21 Cdo 1174/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce České dráhy, a. s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody
č. 1222, IČO 70994226, proti žalovanému J. J., o 105.161,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 139/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince
2012, č. j. 20 Co 624/2012-170, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil náhradu škody ve výši 105.161,- Kč
spolu s úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný spolu se
strojvedoucím J. K. způsobili žalobci škodu poškozením drážního vozidla a
železniční dopravní cesty v celkové výši 262.902,85 Kč, když dne 30. 10. 2009
prováděli posun dvou vozů a jednoho hnacího drážního vozidla z areálu myčky
drážních vozidel do železniční stanice v Hradci Králové, ale nezajistili jejich
zastavení před návěstidlem při vjezdu do stanice a tím došlo k vykolejení
prvního vozu. Žalovaný porušil své pracovní povinnosti tím, že jako vedoucí
posunu před zahájením posunu neseznámil strojvedoucího s postupem prací,
nesprávně ho informoval o tom, že posun je dovolen do stanice, i když věděl, že
je dovolen jen k přejezdu, před zahájením předávání pokynů prostřednictvím
radiostanic neprovedl funkční zkoušku rádiových stanic navázáním spojení v
příslušné rádiové síti a při jízdě sunutého posunového dílu neoznamoval
strojvedoucímu odhadem vzdálenost k místu zastavení a nezajistil zastavení
posunového dílu čelem před návěstidlem. Žalovaný je odpovědný za vznik této
události v rozsahu 40%, a tedy i za tím vzniklou škodu ve výši 105.161,- Kč (ve
zbylém rozsahu 60% odpovídá strojvedoucí Jiří Kašpárek, který škodu žalobci již
uhradil).
Žalovaný uvedl, že žádnou povinnost při posunu neporušil a že pokud by
strojvedoucí, jak byl povinen, ihned zastavil posunový díl, když došlo k poruše
spojení, nemuselo k nehodě vůbec dojít.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č. j. 11 C
139/2011-145, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet
Okresního soudu v Hradci Králové náklady řízení 1.662,- Kč. Z provedeného
dokazování zjistil, že žalovaný jako vedoucí posunu a svědek J. K. jako
strojvedoucí dne 30. 10. 2009 posunovali lokomotivou dva vagony z areálu myčky
drážních vozidel do železniční stanice v Hradci Králové, přičemž žalovaný se
nacházel v prvním vagonu a strojvedoucí K. v lokomotivě, kde ovládal pohyb a
rychlost posunu podle pokynů, které mu vysílačkou z prvního vagonu dával
žalovaný, že před návěstidlem Se 19, které zakazovalo vjezd do železniční
stanice, nedošlo k zastavení posunovaného dílu a následně došlo k vykolejení
prvního posunovaného vagonu přes výkolejku. Žalovaný měl u sebe přenosnou
vysílačku a strojvedoucí měl v lokomotivě pevně zabudovanou vysílačku s tím, že
se jednalo o tzv. vysílačky simplexní (pokud hovořil žalovaný, slyšel ho
strojvedoucí, ale sám do vysílačky hovořit v tu chvíli směrem k žalovanému
nemohl a naopak); dne 30. 10. 2009 opakovaně selhal mikrofon ve vysílačce v
lokomotivě a musel být vyměněn. Žalovaný před zahájením posunu vysílačkou
hovořil s vedoucím myčky, který mu řekl, že je připravena posunová cesta z
myčky do stanice s tím, že před stanicí u výkolejky se bude asi chvíli čekat,
tento rozhovor slyšel ve své vysílačce i strojvedoucí, kterému přišel žalovaný
ještě osobně říct, že se bude sunout z myčky do stanice. První pokyn k posunu
dal žalovaný strojvedoucímu vysílačkou slovy „jestli mě slyšíš, tak se třetí
zálohou můžeme sunout“, strojvedoucí ho slyšel, ale nepotvrdil mu to, jen
fakticky zahájil posun (rozjel se). Svědek J. K. vypověděl, že si byl vědom
toho, že takto zahájený posun byl povolen jen k návěstidlu Se 19, tj. před
železniční stanici, nikoliv až do stanice, neboť se nevědělo, jaká bude situace
u tohoto návěstidla, kde mu dá žalovaný konkrétní pokyn. Žalovaný udával
strojvedoucímu pokyny k sunutí ve vozech i metrech, a to ve snižující se
rychlosti („můžeš sunout na vzdálenost 5 vozů, tj. 125 m, 4 vozy, tj. 100 m, 3
vozy 75 m, 2 vozy 50 m, 1 vůz 25 m“), asi 40 metrů před návěstidlem Se 19,
resp. 10 metrů před přejezdem žalovaný dal pokyn strojvedoucímu k zastavení. Soud neuvěřil výpovědi svědka J. K., který popřel, že by mu žalovaný udával
vzdálenost ve vozech či metrech, ale opakovaně uvedl, že si již nepamatuje na
to, jak mu byla vzdálenost žalovaným vůbec sdělována, neboť strojvedoucí se
škodního děje účastnil spolu s žalovaným a má na konečném objasnění a vyšetření
celé věci protichůdný zájem, než žalovaný. Když žalovaný začal udávat snižující
se rychlost, nejpozději při pokynu k zastavení, strojvedoucí jej už neslyšel z
důvodu selhání vysílačky („ve vysílačce ruplo a spojení se přerušilo“). Poslední slova, která strojvedoucí od žalovaného slyšel, byla „blížíme se k
přejezdu“, následně se strojvedoucí zeptal žalovaného, zda „mají bílou“, na to
již nedostal odpověď, a žalovaný takový dotaz již neslyšel.
Strojvedoucí žádné
další pokyny neslyšel, předpokládal, že mohou v posunu pokračovat i za
návěstidlo Se 19, posun tedy nezastavil, následně první vůz vykolejil. Soud
prvního stupně dovodil, že v době, kdy se posunový díl blížil k přejezdu (byl
10 metrů před přejezdem), kdy začal žalovaný udávat pokyny k zastavení, došlo k
úplnému selhání vysílačky, a že se jedná o jedinou příčinu vzniku škody. Žalovaný se nedopustil pochybení, které by mělo bezprostřední příčinnou
souvislost se vznikem škody tím, že by před zahájením posunu nesprávně
informoval strojvedoucího, neboť strojvedoucí věděl, že posun až do stanice
dovolen není, že posun je dán jen k výkolejce u návěstidla před stanicí a že
posun do stanice závisí na konkrétním pokynu žalovaného, dále tím, že před
zahájením posunu neprovedl funkční zkoušku radiových stanic, když při zahájení
posunu dal strojvedoucímu pokyn k rozjezdu, ten mu ho sice nepotvrdil, ale s
lokomotivou se rozjel (strojvedoucí pokyny od začátku posunu dobře slyšel), a
konečně tím, že neoznamoval v průběhu posunu strojvedoucímu odhadem vzdálenost
k místu zastavení a nezajistil zastavení, neboť soud vysvětlil, z jakého důvodu
uvěřil výpovědi žalovaného proti výpovědi svědka J. K. Uzavřel, že
bezprostřední příčinou vzniku škody bylo selhání radiového spojení a porušení
povinnosti strojvedoucího v této situaci posun okamžitě zastavit. Nebylo tedy
prokázáno, že by se žalovaný dopustil protiprávního jednání, které by mělo se
vznikem škody bezprostřední příčinnou souvislost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 12. 2012,
č. j. 20 Co 624/2012-170 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Skutkový
závěr soudu prvního stupně o tom, že „došlo v době těsně předcházející
vykolejení vagonu k selhání vysílačky u strojvedoucího“, nepovažoval za
„dostatečně podložený provedenými důkazy“; přesto ale „žalobci právo na náhradu
škody nesvědčí, neboť nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný porušil své
pracovní povinnosti“. Podle odvolacího soudu „nelze bezpečně a bez logických
pochybností dovodit, že v rozhodujícím okamžiku selhala vysílačka
strojvedoucího“, ovšem „nelze tento závěr ani vyloučit“. Tvrzený nedostatek
zkoušky vysílaček „byl eliminován“ tím, že žalovaný dal prostřednictvím
vysílačky strojvedoucímu pokyn k zahájení posunu, což strojvedoucí slyšel,
uvedl soupravu do pohybu a poté byl ještě nějaký čas s žalovaným v kontaktu,
toto pochybení nemělo proto s následujícím vykolejením žádnou souvislost.
Tvrzení, že žalovaný strojvedoucímu v rozporu se skutečností oznámil, že mohou
provést posun až do stanice, bylo vyvráceno samotným strojvedoucím (který
uvedl, že věděl, že posun je dovolen jen před výkolejku). O skutkovém závěru
soudu prvního stupně, že žalovaný udával vzdálenost k místu zastavení, měl
odvolací soud určité pochybnosti, neboť „bylo vystaveno pouze na jedné ze dvou
navzájem si odporujících výpovědí“, dovodil však, že, „i kdyby tento skutkový
závěr nebyl správný, neznamenalo by to, že je prokázán skutkový závěr opačný“,
tedy že „žalovaný dojezdovou vzdálenost strojvedoucímu neudával“, a „důkazní
břemeno o porušení pracovních povinností žalovaného tíží žalobce“. Uzavřel, že
„odpovědnost strojvedoucího za vykolejení je dána tím, že bylo jeho povinností
v případě, kdy neslyšel žádné pokyny žalovaného, okamžitě zastavit“, ale že
„žalovaného nelze za škodu činit odpovědným, neboť nebylo prokázáno, že by
porušil některou ze svých povinností a že toto porušení bylo bezprostřední
příčinou vzniklé škody“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že
odvolací soud se nezabýval okolností, že žalovaný jednal v rozporu s
ustanovením bodu 38. předpisu pro obsluhu rádiových zařízení ČD Z11 a že jako
nadřízený strojvedoucího měl dbát na dodržování tohoto ustanovení. Bezpečnost
drážní dopravy je totiž zajišťována také drážními předpisy, k jejichž
dodržování se zaměstnanci, kteří provádí drážní dopravu, písemně zaváží, a
znalost těchto předpisů ověřuje dopravce zkouškou. Posun drážních vozidel (dne
30. 10. 2009) byl prováděn podle dopravních předpisů D1, D2, Ď Z11 a přílohy č.
21 – Provozní řád rádiových sítí, ale žalovaný při řízení posunu porušil
všechny uvedené dopravní předpisy. Žalobce se domnívá, že svá tvrzení doložil a
že z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že jeho zaměstnanci nemusí při
provádění drážní dopravy dodržovat dopravní předpisy. Takový postup by však
vedl k ohrožení bezpečnosti drážní dopravy, zaměstnanců dopravce i cestujících.
Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že žádné povinnosti vyplývající z drážních předpisů neporušil,
že souhlasí s žalobcem, že služební předpisy musí být při provozování drážní
dopravy dodržovány, a to všemi zaměstnanci, a že pokud by služební předpisy
dodržoval při uvedeném posunu i strojvedoucí, ke vzniku mimořádné události by
nedošlo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.
s. ř. dovolání přípustné (odvolací soud nesprávně vyložil předpoklady vzniku
odpovědnosti zaměstnance za škodu), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaný měl
žalobci způsobit škodu svým jednáním dne 30. 10. 2009 – posuzovat podle zákona
č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění do 31. 10. 2009, tedy do dne než nabyl
účinnosti zákon č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví
pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, zákon č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních
zástupců, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným
porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním
(§ 250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena také porušením povinností
ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí (§ 250 odst.
2 zák. práce). Při odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák.
práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst.
3 zák. práce).
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu
podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností
zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních
povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku
povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny
současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat.
Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně
způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla
způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním
jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu
škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený
zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.]
všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
V projednávané věci však odvolací soud z výše uvedených hledisek nevycházel.
Při objasňování předpokladu vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu
spočívajícího v závěru o existenci příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a
jednáním zaměstnance totiž uzavřel, že podle jeho názoru „nelze bezpečně a bez
logických pochybností dovodit, že v rozhodujícím okamžiku selhala vysílačka
strojvedoucího“, a že, „na druhé straně ovšem nelze tento závěr ani vyloučit“.
S takovou úvahou odvolacího soudu nelze souhlasit. Již v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3414/2010, dovolací soud připomněl,
že úvaha soudu nemůže být usměrňována předem danými poučkami, které nevyplynuly
z dokazování (z hodnocení důkazů), ale že je projevem vnitřního přesvědčení
soudu o rozhodných skutečnostech, které není ani aktem libovůle soudu, ani jen
věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Jestliže pro závěr o odpovědnosti
žalovaného za vznik žalované škody bylo podle odvolacího soudu významné rovněž
posouzení, zda „v rozhodujícím okamžiku selhala vysílačka strojvedoucího“, měl
odvolací soud v tomto směru učinit jednoznačný vlastní závěr (případně i po
doplnění dokazování) a také vysvětlit, z jakého důvodu právě případná
nefunkčnost vysílačky mohla mít na odpovědnost žalovaného vliv. Jestliže ale
uvedený úsudek (o funkčnosti vysílačky) považoval odvolací soud z hlediska
posouzení odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu za bezvýznamný, měl to v
odůvodnění rozhodnutí jasně uvést a rovněž zdůvodnit (pak ovšem není zřejmé,
proč vůbec se k otázce fungování vysílačky vyjadřoval). Uvedená neujasněnost
navíc kontrastuje se závěrem odvolacího soudu, že „nebylo prokázáno, že by
žalovaný porušil některou ze svých povinností a že toto porušení bylo
bezprostřední příčinou vzniklé škody“.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo z hlediska závěru o vzniku
odpovědnosti (případně jen částečné) žalovaného za vzniklou škodu nejasné –
tudíž nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. srpna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu