NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 112/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně C. M., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti
žalované P. E., o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod zp. zn. 8 C 39/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. července 2004, č. j. 29 Co 280/2004-80, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
jí žalovaná zaplatila 150.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 9. 3. 2002 do
zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že žalovaná byla u ní v pracovním
poměru a že na základě ujednání v pracovní smlouvě se zavázala, že po dobu 12
měsíců od skončení pracovního poměru nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele
nebo na vlastní účet činnost v oblasti prodeje reklamních ploch nebo jinou
činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně; pro případ
porušení tohoto závazku se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši
150.000,- Kč. Pracovní poměr žalované u žalobkyně byl dohodou rozvázán ke dni
13. 12. 2001 a žalovaná, v rozporu s ujednáním v pracovní smlouvě, vyvíjí
výdělečnou činnost v oblasti prodeje reklamních ploch u obchodní společnosti G.
P., spol. s r. o. Žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení ujednané smluvní
pokuty; žalovaná to odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne „10. 10. 2003“ (správně 9. 10. 2003),
č. j. 8 C 39/2002-53, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 150.000,- Kč se
4 % úrokem od 24. 9. 2002 do zaplacení, „pokud bylo žalováno o zaplacení úroku
ve výši 6,5 % z částky 150.000,- Kč od 9. 3. 2002 do zaplacení“, žalobu v této
části zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech
řízení 55.544,- Kč „na účet“ zástupkyně žalobkyně. Z provedeného dokazování
zjistil, že žalobkyně s žalovanou v pracovní smlouvě, jíž byl založen pracovní
poměr žalované u žalobkyně, ujednali konkurenční doložku, podle které se
žalovaná zavázala, že po dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru u
žalobkyně nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet
činnost v oblasti prodeje reklamních ploch nebo jinou činnost, která by měla
soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně; žalobkyně se zároveň zavázala
poskytovat žalované „kompenzaci“ ve výši 2.500,- Kč měsíčně. Tato „kompenzace“
byla žalované také vyplácena. Žalovaná od 24. 9. 2002 (pracovní poměr mezi
účastnicemi byl ukončen dohodou ke dni 13. 12. 2001) začala pracovat u
společnosti nabízející inzerci v oblasti nemovitostí; „tuto svoji činnost
uznala a, jak sama prohlásila, nelitovala jí“. Soud prvního stupně dovodil, že
žalovaná tím porušila dohodu o zákazu konkurence, a proto je povinna zaplatit
smluvní pokutu v ujednané výši. Ujednání o zákazu konkurence považoval soud
prvního stupně za platné, neboť závazku žalované využívat po skončení
pracovního poměru své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu odpovídala
kompenzace žalobkyně ve výši 2.500,- Kč měsíčně. Nesouhlasil ani s námitkou
žalované, že ujednání o zákazu konkurence je s ohledem na výši smluvní pokuty v
rozporu s dobrými mravy, neboť „zákoník práce nestanoví bližší podmínky a toto
ujednání bylo zcela ponecháno na vůli smluvních stran, žalovaná s ním byla
srozuměna a opakovaně je vzala svým podpisem na vědomí“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2004, č. j.
29 Co 280/2004-80, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě
vyhověno, změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni 150.000,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 24. 9. 2002 do
zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované náhradu nákladů řízení ve výši 27.525,- Kč, a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19.575,-
Kč. Uvedl, že soud prvního stupně sice dostatečně zjistil skutkový stav, ale
věc nesprávně právně posoudil, dovodil-li, že se účastnice v pracovní smlouvě
platně dohodly o zákazu konkurence. Vyšel z toho, že ujednání o konkurenční
doložce podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce je vzájemným závazkem, na
jehož základě si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský
prospěch navzájem a jsou navzájem dlužníky a věřiteli, a dovodil, že, jestliže
„si účastnice ujednaly, že žalovaná nebude vykonávat konkurenční činnost rok po
skončení pracovního poměru a že žalobkyně jí bude po dobu trvání pracovního
poměru vyplácet 2.500,- Kč měsíčně, když v případě porušení tohoto závazku
žalovanou ta zaplatí žalobkyni 150.000,- Kč, s ohledem na synallagmatický
charakter konkurenční doložky je zřejmé, že závazek žalované neodpovídá závazku
žalobkyně a že jejich dohoda dle § 29 odst. 2 zák. práce je podle § 242 odst. 1
písm. a) zák. práce absolutně neplatná“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, proč podle jeho názoru neodpovídá
závazek žalobkyně závazku žalované, jak by měly tyto závazky vzájemně
odpovídat, a není ani patrno, zda odvolací soud považuje za neplatnou dohodu o
zákazu konkurenčního ujednání či dohodu o smluvní pokutě. Rozebírá dále, proč
podle jejího názoru byla výše ujednané smluvní pokuty přiměřená a poukazuje na
jiné rozhodnutí v obdobné věci, které se týká jiného zaměstnance žalobkyně, kde
soud na základě stejného ujednání o zákazu konkurence stejně vysokou smluvní
pokutu žalobkyni přiznal. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je proti němu dovolání
přípustné i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že konkurenční doložka
byla mezi účastníky uzavřena v dubnu 2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce ve zněním účinném do 30. 5. 2001, tj. do dne, než nabyl
účinnosti zákon č. 177/2001 Sb. kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., a
zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„zák. práce“.
Podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze
písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden
rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na
vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou
činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za
podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení
takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční
doložka odporující uvedeným podmínkám neplatná.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného
konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního
vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by měla soutěžní povahu. Účel
tzv. konkurenční doložky tedy spočívá v tom, aby byl zaměstnavatel chráněn před
únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců,
kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které
mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou
způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou
výhodu.
Při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky nelze
opomíjet, že možnost jejího sjednání není neomezená v tom smyslu, že by se mělo
jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše citované
ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 29. 2.
2004) totiž výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko „za
podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení
závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je
konkurenční doložka je neplatná.
Nemůže být pochybností o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce
uzavřených podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce je třeba mít na zřeteli
zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu
povolání a právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995, sp. zn. II. ÚS
192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč.
1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv
a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají.
Ujednání o tzv. konkurenční doložce je proto třeba chápat – jak správně uvádí
odvolací soud - jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí
účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si
navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze
sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce
„od zaměstnance spravedlivě požadovat“ (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný pod č. 132 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002). K tomuto - nikoliv jednostrannému,
nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální
zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však – jak z
ustanovení § 29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá –
musí být přiměřená; s nesplněním požadavku na přiměřenost sjednané sankce
(posuzovaného zejména ve vztahu k zachování rovnosti v právu podnikat, z
hlediska vlastního smyslu a účelu konkurenční doložky samotné, s přihlédnutím
kupř. k délce závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty,
apod.) zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce. Závazku
zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné
kvalifikace jen v omezeném rozsahu, odpovídá ale jen taková povinnost
zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době
trvání jeho závazku, tj. po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru.
Skutečnost, jak vysokou vyplácel zaměstnavatel mzdu zaměstnanci za trvání
pracovního poměru, je tu nerozhodná. Mzda je plněním poskytovaným za vykonanou
práci (srov. § 4 odst.1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní
pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů) a neslouží k
tomu, aby přinášela zaměstnanci hospodářský prospěch po skončení pracovního
poměru.
V projednávané věci, jak vyplývá z pracovní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi,
z jejího bodu 7. „Nekonkurence“ a bodu 9.2.b/ „Fixní složka – Odměna za
respektování sjednaného zákazu konkurence“, se žalovaná zavázala, že nebude po
dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru u žalobkyně vykonávat pro jiného
zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost v oblasti: prodeje reklamních ploch
nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně, a
že pro případ porušení tohoto závazku zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši
150.000,- Kč; oproti tomu žalobkyně se zavázala, že bude za respektování
sjednaného zákazu konkurence vyplácet žalované „odměnu ve výši 2.500,- Kč
brutto měsíčně“. Odvolací soud z těchto údajů správně dovodil, že - s ohledem
na synallagmatický charakter konkurenční doložky - závazek žalované neodpovídá
závazku žalobkyně, a že proto je jejich dohoda uzavřená ve smyslu ustanovení §
29 odst. 2 zák. práce absolutně neplatná podle ustanovení § 242 odst. 1 písm.
a) zák. práce. Z ujednání mezi účastnicemi, jakož i ze zjištění učiněných v
průběhu řízení, totiž vyplývá, že povinnosti žalované nevykonávat po skončení
pracovního poměru po dobu jednoho roku konkurenční činnost, neodpovídal žádný
závazek žalobkyně, který by se vztahoval k tomuto období (po dobu jednoho roku
po skončení pracovního poměru), ve kterém je žalovaná omezena ve svém právu na
svobodnou volbu povolání a právu podnikat, jež jsou garantována ustanovením čl.
26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá
s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu