21 Cdo 1325/2025-357
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce I. P., zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem,
advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí č. 288/17, proti žalovanému ČEZ
Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně IV – Podmoklech, Teplická č. 874/8, IČO
24729035, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Těšnov č. 1059/1, o 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Děčíně pod sp. zn. 27 C 82/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2024, č. j. 10 Co
309/2024-317, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. února 2024, č. j. 27 C
82/2021-277, ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobci 1 858 149,88 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 14. 4. 2021 do
zaplacení, se zamítá; v dalším se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 58 987,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing.
Michala Diamanta, advokáta se sídlem v Praze, Karlovo náměstí č. 288/17.
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně dne 9. 4. 2021
a doplněnou dne 1. 7. 2021 a dne 21. 4. 2022 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil
10 000 000 Kč se „zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 10
000 000 Kč od 6. 4. 2021 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil tím, že jako osoba
samostatně výdělečně činná plnil dne 10. 4. 2018 zakázku (subdodávku) pro
společnost INEX Česká republika, s. r. o., která měla sjednanou zakázku na
úklidové práce s žalovaným v jeho budově „XY“, že při úklidových pracích nebyly
vůbec splněny anebo byly „zásadním způsobem zanedbány“ povinnosti žalovaného
jako zaměstnavatele provozujícího pracoviště (budovu XY) vyplývající ze
zákoníku práce, neboť pracovníci provádějící úklid nebyli dostatečným způsobem
proškoleni o přístupných a nepřístupných prostorách v budově (pracovníci nebyli
upozorněni, ani jim nebyla dána např. mapa budovy s vymezením místností, do
kterých je vstup zakázán), a naopak odpovědným pracovníkem žalovaného, panem
B., byli pracovníci „poučeni“ tak, že mohou do všech místností, které budou
otevřeny, a že mají mít nasazené helmy pro případ pádu; pan B., který měl navíc
vykonávat dohled nad pracovníky úklidu v jednotlivých místnostech, se po celou
dobu zdržoval pouze v jediné místnosti, a to s panem D. S.. V důsledku
nesprávného a zcela nedostatečného poučení a v souladu s „poučením“ pana B., že
zaměstnanci mohou vstupovat všude, kde jsou otevřené dveře, vstoupil žalobce za
účelem mytí oken do otevřené rozvodny a přiblížil se k nechráněnému,
neizolovanému vodiči (přípojnici), který byl pod napětím, a v ten okamžik jej
zasáhl elektrický proud pod napětím 22 000 V do hlavy a poté spadl ze žebříku.
Má za to, že nebyly zajištěny podmínky pro bezpečný výkon práce na pracovišti
se zvýšeným rizikem ohrožení, že byl nedostatečně poučen a že nad jeho
úklidovými pracemi byl zanedbán řádný dozor. Výzva k zaplacení náhrady škody v
celkové výši 10 000 000 Kč, sestávající z bolestného 1 144 224,95 Kč, z náhrady
za ztížení společenského uplatnění 5 159 902 Kč a z náhrady za duševní útrapy 3
695 873,05 Kč, byla žalovanému doručena před podáním žaloby dne 6. 4. 2021.
2. Žalovaný zejména namítal, že vůči žalobci neporušil žádnou zákonnou
povinnost. Žalobce, který nebyl jeho zaměstnancem a nebyl oprávněn se v
prostorách žalovaného zdržovat, nadto v nich vykonávat jakoukoliv činnost,
vstoupil do objektu XY dne 10. 4. 2018 za účelem provedení úklidových prací,
které pro žalovaného dodavatelsky zajišťovala společnost INEX Česká republika,
s. r. o., a konal zde práci pod vedením zaměstnankyně dodavatele úklidových
služeb paní B. Žalobce se tak svévolně dostal do místa, kde se sám neměl
pohybovat, a vykonával v těchto místech úklidové práce bez vědomí a především
bez jakéhokoliv pokynu žalovaného. Uzavřel, že odpovědnost za zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci za žalobce převzala společnost INEX
Česká republika, s. r. o., na základě uzavřené smlouvy a žalovanému proto
nesvědčí pasivní věcná legitimace ve sporu.
3. Okresní soud v Děčíně (poté, co usnesením ze dne 19. 5. 2022, č. j.
27 C 82/2021-97, řízení zastavil „o zákonné úroky z prodlení z částky 10 000
000 Kč od 6. 4. 2021 do 13. 4. 2021“ z důvodu zpětvzetí žaloby v této části)
rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 27 C 82/2021-169, rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci 1 858 149,88 Kč „se zákonnými úroky z prodlení ve výši
8,25 % ročně od 14. 4. 2021 do zaplacení“, zamítl žalobu co do 8 141 850,12 Kč
„se zákonnými úroky z prodlení od 14. 4. 2021 do zaplacení“, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 304 684 Kč k rukám
advokáta Mgr. Ing. Michala Diamanta a „České republice – Okresnímu soudu v
Děčíně“ náklady řízení „v rozsahu 90 % ve výši, která bude určena samostatným
usnesením“, a soudní poplatek ve výši 16 722 Kč a žalobci uložil povinnost
zaplatit „České republice – Okresnímu soudu v Děčíně“ náklady řízení „v rozsahu
10 % ve výši, která bude určena samostatným usnesením“. Na základě zjištění, že
žalobce, který prováděl dne 10. 4. 2018 úklid (mytí oken) v XY žalovaného v XY,
vstoupil do provozovny s vědomím zaměstnance žalovaného T. B. pověřeného k
výkonu dozoru nad pracovníky úklidu, respektive na základě jeho pokynu zahájil
úklidové práce, dospěl k závěru, že žalovaný byl ve smyslu ustanovení § 101
odst. 5 zákoníku práce povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví žalobce po
celou dobu jeho působení v XY; na splnění povinnosti nemá vliv případný vztah
mezi žalobcem a jiným subjektem.
4. K odvolání žalobce (do výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým
byla žaloba zamítnuta, a do výroku o nákladech řízení) a žalovaného (do výroku
rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, a do výroků o
nákladech řízení a o soudním poplatku) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením
ze dne 29. 11. 2023, č. j. 10 Co 88/2023-248, 10 Co 89/2023-248, opraveným
usnesením ze dne 9. 1. 2024, č. j. 10 Co 88/2023-258, 10 Co 89/2023-258, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 2.
2023, č. j. 27 C 82/2021-203, jímž byla uložena žalovanému povinnost zaplatit
„České republice – Okresnímu soudu v Děčíně“ na náhradě nákladů řízení 11 749
Kč a žalobci povinnost zaplatit „České republice – Okresnímu soudu v Děčíně“ na
náhradě nákladů řízení 1 305 Kč, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že
z pouhé skutečnosti, že žalobci byl dne 10. 4. 2018 jako osobě samostatně
výdělečně činné umožněn vstup do provozovny žalovaného společně s ostatními
členy úklidové skupiny poté, co jej zaměstnanec žalovaného „fyzicky viděl“ a
poskytl mu poučení, nelze bez dalšího dovozovat, že se žalobce zdržoval v
provozovně s vědomím žalovaného podle ustanovení § 101 odst. 5 zákoníku práce.
Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalovaný měl uzavřenou rámcovou smlouvu
o úklidových službách se společností INEX Česká republika, s. r. o., jako
dodavatelem, z roku 2016 a k události došlo při provádění úklidových služeb dne
10. 4. 2018 a že žalobce byl zaměstnanci žalovaného „údajně představen“ jako
subdodavatel společnosti INEX Česká republika, s. r. o., je třeba zjistit, zda
a v jakém znění byla uzavřena dílčí smlouva o úklidu na den 10. 4. 2018 v XY a
v jakém vztahu byl žalobce vůči společnosti INEX Česká republika, s. r. o., v
uvedený den, neboť to má význam pro posouzení otázky věcné pasivní legitimace
žalovaného a toho, zda žalovaný měl povinnost zajistit bezpečnost a ochranu
zdraví při práci žalobce.
5. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 27 C
82/2021-277, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 858 149,88 Kč s
8,25% úrokem z prodlení ročně od 14. 4. 2021 do zaplacení, zamítl žalobu co do
8 141 850,12 Kč s úrokem z prodlení ročně od 14. 4. 2021 do zaplacení a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 381
604,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Michala Diamanta a „České republice –
Okresnímu soudu v Děčíně“ na náhradě nákladů řízení 11 749 Kč a soudní poplatek
16 722 Kč a že žalobce je povinen zaplatit „České republice – Okresnímu soudu v
Děčíně“ na náhradě nákladů řízení 1 305 Kč. Po zjištění, že „hlavní“ závazkový
vztah byl sjednán mezi žalovaným a společností INEX Česká republika, s. r. o.,
která následně sjednala subdodavatelské plnění na dílčí část plnění (mytí oken)
s D. S., jenž byl ve sdružení podnikatelů s žalobcem a společně vykonávali dne
10. 4. 2018 „realizované práce“, dovodil, že skutečnost, že žalobce nebyl
schváleným subdodavatelem žalovaného (objednavatele služeb) k realizaci
úklidových prací, nezakládá nedostatek odpovědnosti žalovaného za újmu
způsobenou žalobci, ale má význam „toliko z hlediska vzájemných vztahů“ mezi
žalovaným a INEX Česká republika, s. r. o. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu,
že žalobce vstoupil do provozovny žalovaného s vědomím zaměstnance žalovaného
pověřeného k výkonu dozoru nad pracovníky úklidu v XY T. B. a že na základě
jeho pokynu zahájil úklidové práce, byl žalovaný ve smyslu ustanovení § 101
odst. 5 zákoníku práce povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví žalobce po
celou dobu jeho působení v XY, bez ohledu na „případný smluvní vztah mezi
žalobcem a jiným subjektem“ nebo mezi žalovaným a společností INEX Česká
republika, s. r. o. Žalovaný porušil bezpečnostní pravidla spočívající v tom,
že místnost č. 102 označená jako „22kV“ měla být uzamčena a vstup úklidového
pracovníka měl být umožněn výlučně pod dozorem bezpečnostního pracovníka
žalovaného a že vodiče elektrické energie v předmětné místnosti měly být
opatřeny krytem nebo měly být po nezbytnou dobu vypnuté a jejich vypnutí
ověřeno. Žalobci jako zkušenému úklidovému pracovníkovi, který v minulosti
vykonával úklidové práce v provozovnách žalovaného, a to i přímo v XY, však
muselo být na základě předchozí zkušenosti známo, že do místností označených
„22kV“ lze vstupovat jen pod dohledem bezpečnostního pracovníka, na druhou
stranu je jeho spoluzavinění „podstatně umenšeno“ tím, že dostal „výslovný a
opakovaný pokyn“ od T. B., „uklízej všude, kde jsou otevřené dveře“, proto
žalobce jednal „v důvěře v tento pokyn a v souladu s ním“; měl se ale dotázat,
zda skutečně může bezpečně vykonávat úklid v otevřené místnosti „22kV“. Soud
prvního stupně uzavřel, že žalobce má nárok na bolestné ve výši 232 196,48 Kč a
náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1 832 414,50 Kč, avšak
vzhledem k jeho spoluzavinění v rozsahu 10 % musí žalovaný zaplatit žalobci 90
%, tj. 1 858 149,88 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 14. 4. 2021.
6. K odvolání žalobce (do výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým
byla žaloba zamítnuta, a do výroku o nákladech řízení) a žalovaného (do výroku
rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, a do výroků o
nákladech řízení a o soudním poplatku) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem
ze dne 4. 12. 2024, č. j. 10 Co 309/2024-317, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
odvolacího řízení 38 480 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Michala Diamanta. Na
základě zjištění (jež vyplynulo z výpovědí svědků T. B., D. S. a L. B.), že
žalobce se pohyboval po provozovně s vědomím zaměstnance žalovaného, tedy s
vědomím žalovaného, dospěl k závěru, že žalovaný měl povinnost zajistit
bezpečnost všech osob, které se pohybují v daném místě s jeho vědomím jako
zaměstnavatele, a odpovídá proto za újmu způsobenou žalobci. Na tomto závěru
nemění nic ani skutečnost, že se žalobce dostavil do provozovny „protiprávně“,
když dle rámcové smlouvy byla společnost INEX Česká republika, s. r. o.,
povinna vykonávat úklidové práce prostřednictvím svých zaměstnanců, popřípadě
předem schválených subdodavatelů, přičemž žalobce byl s D. S., který si ho
„přizval na pomoc“, v podnikatelském sdružení a nebyl jeho subdodavatelem, ani
subdodavatelem společnosti INEX Česká republika, s. r. o.; zaměstnanec
žalovaného však „neměl dopustit“, aby se žalobce do provozovny dostal,
nepostupoval správně, když si neověřil totožnost uvedených osob, zejména když
kromě L. B. nikoho ze skupiny neznal, a měl postupovat „pečlivěji a
obezřetněji“ nejen z důvodu ochrany osob, ale také z důvodu, že se jednalo o
provozovnu s nebezpečným provozem. Shodně se soudem prvního stupně má odvolací
soud rovněž za to, že rozsah spoluzavinění žalobce ve výši 10 % je přiměřený a
odpovídá okolnostem případu, neboť žalobce, který nevykonával úklidové práce v
provozovně žalovaného poprvé, ač věděl o tom, že nesmí vstupovat do uvedené
místnosti bez doprovodu zaměstnance žalovaného a může provádět úklid pouze pod
jeho dohledem (jak byl poučen i v jiném případě), nepřiměřeně spoléhal a
důvěřoval pokynu T. B.; mělo mu však „připadnout zvláštní“, že při předchozím
úklidu nemohl vstupovat samostatně do uvedené místnosti a nyní měl podle pokynu
zaměstnance umýt okna v místnosti, kde byly předem otevřené dveře.
7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání,
kterým jej napadá „v celém jeho rozsahu“. Namítá, že odvolací soud pochybil při
výkladu a aplikaci ustanovení § 101 odst. 5 zákoníku práce, neboť nerozlišoval
mezi provozovnou a pracovištěm a tyto pojmy – byť mají jiný právní význam –
zaměňoval. Má za to, že provozovna žalovaného v podobě XY se jejím předáním k
úklidu stala pracovištěm společnosti INEX Česká republika, s. r. o., která tam
vyslala své zaměstnance a další osoby (fyzické osoby – podnikatele v pozici
dodavatelů a subdodavatelů) za účelem plnění svých pracovních úkolů
(zaměstnanci společnosti) a smluvních závazků (dodavatelé a subdodavatelé
úklidových služeb), proto ukládá-li ustanovení § 101 odst. 5 zákoníku práce
zaměstnavateli povinnost, aby zajišťoval bezpečnost a ochranu zdraví při práci
pro všechny osoby zdržující se s jeho vědomím na jeho pracovištích, nelze tuto
povinnost vztahovat také k provozovnám, jimiž se ve smyslu soudní judikatury
rozumí prostor, ve kterém je uskutečňována určitá podnikatelská činnost.
Dochází-li v provozovně jednoho podnikatelského subjektu k výkonu pracovní
činnosti jiného podnikatelského subjektu (zde žalovaného), stává se daná
provozovna pracovištěm toho podnikatelského subjektu (zde společnosti INEX
Česká republika, s. r. o.), který v dané provozovně reálně v danou dobu
vykonává svoji pracovní činnost, a proto žalovaný není v řízení pasivně
legitimován. Dovolatel dále namítá, že pokud by byla XY pracovištěm žalovaného
jako zaměstnavatele podle § 101 odst. 5 zákoníku práce, pak má za to, že
odpovědnost podle tohoto ustanovení je „smluvně přenositelná“ na třetí osobu,
jak tomu bylo v daném případě podle rámcové smlouvy uzavřené se společností
INEX Česká republika, s. r. o., kterou „tížila“ povinnost dodržení pravidel
bezpečnosti práce při realizaci úklidových prací v XY a která za splnění této
povinnosti nesla odpovědnost vůči žalobci. Dovolatel dále poukázal na
skutečnost, že žalobce navíc vykonával úklidovou činnost v XY pro společnost
INEX Česká republika, s. r. o., jako osoba samostatně výdělečně činná, tedy
jako samostatný podnikatelský subjekt na vlastní nebezpečí, proto „de facto sám
vůči sobě“ působil jako zaměstnavatel a nesl sám vůči sobě povinnosti plynoucí
ze zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci tak, jak uvádí ustanovení §
101 odst. 1 a 5 zákoníku práce. Má za to, že žalobce si úraz zavinil výlučně
sám, když v rozporu s pokyny a výstražným značením vstoupil sám do předmětné
místnosti s přívodem elektřiny, a navíc tak učinil se zcela nevhodnými
pracovními pomůckami (kovový žebřík a kbelík s vodou). Dovolatel namítá, že se
odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací ani jím „odkazovanou judikaturou a
právní vědou předestřenými závěry“ a že tím učinil své rozhodnutí neúplným,
neurčitým a nepřezkoumatelným a porušil tak základní právo na spravedlivý
soudní proces. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a
aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl,
případně zamítl, neboť skutkové závěry jak soudu nalézacího, tak soudu
odvolacího jsou „nezpochybnitelné“ a stejně tak „právní závěry jsou správné“.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Žalovaný svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém
jeho rozsahu“, tedy i v části výroku, ve které byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do 8 141 580,12 Kč „se
zákonnými úroky z prodlení od 14. 4. 2021 do zaplacení“, a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek,
jakož i ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. K
podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost dovolání) pouze ten
účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo za podmínek
ustanovení § 243d o. s. ř. změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Žalovanému však zamítnutím žaloby v uvedeném
rozsahu nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou
napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto je jeho dovolání v této části
subjektivně nepřípustné (podané neoprávněnou osobou). V části, ve které
dovolání směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů
řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek, a proti výroku
rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. Nejvyšší soud
proto dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém směřovalo proti těmto částem
rozsudku odvolacího soudu, odmítl [§ 243c odst. 3 věta první, § 218 písm. b), §
243c odst. 1 o. s. ř.]. 13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalovaný dne 21. 10. 2016 uzavřel se společností INEX Česká
republika, s. r. o., jako dodavatelem rámcovou smlouvu o poskytování úklidových
služeb, že na základě dílčí smlouvy č. 4101787103 byl dne 10. 4. 2018 prováděn
u žalovaného v XY úklid, kdy INEX Česká republika, s. r. o., si sjednala na
dílčí část úklidu (mytí oken) subdodavatelské plnění s D. S., který byl ve
sdružení podnikatelů se žalobcem, jako osobou samostatně výdělečně činnou, že
před započetím práce dne 10. 4. 2018 dostal žalobce, který byl zkušeným
úklidovým pracovníkem a i v minulosti uklízel v předmětné trafostanici, od
zaměstnance žalovaného pověřeného dozorem nad úklidovými pracovníky T. B. pokyn, aby „umyl okna ve všech místnostech, kde budou otevřeny dveře“, že v
„místnosti 22kV“, která byla odemčená, nebyla nijak zabezpečena, elektrické
vodiče nebyly vypnuty ani zajištěny krytem, utrpěl žalobce úraz elektrickým
proudem, který mu způsobil zranění uvedená ve znaleckém posudku doc. MUDr. Jiřího Hovorky a v jehož důsledku je omezen ve způsobu života, který vedl před
úrazem; není schopen v původním rozsahu sportovat, je snížena jeho pracovní
způsobilost, zhoršen sexuální prožitek, zvýšena unavitelnost a zhoršena kvalita
spánku. 14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit námitka
dovolatele, že žalobce si úraz zavinil výlučně sám, když v rozporu s pokyny a
výstražným značením vstoupil sám do předmětné místnosti s přívodem elektřiny
(část III. c.
dovolání), která vychází z jiných (opačných) skutkových zjištění,
než která po provedeném dokazování učinily soudy (podle jejich zjištění žalobce
postupoval v souladu s pokynem zaměstnance žalovaného pověřeného dozorem nad
úklidovými pracovníky T. B., aby „umyl okna ve všech místnostech, kde budou
otevřeny dveře“). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem totiž nelze
budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací
soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014
Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
15. Za uvedeného stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda má zaměstnavatel povinnost
zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci i vůči osobě samostatně
výdělečně činné, která vykonává s jeho vědomím a v jeho prostorách činnost na
základě dohody uzavřené s osobou odlišnou od zaměstnavatele. Protože tato
právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného, směřuje-li proti části
výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 1 858 149,88
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 14. 4. 2021 do zaplacení, není
opodstatněné.
17. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že k úrazu žalobce došlo dne 10. 4. 2018 – podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2018 (dále též
„zák. práce“), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 30. 6. 2018 (dále též jen „o. z.“).
18. Podle ustanovení § 101 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen
zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika
možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (dále jen
„rizika“).
19. Podle ustanovení § 101 odst. 2 zák. práce péče o bezpečnost a
ochranu zdraví při práci uložená zaměstnavateli podle odstavce 1 nebo
zvláštními právními předpisy je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních
povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních
míst, která zastávají.
20. Podle ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce povinnost zaměstnavatele
zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje na všechny fyzické
osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích.
21. Zákoník práce – jak vyplývá z citovaných ustanovení – ukládá
zaměstnavatelům všeobecnou povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví
zaměstnanců při práci, klade důraz na odpovědnost zaměstnavatele za bezpečné a
zdraví neohrožující podmínky výkonu práce a stanovuje, kdo konkrétně tuto
povinnost musí plnit. Zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
zaměstnavatelem je cíleno na vlastní zaměstnance, na zaměstnance jiného
zaměstnavatele, kteří plní úkoly na pracovišti zaměstnavatele (srov. § 101
odst. 3 a 4 zák. práce), a rovněž na všechny další fyzické osoby, které se s
vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích (srov. § 101 odst. 5 zák.
práce).
22. Povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví
zaměstnanců při práci se neomezuje jen na místa, kde zaměstnanci vykonávají
práci (prostory určené pro práci), ale vztahuje se na veškerá místa a prostory
pod kontrolou zaměstnavatele, jež souvisejí s výkonem jejich práce a v nichž
jsou vystaveni rizikům možného ohrožení jejich života a zdraví. Právní předpisy
upravující bezpečnost a ochranu zdraví při práci proto nestanoví požadavky jen
pro prostory zaměstnavatele určené k výkonu pracovních činností zaměstnanců
(jejich pracoviště), ale i pro další místa a prostory s touto činností
související [např. chodby, schodiště a jiné komunikace – srov. § 2 zákona č.
309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o
zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění
pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2022]. Z toho plyne, že za pracoviště
zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce je třeba považovat
veškeré prostory, v nichž zaměstnavatel vykonává činnost prostřednictvím svých
zaměstnanců (včetně míst a prostor s touto činností souvisejících), nad nimiž
má kontrolu a v nichž jsou fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se
v nich s jeho vědomím zdržují, vystaveny rizikům možného ohrožení života a
zdraví.
23. Pracoviště zaměstnavatele může být zároveň i pracovištěm jiného
zaměstnavatele, který na základě smluvního vztahu se zaměstnavatelem provádí v
jeho prostorách činnost prostřednictvím svých zaměstnanců. Také tento (jiný)
zaměstnavatel má povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci,
která se kromě jeho vlastních zaměstnanců vztahuje i na všechny další fyzické
osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovišti. Této povinnosti
zaměstnavatele nezbavuje okolnost, že jeho pracoviště se nachází v prostorách
jiného zaměstnavatele, kterého na druhé straně stejné zákonné povinnosti
nezprošťuje smluvní vztah mezi zaměstnavateli, a to i kdyby jeho obsahem byla
též úprava vzájemných práv a povinností obou zaměstnavatelů v oblasti
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na stejném pracovišti.
24. Fyzickými osobami, na které se podle ustanovení § 101 odst. 5 zák.
práce vztahuje povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví
při práci, jsou jakékoli fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se s
vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovišti, bez ohledu na účel, za
kterým se tam nacházejí, a na to, zda je mezi nimi a zaměstnavatelem smluvní
nebo jiný právní vztah. Takovou fyzickou osobou může být i osoba samostatně
výdělečně činná, která na základě dohody uzavřené se subdodavatelem smluvního
dodavatele zaměstnavatele provádí v jeho prostorách úklidové práce. Okolnost,
že tato osoba uvedenou činnost vykonává samostatně, vlastním jménem a na
vlastní účet a odpovědnost [srov. § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů a § 420 odst. 1 o.
z.], na jejím postavení z hlediska ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce nic
nemění.
25. V projednávané věci žalobce jako osoba samostatně výdělečně činná
spolupracující s D. S., který byl subdodavatelem úklidových prací společnosti
INEX Česká republika, s. r. o., jež měla s žalovaným uzavřenou rámcovou smlouvu
na úklidové práce, prováděl dne 10. 4. 2018 v prostorách XY, která sloužila k
činnostem žalovaného a nad kterou měl žalovaný kontrolu, úklidové práce
spočívající v mytí oken pod dohledem pověřeného bezpečnostního pracovníka
žalovaného T. B., tedy s vědomím žalovaného. Podle ustanovení § 101 odst. 5
zák. práce se proto na něj vztahovala – jak vyplývá z výše uvedeného –
povinnost žalovaného zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, kterou
však žalovaný nedodržel, neboť podle zjištění soudů porušil bezpečnostní
pravidla spočívající v tom, že místnost č. 102 označená jako „22kV“, ve které
žalobce při provádění úklidu utrpěl úraz elektrickým proudem, měla být uzamčena
a vstup úklidového pracovníka měl být umožněn výlučně pod dozorem
bezpečnostního pracovníka žalovaného a že vodiče elektrické energie v předmětné
místnosti měly být opatřeny krytem nebo měly být po nezbytnou dobu vypnuty a
jejich vypnutí ověřeno.
26. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě,
dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny.
27. Dovolatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací
ani jím „odkazovanou judikaturou a právní vědou předestřenými závěry“ a že tím
učinil své rozhodnutí neúplným, neurčitým a nepřezkoumatelným a porušil
základní právo na spravedlivý soudní proces. Dovolací soud neshledal, že by
rozsudek odvolacího soudu byl nepřezkoumatelný. Rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního
stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, který
byl uveřejněn pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně
nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro
které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Lze dodat, že z ustanovení §
157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat
povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení.
Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a
vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim (stejně jako
odvolací soud v projednávané věci) staví vlastní ucelený argumentační systém,
který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů
je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp.
zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn.
III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
28. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části
týkající se částky 1 858 149,88 Kč s úroky z prodlení od 14. 4. 2021 do
zaplacení zamítl.
29. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.
s. ř., neboť žalobce měl plný úspěch, a žalovaný je proto povinen nahradit mu
náklady potřebné k bránění práva, které mu vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupce z řad advokátů. Výši nákladů
dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
Žalobci náleží náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta ve výši 48 300 Kč
[§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k)
advokátního tarifu], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13
odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 10
237,50 Kč, celkem tedy 58 987,50 Kč.
30. Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v
celkové výši 58 987,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Michala Diamanta, který
žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od
právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu