
zástavnímu věřiteli, který má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy,
nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn, a zástavnímu
dlužníku [osobě, která je vlastníkem předmětu zástavního práva (zástavy)],
jejíž majetek (jeho zpeněžení) má být použit k uspokojení zástavního věřitele,
nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn.
V projednávané věci je mezi účastníky sporné, zda nemovitosti (nyní ve
vlastnictví žalobce) jsou zatíženy zástavním právem, zřízeným rozhodnutím F. ú.
v T. ze dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971. Vzhledem k tomu, že sporné zástavní
právo bylo zapsáno (zaznamenáno) do katastru nemovitostí a že žalobce popírá,
že by jeho nemovitosti byly tímto právem zatíženy, je nepochybně žalobcem
požadované určení způsobilým prostředkem k tomu, aby jím byla odstraněna
nejistota v jeho právním postavení, neboť se tím vytvoří pevný právní základ
pro právní vztahy mezi účastníky. Závěr odvolacího soudu o nedostatku
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení proto nemůže obstát.
Naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení nelze odmítat na podkladě
názoru, že žalobce se \"v podstatě domáhá vyslovení neplatnosti (nezákonnosti)
rozhodnutí správního orgánu\", který je \"vyhrazen\" správnímu soudnictví.
Závěr o tom, zda a jak, popřípadě v jakém rozsahu, je soud v řízení o žalobcově
určovací žalobě vázán rozhodnutím správce daně o zřízení zástavního práva, se
totiž může projevit jen v tom, jak bude o žalobě meritorně rozhodnuto, a na
posouzení naléhavého právního zájmu na určení nemůže mít žádný vliv. Podle
ustanovení § 156 odst. 1 občanského zákoníku zástavní právo vzniká na základě
zástavní smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání
dědictví; za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na
základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo může vzniknout
také ze zákona. Podle ustanovení § 160 odst.1 občanského zákoníku zástavní
právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí.
Správce daně jako správní úřad může svým rozhodnutím zřídit zástavní právo k
zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství; ke zjištění předmětu
zástavy má správce daně oprávnění podle ustanovení § 16 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, v ostatním platí
ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu (§ 72 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušného
orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Podle ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout
jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno
příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a
jejího příslušenství podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, patří do výlučné pravomoci
správce daně. V případě, že správce daně nerozhodne o zřízení zástavního práva,
není nikdo jiný (a ani soud) oprávněn sám stanovit (a to ani formou předběžné
otázky), že by k zajištění daňové pohledávky nebo jejího příslušenství vzniklo
k věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňových subjektů nebo osob
zúčastněných na daňovém řízení zástavní právo; naopak, při svém rozhodování
musí dospět k závěru, že daňová pohledávka a ani její příslušenství nejsou
zajištěny zástavním právem, neboť nebyl splněn hmotněprávní předpoklad potřebný
pro vznik \"daňového\" zástavního práva, spočívající ve vydání rozhodnutí o
zřízení zástavního práva.
Vydal-li správce daně rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle ustanovení §
72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů, soud je nesmí v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu
přezkoumávat (tedy posuzovat jeho věcnou správnost) a je povinen z něho (ve
smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř.) vycházet. Uvedená závaznost rozhodnutí
správce daně pro soud však není absolutní. Soud z něho vychází jen tehdy,
jestliže v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu posuzuje (jako
předběžnou nebo meritorní otázku), zda určitou věc, pohledávku nebo jiné
majetkové právo daňového subjektu nebo osoby zúčastněné na daňovém řízení
zatěžuje \"daňové\" zástavní právo, popřípadě ve prospěch jaké daňové
pohledávky nebo jakého příslušenství této pohledávky bylo zástavní právo
zřízeno. Vůči tomu, kdo nebyl daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na
daňovém řízení (tj. nebyl v rozhodnutí správce daně označen za daňový subjekt
nebo osobu zúčastněnou na daňovém řízení), není rozhodnutí správce daně závazné
(účinné) a také se mu nedoručuje a není oprávněn (legitimován) podat proti němu
odvolání. Ten, kdo nebyl při rozhodování o zřízení zástavního práva podle
ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů daňovým subjektem a ani osobou zúčastněnou na daňovém
řízení a není ani jejich právním nástupcem a vůči němuž proto není rozhodnutí
správce daně závazné (účinné), může v řízení před soudem podle Části třetí
občanského soudního řádu uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak vyznělo
rozhodnutí správce daně (zda, popřípadě do jaké míry se dotklo jeho majetku), a
ani soud nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že vůči jeho majetku bylo
příslušným orgánem rozhodnuto o zřízení zástavního práva. Z rozhodnutí správce
daně o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů tedy soud v řízení podle
Části třetí občanského soudního řádu vychází, jen posuzuje-li, jakou věc,
pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového subjektu nebo osoby zúčastněné na
daňovém řízení zatěžuje zástavní právo. Tímto rozhodnutím však není vázán,
jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo
rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba,
která nebyla při rozhodování správce daně daňovým subjektem nebo osobou
zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2328/2003, uveřejněný
pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
S. p. o. jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem Č. r. (srov. § 54
odst.1 větu první a § 8 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku Č. r. a jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Znamená to mimo
jiné, že státní příspěvková organizace vystupuje v právní vztazích svým jménem
a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající a že je tedy také způsobilým
poplatníkem (dlužníkem) a jiným daňovým subjektem nebo způsobilou osobou
zúčastněnou na daňovém řízení. Z uvedeného současně vyplývá, že státní
příspěvková organizace může mít právo hospodaření jen s majetkem Č. r.;
vlastníkem majetku, k němuž jí svědčí právo hospodaření, tedy z povahy věci
nemůže být nikdo jiný než Č. r.
Rozhodl-li správce daně o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů proti
státní příspěvkové organizaci, dojde (může dojít) tím jen k zatížení věcí, práv
nebo jiných majetkových hodnot, k nimž má státní příspěvková organizace právo
hospodaření. Protože státní příspěvková organizace může mít právo hospodaření
jen - jak uvedeno výše - s majetkem Č. r., platí, že tím současně došlo ke
zřízení zástavního práva k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám ve
vlastnictví Č. r., aniž by o tom muselo být jednáno a rozhodováno s někým jiným
než s příslušnou státní příspěvkovou organizací.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pravomocným rozhodnutím
F. ú. v T. ze dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971 bylo zástavní právo zřízeno
závazným způsobem nejen vůči státní příspěvkové organizaci N. P. u M. L., ale i
vůči vlastníku zástavním právem zatížených nemovitostí, tj. Č. r.; rozhodl-li
totiž správce daně za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství
vůči státní příspěvkové organizaci o zřízení zástavního práva (§ 72 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) k věci,
právu nebo jiné majetkové hodnotě, k níž má příslušná státní příspěvková
organizace právo hospodaření, za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího
příslušenství vůči této organizaci, došlo tímto zástavním právem k zatížení
majetku ve vlastnictví Č. r. Protože žalobce je ve vlastnictví zástavním právem
zatížených nemovitostí právním nástupcem Č. r., je uvedené rozhodnutí správce
daně závazné (účinné) i proti němu. Při posuzování otázky, zda k nemovitostem
označeným jako \"pozemek parc. č. st. 641 o výměře 1.816 m2 - zastavěná plocha
a nádvoří a budova čp. 274 - obč. vyb. na pozemku parc. č. st. 641\" v kat.
území P. u M. L., obec P., vzniklo zástavní právo, je proto třeba vycházet ve
smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. z pravomocného rozhodnutí F. ú. v T. ze
dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971, aniž by soudy byly oprávněny přezkoumávat jeho
věcnou správnost; uvedený postup implikuje závěr, že žaloba nemůže být důvodná.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce sice má na požadovaném určení naléhavý právní
zájem, že však žaloba není důvodná; rozsudek odvolacího soudu tedy je (i když z
nikoliv zcela přiléhavých důvodů) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by
tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu