21 Cdo 1306/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce M. O., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se
sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Strojírenská č. 2269/36, proti žalované J. Š.,
zastoupené JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na
Moravě, Brněnská č. 110, o neplatnost rozvázání pracovního poměru a o náhradu
mzdy, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 217/2003,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince
2009, č. j. 15 Co 342/2008-320, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) určení,
že „skončení jeho pracovního poměru u žalované, provedené listinou označenou
jako Dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 17. 7. 2003 k datu 20. 7.
2003, je neplatné“, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 115.782,-Kč. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval jako prodavač na základě pracovní
smlouvy ze dne 1. 3. 2002, ve znění jejího dodatku ze dne 1. 4. 2002. Ačkoliv
byl pracovní poměr sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2002, sjednaný druh práce
vykonával pro žalovanou i nadále a žalovaná mu za tuto práci poskytovala mzdu;
v měsících lednu a únoru 2003 mu však celou mzdu nezaplatila. Před skončením
pracovní neschopnosti, která trvala od 21. 2. 2003 do 20. 7. 2003, jej žalovaná
navštívila v jeho bydlišti, kde mu předala dopis, „ve kterém bylo uvedeno, že
se jedná o výpověď z pracovního poměru z důvodu hrubého porušení pracovní
kázně“. Převzetí této listiny v přítomnosti svědka na této listině potvrdil
svým podpisem. Následně však byl podpis na této listině vydáván za podpis
dohody o skončení pracovního poměru k datu 20. 7. 2007. Žalobce však popírá, že
by někdy s žalovanou dohodu o skončení pracovního poměru uzavřel, a proto se
domáhá nejen určení neplatnosti takové dohody, ale zároveň i náhrady mzdy za
dobu, kdy mu žalovaná odmítala práci přidělovat.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, č. j. 12 C
217/2003-264, ve znění usnesení ze dne 7. 12. 2007, č. j. 12 C 217/2003-273,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, že se žalobci vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 200,- Kč a že
žalobce je povinen nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáře nad
Sázavou náklady řízení 20.655,50 Kč. Po provedeném dokazování měl za prokázané,
že pracovní poměr žalobce u žalované skončil dohodou dne 20. 7. 2003. Vyšel
přitom z toho, že žalobce „soudu jednoznačně potvrdil a prokázal“, že věděl,
jaké náležitosti má mít dohoda o skončení pracovního poměru (před podpisem
dohody se byl radit v občanské poradně), že to byl sám žalobce, kdo ukončení
pracovního poměru vyvolal, když požádal žalovanou o vydání zápočtového listu, a
že znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu v Praze, jehož předmětem
zkoumání byla celá listina, bylo zcela jednoznačně vyvráceno tvrzení žalobce o
manipulaci s dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 17. 7. 2003. Znalecký
posudek prokázal, že podpis žalobce na dohodě je pravým spontánním podpisem
žalobce, že je vyloučeno, že by se mohlo jednat o přenesený podpis žalobce z
jiné písemnosti, protože zkoumaná dohoda je originálem; nebyly zjištěny ani
žádné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že by se v oblasti stávajícího textu
„Přebral jsem výpověď“ nacházely nějaké písemné záznamy, které by byly následně
odstraněny. Žalobce tedy dobře věděl, že listina, kterou za přítomnosti
žalované a jejího syna svědka R. M. podepsal, když si ji předtím přečetl, je
dohodou o ukončení jeho pracovního poměru u žalované. Dohoda obsahuje všechny
náležitosti tohoto právního úkonu ve smyslu ustanovení § 43 zákoníku práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, č. j. 15
Co 342/2008-320, rozsudek soudu prvního stupně v napadené zamítavé části
„výroku I.“ (výroku o zamítnutí žaloby) ohledně povinnosti žalované zaplatit
žalobci na doplatku mzdy částku 760,- Kč potvrdil, v další části napadeného
zamítavého výroku I. ohledně určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
dohodou jej změnil tak, že určil, že skončení pracovního poměru žalobce u
žalované, provedené listinou označenou jako dohoda o rozvázání pracovního
poměru ze dne 17. 7. 2003, je neplatné a ve zbývající zamítavé části výroku I.
ohledně náhrady mzdy ve výši 115.022,- Kč a ve výrocích II. a IV. (ve výrocích
o nákladech řízení) jej zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu
řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že námitky žalobce o tom, že
podepsal listinu s jiným textem neobstojí, a shodně jako soud prvního stupně
vycházel z toho, že listina ze dne „17. 7. 2000“ (správně 17. 7. 2003) je
listinou pravou. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že z
písemně projevené vůle žalobce nelze dovodit nic jiného, než že uvedenou
listinu převzal. Podle názoru odvolacího soudu nelze nahrazovat a doplňovat
jeho vůli v tom smyslu, že souhlasil s dohodou o rozvázání pracovního poměru a
pouze si záměrně vytvářel stav, aby mohl v budoucnu navodit pochybnosti o své
vůli skončit pracovní poměr dohodou. O okolnostech předcházejících podpisu
žalobce svědčí podle odvolacího soudu jednostranná korespondence žalobce vůči
žalované. V dopisech ze dne 4. 6. a 15. 7. 2003 žalobce žalované zdůrazňuje, že
má povinnost ho dále zaměstnávat a žádal ji o písemné sdělení, kdy má do
zaměstnání opět nastoupit. Z žádosti o zprostředkování zaměstnání ze dne 21. 7.
2003 nevyplývá, jaký byl důvod skončení pracovního poměru u žalované, a z
čestného prohlášení, které žalobce podepsal u úřadu práce 30. 7. 2003, vyplývá,
že bude podávat soudní žalobu na neplatnost skončení pracovního poměru. O tom,
že byl pracovní poměr žalobce u žalované skončen dohodou, svědčí pouze
potvrzení o zaměstnání vydané žalovanou dne 24. 7. 2003 a zápočtový list ze dne
24. 7. 2003. Výpovědi žalované a její účetní J. O. (o něž soud prvního stupně
opřel závěr o tom, že žalobce sám usiloval o skončení pracovního poměru) jsou v
rozporu s důkazy listinnými, v nichž je zachycena vůle žalobce pokračovat v
pracovním poměru u žalované, která také koresponduje s tím, jakým způsobem
podepsal, resp. převzal dohodu o skončení pracovního poměru, kterou mu žalovaná
přinesla do bytu. Protože se soud prvního stupně - s ohledem na svůj názor o
platnosti dohody o skončení pracovního poměru - nezabýval uplatněným nárokem
žalobce na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně této náhrady a uložil
mu, aby se tímto nárokem blíže zabýval.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že o obeznámení
žalobce s tím, že je pracovní poměr skončen dohodou, svědčí to, že se
bezodkladně zaregistroval na úřadu práce dne 21. 7. 2003 a že až dne 30. 7.
2003 sdělil úřadu práce, že bude podávat soudní žalobu na neplatnost skončení
pracovního poměru. Kdyby bylo pravdivé tvrzení žalobce, že šlo o výpověď z
pracovního poměru, jednalo by se o výpověď v době pracovní neschopnosti, tedy v
rozporu se zákoníkem práce. Odvolací soud navíc nesprávně posuzoval projev vůle
žalobce z jednostranné korespondence žalobce vůči žalované, tj. odkazem na
listiny ze dne 4. 6. 2003 a 15. 7. 2003, ačkoli jde o listiny, které vystavoval
žalobce v době své pracovní neschopnosti, kdy ani nemohlo k rozvázání
pracovního poměru dojít jinak než dohodou. Protože projev vůle je třeba
vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá
dobrým mravům, je nutno žalobcův projev vůle vyložit tak, že chtěl ukončit
pracovní poměr dohodou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení
§ 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že ke
skončení pracovního poměru mělo dojít listinou ze dne 17. 7. 2003 – podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2003, tj.
před účinností zákona č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku
ochrany veřejného zdraví (srov. § 363 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník
práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a
zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,
výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním
nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak,
jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Z ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce vyplývá, že o obsahu právního úkonu může
vzniknout pochybnost, a pro takový případ zákon formuluje výkladová pravidla,
která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho
obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu
projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v
rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, roč. 1997). Takto musí soud
postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích
v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že
obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu
soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili.
Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v
souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn.
Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek
zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována)
prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj.
zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Při
posuzování obsahu projevu vůle proto není podstatná ani tzv. mentální rezervace
jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný
cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka,
tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné
totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli
účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela
nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně
nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov.
Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a
občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl
IV., s. 78). Chybějící projev vůle nemůže být nahrazen pohnutkou jednajícího
účastníka ani v případě, kdyby to podle úsudku vnějšího pozorovatele odpovídalo
pravidlům slušnosti a občanského soužití, neboť na základě pravidel ekvity lze
za určitých podmínek odmítnout ochranu výkonu práva, nelze však právo nově
konstituovat.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, uvádí se v ustanovení § 240
odst. 3 zák. práce pravidla, jak má být projev vůle vyložen. Výslovný projev
vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a
podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Smyslem výkladu
projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený.
Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno.
Pomocí výkladu projevu vůle není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného
právního úkonu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Uvedeným způsobem odvolací soud při výkladu projevu vůle žalobce učiněného v
listině ze dne 17. 7. 2003 také postupoval. Odvolací soud se správně snažil
zjistit z provedených důkazů, jakou vůli žalobce skutečně projevil. Sama
okolnost, že v řízení bylo vyvráceno tvrzení žalobce o manipulaci s dohodou o
rozvázání pracovního poměru ze dne 17. 7. 2003 a naopak bylo prokázáno, že
podpis žalobce na dohodě je pravým spontánním podpisem žalobce (tyto závěry
dovolatelka nenapadá), ještě nedovoluje závěr, že žalobce projevil vůli
pracovní poměr skutečně dohodou rozvázat. Vlastnoručním podpisem umístěným na
konci textu listiny potvrzuje sice účastník jako subjekt právního vztahu, že se
ztotožňuje s písemným projevem vůle obsaženým v jejím textu (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon
833/96, uveřejněný pod č. 5 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, který
lze mutatis mutandis vztáhnout na všechny jednostranné právní úkony směrující k
rozvázání pracovního poměru), odvolací soud však správně z toho, že žalobce nad
svůj podpis nadepsal „Přebral jsem výpověď“, jakož i z dalších důkazů dovodil,
že žalobce projevil toliko vůli převzít výpověď z pracovního poměru. Okolnost,
že listina obsahuje slova „uzavírají tuto dohodu o rozvázání pracovního
poměru“, „z důvodu po vzájemné dohodě“, totiž nevypovídá nic o tom, že by
žalobce skutečně také v tomto směru vůli projevil. Provedené dokazování
umožňuje toliko závěr, že žalobce projevil vůli převzít výpověď z pracovního
poměru (která však ze strany žalované nebyla vůbec učiněna). Není-li zde shoda
projevů vůle ve vztahu k rozvázání pracovního poměru dohodou, nemohlo ani k
takovému způsobu rozvázání pracovního poměru dojít.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o
náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.4 věta první, § 224 odst.1 a §
151 odst.1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu