21 Cdo 1097/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. P. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. š.
J. A. K. L., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 918/2005, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. září 2007, č. j. 9
Co 426/2007-115, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 20. 4. 2005 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru „podle ust. § 46 odst. 1 písm. f) Zákoníku práce“, neboť
„soustavně porušuje pracovní kázeň a byl v souvislosti s porušováním právní
kázně v době posledních šesti měsíců písemně upozorněn“. Přes upozornění na
možnost výpovědi ze dne 4. 11. 2004 ze dne 9. 12. 2004 „opět neúčastnil porady
učitelů 1. stupně, nebyl přítomen na schůzkách s PaedDr. M., nebyl přítomen u
zápisu dětí do 1. ročníku a 4. dubna se nezúčastnil porady před rodičovskými
schůzkami. Nadto dne 6. dubna 2005 nebyl 3. vyučovací hodinu ve své třídě,
ačkoli tam měl podle rozvrhu být“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď „daná žalobci listinou ze dne
20. 4. 2005“ je neplatná, a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu
náhradu mzdy ode dne 1. 7. 2005. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se žádného
porušení pracovní kázně nedopustil. Porady dne 9. 12. 2004 se zúčastnil,
schůzky s PaedDr. M. nebyly povinné, ale přesto se zúčastnil těch schůzek,
které se týkaly jeho žáků. Porada před rodičovskými schůzkami dne 4. 4. 2005 se
nekonala, a pokud se týká třetí vyučovací hodiny dne 6. 4. 2005, v tu dobu se
konala v žalobcově třídě přednáška o dopravních předpisech; jeho osobní účast
ve třídě nebyla nutná. Zápisu dětí do první třídy se skutečně nezúčastnil, byl
v té době u lékaře a ředitel mu poskytl volno. Nesouhlasil s tím, že by byl v
posledních šesti měsících písemně upozorněn na možnost výpovědi, protože „žádné
výtky k pracovní kázni od zaměstnavatele nikdy nezazněly“. Dopisem ze dne 25.
5. 2005 a později dopisem ze dne 1. 7. 2005 sdělil žalované, že výpověď z
pracovního poměru považuje za neplatnou a že trvá na tom, aby ho žalovaná
nadále zaměstnávala.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č. j. 7 C 918/2005-70,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu
nákladů řízení 48.320,- Kč k rukám advokáta JUDr. O. G. Po provedeném
dokazování dovodil, že formální předpoklady platnosti výpovědi z pracovního
poměru byly splněny (dopis žalované žalobce osobně převzal dne 21. 4. 2005,
listina o výpovědi z pracovního poměru splňuje náležitosti uvedené v
ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, žaloba, kterou se žalobce domáhá určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, byla u soudu podána ve lhůtě uvedené
v ustanovení § 64 zák. práce), že porady, konané u žalované dne 4. 11. 2004, se
žalobce nezúčastnil, a to ani poté, co žalobcova vyučovací hodina skončila ve
14.25 hod. a k účasti na poradě byl osobně vyzván ředitelem žalované a jeho
zástupkyní, že se nezúčastnil porady ani dne 9. 12. 2004, že se nezúčastňoval
schůzek s PaedDr. M. (dne 7. 1. a 18. 1. 2005), přičemž schůzka dne 18. 1. 2005
k zápisu dětí do prvního ročníku pro učitele prvního stupně (kterým žalobce
byl) byla povinná, že se nezúčastnil také zápisu dětí do prvního ročníku dne
21. 1. 2005 a 22. 1. 2005 a že dne 6. 4. 2005 nebyl v době přednášky o dopravní
problematice přítomen ve své třídě po celou vyučovací hodinu a v této době
nevykonával nad žáky dozor. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že výpověď
z pracovního poměru daná žalobci žalovanou dopisem ze dne 20. 4. 2005 je
platná. Protože žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla
zamítnuta, nebyly žalobci přiznány ani nároky z neplatného rozvázání pracovního
poměru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 9. 2007,
č. j. 9 Co 426/2007-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení 60.387,70 Kč „na
účet“ advokáta JUDr. O. G. Souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně a dodal, že popis porušení pracovní kázně je ve výpovědi z
pracovního poměru dostatečně vymezen, jeho konkrétní časové určení jednoznačně
vyplynulo z předložených listinných důkazů a vytýkaná jednání nemohla být
zaměněna s případným jiným jednáním žalobce. Žalobcovu námitku, že mezi
jednotlivými porušeními pracovní kázně není časová souvislost, hodnotil
odvolací soud jako nedůvodnou, protože „v dané věci se jedná o porušení
pracovní kázně v rozmezí od 4. 11. 2004 do 6. 4. 2005, tedy jde o krátký časový
úsek, ve kterém bylo žalobci vytýkáno celkem pět porušení pracovní kázně“.
Odvolací soud se také ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „žalobce byl
písemně na možnost výpovědi upozorněn listinou ze dne 4. 11. 2004“; na její
obsah žalobce reagoval dopisem ze dne 8. 11. 2004. Shodně se soudem prvního
stupně nepovažoval ani odvolací soud za nutné provádět dokazování trestním
spisem žalobce, sp. zn. 2 T 665/2005, s odůvodněním, že „skutečnost, jakým
způsobem byl žalobce hodnocen ředitelem Mgr. D. v trestním řízení, nemůže mít
vliv na posouzení formální a materiální platnosti výpovědi“.
právní posouzení věci v tom, jakým způsobem soudy obou stupňů posuzovaly
listinu datovanou dnem 4. 11. 2004, „která byla žalovaným prezentována jako
písemné upozornění na možnost výpovědi“, a v tom, že „jeho jednání byla
hodnocena jako soustavné porušování pracovní kázně, aniž by jim skutkový stav
dovoloval učinit takový závěr“. Namítá, že je nesprávný také právní závěr
odvolacího soudu, že „žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že
se žalobce dopouštěl jí popisovaných porušení pracovní kázně“. Je přesvědčen,
že „správně měla být celá věc po právní stránce posouzena tak, že nešlo u
žalobce o porušování pracovní kázně a že nebyl nikdy žalobce písemně žalovanou
upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru a důsledně tomu mělo být
žalobě vyhověno“. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že „nebylo postupováno v souladu s
ustanovením § 120 občanského soudního řádu, když nebyly provedeny žalobcem
navrhované stěžejní důkazy – důkaz znaleckým posudkem a důkaz trestním spisem
žalobce“, „že nebyly soudem zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci“,
i když byly žalobcem tvrzeny, a v tom „že nebyl písemně nikdy upozorněn na
možnost výpovědi, že k většině jemu vytýkaných jednání došlo mimo jeho řádnou
pracovní dobu a že nešlo o porušení povinností zaměstnance, které by pro něj
vyplývaly z pracovní smlouvy nebo jiných právních předpisů“. Přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, „jakým
způsobem má být zaměstnanec upozorněn na možnost výpovědi, zda postačí ústní
upozornění bez toho, že by zaměstnanci bylo písemné upozornění vůbec předáno
nebo alespoň učiněn pokus o jeho předání“, „jaké jsou formální požadavky na
tento postup“ a „jakým způsobem musí zaměstnavatel takovou skutečnost v rámci
soudního sporu prokazovat“, a otázka, „zda došlo k porušení pracovní kázně i
jednáními, které byly u žalobce prezentovány jako porušení pracovní kázně, ale
u ostatních zaměstnanců žalované byly tolerovány a přecházeny, u kterých
žalovaná neprokázala, že byly součástí pracovních povinností žalobce, a u
kterých žalovaná neprokázala, že by se jich dopustil ve své pracovní době“.
Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí „soudů obou stupňů“ zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.
s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jak
uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-
li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam)
lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř. (srov. §
241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto
(srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3.
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2006).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobcem označené „dovolacím soudem dosud neřešené“ právní otázky přípustnost
dovolání založit nemohou. Otázka, „zda postačí ústní upozornění bez toho, že by
zaměstnanci bylo písemné upozornění vůbec předáno nebo alespoň učiněn pokus o
jeho předání“ , „jaké jsou formální požadavky na tento postup“ a „jakým
způsobem musí zaměstnavatel takovou skutečnost v rámci soudního sporu
prokazovat“, je ve své první části řešena doslovným zněním ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) věty za středníkem zák. práce, jež pro použití této výpovědi z
pracovního poměru stanoví podmínku, že zaměstnanec „byl v době posledních šesti
měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost
výpovědi“. Ve své druhé části otevírá otázku posouzení konkrétního způsobu,
jakým zaměstnavatel upozornění zaměstnanci sdělil, což je ovšem otázkou
skutkovou, nikoli právní.
Otázka, „zda došlo k porušení pracovní kázně i jednáními, které byly u žalobce
prezentovány jako porušení pracovní kázně, ale u ostatních zaměstnanců žalované
byly tolerovány a přecházeny, u kterých žalovaná neprokázala, že byly součástí
pracovních povinností žalobce, a u kterých žalovaná neprokázala, že by se jich
dopustil ve své pracovní době“, byla již dovolacím soudem řešena. V rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 596/2007, byl zaujat
názor, že je věcí zaměstnance, aby se choval takovým způsobem, aby
zaměstnavatel neměl důvod ke skončení pracovního poměru výpovědí, a nemůže
přitom spoléhat na to, zda k porušování povinností dochází také u jiných
zaměstnanců. Z žádného ustanovení zákoníku práce totiž nevyplývá, že je
povinností zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, a to i v
případě, že pracovní kázeň porušuje. Tento jednostranný úkon je zcela na
uvážení zaměstnavatele. Dospěl-li proto zaměstnavatel k závěru, že se
zaměstnancem chce rozvázat pracovní poměr, a byly-li podmínky pro skončení
pracovního poměru výpovědí splněny, nelze tento závěr soudu zvrátit tvrzením,
že výpovědí měl být pracovní poměr skončen také s jinými zaměstnanci. Na
uvedeném názoru dovolací soud setrvává a nevidí důvod na něm cokoli měnit.
Také otázka, „zda lze od zaměstnance vyžadovat plnění pracovních povinností
mimo pracovní dobu“, kriterium otázky zásadního právního významu nesplňuje. V
projednávané věci odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož skutkové závěry
považoval za správné) dospěl k závěru, že žalobce porušil všemi v dopise ze dne
20. 4. 2006 uvedenými jednáními pracovní kázeň, neboť porušil zejména, mimo
jiné, ustanovení článku 6 odst. 3 a odst. 4 pracovního řádu, z nichž vyplývá i
povinnost účastnit se na poradách svolaných ředitelem školy. Otázku dovolatelem
kladenou, „zda lze od zaměstnance vyžadovat plnění pracovních povinností mimo
pracovní dobu“, proto vůbec neřešil. Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po
právní stránce zásadní význam, je však pouze takové rozhodnutí, v němž odvolací
soud řešil právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu
mezi účastníky určující. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení
příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-
li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, pod č. 27).
Neřešil-li tedy odvolací soud dovolatelem označenou otázku, nemůže její
vyřešení dovolacím soudem nic změnit na závěrech odvolacího soudu vztahujících
se k projednávané věci.
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
(a označil otázky mající z jeho pohledu zásadní právní význam), právní závěry
odvolacího soudu [výklad ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce ani jeho
aplikaci na soudy zjištěný skutkový stav] fakticky nezpochybňuje. Z obsahu
samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že žalobce v
tomto směru podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu
prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází. Nesouhlasí zejména s tím,
ke kterým důkazům soudy v projednávané věci přihlédly a jak provedené důkazy
hodnotily, tedy se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i
soudu prvního stupně) vychází. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů
v dovolání předstírá vlastní skutkové závěry (že žalovaná neprokázala, že šlo v
jednotlivých případech o porušení pracovních povinností, že žalobce nebyl nikdy
písemně žalovanou upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru), na nichž
buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že u
žalobce nebyly splněny předpoklady pro výpověď z pracovního poměru pro
soustavné méně závažné porušování pracovní kázně). Přehlíží, že jím označované
právní otázky vycházejí ze zcela odlišných skutkových závěrů, než jaké učinily
soudy. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní
názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale
skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující, případně otevírá právní otázky, které v projednávané věci neměly
význam.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího
důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41
odst. 2 o. s. ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. a podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování nebo, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nezakládá – jak výše uvedeno –
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud
České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Mojmír Putna,
v. r.
předseda senátu