ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce V. C., IČO 69620008, zastoupeného JUDr. Vlastimilem
Burešem, advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance č. 13, proti
žalovanému P. W. (dříve R.), zastoupenému Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Reální č. 172/2, o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C
13/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
2. října 2012, č. j. 16 Co 202/2012-95, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vlastimila
Bureše, advokáta se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance č. 13.
Dopisem ze dne 19. 11. 2009 (doručeným žalobci dne 20. 11. 2009) žalovaný
sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 56
písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že mu žalobce
„za měsíce červenec, srpen a září 2009 nevyplatil celou mzdu podle
odpracovaných hodin a termínu splatnosti a že mu za říjen 2009 dluží polovinu
platu“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze
dne 19. 11. 2009 je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k okamžitému
zrušení pracovního poměru žalovaného není dán důvod, neboť mzda za uvedené
měsíce byla žalovanému řádně vyplacena v souladu s výplatním termínem (za měsíc
červen 2009 dne 10. 8. 2009 ve výši 14.741,- Kč, za měsíc srpen 2009 dne 10. 9.
2009 ve výši 13.632,- Kč, za měsíc září 2009 dne 10. 10. 2009 ve výši 15.084,-
Kč a za měsíc říjen 2009 dne 13. 11. 2009 ve výši 17.278,- Kč).
Žalovaný namítl, že žalobce nevyplatil žalovanému mzdu (v plné výši) podle
skutečně odpracovaných hodin, neboť mzda uvedená na výplatních lístcích
neodpovídá počtu odpracovaných hodin, že žalobce na tuto skutečnost opakovaně
upozorňoval a žádal ho o vyplacení celé mzdy.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, č. j. 26 C 13/2010-65
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 9.900,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Po provedeném dokazování
dospěl k závěru, že „žalobce v řízení neprokázal, že vedl řádně evidenci
odpracované pracovní doby žalovaného dle ustanovení § 96 odst. 1 zákoníku práce
a nepostavil tak najisto skutečnost, že mzda, kterou žalovanému vyplatil v
předmětném období, odpovídá skutečně odpracovaným hodinám“. „Žaloba o určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nemůže být úspěšná, neboť již
nelze zpětně porovnat výši vyplacené mzdy s počtem odpracovaných hodin.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j.
16 Co 202/2012-95 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl,
a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 31.289,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Bureše.
Dovodil, že institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ust. § 56 písm.
b) zákoníku práce není právním prostředkem pro řešení sporu mezi
zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat nebo
jejich část, vznikne-li v pracovním poměru spor o to, zda zaměstnanec má právo
na mzdu nebo její část, musí být řešen k tomu určenými právními prostředky,
včetně podání žaloby u soudu o zaplacení mzdy nebo její části. Okamžité zrušení
pracovního poměru podle ust. § 56 písm. b) zákoníku práce jako uplatnění sankce
za porušení povinnosti zaměstnavatele podle § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku
práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat, je na místě
teprve tehdy, není-li tu spor o právo a není-li zaměstnavatel schopen a ochoten
uspokojit právo zaměstnance na mzdu nebo jakoukoliv část mzdy. Protože žalovaný
přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru za stavu, kdy mezi účastníky
bylo sporné již od srpna 2009, zda žalovanému náleží mzda ve větším rozsahu (za
více odpracovaných hodin), než mu žalobce zaplatil, použil tento právní
institut jako prostředek k řešení sporu se svým zaměstnavatelem o část mzdy,
tedy v rozporu s účelem zákona, a uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
proto podle § 39 občanského zákoníku neplatné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že
„jednou ze základních zásad pracovně-právního odvětví je zásada úplatnosti
práce, dosažení pro zaměstnance určitého protiplnění za odvedenou práci, a že
právě institut okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem dle § 56 odst.
1 písm. b) slouží k ochraně a k zachování této zásady“. „Nelze bez dalšího
tvrdit a aplikovat přednostní řešení civilní žalobou, když pracovně-právní
předpis poskytuje zaměstnanci primární ochranu ve formě možnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru dle § 56 odst. 1 písm. b)“, „na civilní žalobu je v
tomto případě potřeba pohlížet jako na subsidiárně použitelnou možnost řešení,
protože není žalobou negatorní a nemůže zabránit dalšímu protiprávnímu jednání
zaměstnavatele.“ Domnívá se, že „protože zaměstnavatel nedostál své zákonné
povinnosti dle § 38 odst. 1 písm. a), pak nelze po zaměstnanci požadovat, aby v
takovémto pracovním poměru nadále setrvával“. Dovolatel má také za to, že „o
výši jeho mzdy nebylo sporu, když na tuto mu dle § 109 odst. 1 zákoníku práce
vzniklo právo již jejím vykonáním v rámci pracovního poměru“ a že „ze strany
žalobce nebylo žalovanému sděleno výhrad k jím vedeným výkazům práce“. „Žalobce
neprokázal ani netvrdil, že žalovaný odpracoval pracovní dobu pouze v rozsahu,
za který mu byla vyplacena mzda“, proto „právo na nevyplacenou část mzdy nebylo
předmětem sporu, ale neuspokojeným mzdovým nárokem“. Uvedl, že „nebyly splněny
podmínky pro rozhodnutí o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru, neboť se žalobce řádně této neplatnosti nedovolal“. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které mu bylo doručeno dne 20. 11. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (tj. přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o
organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce je zaměstnavatel od vzniku
pracovního poměru povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy,
platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho
pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními
předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem.
Podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr
okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo
náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí
termínu splatnosti (§ 141 odst. 1).
Smysl (účel) ustanovení § 56 písm. b) zák. práce spočívá v tom, že zaměstnanci
umožňuje, aby mohl ihned (bez nutnosti rozvazovat pracovní poměr výpovědí)
ukončit pracovní poměr u zaměstnavatele, který porušil povinnost uloženou
ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou
práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech
náhradu mzdy nebo platu) a který svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě
15 dnů po splatnosti těchto práv, neboť nelze po zaměstnanci spravedlivě
požadovat, aby pro takového zaměstnavatele, který tak (nevyplacením mzdy,
platu, náhrady mzdy nebo náhrady platu) významně porušil svou povinnost z
pracovního poměru, nadále pracoval. S přihlédnutím k tomu, že zaměstnanci,
který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce,
přísluší při skončení pracovního poměru odstupné (srov. § 67 odst. 1 zák.
práce), představuje okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56
písm. b) zák. práce ve svých důsledcích sankci za porušení povinnosti
zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu
poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu).
Z uvedeného vyplývá, že je dán důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru
podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce zejména tehdy, nevyplatil-li
zaměstnavatel mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli
jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti proto, že není schopen
plnit své závazky a že tedy pro úpadek (hrozící úpadek) není schopen
uspokojovat nejen práva svých zaměstnanců. O významné porušení povinnosti
zaměstnavatele podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce platit
zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat jde nepochybně také tehdy,
jestliže zaměstnavatel, který je jinak schopen plnit své závazky, neuspokojí
právo zaměstnance na mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu) v plné výši,
ačkoliv právo zaměstnance je nesporné nebo ačkoliv zaměstnanci mzda nebo plat
(náhrada mzdy nebo platu) zřejmě náleží. Na druhé straně - jak správně uvedl
odvolací soud - institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení
§ 56 písm. b) zák. práce není (a nemůže být) právním prostředkem pro řešení
sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda
nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) anebo jejich části. Nejvyšší soud České
republiky již dříve dospěl k závěru (na němž nemá důvod cokoliv měnit), že
vznikne-li v pracovním poměru spor o to, zda zaměstnanec má právo na mzdu
(plat) nebo jejich části (jednotlivé složky), popřípadě právo na náhradu mzdy
(platu), musí být řešen k tomu určenými právními prostředky, včetně podání
žaloby u soudu o zaplacení mzdy (platu) nebo jejich části anebo náhradu mzdy
(platu). Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák.
práce jako uplatnění sankce za porušení povinnosti zaměstnavatele podle
ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou
práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech
náhradu mzdy nebo platu) je na místě teprve tehdy, není-li tu spor o právo a
není-li zaměstnavatel schopen nebo ochoten uspokojit právo zaměstnance na mzdu
(plat) nebo jakoukoliv část mzdy (platu) anebo právo zaměstnance na náhradu
mzdy (platu); je-li právo zaměstnance na mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (platu)
anebo jakoukoli jejich část, kterou mu zaměstnavatel nevyplatil, sporné, důvod
k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák.
práce není dán (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4042/2010, uveřejněném pod
poř. č. 99 v časopise Soudní judikatura, ročník 2012).
V projednávané věci žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru
podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce z důvodu, že mu žalobce „za měsíce
červenec, srpen a září 2009 nevyplatil celou mzdu podle odpracovaných hodin a
termínu splatnosti a že mu za říjen 2009 dluží polovinu platu“. Z obsahu spisu
a skutkových zjištění soudů však vyplývá, že mezi účastníky pracovního poměru
je spor o právo žalovaného na uvedené části mzdy. Žalovaný nesouhlasil s tím, v
jaké výši mu žalobce mzdu od srpna 2009 (již za měsíc červenec 2009) vyplácí,
neboť z odevzdané evidence odpracovaných hodin měl za to, že mu náleží mzda ve
větším rozsahu – za více odpracovaných hodin, než mu žalobce zaplatil. Za
tohoto stavu je odůvodněn závěr, že žalovaný použil právní institut okamžitého
zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce jako právní
prostředek k řešení sporu se svým zaměstnavatelem o části mzdy. Vzhledem k
tomu, že - jak uvedeno výše - takový postup odporuje účelu (smyslu) zákona, je
okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaný dal žalobci dopisem ze dne
19. 11. 2009, podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (ve znění účinném do
31. 12. 2013) neplatné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady
potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši
5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupce žalobce advokát JUDr. Vlastimil Bureš osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, §
151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč
žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§
149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 a § 167
odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu