U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. prosince 2014 v Brně
dovolání obviněných JUDr. V. Ch. , a JUDr. V. M. , Ph. D., proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013, v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 164/2012, a rozhodl
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. V. Ch. a
JUDr. V. M. , Ph. D., odmítají.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 164/2012,
byli obvinění JUDr. V. Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., uznáni vinnými přečinem
nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku. Za tento přečin byl obviněný JUDr. V. Ch. odsouzen podle § 366
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně
odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a § 73
odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu vedoucí funkce v orgánech veřejné moci na dobu 60 měsíců. Obviněný JUDr.
V. M. , Ph. D., byl odsouzen podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 18 měsíců a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013,
byl k odvolání obviněných JUDr. V. Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., podle § 258
odst. 1 písm. b) tr. ř. tento rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. Městský soud v Praze znovu rozhodl tak, že obvinění JUDr. V.
Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., jsou vinni, že
v objektu Ministerstva spravedlnosti České republiky, Vyšehradská 16, Praha 2,
obžalovaný JUDr. V. Ch. v postavení ...... odboru dohledu a
zároveň ..... ..... podsekce dohledu a justice Ministerstva spravedlnosti České
republiky dne 13. května 2010 obdržel k podpisu spolu se spisem č. j. 352/2010-OD-SPZ návrh na odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve
prospěch odsouzeného J. B. , vypracovaný referentkou Mgr. I. J. , které byla
věc přidělena vedoucím oddělení trestního přezkumu a ačkoli již dne 22. dubna
2010 podepsal v totožné trestní věci návrh na odložení podnětu ke stížnosti pro
porušení zákona ve prospěch odsouzeného R. T. pod č. j. 206/2010-OD-SPZ
vypracovaný stejnou referentkou a aprobovaný ministryní spravedlnosti dne 4. května 2010) a ačkoli věděl, že věc do té doby vyřizovala kmenová pracovnice
uvedeného oddělení Mgr. I. J. , nechal dne 17. května 2010 mimo obvyklý režim
přidělování spisů, aniž by o tomto vyrozuměl příslušného vedoucího oddělení
trestního přezkumu, který předmětný návrh na odložení schválil, přidělit spis
č. j. 352/2010-OD-SPZ stážistovi na odboru dohledu, oddělení trestního přezkumu
JUDr. V. M. , Ph. D., s pokynem vypracovat ve věci návrh stížnosti pro
porušení zákona včetně návrhu na přerušení výkonu trestu, přičemž obžalovaný
JUDr. V. M. , Ph. D., poté, co si ke spisovému materiálu nechal dne 2. června
2010 připojit spis č. j. 206/2010-OD-SPZ týkající se odsouzeného R. T. , ze
které mu bylo známo, že v podstatě totožné podání ve prospěch tohoto
odsouzeného již bylo odloženo, a poté, co mu byl znám obsah návrhu Mgr. I. J. na odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného
J. B. ze dne 12. května 2010, v předmětné věci navrhl dne 7. června 2010
ministryni spravedlnosti podat ve prospěch odsouzených R. T. a J. B. stížnost pro porušení zákona a současně vypracoval i rozhodnutí o přerušení
výkonů trestů odnětí svobody oběma odsouzeným, ačkoli pro takový postup nebyly
splněny zákonné důvody, což věděl již v době vypracovávání svého návrhu, stejně
jako to věděl obžalovaný JUDr. V. Ch. v době zadání tohoto pracovního úkolu
spoluobžalovanému, a vzdor svému vědomí o nedůvodnosti propuštění odsouzených,
jednali s cílem dosáhnout tohoto propuštění obou odsouzených z věznice, přičemž
se obžalovaný JUDr. V. M. , Ph. D., vůbec nezabýval argumentací Mgr. I. J. v
návrzích na odložení podnětů ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch
odsouzených R. T. a J. B. a argumentací senátu Nejvyššího soudu České
republiky v rozhodnutí o dovoláních odsouzených R. T. a J. B. ze dne 3. února 2010, sp. zn. 7 Tdo 37/2010, které bylo součástí spisového materiálu, v
němž předmětný soud mimo jiné konstatoval, že: „soudy nižších stupňů věnovaly
hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, své úvahy dostatečně
odůvodnily a na základě všech souvislostí a v souladu se zásadami logiky došly
ke správným skutkovým zjištěním“, a v předloženém návrhu stížnosti pro porušení
zákona zamlčel skutečnost, že ve věci bylo dovolání odsouzených odmítnuto, a
obžalovaný JUDr. V. Ch.
tento návrh formálně schválil a nechal předložit k
podpisu ministryni spravedlnosti, přičemž oba obžalovaní předpokládali, že
tento návrh ministryně bez dalšího podepíše, k čemuž také dne 8. 6. 2010 došlo,
a v důsledku toho byli odsouzení R. T. a J. B. propuštěni z výkonu trestu
odnětí svobody a utekli do ciziny, kde byli na základě mezinárodního příkazu k
zatčení dne 23. 5. 2011 zadrženi.
Oba obvinění byli uznáni vinnými přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr.
zákoníku. Obviněný JUDr. V. Ch. byl odsouzen podle § 366 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a § 73 odst. 3 tr. zákoníku mu
byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu vedoucí
funkce v orgánech veřejné moci na dobu pěti let. Obviněný JUDr. V. M. , Ph.
D., byl odsouzen podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Proti tomuto rozsudku podali oba odsouzení (dále zpravidla jen: „obviněný JUDr.
V. Ch. , obviněný JUDr. V. M. , Ph. D.,“ případně jen ,,obviněný“) dovolání,
oba z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný JUDr. V. Ch. podal dovolání včas prostřednictvím obhájce JUDr.
Jiřího Matznera, Ph. D., a na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle názoru obviněného nebylo
ničím prokázáno, že by jednal úmyslně, nebyla prokázána žádná vazba jak mezi
obviněnými, tak mezi některým z obviněných a odsouzenými R. T. a J. B. ,
kterým měl on společně se spoluobviněným JUDr. V. M. , Ph. D., pomáhat.
Obviněný považuje skutková zjištění za domněnky, které nemohou obstát. Domnívá
se, že soudy, které ve věci rozhodovaly, svým postupem porušily princip in
dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny. Obviněný uvedl, že si je vědom
toho, že dovolací soud nepřezkoumává skutkové závěry obecných soudů s výjimkou
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Je však přesvědčen, že v jeho věci je dána existence tohoto extrémního rozporu,
a proto by se dovolací soud měl jeho dovoláním věcně zabývat.
Obviněný JUDr. V. Ch. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013, a
věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr.
Tomáše Sokola a s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku. Obviněný namítl absenci jakéhokoliv důkazu o jeho vině, podle něj
takřka totální rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a
provedenými důkazy. Skutková zjištění soudu podle obviněného stojí jen na jeho
dedukcích a úvahách a nikoliv na důkazech, a proto se logicky nabízí otázka,
zda tuto námitku je třeba podrobně doplňovat. Přesto namítá, že žádný z
jedenácti vyslechnutých svědků nebyl schopen se konkrétně vyjádřit k něčemu, co
by s ním souviselo a se skutkem, který měl spáchat. Pouze vzdáleně se věci
dotýkají výpovědi svědků JUDr. J. B. a I. S. Obviněný uvedl, že si je vědom
toho, že v rámci dovolacího řízení nelze polemizovat se skutkovými závěry
obecných soudů, pokud není dána existence extrémního rozporu mezi provedeným
dokazováním a skutkovými závěry. Z popisu skutku však nevyplývají okolnosti,
které svědčí o spáchání trestného činu podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, popis
skutku je podle něj nesrozumitelný a obsahuje popis řady legálních jednání,
která nemají žádnou souvislost s propuštěním odsouzených R. T. a J. B. z
výkonu trestu odnětí svobody. Podle názoru obviněného z formulace skutku není
patrno, v čem spočívá porušení práva, a tedy i zavinění.
Obviněný polemizuje se skutkovými závěry soudu a namítá, že soudy obou stupňů
neměly důkazy pro závěr o vině a ani nepřipustily, že by obviněný mohl mít na
věc jiný názor, a proto nepovažoval za významné to, co zdůraznily soudy obou
stupňů v jejich rozhodnutích. Obviněný cituje pasáže odůvodnění rozsudku soudu
druhého stupně a zpochybňuje skutkové závěry soudu. Poukazuje na svou obhajobu,
podle níž, vycházeje z empirické znalosti postupu Nejvyššího soudu, by nebylo
ve věci nařízeno veřejné zasedání a stížnost pro porušení zákona by byla
zamítnuta v neveřejném zasedání. V této souvislosti namítl, že odvolacímu soudu
nepřísluší posuzovat důvodnost stížnosti pro porušení zákona. Obviněný
nesouhlasí s posouzením otázky úmyslného zavinění a namítá, že v jeho případě
nešlo o hodnocení důkazů v pravém slova smyslu, ale o dovozování subjektivní
stránky z důkazů a způsobem, vůči němuž obhajoba namítá, že je zcela mimořádně,
tedy extrémně v rozporu s tím, co je racionálně uchopitelné (bod 22 dovolání).
Obviněný v závěru dovolání formuloval konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího
soudu takto: „Ze všech uvedených důvodů tedy obviněný navrhuje tak, jak je
uvedeno v prvé části jeho dovolání. A protože výhrady v dovolání uvedené se
týkají stejně rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, navrhuje obhajoba, aby
byla zrušena obě tato rozhodnutí.“ V podání ze dne 7. 4. 2014, které bylo
doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 9. 4. 2014, jehož obsahem je dovolání,
obviněný navrhl, aby byla zrušena obě rozhodnutí, tedy rozhodnutí Obvodního
soudu pro Prahu 2 i rozhodnutí Městského soudu v Praze. Dovolatel v konkrétním
návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu řádně neoznačil rozhodnutí, která mají
být zrušena, navíc se domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 164/2012, který již byl zrušen rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013. Neučinil ani další
návrh na postup dovolacího soudu. Nejvyšší soud vzhledem k ustanovení § 59
odst. 1 tr. ř. posoudil návrh obviněného na rozhodnutí dovolacího soudu tak, že
se obviněný domáhá zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, zrušení rozhodnutí na
ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud poté přikázal soudu prvního stupně, aby
věc obviněného JUDr. V. M. , Ph. D., v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
K dovolání obou obviněných se vyjádřil písemně nejvyšší státní zástupce.
Nejprve poukázal na podmínky naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. i na okolnosti, kdy lze učinit zásah do skutkových zjištění
soudů v řízení o dovolání, pokud existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými
zjištěními soudu na straně jedné a právními závěry učiněnými soudy na straně
druhé.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že z obsahu dovolání je zřejmé, že oba obvinění
namítají, že provedené dokazování neprokazuje spáchání jakékoliv trestné
činnosti. Je přesvědčen, že v trestní věci obviněných nedošlo k namítanému
extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními
a následně právními závěry soudů. Soudy provedly ve věci dokazování v rozsahu
podle § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotily způsobem uvedeným v § 2
odst. 6 tr. ř. Skutkové závěry popsané ve výroku o vině rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013, odpovídají provedeným
důkazům a použitá právní kvalifikace odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.
Podle názoru nejvyššího státního zástupce soudy nižších stupňů ve svých
rozhodnutích podrobně a logicky vysvětlily, jak dospěly na podkladě provedeného
dokazování ke svým skutkovým závěrům. Obviněné usvědčují nepřímé důkazy, avšak
je výsostným právem obecných soudů provedené důkazy hodnotit a na základě
řetězce nepřímých důkazů učinit závěr o vině obviněných. Provedené důkazy ve
svém souhrnu poskytují jednoznačný obraz skutkového děje ukončeného
vypracováním stížnosti pro porušení zákona a zejména nezákonných rozhodnutí o
přerušení výkonu trestů odnětí svobody. Veškerá jednání obviněných je nutno
posuzovat v širších souvislostech a v návaznosti na další učiněné kroky. Těchto
vzájemně propojených kroků bylo tolik, že v souhrnu není možno při jejich
hodnocení dospět k jinému názoru, než že jednání obviněných bylo motivováno
úmyslnou pomocí odsouzeným, aby unikli výkonu trestu. Nejvyšší státní zástupce
dodal, že se zcela ztotožňuje s argumentací obecných soudů, pokud jde o
skutkové a právní závěry.
Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že vina obviněných JUDr. V. Ch. a
JUDr. V. M. , Ph. D., je obecnými soudy dovozována především z nestandardností
dílčích situací, na základě kterých se uskutečnila stáž obviněného JUDr. V. M.
, Ph. D., na Ministerstvu spravedlnosti České republiky. Spis odsouzeného J.
B. byl přidělen k vyřízení tomuto obviněnému poté, co již byl s opačným
výsledkem vyřízen jinou pracovnicí ministerstva. Ze samotného způsobu vyřízení
podnětu odsouzeného J. B. ke stížnosti pro porušení zákona obviněným JUDr.
V. M. , Ph. D., je zřejmé, že zpracoval zjevně nedůvodný návrh stížnosti pro
porušení zákona ve prospěch odsouzených R. T. a J. B. a současně
rozhodnutí o přerušení výkonu jejich nepodmíněných trestů. Z provedeného
dokazování vyplývá, že v projednávané věci byla postupem obviněných porušena
celá řada standardizovaných postupů používaných na ministerstvu spravedlnosti a
obvinění nejsou schopni věrohodně vysvětlit, z jakých pohnutek k nim došlo.
Podstatou nezákonného jednání obviněných je vypracování stížnosti pro porušení
zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu obviněným JUDr. V. M. , Ph. D.
Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., má
dlouholetou justiční praxi a jako odborníkovi v oblasti trestního práva je mu
nepochybně známo, že v rámci snad všech rozhodnutí je pravidlem vypořádat se
při prezentaci a odůvodnění názoru s námitkami, které ve věci představují
odlišný názor. Obviněný se od tohoto pravidla zcela odklonil a při vypracování
stížnosti pro porušení zákona a navazujících rozhodnutí o přerušení výkonu
trestů předložil pouze stanovisko odůvodňující podání stížnosti pro porušení
zákona, aniž by se jakkoli vypořádal s argumentací a odmítavým stanoviskem Mgr.
I. J. k témuž podnětu odsouzeného J. B. a totožnému podnětu odsouzeného R.
T. a ani s názorem Nejvyššího soudu. Podle nejvyššího státního zástupce nelze
brát vážně a uvěřit tvrzení obviněného, že nebylo jeho povinností se s
předcházejícími odlišnými stanovisky vypořádat a že si ani neuvědomil vhodnost
takového postupu. Pokud by snad šlo připustit odlišný právní názor obviněného
JUDr. V. M. , Ph. D., na vhodnost podání stížnosti pro porušení zákona, pak je
zcela vyloučeno připustit odůvodněnost rozhodnutí o přerušení výkonu trestu za
situace, kdy rozhodnutí o přerušení trestu bylo postupem naprosto výjimečným, a
to ve zcela nesporných věcech. Obviněný znal důkazní situaci ve věci
odsouzených, výměru jim uložených trestů a zejména naprosto protikladná
stanoviska Mgr. I. J. i Nejvyššího soudu k důvodnosti obhajoby obviněných. O
skutečné motivaci obviněného při vypracování stížnosti pro porušení zákona a
rozhodnutí o přerušení výkonu trestů odsouzeným zcela jednoznačně vypovídá
sdělení obviněného JUDr. J. B. , že postupuje na základě příkazu z vedení
ministerstva spravedlnosti.
Pokud obviněný JUDr. V. Ch. v dovolání napadá, že nebyla prokázána
subjektivní stránka trestného činu ani jakákoli propojenost mezi obviněnými,
případně mezi obviněnými a odsouzenými, pak takto uplatněná námitka týkající se
subjektivní stránky trestného činu je právní námitkou podřaditelnou pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentace obviněného však
vychází z hodnocení důkazů prezentovaného obviněným. Z provedeného dokazování
vyplynulo, že obvinění ve věci postupovali nestandardně vedeni snahou dosáhnout
propuštění odsouzených na svobodu. Otázka propojenosti obviněných či obviněných
a odsouzených se vztahuje výhradně k hodnocení důkazní situace obecnými soudy.
Obviněný předkládá svůj názor na provedené dokazování a požaduje, aby soudy
hodnotily provedené důkazy jím předkládaným způsobem. V této souvislosti
obviněný namítá i porušení zásady „in dubio pro reo“, která je však zásadou
procesní, má vztah k hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a v rámci
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ji nelze
uplatnit. Jestliže obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., v dovolání namítá, že popis
skutku v napadeném rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci a zákonným
znakům přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, není možno takové
argumentaci přisvědčit. Popis skutku v napadeném rozsudku obsahuje veškeré
zákonné náležitosti, tedy uvedení místa a doby spáchání trestné činnosti a
popis jednání obviněných, z něhož vyplývá i naplnění subjektivní stránky
trestného činu, který je obviněným kladen za vinu.
Nejvyšší státní zástupce je vzhledem ke všem výše popsaným skutečnostem
přesvědčen, že soudy ve věci dříve činné se nedopustily žádného pochybení
vytýkaného obviněnými a dospěly ke správnému závěru, že obvinění spáchali
přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolání obviněných JUDr.
V. Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., považuje za zjevně neopodstatněná a navrhuje,
aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovoláních za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou
přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání v podstatě obsahují obligatorní náležitosti dovolání
stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není
možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §
265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je
vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně
deklarován. Důvody dovolání je nutno chápat materiálně. Uplatněné námitky mu
musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu
a jeho odůvodněním.
Oba obvinění uplatnili ve svých dovoláních dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud především uvádí obecné podmínky naplnění
tohoto dovolacího důvodu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně jen proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav věci je při rozhodování o
dovolání posuzován pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost
skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu věci, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší
soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu věci, který byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., § 89 a násl. tr.
ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci
samé. Právní posouzení skutku spočívá jak v řešení otázky, zda popsaný skutek
je trestným činem, tak i otázky, o který trestný čin jde podle příslušného
ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Vymezení dovolacího důvodu je
obligatorní obsahovou náležitostí dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., protože
určuje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Nejvyšší soud je
tedy vázán odůvodněním uplatněného důvodu dovolání. V dovolacím řízení
přezkoumává především zákonnost napadených výroků, tj. zda odpovídají
příslušným zákonným ustanovením, která bylo třeba respektovat při rozhodování
věci nebo v postupu řízení. Dále přezkoumává odůvodněnost napadených výroků
rozhodnutí, proti nimž směřuje dovolání. Rozumí se jím zjišťování, zda takový
výrok odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, na němž je založeno napadené
rozhodnutí. Zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu
předcházelo, se posuzuje podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy
bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo
(ex tunc). Zákon zde tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy nepřipouští
(srov. č. 2/1996 Sb. rozh. tr.), protože ta by mohla být důvodem k obnově
řízení (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář.
II. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1673).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkového základu rozhodnutí napadeného
dovoláním. Může tak učinit zcela výjimečně s ohledem na principy vyplývající z
ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, pokud to odůvodňuje extrémní
nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor
je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou
spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených
důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže
skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž
podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu 7/2002 – T 408). Porovnáním námitek obviněných uplatněných
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení s námitkami, které uplatňují
nyní v dovolání, je zřejmé, že obvinění uplatňují v podstatě takové námitky, s
nimiž se již nalézací soud a také odvolací soud v souladu se zákonem
vypořádaly. Obvinění zjevně zaměňují dovolání za další odvolání a přehlížejí,
že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě
námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř.
Pro posouzení věci jsou významné následující skutečnosti:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009, č. j. 9 T
13/2008-2885, byli obvinění M. H. , R. T. a J. B. uznáni vinnými trestným
činem krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák., který spáchali tím, že dne 17. ledna 2008, v době
kolem 09.45 hodin, se po předchozí vzájemné dohodě a přípravě spočívající v
opatření prostředků k činu, vytipování místa, načasování, seznámení se se
způsobem přepravy finanční hotovosti a ovládáním bezpečnostních prvků vozidla
bezpečnostní agentury, zmocnili finanční hotovosti ve výši 74.000.000,- Kč,
kterou obviněný M. H. v pozici řidiče a strážného přepravoval společně s
velitelem vozu M. B. , z České národní banky, pobočka Hradec Králové, do
České spořitelny, pobočka Liberec, jako zaměstnanec bezpečnostní agentury
Agency of Security Fenix CIT, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfská
ulice čp. 202/88, pancéřovým motorovým vozidlem zn. VW Transporter RZ ......, a
to tím způsobem, že na předem dohodnutém místě na benzínové čerpací stanici
Benzina, a.s., u silnice ......, u obce H. , kraj Královéhradecký, obviněný M.
H. s pancéřovým vozidlem zastavil a poté, co společně s M. B. opustili
vozidlo, které obviněný M. H. neuzamkl, přijeli k tomuto vozidlu osobním
motorovým vozidlem obvinění J. B. a R. T. , kteří pomocí klíčů, které jim
obviněný M. H. zanechal v odkládacím prostoru dveří u řidiče vozidla VW
Transporter, a na základě znalosti bezpečnostních prvků vozidla vnikli do
zavazadlového prostoru vozidla, ze kterého odcizili finanční hotovost v celkové
výši 74.000.000,- Kč, která byla uložena ve třech přepravních boxech, jež
přemístili do osobního motorového vozidla, se kterým na místo činu přijeli,
následně klíče od vozidla nechali obviněnému M. H. opět v odkládacím prostoru
dveří řidiče pancéřového vozidla a s osobním vozidlem a odcizenou finanční
hotovostí uloženou v přepravních boxech z místa činu odjeli, přičemž svým
jednáním způsobili odcizením přepravované finanční hotovosti České spořitelně,
a.s., IČO 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, škodu v
celkové výši 74.000.000,- Kč a odcizením přepravních boxů České národní bance,
a.s., pobočka Hradec Králové, Hořická ulice čp. 1652, škodu v celkové výši
13.557,- Kč.
Obviněný M. H. byl za tento trestný čin odsouzen podle § 247 odst. 4 tr.
zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 39a
odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obvinění
R. T. a J. B. byli odsouzeni podle § 247 odst. 4 tr. zák. každý k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. Podle § 39a odst. 2 písm.
d) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice se zvýšenou
ostrahou. Dále byli podle § 228 odst. 1 tr. ř. obvinění M. H. , R. T. a J.
B. zavázáni zaplatit rukou společnou a nerozdílnou na náhradu škody
poškozeným Munich Re Underwriting Ltd., se sídlem St. Helens, 1 Undershaft,
London EC3A 8EE, částku ve výši 14.951.242,- Kč, Markel syndicate Management
Ltd., se sídlem The Markel Bulding, 49 Leadenhall Street, London EC3A 2EA,
částku ve výši 9.967.495,- Kč, QBE Underwriting Ltd., se sídlem Plantion Place,
30 Fenchurch Street, London EC3M 3BD, částku ve výši 6.229.859,- Kč, Chaucer
Syndicates Ltd., se sídlem Plantion Place, 30 Fenchurch Street, London EC3M
3BD, částku ve výši 3.736.939,- Kč, Ascot Underwriting Ltd., se sídlem Plantion
Place, 30 Fenchurch Street, London EC3M 3BD, částku ve výši 34.885.535,- Kč,
Agency of Security Fenix CIT, a.s., Rudolfská 202/88, České Budějovice, částku
4.228.093,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Agency of
Security Fenix CIT, a. s., Rudolfská 202/88, České Budějovice, odkázána se
zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 45/2009, z
podnětu odvolání obviněných R. T. a J. B. podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných částečně zrušil rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009, č. j. 9 T 13/2008-2885, ve výroku o trestu
a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a výroku o náhradě
škody, odsoudil obviněné R. T. a J. B. každého podle § 247 odst. 4 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a podle § 39a odst. 3 tr. zák.
oba obviněné zařadil pro výkon trestů do věznice s ostrahou.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 37/2010, byla podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta dovolání obviněných R. T. a J. B.
podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To
45/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 13/2008. Nejvyšší soud shledal, že
dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. ř. Zjistil, že dovolání obou obviněných byla jen polemikou se skutkovým
zjištěním soudu, způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění
důkazů. Nepřisvědčil námitce obviněných, že v řízení byl porušen ústavní
princip presumpce neviny, jakož i základní zásady trestního řízení vyjádřené v
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. a neshledal ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními. Aniž by se zabýval skutkovými námitkami obou
obviněných, pro úplnost dodal, že z trestního spisu je zjevné, že soudy nižších
stupňů věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, své úvahy
dostatečně odůvodnily a na základě všech souvislostí a v souladu se zásadami
logiky došly ke správným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud uvedl, že sdílí
názor odvolacího soudu o tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou
správná, mají oporu v řádně provedených důkazech a že z těchto skutkových
zjištění soud prvního stupně dovodil správné skutkové závěry.
Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu podali oba obvinění ústavní stížnosti.
Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 1091/10, odmítl
ústavní stížnost odsouzeného J. B. jako zjevně neopodstatněnou. Usnesením ze
dne 3. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 1101/10, odmítl jako zjevně neopodstatněnou
ústavní stížnost odsouzeného R. T. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že napadená
rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a mezi
skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry neexistuje
extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Dne 6. 11. 2009 podali odsouzení R. T. a J. B. prostřednictvím obhájců
podněty k podání stížností pro porušení zákona ze dne 5. 11. 2009 Ministerstvu
spravedlnosti České republiky. Podání byla vedena pod spisovými značkami
1716/09-DOH a 1717/09-DOH. Dne 9. 11. 2009 navrhl vedoucí oddělení trestního
přezkumu Ministerstva spravedlnosti JUDr. J. B. , aby oba podněty byly
postoupeny podle § 466 tr. ř. k šetření Nejvyššímu státnímu zastupitelství.
Obviněný JUDr. V. Ch. jako jeho nadřízený tento postup odmítl, dal pokyn k
vyžádání trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 9 T 13/2008
s tím, že bude proveden tzv. vlastní přezkum. Dne 1. 2. 2010 byl Ministerstvem
spravedlnosti České republiky dočasně přidělen na odbor dohledu, oddělení
trestního přezkumu obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., soudce Okresního soudu v
Kladně. Jeho stáž byla omezena v jednotlivých týdnech jen na pondělí, středu a
čtvrtek, ostatní dny vykonával soudcovskou činnost u Okresního soudu v Kladně.
Dne 18. 3. 2010 byl Ministerstvu spravedlnosti doručen spis Krajského soudu v
Hradci Králové, sp. zn. 9 T 13/2008, byl připojen ke spisu vedenému pod sp. zn.
1716/09-DOH, který se týkal podnětu odsouzeného R. T. , spis byl dále veden
pod novou spisovou značkou 206/2010-OD-SPZ. Vedoucí oddělení trestního přezkumu
JUDr. J. B. přidělil tento spis dne 22. 3. 2010 k vyřízení Mgr. I. J. Tato
pracovnice po prostudování spisu jej předložila dne 21. 4. 2010 svému
nadřízenému JUDr. J. B. s návrhem, aby podnět byl odložen. JUDr. J. B. s
tímto postupem souhlasil, návrh na odložení podnětu podepsal a spis předložil k
aprobaci obviněnému JUDr. V. Ch. , který souhlasil s odložením podnětu ke
stížnosti pro porušení zákona a podepsal návrh na odložení podnětu, a to
dvakrát, jednou jako ... odboru dohledu, podruhé jako .... .... podsekce
dohledu a justice. Dne 30. 4. 2010 byl předmětný návrh předložen jako součást
souhrnné informace pro ministryni spravedlnosti o návrzích na odložení podnětů
ke stížnostem pro porušení zákona za měsíc duben 2010 a byl schválen 1.
náměstkem ministryně spravedlnosti JUDr. M. G. a poté tehdejší ministryní
spravedlnosti JUDr. Danielou Kovářovou.
Vedoucí oddělení trestního přezkumu JUDr. J. B. dne 11. 5. 2010 přidělil
Mgr. I. J. k vyřízení také podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který
podal odsouzený J. B. Mgr. I. J. po prostudování věci písemně navrhla tento
podnět vedený původně pod sp. zn. 1717/09-DOH a následně pod sp. zn.
352/2010-OD-SPZ odložit pro jeho nedůvodnost. Obviněný JUDr. V. Ch. jako
..... ..... podsekce dohledu a justice Ministerstva spravedlnosti oznámil z
pověření ministryně spravedlnosti obhájkyni JUDr. Haně Riedlové, že po
přezkoumání spisu ministryně neshledala ve věci odsouzeného R. T. důvody k
podání stížnosti pro porušení zákona a podnět odložila. Přípis datovaný dne 4.
5. 2010 byl expedován dne 12. 5. 2010 (č. l. 285 spisu). Také Krajskému soudu v
Hradci Králové oznámil přípisem ze dne 4. 5. 2010, že podnět odsouzeného R.
T. k podání stížnosti pro porušení zákona byl po přezkoumání věci dne 4. 5.
2010 odložen (č.l. 286 spisu). Dne 13. 5. 2010 byl zmíněný spis po schválení
odložení podnětu JUDr. J. B. předložen instanční cestou .... odboru dohledu
obviněnému JUDr. V. Ch. , který dne 17. 5. 2010 prostřednictvím sekretářky V.
R. spis předal k vyřízení obviněnému JUDr. V. M. , Ph. D. Ten si ve středu
dne 2. 6. 2010 nechal připojit ke spisu odsouzeného J. B. vedeného pod sp.
zn. 352/2010-OD-SPZ spis již vyřízený Mgr. I. J. ohledně odsouzeného R. T.
a vedený pod sp. zn. 206/2010-OD-SPZ. Vzhledem ke zcela neobvyklému vymezení
přidělení k ministerstvu, obviněný JUDr. V. M. , Ph. D. ve čtvrtek 3. 6. 2010
pracoval na ministerstvu a v pátek 4. 6. 2010 byl soudcem Okresního soudu v
Kladně. V pondělí dne 7. 6. 2010 předložil instančním postupem ministryni
spravedlnosti návrh stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených R.
T. a J. B. a návrhy na přerušení výkonů trestů odnětí svobody obou
odsouzených.
Návrhy vypracované obviněným JUDr. V. M. , Ph. D., podepsal JUDr. J. B. v
domnění, že jde o tzv. „pokynovou stížnost pro porušení zákona“, která se jak
vyplývá ze spisu, podle zvyklostí na ministerstvu spravedlnosti podává proto,
že na věci má zájem někdo z „vedení“, dále obviněný JUDr. V. Ch. , první
náměstek ministryně spravedlnosti JUDr. M. G. a také ministryně spravedlnosti
JUDr. Daniela Kovářová. Na základě usnesení o přerušení výkonu rozhodnutí
učiněného ministryní spravedlnosti podle § 275 odst. 4 tr. ř. v tehdy účinném
znění, byl dne 8. 6. 2010 odsouzeným R. T. a J. B. přerušen výkon trestů
odnětí svobody a byli propuštěni na svobodu. Oba odsouzení byli teprve dne 23.
5. 2011 zatčeni na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného Krajským
soudem v Hradci Králové v Thajském království.
Dne 10. 6. 2010 podala ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová u
Nejvyššího soudu podle § 266 odst. 1 tr. ř. pod sp. zn. 352/2010-OD-SPZ
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných J. B. , a R. T. , proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 45/2009, v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 13/2008.
Z obsahu stížnosti pro porušení zákona vyplývá, že v době podání stížnosti pro
porušení zákona měli oba obvinění vykonávat nepodmíněné tresty odnětí svobody,
přestože byli oba již dne 8. 6. 2010 rozhodnutím ministryně spravedlnosti o
přerušení výkonu rozhodnutí propuštěni z výkonu trestů na svobodu.
Nejvyšší soud nařídil veřejné zasedání k projednání stížnosti pro porušení
zákona na den 26. 8. 2010, 10.00 hodin, do jednací síně č. dv. 128. Ministr
spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil podáním ze dne 3. 8. 2010, které bylo
doručeno Nejvyššímu soudu dne 4. 8. 2010, vzal podle § 266 odst. 6 tr. ř. zpět
stížnost pro porušení zákona ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 352/2010-OD-SPZ, kterou
podala ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová ve prospěch obviněných
J. B. , a R. T. , s odůvodněním, že namítané nesprávné hodnocení
provedených důkazů by zcela zřejmě nevedlo ke zrušení rozhodnutí napadených
stížností pro porušení zákona. Současně uvedl, že tímto úkonem zároveň pozbývá
právního podkladu rozhodnutí bývalé ministryně spravedlnosti ze dne 8. 6. 2010,
kterým podle § 275 odst. 4 tr. ř. rozhodla o přerušení výkonu trestů obviněným
J. B. a R. T. Nejvyšší soud poté vyrozuměl strany o tom, že nařízené
veřejné zasedání se nekoná, protože ministr spravedlnosti vzal zpět stížnost
pro porušení zákona. Usnesením ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 Tz 40/2010, vzal
předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 266 odst. 6 tr. ř. na vědomí zpětvzetí
stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Vycházel přitom z následujících okolností.
Podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu
umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo
jejich výkonu, bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta; pomáhá-li však
takto pachateli trestného činu, na který trestní zákoník stanoví trest
mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na potlačování zločinnosti tím, že
zákon stíhá toho, kdo svým protiprávním jednáním chce odvrátit od pachatele
trestného činu trestně právní důsledky jeho jednání. Objektivní stránka spočívá
v pomoci pachateli trestného činu. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o
trestný čin úmyslný. Pachatel tedy musí vědět, že osoba, které pomáhá, se
dopustila trestného činu. Jaká je však právní kvalifikace jednání, kterého se
tato osoba dopustila, vědět nemusí. Musí však jednat se záměrem umožnit
pachateli základního trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání (trestu atd.)
[srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2010, s. 3066 – 3067]. Pachateli trestného činu krádeže
podle § 247 odst. 4 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 mohl soud uložit trest
odnětí svobody na pět až dvanáct let, pokud způsobil činem uvedeným v § 247
odst. 1 tr. zák. škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou
velkého rozsahu rozuměla škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
K dovolání obviněného JUDr. V. Ch. :
Obviněný JUDr. V. Ch. odůvodnil uplatněný dovolací důvod především tím, že
nebylo prokázáno, že obviněnému JUDr. V. M. , Ph. D., dal pokyn k vypracování
usnesení o přerušení výkonu trestů odsouzeným J. B. a R. T. Dále namítl, že
odvolací soud odůvodňuje závěr o jeho vině nepřímými důkazy, které netvoří
uzavřenou a nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe
navazujících důkazů. Těmito námitkami obviněný zpochybňuje učiněná skutková
zjištění a domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů a současně namítá, že
byla porušena zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny, protože je
nevinný. Ve svém souhrnu však jde o formulaci skutkových námitek, které
nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud
nemá zákonnou povinnost takové námitky přezkoumávat. Proto se jimi nezabýval.
Pokud jde o námitku porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro
reo, jedná se o postupy vyplývající z trestního práva procesního a nikoliv
trestního práva hmotného. Přestože mají vztah k dokazování a hodnocení důkazů,
nelze je úspěšně uplatňovat jako hmotně právní námitky v rámci důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ani neshledal tzv. extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Musí
přitom poukázat na to, že obviněný ani konkrétně neuvedl, v čem podle něj
spočívá takový rozpor. Obviněný považuje skutková zjištění soudů za domněnky
soudu. Taková námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Právní námitkou je námitka, že skutek nevykazuje znaky přečinu nadržování podle
§ 366 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci úmyslného zavinění. Tuto námitku
obviněný odůvodňuje i tím, že vykonával pravomoc v rámci svěřených úkolů a ze
své pravomoci nevybočil, a dále, že neměl žádnou vazbu na odsouzené R. T. a
J. B. Tyto námitky obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku prvního
stupně a odvolací soud se s nimi v souladu se zákonem a v dostatečné míře
vypořádal, jak je zřejmé z obsahu odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním, na
něž Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje (§ 265i odst. 2 tr. ř.).
Odvolací soud zjistil, že skutkový stav věci vykazuje znaky objektivní stránky
přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a stejně tak stránky
subjektivní. Ke skutkovému ději se podrobně vyjádřil na str. 12 – 13 rozsudku.
Poukázal přitom na to, že podněty odsouzených R. T. a J. B. k podání
stížností pro porušení zákona v jejich prospěch přidělil vedoucí oddělení
přezkumu Ministerstva spravedlnosti JUDr. J. B. k vyřízení referentce Mgr.
I. J. , která po prostudování podnětů a trestního spisu navrhla, aby tyto
podněty byly jako nedůvodné odloženy. Tento návrh aproboval JUDr. J. B. ,
avšak poté došlo k tomu, že z kanceláře .... ..... odboru dohledu, a to
obviněného JUDr. V. Ch. , byla věc jím přidělena k vyřízení stážistovi
obviněnému JUDr. V. M. , Ph. D., a to bez vědomí vedoucího oddělení trestního
přezkumu JUDr. J. B. Podle zjištění soudu obviněný JUDr. V. Ch. pokynem
uložil tomuto stážistovi vypracovat ve věci obou odsouzených stížnosti pro
porušení zákona v jejich prospěch včetně návrhů na přerušení výkonu jejich
trestů odnětí svobody uložených oběma ve výměrách deseti let. V této
souvislosti se odvolací soud vypořádal s námitkou obviněného JUDr. V. Ch. , že
spisy obviněnému JUDr. V. M. , Ph. D., nepředal a že mu ani nedal závazné
pokyny k vyřízení věci. Pro stručnost dovolací soud odkazuje na podrobné
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 14. Dodal přitom, že způsob
jednání obou obviněných v daném kontextu spolehlivě vylučuje možnost, že došlo
k nějakému nedorozumění, nepochopení či dezinterpretaci úmyslu a jednání
obviněného JUDr. V. Ch. obviněným JUDr. V. M. , Ph. D. Učinil závěr, že:
„Pokud by JUDr. Ch. nesledoval úmysl odsouzeným prostřednictvím rozhodnutí
ministryně přerušit výkon trestu, zajisté by si věc, kterou ze své vůle zcela
nestandardně spoluobžalovanému přímo bez mezičlánku podřízeného vedoucího
oddělení zadal k vyřízení, "ohlídal", a flagrantně povážlivý, smyslu zákona za
daných okolností odporující návrh na propuštění odsouzených z věznice by
neaproboval (srov. str. 15 rozsudku).“ Námitka, že spisy nepředal
spoluobviněnému a že mu nevydal závazné pokyny k vyřízení podnětů ke stížnosti
pro porušení zákona a vypracování návrhů na přerušení výkonu trestů, je
námitkou skutkovou, jíž se Nejvyšší soud nemohl zabývat.
Městský soud v Praze dovodil na základě skutkových zjištění právní závěr o
subjektivních znacích přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku.
Otázkou úmyslného zavinění se podrobně zabýval na str. 17 – 21 rozsudku, na něž
Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. Přitom odvolací soud zdůraznil, že závěry
o vině obviněných nespočívají pouze na tzv. nestandardnostech jednání obou
obviněných, ale je nutno podle něj přezkoumat zásadní skutkově – právní otázku,
a to, zda za daných okolností byly či nebyly splněny zákonné důvody k podání
stížností pro porušení zákona a zejména k přerušení výkonu trestů odnětí
svobody odsouzeným zločincům. Dospěl přitom k názoru (stejně jako soud prvního
stupně), že návrh na podání stížností pro porušení zákona, ale zejména návrhy
na přerušení výkonu trestů byl z hlediska objektivního profesionálního přístupu
hrubě věcně nesprávný, právně neudržitelný a že tato hrubá nesprávnost a
nesouladnost s literou i duchem zákona byla oběma obviněným zřejmá, stejně jako
to, že jejich přičiněním budou pachatelé zvlášť závažné trestné činnosti
propuštěni z výkonu trestů odnětí svobody (srov. str. 19 rozsudku).
Odvolací soud uvedl, že o úmyslu obou obviněných přičinit se vlastním volním
jednáním, aby byl odsouzeným R. T. a J. B. přerušen výkon trestu odnětí
svobody, svědčí nepřímo, ale velmi výmluvně jejich jednání, jímž ve vzájemné
souhře docílili změny původních a bez výhrad schválených návrhů na odložení
podnětů těchto odsouzených ke stížnostem pro porušení zákona, které byly co do
obsahu i dikce téměř zcela shodné, na podání stížnosti pro porušení zákona ve
prospěch odsouzených. Neakceptoval námitky obviněných JUDr. V. Ch. a JUDr.
V. M. , Ph. D., proti „nestandardnostem“ při vyřizování podnětů zmíněných
odsouzených, a uvedl, že mají povahu nepřímých důkazů, které jasně poukazují na
nesprávné, nedůvodné a nezákonné vyřízení podání odsouzených R. T. a J. B.
(č. l. 17 – 18 rozsudku).
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce JUDr. V. Ch. spočívající v tom, že
vykonával pravomoc v rámci svěřených úkolů a nevybočil ze své pravomoci. K této
námitce se obsáhle vyjádřil na str. 24 – 25 rozsudku. Přitom uvedl, že jestliže
ministerská úřední osoba v postavení ředitele odboru, resp. v postavení
referenta, jedná vědomě ve prospěch zjevně nekalých protiprávních zájmů, nemůže
ji vyvinit ani poukaz na vykonávání povinností na pokyn služebně nadřízené
osoby, ledaže by tak činila v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku, k čemuž
ovšem nedošlo.
Nejvyšší soud zjistil, že obsahem dovolání obviněného JUDr. V. Ch. jsou v
podstatě obdobné námitky, které uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů,
s nimiž se odvolací soud správně a v souladu se zákonem vypořádal. Pro skutkové
námitky obviněného platí, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním
posouzení, přičemž dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost
provádění dokazování. Postup soudů, jímž provádí dokazování v hlavním líčení
(veřejném zasedání), je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem,
a není součástí hmotněprávního posuzování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002 uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu č. 20/2003 – T 486).
S přihlédnutím k těmto zjištěním Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného
JUDr. V. Ch. je ve svém celku zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného JUDr. V. M. , Ph. D.:
Obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., namítl v dovolání, které opřel o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí napadené dovoláním spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl přitom, že si je vědom toho, že v
dovolacím řízení nelze napadat skutkové závěry obecných soudů, pokud není dána
existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.
Nejvyšší soud především odkazuje na to, že skutkové námitky nezakládají žádný z
důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje ani
zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovolání v tomto směru (srov. též
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002). Zásah do
skutkových zjištění soudů lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
jestliže existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými
skutkovými zjištěními, a to za podmínky, že dovolatel současně učiní tento
tvrzený nesoulad předmětem dovolání. Obviněný JUDr. V. M. , Ph. D.,
strukturoval své dovolání do 32 bodů, je však zřejmé, že většinu uplatněných
námitek je třeba podřadit pod námitky skutkové, které Nejvyšší soud nemůže
přezkoumávat. Obviněný přesto takové námitky uplatňuje, ačkoliv ví, že jde o
námitky, kterými napadá hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů. Nejvyšší
soud připomíná, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde a
nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší
soud v této souvislosti dodává, že pokud by obviněný v dovolání uplatnil jen
skutkové námitky, musel by dovolací soud dovolání odmítnout podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř.
Obviněný namítá absenci jakéhokoliv důkazu o své vině, skutková zjištění soudu
označuje za spekulace a namítá, že žádný ze slyšených svědků nebyl schopen se
konkrétně vyjádřit k něčemu, co by souviselo se skutkem obviněného. Podle
názoru obviněného se věci týkají jen vzdáleně výpovědi svědků JUDr. J. B. a
I. S. Skutek je formulován tak, že z něj není patrno, z čeho je dovozováno
porušení práva obviněným, a to i jeho zavinění. Obviněný tedy uplatňuje zásadní
výhradu proti formulaci skutku. Obviněnému je nesrozumitelné, proč by jeho
jednání mělo být trestným činem. K těmto námitkám, z velké části skutkovým,
kterými se dovolací soud nezabývá z důvodů vysvětlených shora, pouze dodává, že
neúplný nebo pro obviněného údajně nesrozumitelný popis skutku nenaplňuje obsah
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádného jiného důvodu
dovolání podle § 265b tr. ř. Neobstojí ani další námitky proti formulaci
skutku, které obviněný vznáší pod body 10 – 13 dovolání. S těmito námitkami se
ostatně zcela vypořádal odvolací soud, který neshledal pochybnosti o správnosti
skutkových zjištění. Uvedl přitom, že jestliže rozsudkem změnil popis skutku,
učinil tak jen z důvodů dílčího nedostatku v popisu skutku a svůj postup
náležitě odůvodnil (srov. str. 11 rozsudku).
Obviněný dále namítá, že nesouhlasí se závěrem soudu o tom, že byla vyvrácena
jeho obhajoba spočívající v tom, že v případě podání stížnosti pro porušení
zákona se k ní automaticky přikládá návrh na odložení nebo přerušení výkonu
trestu odnětí svobody a je pouze věcí ministra spravedlnosti, zda jej akceptuje
či nikoliv. Obviněný v této souvislosti připomíná, že soud prvního stupně ve
svém rozsudku zmínil, že „…obžalovaný JUDr. M. uvedl, že po čtyřech měsících
praxe na ministerstvu dospěl k závěru, že ve všech případech, kdy je stížnost
pro porušení zákona podávána ve prospěch a do viny, se tento návrh na přerušení
výkonu trestu podává automaticky a záleží pouze na ministryni, zda jej podepíše
či nepodepíše. Vyložil si to tedy tak, že pokud ministr toto právo má, tak ten
návrh musí mít k dispozici“. I zde se jedná o polemiku obviněného se skutkovými
závěry soudu.
Nejvyšší soud jen pro úplnost k věci dodává, že ani za účinnosti právní úpravy
v době spáchání skutku neexistovala žádná zákonná povinnost, aby ministr
spravedlnosti odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž podal
stížnost pro porušení zákona, a to až do rozhodnutí o této stížnosti (srov. §
275 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném v době spáchání skutku – arg. ,,ministr
spravedlnosti může odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž podal
stížnost pro porušení zákona“).
K další námitce obviněného, že Nejvyšší soud nařídil k projednání stížnosti pro
porušení zákona veřejné zasedání, v němž mohlo být stížnosti pro porušení
zákona vyhověno, dovolací soud především musí poukázat na to, že jde o námitkou
procesní a nikoliv hmotněprávní. Přesto považuje za vhodné připomenout, že
podle § 274 tr. ř. Nejvyšší soud rozhoduje o stížnosti pro porušení zákona ve
veřejném zasedání za účasti státního zástupce činného u Nejvyššího státního
zastupitelství. Rozhodnutí podle § 268 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud učinit
též v neveřejném zasedání. Podle § 268 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zamítne
stížnost pro porušení zákona, a) není-li přípustná, b) byla-li podána opožděně
(§ 266a odst. 1), nebo c) není-li důvodná. Rozhodnutí podle § 268 odst. 1 tr.
ř. může Nejvyšší soud učinit podle povahy věci buď ve veřejném nebo v
neveřejném zasedání. Je proto zcela nepřípadné dovozovat jen ze skutečnosti, že
Nejvyšší soud nařídil k projednání stížnosti pro porušení zákona veřejné
zasedání, což je pravidlem, které vyplývá ze zákona, způsob rozhodnutí o
stížnosti pro porušení zákona, jak se dovolatel domnívá s odkazem na svou
empirii. Nejvyšší soud poukazuje na to, že s obdobnou námitkou se v souladu se
zákonem vypořádal již soud prvního stupně a odvolací soud se s jeho názorem
ztotožnil.
Podle skutkových zjištění soudu byl obviněný JUDr. V. M. , Ph. D. pověřen
spoluobviněným JUDr. V. Ch. tím, aby posoudil podněty odsouzených R. T. a
J. B. a aby vypracoval návrh stížnosti pro porušení zákona v jejich prospěch,
včetně návrhů na přerušení výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody, ačkoliv
předtím Mgr. I. J. navrhla po přezkoumání odložit tytéž podněty týchž
odsouzených jako zcela nedůvodné.
K námitce obviněného, že nedošlo k naplnění zákonných znaků přečinu nadržování
podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že popis skutku v
napadeném rozsudku vykazuje znaky objektivní stránky uvedeného přečinu. Městský
soud v Praze správně vycházel z toho, že tyto znaky jsou naplněny za
předpokladu, že názor obviněného (ale i spoluobviněného JUDr. V. Ch. ) na
vypracování návrhů na podání stížností pro porušení zákona a přerušení výkonu
trestů odsouzených R. T. a J. B. ve srovnání s názorem zpracovatelky týchž
podnětů zmíněných odsouzených Mgr. I. J. , byl názorem nikoliv jen právně
odlišným, ale byl právním názorem, který zjevně vykazoval vady, tedy byl v
rozporu s právními předpoklady pro podání stížností pro porušení zákona i
předpoklady pro rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí. Zabýval se odlišností
právních názorů zpracovatelky návrhů na odložení podnětů k podání stížností pro
porušení zákona a naproti tomu názorů obviněných, podle nichž měla být podána
stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzených včetně návrhu na přerušení
výkonu rozhodnutí. Jednalo se tedy o odlišení jednání dovoleného od jednání
nedovoleného. V případě dovoleného jednání není dána odpovědnost, zatímco v
případě jednání nedovoleného přichází v úvahu i odpovědnost trestní.
Městský soud dospěl přitom k závěru, že názor obviněného JUDr. V. M. , Ph.
D.,o důvodnosti podání stížností pro porušení zákona ve prospěch obou
odsouzených, byť jejich úspěšnost odhadoval na 50 %, a související návrhy na
přerušení výkonu rozhodnutí u obou odsouzených, byl v rozporu se zákonnými
právními předpoklady upravujícími podání stížností pro porušení zákona i
přerušení výkonu rozhodnutí podle tehdy platného znění ustanovení § 275 odst. 4
tr. ř. Tento závěr opřel o učiněná skutková zjištění, která podrobně vyložil v
odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním. Dovolací soud tomuto právnímu názoru
přisvědčil.
Městský soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 10. 2013, sp.
zn. 5 To 346/2013, vypořádal také s námitkou obviněného JUDr. V. M. , Ph. D.,
spočívající v tom, že věc má ústavní rozměr v podobě práva na svobodné
vyjadřování vlastních názorů, podle něhož by „postih byl možný pouze v případě,
kdy by zpracovatel (inkriminovaného návrhu) pouze předstíral, že zaujal určité
stanovisko, avšak ve skutečnosti by měl stanovisko jiné, které by fakticky
vylučovalo podání stížnosti pro porušení zákona“. Odvolací soud přitom poukázal
na závěr soudu prvního stupně, že návrh na podání stížnosti pro porušení
zákona, ale zejména návrh na přerušení výkonu trestů, byl v případě odsouzených
R. T. a J. B. z hlediska objektivního profesionálního přístupu hrubě věcně
nesprávný, právně neudržitelný a lze říci „nesmyslný“, ale současně i k závěru,
že oběma obviněným byla nepochybně hrubá nesprávnost, jakož i nesouladnost
inkriminovaných návrhů s literou a duchem zákona zřejmá, stejně jako to, že
jejich přičiněním budou pravomocně odsouzení R. T. a J. B. propuštěni z
výkonu trestu na svobodu. Poukázal přitom na to, že zdaleka nešlo o případ
hraniční a z hlediska odborného náhledu na věc a důkazní situace nemohl být
rozumně shledán reálný důvod ani k podání stížnosti pro porušení zákona ve
prospěch pravomocně odsouzených R. T. a J. B. (srov. str. 19 – 20
rozsudku). Pokud jde o názor odvolacího soudu na zmíněnou námitku obviněného,
Nejvyšší soud odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění tohoto rozhodnutí shora.
Obviněný v dovolání namítl, že z formulace skutku není patrno, v čem spočívá
porušení práva, a tedy i zavinění. Z hlediska subjektivní stránky se u přečinu
nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl. Pachatel jedná v
úmyslu umožnit pachateli trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu
nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Městský soud v Praze uvedl v tzv.
skutkové větě rozsudku, že oba obvinění „vzdor svému vědomí o nedůvodnosti
propuštění odsouzených (z kontextu vyplývá, že jde o odsouzené R. T. a J. B.
) jednali s cílem dosáhnout propuštění obou odsouzených z věznice“. Soud
odůvodnil existenci „vědomí o nedůvodnosti propuštění odsouzených z věznice“
přesahující parametry jen odlišného právního názoru u obou obviněných celkovým
charakterem jejich jednání a z něj vzešlých následků. Při posuzování zavinění
ve smyslu trestního zákoníku vycházel ze skutkových zjištění vyplývajících z
provedeného dokazování, z něhož dovodil právní závěr o úmyslné formě zavinění.
K tomuto správnému závěru Nejvyšší soud jen dodává, že na složku vědomostní
musí navazovat složka volní, nejméně v podobě úmyslu eventuálního na bázi
smíření podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože skutková
podstata přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje výlučně
úmysl. Stručně vyjádřeno, i když by oba obvinění nechtěli dosáhnout propuštění
odsouzených z výkonu trestu odnětí svobody na základě rozhodnutí o přerušení
výkonu rozhodnutí, ani s ním nebyli srozuměni, pokud přesto jednali způsobem
uvedeným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, který napadli dovoláními,
museli být s tímto následkem, tedy propuštěním odsouzených R. T. a J. B. z
výkonu dlouholetých trestů odnětí svobody, nutně alespoň smířeni. Podle § 15
odst. 2 tr. zákoníku se totiž srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem.
Nejvyšší soud zjistil, že oba obvinění uplatnili ve svých dovoláních převážně
skutkové námitky, které nenaplňují uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. a pouze v menší míře právní námitky, které však již
uplatňovali v předcházejícím řízení, s nimiž se zejména odvolací soud
dostatečně a správně vypořádal. Právní námitky obviněných shledal zjevně
neopodstatněnými. Nejvyšší soud ani nezjistil namítaný extrémní rozpor mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami. Nejvyšší soud proto
dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
dovolání ve svém celku zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí o dovoláních učinil v
neveřejném zasedání, které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek