ourkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malická č. 1576/11, proti žalované HANSA ČESKO s. r. o. se sídlem v Kralovicích, Žatecká č. 888, IČO 49787195, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 1023/21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 211/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2023, č. j. 61 Co 219/2023-324, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Daniela Kauckého, advokáta se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 1023/21.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2023, č. j. 61 Co 219/2023-324, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda lze jednání zaměstnance, které je nestandardní či neobvyklé (ale není zakázané), považovat za nedovolené nebo v rozporu s pracovněprávními předpisy, ani otázka, zda v případě, že není v pracovní smlouvě, v popisu práce či vnitřním předpise zaměstnavatele nijak konkrétně upraven (a tedy ani zakázán) konkrétní výkon práce, lze zaměstnanci vytýkat, že jednal nedovoleně, protiprávně, nestandardně či neobvykle, přípustnost dovolání nezakládají, protože na uvedených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil).
Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že žalobce nakládal s hotovými výrobky nedovoleně tak, že si je přisvojil – odnesl tak, aby nebyl spatřen – a to vedlo přímo ke škodě spočívající ve ztrátě obou baterií. Uvedeným jednáním tak žalobce porušil svoji prevenční povinnost předcházet škodám na straně zaměstnavatele podle § 249 odst. 1 ve spojení s § 301 písm. d) zák. práce. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o.
s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani otázky, v jaký okamžik lze na jednání zaměstnance již nahlížet tak, že odňal z dispozice zaměstnavatele nějaký jeho majetek (včetně toho, jaké musí být splněny podmínky, a zda se musí dostat věc mimo areál zaměstnavatele), a kdy naplní zaměstnanec z pohledu pracovněprávních předpisů znak „přisvojení si“ majetku zaměstnavatele (zda musí výlučně ovládat takový majetek a současně musí být zaměstnavatel vyloučen z možnosti svůj majetek ovládat, kdy jsou tyto podmínky splněny a zda jsou splněny, pakliže věc zůstane v areálu zaměstnavatele).
V projednávané věci vycházel odvolací soud z jiných skutečností, než jaké jsou dovolatelem předkládány.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce nakládal s výrobky nedovoleně tím, že je odebral z dispozice zaměstnankyně, která s výrobky jako osoba oprávněná jménem zaměstnavatele disponovala, a odnesl je tak, aby nebyl spatřen, a to vedlo přímo ke škodě spočívající ve ztrátě obou baterií. Uvedeným jednáním žalobce porušil svoji prevenční povinnost předcházet škodám na straně zaměstnavatele podle § 249 odst. 1 zák. práce ve spojení s § 301 písm. d) zák. práce. Otázka, jaké skutečnosti musí být prokázány, aby tyto mohly být právně kvalifikovány jako ztráta na majetku zaměstnavatele dle § 301 písm. d) zák. práce, a zda musí dojít prokazatelně ke zmenšení majetku zaměstnavatele, přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Povinnosti uvedené v § 301 písm. d) zák. práce, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i výraz obecné prevenční povinnosti zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [srov. § 301 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální.
Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením § 301 odst. 1 písm. d) zák. práce, je to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele, nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 711/2015). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, uveřejněném pod č. 98/2015 Sb. rozh.
obč., byl formulován závěr, že mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce]. Ve vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení.
Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nedodržení zásad výše zmíněné obecné pracovněprávní prevence může znamenat porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá (za splnění zbývajících předpokladů) obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle § 250 zák. práce. Tento závěr ale neplatí paušálně bez dalšího.
Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku; zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučit. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalobce (vzhledem ke své pracovní pozici a pracovní náplni) uvedeným jednáním svoji prevenční povinnost ve smyslu § 301 písm. d) zák. práce porušil, rozhodl tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Rovněž přípustnost dovolání nezaloží otázka, zda „lze právně kvalifikovat jednání, které má soud za prokázané (sebral 2 kusy zabalených sanitárních armatur a odnesl je do své kanceláře, od tohoto okamžiku baterie chyběly), jako ztrátu na majetku (újmu na majetku) zaměstnavatele dle § 301 písm. d) zák. práce“, neboť vychází z jiného závěru, než z jakého při rozhodování vycházely soudy. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nejednal v souladu s § 301 písm. d) zák. práce, a tedy porušil stanovenou obecnou prevenční povinnost tím, že si předmětné výrobky přisvojil.
Uvedené následně vedlo i ke škodě spočívající ve ztrátě obou baterií – a tím zmenšení majetku žalované. V této návaznosti proto nezaloží přípustnost dovolání ani otázka, zda dochází ke ztrátě na majetku zaměstnavatele i v případě, že výrobky se nenašly v areálu zaměstnavatele, zda je taková okolnost dostačující pro splnění podmínky škody na majetku a zda musí být splněna podmínka zmenšení majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce totiž nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil).
Otázkou, zda „jde v případě, kdy výrobky neopustily budovu provozovny zaměstnavatele, ale nenašly se, o odnětí výrobků z dispozice zaměstnavatele a došlo tak k majetkové újmě ve smyslu ust. § 249 odst. 1 zákoníku práce“, dovolatel předkládá premisu, že předmětné výrobky neopustily areál žalovaného. Takový skutkový závěr ovšem nebyl předmětem dokazování, neboť v projednávané věci nebyl pro soudy významný. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů pak v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1.
1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2004, sp. zn.
29 Odo 268/2003, uveřejněný pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka, zda má důkazní břemeno v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zaměstnanec, že nedošlo ke ztrátě na majetku zaměstnavatele, nebo zda tíží zaměstnavatele důkazní břemeno prokázat, že došlo ke ztrátě na jeho majetku.
Ve sporném občanskoprávním řízení se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). V dané věci tedy na žalované leželo důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalobce předmětné výrobky (skrytě) odnesl do své kanceláře a od té doby chybí, na žalobci pak bylo prokázat jím tvrzenou skutečnost, že výrobky vrátil; žalobce však žádné důkazy k prokázání svého tvrzení nenabídl.
Odvolací soud tedy posoudil uvedenou otázku procesního práva v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Konečně pak přípustnost dovolání nezakládá ani otázka dovolatele, zda „lze učinit závěr o tom, že došlo ke ztrátě na majetku zaměstnavatele, spočívající ve smontovaných výrobcích, aniž by byla zjištěna vstupní data o počtu komponentů pro montáž výrobků“ a „aniž by byla provedena inventura zboží, zásob obsahující vstupní a výstupní údaje o rozsahu majetku bezprostředně před a po události, na základě níž je dovozována ztráta na majetku zaměstnavatele“.
Přestože dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti zde tvoří podstatu jeho dovolání pouze nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž soudy založily svůj právní závěr, že shora uvedeným jednáním žalobce porušil svoji prevenční povinnost předcházet škodám na straně zaměstnavatele ve smyslu § 249 odst. 1 zák. práce ve spojení s § 301 písm. d) zák. práce, a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). V dovolání proto nelze například namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit a kterému nikoli, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý.
Dovolací soud v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů (ostatně odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal s jednotlivými námitkami žalobce vůči skutkovým závěrům). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.