21 Cdo 112/2021-271
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobců a) V. M., narozeného dne XY, a b) H. M., narozené XY,
obou bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Na Strži č. 2102/61a, proti žalované České republice – Okresnímu soudu
v Kladně se sídlem v Kladně, nám. Edvarda Beneše č. 1997, o 481 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 37/2018, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2020
č. j. 23 Co 145/2020-249, takto:
I. Dovolání žalované se v části směřující proti výrokům rozsudku
krajského soudu o nákladech řízení a o povinnosti žalobců zaplatit soudní
poplatek odmítá; v dalším se dovolání žalované zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 36 086 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Lukáše Trojana, advokáta se sídlem v Praze 4,
Na Strži č. 2102/61a.
V. M., narozený dne XY (dále jen „původní žalobce“), se žalobou podanou u
Okresního soudu v Kladně dne 2. 3. 2017 domáhal po žalované zaplacení 481 000
Kč s 8,05% úrokem z prodlení jdoucím z třinácti měsíčních částek 37 000 Kč s
tím, že působil jako soudce Okresního soudu v Kladně, ale po zahájení trestního
stíhání byl rozhodnutím ministra spravedlnosti dne 29. 3. 2012 dočasně zproštěn
výkonu funkce a podle § 100 odst. 2 zákona o soudech a soudcích mu od této doby
náleželo 50 % platu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2013
sp. zn. 1 T 164/2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 5 To 346/2013 byl uznán vinným přečinem nadržování podle § 366
odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství a byl mu
uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který mu byl podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1053/2014 odmítnuto. Ústavní soud však
svým nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15 tato rozhodnutí zrušil
z důvodu, že jimi došlo k porušení práv původního žalobce zaručených v čl. 36
odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Ačkoliv tedy dnem 18. 12. 2013,
kdy rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci, došlo k zániku funkce
soudce ve smyslu ustanovení § 94 písm. c) zákona o soudech a soudcích, byla
zrušením pravomocného odsouzení původního žalobce obnovena funkce soudce, neboť
na rozsudek je třeba nahlížet tak, jako by nikdy neexistoval. Původní žalobce
tedy požadoval, aby mu bylo 50 % jeho platu vyplaceno i za období roku 2014 a
za měsíc srpen 2016. Žalobce a) a žalobkyně b) nastoupili do řízení jako
procesní nástupci původního žalobce, který dne 26. 11. 2017 zemřel. Okresní soud Praha-západ – poté, co mu byla věc přikázána k projednání a
rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2018 č. j. 31 Nc
482/2017-169 a poté, co usnesením ze dne 1. 11. 2018 č. j. 6 C 37/2018-185
rozhodl, že na místo původního žalobce bude v řízení pokračovat s žalobcem a) a
žalobkyní b) – rozsudkem ze dne 12. 12. 2019 č. j. 6 C 37/2018-211 uložil
žalované povinnost zaplatit žalobcům 481 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení
jdoucím z třinácti měsíčních částek 37 000 Kč a na náhradě nákladů řízení 38
332,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Trojana. Vyšel z úvahy, že podle
ustanovení § 314h zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, pokračuje řízení po
zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu v tom stadiu, které bezprostředně
předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí. Trestní řízení se tedy vrátilo do fáze
řízení před soudem prvního stupně, obnovilo se procesní postavení původního
žalobce, včetně zachování principu presumpce neviny. Stejným způsobem je třeba
nahlížet na důsledky, které má nález Ústavního soudu na funkci soudce, a proto
došlo k obnovení soudcovské funkce původního žalobce. Soud prvního stupně dále
připomněl čl. 21 odst.
4 Listiny základních práv a svobod s tím, že je-li
občanům umožněna správa veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající
funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu, která by mu mohla ve výkonu
funkce bránit. Řešením vzniklé situace nemůže být nové jmenování, neboť to není
nijak zaručeno. Trvající zánik funkce i po zrušení pravomocného odsuzujícího
rozhodnutí by byl v rozporu se zásadou nesesaditelnosti soudce, jež je spjata s
jeho neodvolatelností a nepřeložitelností. V souladu s ustanovením § 100 odst. 2 zákona o soudech a soudcích mělo být tedy žalobci vypláceno 50 % jeho platu i
v období po vydání zrušených rozhodnutí v trestním řízení, tedy 37 000 Kč
měsíčně. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2020 č. j. 23
Co 145/2020-249 potvrdil rozsudek soudu prvního ve výroku o věci samé a změnil
jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobcům na náhradě nákladů řízení 84 729 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše
Trojana; současně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobcům na náhradě
nákladů odvolacího řízení 40 452,72 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Trojana a
uložil žalobcům povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 24 050 Kč „na účet“
soudu prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že právní skutečnost, s níž
ustanovení § 94 písm. c) zákona o soudech a soudcích spojuje bez dalšího zánik
funkce, zanikla, a dovodil, že za tohoto stavu, který zákon nepředvídá, a tudíž
ani jinak neupravuje, nelze dospět k jinému závěru, než že se obnovil právní
stav, který tu byl před vydáním zrušeného rozhodnutí. Argumentace žalované vede
k zásahu do soudní nezávislosti, neboť odstranění důsledků nezákonného zániku
funkce soudce činí závislým na ochotě výkonné moci soudce opětovně ke jmenování
navrhnout a do funkce jej skutečně jmenovat. Rovněž připodobnění nastalé
situace k zániku funkce soudce v důsledku jeho zdravotní nezpůsobilosti k
jejímu výkonu a jeho pozdějšímu uzdravení je nepřiléhavé, neboť rozhodnutí, jež
nezpůsobilost k výkonu funkce deklaruje, nezaniká (není zrušeno), ani když se
zdravotní stav zlepší. Naopak, bylo-li by rozhodnutí deklarující nezpůsobilost
soudce k výkonu funkce shledáno nezákonným a z tohoto důvodu zrušeno, jednalo
by se o situaci jako v projednávané věci. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá,
že byla nesprávně vyřešena právní otázka, zda funkce soudce, která zanikla
právní mocí rozsudku v trestním řízení, jímž byl soudce odsouzen za přečin, se
obnoví poté, co tento rozsudek je pravomocně zrušen, a zda do doby, než bude v
trestním řízení znovu rozhodnuto, přísluší soudci právo na „náhradu mzdy“. Jde
o právní otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
řešena. Za nesprávný považuje žalovaná právní názor obou soudů, že rozhodnutím
Ústavního soudu došlo k obnovení funkce soudce. Zákon o soudech a soudcích
institut obnovení funkce soudce nezná. Zanikne-li funkce soudce, a není
rozhodné z jakého důvodu, již nikdy se neobnoví jen pouhým odpadnutím důvodu,
pro který zanikla. Ani zákoník práce neupravuje obecným způsobem opětovný vznik
funkce. Účinnost všech právních skutečností se posuzuje podle stavu, který tu
byl v době, kdy právní skutečnost nastala. Rozhodný je tedy stav v době, kdy
odsuzující rozsudek nabyl právní moci, nikoliv stav, kdy byl posléze zrušen. Účinky odsuzujícího rozsudku jsou stejné jako např. u rozsudku omezujícího
svéprávnost v tom smyslu, že jsou nevratné, a poškozený může mít pouze právo na
náhradu škody. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobci navrhli odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání žalované. Nesouhlasí s
názorem žalované, že zanikne-li jednou funkce soudce, již nikdy se neobnoví jen
pouhým odpadnutím důvodu, pro který zanikla.
Na pravomocné odsuzující
rozhodnutí, které bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno, je třeba nahlížet, jako
by nikdy neexistovalo. Jde o důsledek jednak zásady presumpce neviny a jednak
kasačního principu spočívajícího ve zrušení napadeného rozhodnutí včetně jeho
právních následků. Protože došlo ke zrušení objektivní podmínky předpokládané v
§ 94 písm. c) zákona o soudech a soudcích a věc se vrátila v trestním řízení
zpět do fáze před vydáním pravomocného rozhodnutí, tak i z hlediska funkce
soudce se stav vrátil do období před vydáním pravomocného rozhodnutí. V opačném
případě by byl původní žalobce bezdůvodně sankcionován a jeho nové jmenování
soudcem by bylo závislé jen na ochotě výkonné moci, což by ve své podstatě
znamenalo zásah do nezávislosti soudce. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve
které bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o povinnosti žalobců zaplatit soudní
poplatek, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle
§ 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a výroku o povinnosti
zaplatit soudní poplatek [§ 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.]. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
původní žalobce V. M., působil jako soudce Okresního soudu v Kladně, ale po
zahájení trestního stíhání byl rozhodnutím ministra spravedlnosti dne 29. 3. 2012 dočasně zproštěn výkonu funkce. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 7. 8. 2013 sp. zn. 1 T 164/2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 5 To 346/2013 byl uznán vinným přečinem
nadržování podle § 366 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve
spolupachatelství a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti
měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 7 Tdo
1053/2014 odmítnuto.
Ústavní soud svým nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15 tato rozhodnutí zrušil z důvodu, že jimi došlo k porušení práv
původního žalobce zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Za tohoto stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázky hmotného práva, jaké účinky má, zruší-li Ústavní soud
pravomocné rozhodnutí, jímž byl soudce odsouzen pro trestný čin spáchaný
úmyslně (dále jen „odsuzující rozhodnutí“), na právo na náhradu části platu
soudce (dočasně zproštěného funkce) za dobu od právní moci odsuzujícího
rozhodnutí. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla
dosud vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že ke
zrušení odsuzujícího rozhodnutí došlo nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016
– podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinném
do 12. 4. 2017 (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů účinném do 12. 4. 2017 (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a podle zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 7. 2016
(dále jen „tr. ř.“). Podle ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích ministr
spravedlnosti může dočasně zprostit výkonu funkce soudce, který je trestně
stíhán, a to do pravomocného skončení trestního stíhání. Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první zákona o soudech a soudcích po dobu
dočasného zproštění výkonu funkce podle odstavce 1 soudci náleží 50 % platu, na
který vznikl soudci ke dni účinnosti dočasného zproštění výkonu funkce a po
dobu trvání dočasného zproštění výkonu funkce nárok podle zvláštního právního
předpisu. Podle ustanovení § 94 písm. c) zákona o soudech a soudcích zaniká funkce soudce
dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl odsouzen pro trestný čin spáchaný
úmyslně nebo odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin
spáchaný z nedbalosti. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu bylo-li vyhověno
ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d)
Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Text zákona výslovně neupravuje otázku, jaké účinky má, zruší-li Ústavní soud
pravomocné rozhodnutí, jímž byl soudce odsouzen pro trestný čin spáchaný
úmyslně, na funkci soudce (a jeho platové nároky), jež zanikla dnem právní moci
tohoto odsuzujícího rozhodnutí. Při takové absenci zákonného textu nelze použít
ani jazykový výklad, ani výklad systematický.
Nejde ani o výkladovou
pochybnost, kterou by bylo možné odstranit výkladem teleologickým (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. 1 As 31/2009). Pro historický výklad nelze nalézt oporu v důvodových zprávách (zákonodárce se
vyjádřil toliko k tomu, jak mají soudy dále ve svém řízení pokračovat po
zrušujícím nálezu s tím, že právo na náhradu škody není takovým nálezem dotčeno
– srov. sněmovní tisk č. 276, rok 1993, dostupný na www.psp.cz). Existuje proto
neúplnost zákona a je nutné posoudit, zda tato neúplnost zákona je
protiplánová. Protiplánová je obecně tehdy, je-li v rozporu s principem
bezrozpornosti právního řádu (srov. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod
do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 228). Takový
rozpor je možné v posuzovaném případě shledat, a to ve vztahu k principu
presumpce neviny; není možné na stejnou osobou hledět po zrušení pravomocného
odsuzujícího rozsudku jako na nevinnou a zároveň ponechat nedotčené následky,
jež nastaly s uznáním její viny. Dílčí závěr je tedy takový, že je zde nepravá
mezera v zákoně, a to mezera otevřená, k jejímuž uzavření slouží analogie. Podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“) každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného,
dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud
pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Pole působnosti čl. 6 odst. 2 Úmluvy se neomezuje pouze na probíhající trestní
řízení, ale rozšiřuje se i na rozhodnutí přijatá po zastavení trestního stíhání
nebo po osvobozujícím rozsudku, byly-li otázky projednávané v těchto věcech
důsledkem a doplňkem příslušného trestního řízení, v němž měla dotyčná osoba
postavení „obviněného“ (srov. např. bod 37 rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Teodor proti Rumunsku, č. 46878/06, ze dne 4. 6. 2013). Při
úvahách o presumpci neviny nelze opomenout ani společenskou a morální rovinu
tohoto principu, kdy se obecně uznává, že trestné činy a sankce za ně uložené
jsou spojeny s tzv. sociálně-etickým odsudkem a morální zavrženíhodností a mají
difamující účinek (srov. např. bod 43 nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 14/09). Uznává se, že účelem presumpce neviny je také to,
aby s osobami, které byly zproštěny obvinění nebo jejichž trestní stíhání bylo
zastaveno, nebylo ze strany veřejných orgánů reálně zacházeno jako s vinnými. Nerespektování tohoto stavu v jakémkoliv jiném řízení přináší riziko, že se
princip presumpce neviny stane pouze teoretickým a iluzorním. Po skončení
trestního stíhání je v sázce také pověst dotčené osoby a způsob, jakým je
vnímána veřejností (srov. např. bod 94 rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Allen proti Spojenému království, č. 25424/09, ze dne 12. 7. 2013).
Státní orgány, zejména pak soudy, jsou proto povinny respektovat
presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je
příslušný trestný čin projednáván (srov. bod 35 nálezu Ústavního soudu ze dne
27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15). Stejné důsledky musí platit i v situaci,
kdy odsuzující pravomocný rozsudek byl zrušen, protože jeho zrušením dochází k
obnovení presumpce neviny (obdobně ve vztahu k mimořádným opravným prostředkům
v trestním řízení srov. např. Šámal. P.: Opravné prostředky v trestním řízení. Stížnost pro porušení zákona. Obnova řízení. 1. vydání. C. H. Beck, Praha 1999,
s. 61). V posuzovaném případě je nutné dále zohlednit, že jde o funkci soudce, tedy o
veřejnou funkci, k níž mají občané podle ustanovení čl. 21 odst. 4 Listiny
přístup za rovných podmínek. Toto právo se nevztahuje pouze na přístup k
veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený
výkon včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 nebo nález
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07). Bylo-li v
posuzované věci nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS
1073/15 vysloveno, že odsuzujícím rozhodnutím (v jehož důsledku došlo k zániku
funkce soudce původního žalobce) bylo porušeno právo původního žalobce zaručené
v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze než
uzavřít, že původní žalobce byl funkce zbaven protiprávním způsobem. Argumentace dovolatelky by ve svých důsledcích vedla k tomu, že náprava
protiprávního stavu by byla závislá na uvážení moci výkonné (zda se rozhodne
soudce znovu do funkce jmenovat). Ze současného uspořádání dělby moci však
vyplývá, že moc výkonná se podílí toliko na ustanovení do funkce (§ 61-63
zákona o soudech a soudcích). Zánik funkce z důvodu spáchaného trestného činu
je naopak posuzován mocí soudní. Ustanovení § 94 písm. c) zákona o soudech a
soudcích reaguje na situaci, kdy soudce ztratí jeden z předpokladů pro funkci
soudce, totiž bezúhonnost (viz § 60 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Jde o
závažnější trestné činy, což zákon o soudech a soudcích reflektuje tím, že k
zániku funkce dochází právní mocí odsuzujícího rozsudku soudu vydaného v
trestním řízení, aniž by bylo třeba dalšího soudního rozhodnutí [na rozdíl od
situace upravené v § 91 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. Dopustí-li se
soudní moc při tomto rozhodování pochybení, jímž zasáhne do práva na nerušený
výkon funkce soudce, nemůže toto pochybení napravovat moc výkonná; naopak
princip presumpce neviny se musí prosadit i bez jejího uvážení. Je-li trestní bezúhonnost předpokladem pro výkon funkce soudce, pak zrušením
odsuzujícího rozsudku se musí na tohoto soudce v důsledku zásady presumpce
neviny hledět, že se trestného činu nedopustil a nebyl za něj odsouzen, a že
tento předpoklad pro výkon své funkce neztratil. Jinak by stále (i do budoucna
po zrušení odsuzujícího rozsudku) byl tím, komu zanikla funkce soudce pro
spáchání trestného činu.
Nejde proto o otázku nového vzniku funkce tohoto
soudce, ale o to, že byl (zákonnou cestou) odstraněn důvod, pro který měla
funkce soudce zaniknout. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že od zrušení pravomocného odsuzujícího
rozhodnutí nálezem Ústavního soudu musí být původní žalobce považován za
nevinného, a to i při posuzování předběžné otázky v jiném řízení, zde otázky,
zda jeho trestní stíhání skončilo pravomocným odsouzením. Od zrušení
odsuzujícího rozhodnutí již soudy rozhodující o předmětném nároku původního
žalobce nemohou učinit závěr, že původní žalobce byl jako soudce pravomocně
odsouzen pro trestný čin; jediný možný argument, totiž pravomocný odsuzující
rozsudek soudu (jehož absenci si soud rozhodující v civilním soudním řízení
nemůže nahradit vlastním závěrem – viz § 135 odst. 1 o. s. ř.), zde od tohoto
okamžiku chybí. Z hlediska hypotézy právní normy upravené v ustanovení § 100
odst. 2 věty první zákona o soudech a soudcích je tedy nutné vyjít ze závěru,
že původní žalobce byl v rozhodné době stále soudcem. Předmětem řízení je právo soudce dočasně zproštěného výkonu funkce na 50 %
platu podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první zákona o soudech a soudcích po
dobu trvání jeho trestního stíhání. Po zrušení odsuzujícího rozhodnutí nálezem
Ústavního soudu muselo být v trestním řízení pokračováno v tom stadiu, které
bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí (srov. ustanovení § 314h
odst. 1 větu první tr. ř.), a z důvodů výše vysvětlených bylo nutné na
původního žalobce hledět, že jeho trestní stíhání dosud neskončilo jeho
pravomocným odsouzením. Nezbývá než uzavřít, že původnímu žalobci jako soudci
dočasně zproštěnému výkonu funkce soudce náleželo 50 % platu ve smyslu § 100
odst. 2 věty první zákona o soudech a soudcích i za dobu následující po právní
moci odsuzujícího rozhodnutí, jež bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu. Rozsudek odvolacího soudu je tedy správný; protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalované v části směřující proti výroku rozsudku
odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalované bylo ve věci samé zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit
žalobcům náklady potřebné k bránění práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř.
a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší
soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení
paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a
okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby
poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15]; tomu odpovídá paušální sazba ve výši 29 523 Kč (s využitím
pravidel uvedených v ustanovení § 3 odst. 1, bod 8, § 18 odst. 1 a § 19a
vyhlášky). Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům náklady
spočívající v paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. §
13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců,
advokát Mgr. Lukáš Trojan, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k
nákladům, které žalobcům vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve
výši 6 263 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši
36 086 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Trojana, který žalobce v dovolacím
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§
160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.