U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci péče o nezletilého A. M. a nezletilého A. M., oba
zastoupeni městem Opava, se sídlem Magistrátu města Opavy, Horní náměstí č.
382/69, jako opatrovníkem, děti E. Š. M., zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, a Ing. A. M.,
zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs.
Legií č. 1364/20, o úpravu styku, o námitce místní nepříslušnosti a o návrhu na
přenesení místní příslušnosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 14
P 158/2013, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
31. července 2014 č. j. 14 Co 315/2014-589, takto:
I. Dovolání matky se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 11. 4. 2014 č. j. 14 P
158/2013-556 zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou matkou při jednání
dne 5. 11. 2013 a zamítl návrh matky na přenesení místní příslušnosti z
Okresního soudu v Opavě na Obvodní soud pro Prahu 5. Soud prvního stupně
uzavřel, že námitka místní nepříslušnosti je nejen zjevně opožděná, ale navíc i
zjevně neopodstatněná, neboť místní příslušnost soudu založená v době prvního
řízení ve věci ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), stále trvá. Ohledně navrhované
změny místní příslušnosti ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), soud uzavřel, že nebyla
splněna (vedle podmínky změny okolností, podle nichž se posuzuje příslušnost)
podmínka, že přenesení příslušnosti musí být v zájmu nezletilého dítěte. a to
proto, že před soudem prvního stupně již bylo provedeno obsáhlé dokazování a v
řízení by přenesením působnosti došlo k časové prodlevě, což by s ohledem na
konfliktní chování rodičů bylo nežádoucí.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 7. 2014 č. j. 14 Co
315/2014-589, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uvedl, že zájem dětí na
přenesení místní příslušnosti nelze dovodit, neboť pozici Okresního soudu v
Opavě je třeba považovat za podstatně výhodnější pro rychlé skončení věci,
přičemž právě urychlené skončení věci se jeví jako nejlépe odpovídající zájmu
dětí. Zásadní odlišnost oproti závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněném pod číslem 39, Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014 (dále jen R 39/2014), kterou
argumentovala matka v odvolání, spatřoval v tom, že v dané věci Nejvyšší soud
rozhodoval o přenesení místní příslušnosti ještě předtím, než soud začal v
konkrétní věci jednat, zatímco v předmětné věci bylo řízení zahájeno v době,
kdy matka s dětmi bydlela v D. L. a do P. se přestěhovala až v průběhu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala matka (dále jen „dovolatelka“)
dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu uvedených v R 39/2014, když konstatoval, že pozice Okresního soudu v
Opavě je podstatně výhodnější pro rychlé skončení věcí, v čemž je třeba
především spatřovat zájem dítěte v dané věci. Dovolatelka se domnívá, že
odvolací soud zaměňuje zájmy nezletilých za zájmy soudu a že při posuzování
zájmů nezletilých nevzal v úvahu Úmluvu o právech dítěte. Poukazuje na
konkrétní skutečnosti, které plynou z toho, že soud, který rozhoduje ve věci
samé je vzdálen 400 kilometrů od bydliště nezletilých, a které jsou dle matky v
rozporu se zájmy dítěte. Dle názoru dovolatelky je argumentace odvolacího soudu
chybná a jdoucí proti smyslu příslušného ustanovení. Druhá námitka dovolatelky
pak směřuje k nevyslechnutí, a to ani zprostředkovanému, nezletilých ve věci
přenesení místní příslušnosti soudu. Dovolatelka odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č.
102 (dále jen R 102/2012), Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2012, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že zásadu nejlepšího zájmu dítěte nelze
vnímat izolovaně od ostatních obecných zásad Úmluvy o právech dítěte, mezi něž
je třeba počítat i participační práva dítěte. Nelze proto usuzovat, že
rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek článku 12 nebude
naplněn. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení změnil tak, že
vyhoví návrhu matky na přenesení místní nepříslušnosti, nebo aby obě usnesení
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil opatrovník nezletilého, podle něhož je v zájmu dítěte,
aby v předmětné věci rozhodoval Okresní soud v Opavě, který je podrobně
seznámen s rodinnou situací, a že by přenesení místní příslušnosti vedlo ke
zbytečným průtahům.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 7. 2014, Nejvyšší soud jako
soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm
podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání shledal dovolací soud přípustným pro řešení právní otázky, jak se do
úvahy soudu o přenesení místní příslušnosti v průběhu řízení ve věcech péče
soudu o nezletilé promítá právo dítěte být slyšeno, zaručené v čl. 12 Úmluvy o
právech dítěte, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu v úplnosti
vyřešena.
Podle § 88 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, je k řízení ve
věcech péče o nezletilé příslušný soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě
dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících
skutečností, své bydliště.
Podle § 5 z. ř. s. změní-li se v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé
okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést
svoji příslušnost na jiný soud, je-li to v zájmu nezletilého.
Ustanovení § 5 z. ř. s. s účinností od 1. 1. 2014, nahradilo dřívější
ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř., v němž bylo stanoveno, že změní-li se
okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést
svou příslušnost na jiný soud, jestliže je to v zájmu nezletilého.
Dovolací soud se již v minulosti otázkou přenesení místní příslušnosti v
řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé zabýval ve vztahu k ustanovení § 177
odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Jakkoliv byly tyto závěry
dosaženy v úpravě procesního práva účinné do 31. 12. 2013, lze z nich vycházet
i za současného stavu právní úpravy, neboť znění ustanovení § 5 z. ř. s. je
téměř doslovně převzaté z původního ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř. ve znění
do 31. 12. 2013 a z důvodové zprávy se nepodává, že by zákonodárce usiloval o
změnu předmětného ustanovení.
V R 39/2014 se dovolací soud zabýval otázkou přenesení místní příslušnosti na
počátku řízení. Nejvyšší soud zde uvedl, že místní příslušnost soudu se řídí
zásadou perpetuationis fori vyjádřenou v § 11 odst. 1 o. s. ř., totiž že místní
příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době
prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Je proto vyloučeno, aby
soud, jehož místní příslušnost byla založena prvním rozhodnutím ve věci péče o
nezletilé dítě, při podání dalšího návrhu na zahájení řízení reagoval na změnu
okolností, podle nichž se posuzuje místní příslušnost soudu, vyslovením místní
nepříslušnosti podle § 105 o. s. ř. Změna okolností daná změnou bydliště
dítěte, může být pouze důvodem k přenesení příslušnosti na jiný soud, je-li to
v zájmu dítěte, podle § 177 odst. 2 o. s. ř. Účelem této úpravy je zajištění
důsledné ochrany nezletilého dítěte, neboť o dítěti by měl vždy rozhodovat ten
soud, který si může v rámci svého obvodu zjistit o dítěti co nejvíce informací,
zejména za součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem
dítěte. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem
dítěte, uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení (srov. Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, 1336 s.).
V teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení § 177 odst. 2 o.
s. ř. představuje výjimku ze zásady perpetuationis fori podle níž místní
příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době
prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Přenesením příslušnosti
nedochází ke změně věcné příslušnosti, ale pouze místní příslušnosti, což
znamená, že za významné jsou považovány změny těch okolností, které obecně
zakládají místní příslušnost soudu. Ty jsou v ustanovení § 88 písm. c) o. s. ř.
redukovány na bydliště nezletilého dítěte. Pravidlo pro určení místní
příslušnosti ve věcech péče o nezletilé tak má zajistit, aby o poměrech dítěte
rozhodoval ten soud, který má nejlepší předpoklady pro jejich zjištění, čímž se
současně naplňuje i zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení. Stejné
východisko se pak uplatňuje i pro přenesení příslušnosti, tedy aby nadále o
poměrech dítěte rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky, rozuměno
zejména z hlediska blízkosti. Tím se současně realizuje i zájem dítěte, aby
jeho poměry byly v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou upraveny soudem, u
něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně,
hospodárně a v rozumné době. Zájem dítěte jednak dochází v naplnění požadavku,
aby o jeho poměrech rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky a jednak
slouží jako korektiv, který i když by jinak byly dány místní souvislosti,
ponechávající soudu prostor pro uvážení, který soud věc projedná a rozhodne.
Přenesení příslušnosti tak bude bránit např. pouhá snaha jednoho z rodičů o
„legalizaci“ pobytu dítěte v jiném místě (často značně vzdáleném), než je
původní bydliště, vedená snahou o omezení či znemožnění styku dítěte s druhým z
rodičů. Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 11. 2015
sp. zn. 21 Cdo 3572/2015, kde vyslovil, že obecně není vyloučeno, aby o
přenesení příslušnosti na jiný soud podle ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř., ve
znění účinném do 31. 12. 2013, rozhodl soud příslušný podle ustanovení § 88
písm. c) o. s. ř. i v průběhu konkrétního probíhajícího řízení ve věci péče o
nezletilého, je-li to v jeho zájmu.
Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte,
neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž
ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí
právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní
smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého
ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími. Do kategorie těchto
smluv bezesporu patří též Úmluva o právech dítěte, jejíž čl. 3 odst. 1 Úmluvy
deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti
týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními
sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nejvyšší soud v této
souvislosti poukazuje na výklad, který k otázce zájmu dítěte (v procesní
rovině) zaujal v R 102/2012. Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje
rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů
účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s
cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení.
Pro určení nejlepšího zájmu dítěte je třeba zhodnotit veškeré okolnosti
případu. Rozhodná je zejména skutečnost, jaký soud má k rozhodování ve věci
nejlepší podmínky. Toto kritérium však nelze chápat tak, že tímto soudem musí
být vždy soud geograficky nejbližší místu bydliště dítěte.
Přestože nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že k výše citovanému
rozhodnutí dovolacího soudu není možné v souzené věci vůbec přihlížet, neboť v
citované věci bylo o přenesení místní příslušnosti rozhodováno na samém počátku
řízení, zatímco v souzené věci až po uplynutí značného časového úseku od
zahájení řízení, nelze tuto skutečnost ani zcela pominout. Skutečnost, že děti
v době zahájení řízení bydlely v obvodu Okresního soudu v Opavě, nemůže být
sama o sobě rozhodující. Je ji však třeba hodnotit v kontextu dalších okolností
řízení.
Soudy poukázaly mimo jiné na to, že spisový materiál je značně obsáhlý, a proto
není v zájmu dítěte, aby byla místní příslušnost soudu přenesena. Tento závěr
se jeví jako správný. Spisový materiál čítá ode dne zahájení předmětného řízení
téměř 600 listů. Pro správné pochopení celkového kontextu rodinné situace
nezletilých pak nepostačí pouhé seznámení se s obsahem spisu, ale je třeba vzít
do úvahy i další pro rozhodnutí významná zjištění, ať již získaná procesním
soudem přímo, či prostřednictvím orgánu sociálněprávní ochrany dítěte,
znaleckými posudky apod.; s celkovou situací nezletilých a rodiny jakož i s
kontextem případu je v tuto chvíli podrobně obeznámen Okresní soud v Opavě.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že v konkrétní souzené věci se přenesení
místní příslušnosti nejeví jako nezbytné pro naplnění požadavku nejlepšího
zájmu dítěte. Naopak s ohledem na fázi řízení by přenesením místní příslušnosti
nebyl naplněn požadavek, aby bylo ve věci rozhodnuto s plnou znalostí věci,
bezprostředně, hospodárně a v rozumné době, neboť k takovému rozhodnutí má v
současné době nejlepší podmínky Okresní soud v Opavě, a nikoliv Obvodní soud
pro Prahu 5. Vztahy mezi rodiči nezletilých jsou vyhrocené a konfliktní a v
zájmu nezletilých je proto v tuto chvíli soudní řízení zejména dále
neprodlužovat, přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že toho lze nejlépe
dosáhnout, pokud ve věci bude rozhodovat soud, který řízení ve věci vedl
doposud a který je podrobně obeznámen s rodinnou situací. Je tedy na místě, aby
ve věci rozhodl Okresní soud v Opavě, který může řízení skončit v co nejkratší
době, byť za cenu toho, že ve věci nebude rozhodovat soud, v jehož obvodu
nezletilé děti v současnosti pobývají a kde navštěvují školní zařízení. Nelze
proto než uzavřít, že přenesení místní příslušnosti by nebylo v nejlepším zájmu
dítěte, a tudíž, jak správně uvedly oba soudy, není naplněna jedna z podmínek
nezbytných pro rozhodnutí o přenesení místní příslušnosti.
Nepřípadnou se jeví námitka dovolatelky, že nezletilé děti nebyly ve věci
přenesení místní příslušnosti vyslechnuty, a to ani zprostředkovaně, což matka
považuje za rozporné s Úmluvou o právech dítěte. V rozsudku ze dne 26. dubna
2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 102/2012 Nejvyšší soud uvedl, že zásada nejlepšího zájmu
dítěte (čl. 3 Úmluvy) stanoví cíl, zatímco participační právo (právo být
slyšeno v řízení) dítěte poskytuje způsob, jakým jej lze dosáhnout. Jinak
řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže
požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn. Povinnost zjištění názoru
dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte (vtělené
do ustanovení § 100 odst. 4 o.s.ř.), ale rovněž z Evropské úmluvy o výkonu práv
dětí přijaté ve Štrasburku dne 25. 1. 1996 (sdělení Ministerstva zahraničních
věcí č. 54/2001 Sb. m. s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká republika
podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o osvojení,
řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení
rodičovské zodpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných,
jež se dotýkají práv dítěte. V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že
Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010,
zdůraznil význam, který je třeba přikládat právu dítěte být slyšeno v každém
řízení, které se jej dotýká. Ve vztahu ke zbavení rodičovské zodpovědnosti pak
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009, vyložil,
že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v
každém řízení, které se ho dotýká, neznamená to ještě, že dítě musí být
bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy
již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový postup či další
dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Tak tomu může být např. v
procesní situaci, kdy soud dospěje k závěru, že v jím posuzované věci podmínky
pro zbavení rodičovské zodpovědnosti rodiče k nezletilému dítěti nejsou
osvědčeny. Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u
dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si
vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor
k předmětné věci.
K limitům práva dítěte být v řízení slyšeno se pak Nejvyšší soud podrobně
vyjádřil v rozsudku ze dne 22. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, kde
uvedl, že k výše uvedeným závěrům je třeba doplnit, že čl. 12 je podmíněn
rozumovou schopností dítěte utvořit si vlastní názory, jeho věkem a zralostí.
Věk a zralost jsou individuálními skutečnostmi, které se dají zjistit i ověřit.
Věk ovšem není hlediskem soběstačným. Výbor pro práva dítěte (Organizace
spojených národů) nepokládá za nezbytnou úplnost a obsažnost znalosti dítěte o
všech skutečnostech, které se vztahují k jeho osobní situaci, i když právu
participace odpovídá souvztažná povinnost poskytnout dítěti dostatečnou,
ucelenou a srozumitelnou informaci. Zralost dítěte, jako psychologická
kategorie, předpokládá určitý stupeň porozumění na straně dítěte a jeho
schopnost zhodnotit budoucí následky vlastních rozhodnutí nebo rozhodnutí
rodičů, zákonných zástupců, blízkých osob nebo státních orgánů v jeho
záležitosti. Dítě má právo vyjadřovat svůj názor svobodně, což znamená bez
manipulace, vlivu nebo tlaku. Požadavek svobody zahrnuje pozitivní i negativní
složku. Výkon práva má být konkrétní a reálnou možností pro dítě nebo děti.
Děti nemají povinnost vykonat takové právo ve všech záležitostech, které se
jich týkají, mohou, ale nemusí se na druhu participace podílet. Mají také právo
mlčet, nevyjadřovat se k záležitosti. Právo dítěte nebo dětí rozhodovat nebo se
nějak podílet na rozhodnutích závisí na povaze rozhodnutí, vyvažování zájmů
dítěte a rodičů i svébytných podmínkách konkrétní situace (srov. D., Jílek,
Práva dítěte v kontextu, in Studie o právech dítěte, Brno, 2011, str. 65).
Ačkoli je tedy právem dítěte, nemůže výslech představovat absolutní povinnost,
ale musí být předmětem posouzení v závislosti na požadavcích spojených s
nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě.
V souzené věci je zřejmé, že zjištění názoru nezletilých, ať už přímo či
nepřímo, na přenesení místní příslušnosti soudu (tedy výhradně k otázkám
procesního postupu soudu), prostřednictvím soudu, neslouží k realizaci zásady
nejlepšího zájmu dítěte. Je správné východisko, že nejlepší zájem dítěte se
zjišťuje právě slyšením dítěte, nicméně je třeba vzít do úvahy, že závěry
vyjádřené v R 102/2012 se vztahovaly k rozhodování soudu ve věci samé a že v
procesní rovině je nejlepší zájem dítěte realizován již procesními pravidly,
která (mají-li být souladná s článkem 12 Úmluvy o právech dítěte) tento
základní princip respektují. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že
ustanovení § 5 z.ř.s. (stejně jako předcházejícího ustanovení § 177 odst. 2
o.s.ř.) tuto zásadu respektují, neboť vymezují podmínky pro přenesení
příslušnosti tak, aby o věci mohl rozhodovat právě jen ten soud, u něhož se
předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v
rozumné době. U dětí ve věku 4 a 11 let navíc ani nelze předpokládat, že by
chápaly procesní aspekty soudního řízení a dokázaly si utvořit názor na otázku
přenesení místní příslušnosti soudu. Zároveň se do rozhodování o otázce
přenesení místní příslušnosti soudu nikterak nepromítají takové skutečnosti
jako vztah nezletilých k rodičům apod., které by bylo možné výslechem
nezletilých zjistit. Je tedy zřejmé, že v samotném řízení o úpravě styku
nezletilých s otcem bude třeba nezletilé vyslechnout (byť třeba
zprostředkovaně) a jejich názory zjistit, naopak ale, jestliže soudy obou
stupňů s ohledem na povahu sporné otázky, k výslechu dětí nepřistoupily při
rozhodování o přenesení místní příslušnosti soudu, neshledává dovolací soud
tento postup v rozporu s výše uvedenými zásadami, tak jak jsou promítnuty i do
platného ustanovení § 100 odst. 4 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího
soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení
právo, zatímco ostatním účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu