ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, proti žalované KROHNE CZ,
spol. s r.o. se sídlem v Brně, Opavská č. 801/8a, IČO 25345966, zastoupené
JUDr. Petrou Musilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kuřimská č. 1503/42, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 13 C 368/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 13. listopadu 2012 č.j. 15 Co 319/2008-270, doplněném usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2012 č.j. 15 Co 319/2008-275 a
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2013 č.j. 15 Co 319/2008-284,
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.413,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petry
Musilové, advokátky se sídlem v Brně, Kuřimská č. 42.
Dopisem ze dne 17.8.2005 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvod
výpovědi spatřovala v tom, že se pro ni stal nadbytečným zaměstnancem, neboť se
ruší s účinností od 1.9.2005 jím zastávané pracovní místo technického a
obchodního zástupce. Současně žalovaná informovala žalobce o tom, že "nemá
možnost mu nabídnout jiné pracovní uplatnění".
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 30.11.2005 domáhal,
aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby mu
žalovaná zaplatila "náhradu mzdy od 1.12.2005 do dne, kdy mu umožní pokračovat
v práci nebo do platného rozvázání pracovního poměru". Žalobu zdůvodnil zejména
tím, že ke zrušení "místa technického a obchodního zástupce" u žalované
nedošlo. Protože dopisem ze dne 27.10.2005 sdělil žalované, že trvá na tom, aby
ho dále zaměstnávala, má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1
zákoníku práce.
Žalovaná namítala, že rozhodla o zrušení "jednoho místa - funkce technického a
obchodního zástupce" z důvodu snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce, neboť "dosavadní práci lze efektivněji zastat s nižším
počtem technických a obchodních zástupců", že tato organizační změna nastala ke
dni 1.9.2005 a odsouhlasil ji i její jediný společník a že žalovaná svoje
rozhodnutí nezměnila ani poté, co jí žalobce písemně oznámil, že považuje
výpověď z pracovního poměru za neplatnou.
Městský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 1.11.2007 č.j. 13 C
368/2005-103 vyloučil řízení o zaplacení náhrady mzdy k samostatnému projednání
a rozhodnutí - rozsudkem ze dne 1.11.2007 č.j. 13 C 368/2005-104, doplněným
usnesením ze dne 26.11.2007 č.j. 13 C 368/2005-107, žalobě o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 8.021,- Kč k rukám advokáta JUDr. Stanislava
Trtílka a že žalovaná je povinna zaplatit "ČR - na účet Městského soudu v Brně"
na náhradě nákladů řízení 1.155,- Kč. Z provedených důkazů dovodil, že mezi
účastníky docházelo před podáním výpovědi po delší dobu k neshodám, že "způsob,
který má svědčit o organizačních změnách, kdy bývalý jednatel společnosti se
pouze dovolával projednání organizačních změn, které spočívalo jen v potvrzení
obsahu zprávy ze dne 20.07.2005, kterou zaslal jednatel žalované majiteli
firmy, lze označit jako účelové simulované jednání, kterým si žalovaná pouze
vytvořila předpoklady pro dání výpovědi žalobci podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zákoníku práce", že "nedlouho po té", co žalovaná ukončila s žalobcem
pracovní poměr, byl do společnosti přijat "další zaměstnanec označený jako
servisní technik, ač tuto práci běžně vykonával i žalobce", a že rovněž z
obsahu rozhovoru mezi "majitelem firmy panem V." a žalobcem (zachyceného na
audio nahrávce, kterou byl proveden důkaz) je zřejmé, že "rozhodnutí
zaměstnavatele nesledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, ani technického
vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
žádnou jinou organizační změnu, ale že se jednalo o formální opatření žalované,
které směřovalo k tomu, aby žalovaná dosáhla rozvázání pracovního poměru s
žalobcem výpovědí", a uzavřel, že ze strany žalované "jde o předstíraný právní
úkon, kdy žalovaná předstírala přijetí organizačního opatření". Žalovaná podle
názoru soudu prvního stupně nesplnila povinnosti podle ustanovení § 46 odst.2
zákoníku práce, neboť měla možnost zaměstnávat žalobce "na jiném místě, než
jaké bylo sjednáno, protože žalobce mohl vykonávat např. i práci servisního
technika tak jako nově přijatý zaměstnanec".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.6.2009 č.j. 15 Co
319/2008-134, doplněným usnesením ze dne 10.6.2009 č.j. 15 Co 319/2008-137,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 17.749,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Petry Musilové a že žalobce je povinen zaplatit České republice
na náhradě nákladů řízení 1.155,- Kč. Poté, co uvedl, že rozhodnutí
zaměstnavatele je tzv. faktickým úkonem, který nelze "přezkoumávat z hlediska
platnosti" a u něhož se soud může zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo
skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel (příslušný orgán zaměstnavatele
- právnické osoby), a že rozhodnutí o organizační změně "nemusí být vydáno
písemně, nemusí být zaměstnavatelem vyhlášeno ani jiným způsobem zveřejněno,
postačí, pokud se zaměstnanec o něm dozví až v samotné výpovědi z pracovního
poměru", odvolací soud dovodil, že "důkazy, které v řízení byly provedeny",
"svědčí" o tom, že rozhodnutí o organizační změně, která spočívala ve zrušení
pracovního místa technického a obchodního zástupce (ve snížení počtu
zaměstnanců vykonávajících funkci technických a obchodních zástupců z pěti na
čtyři), přijal jednatel společnosti Ing. V. N. a že mezi "rozhodnutím o snížení
stavu zaměstnanců a nadbytečností žalobce je příčinná souvislost". Protože
výběr nadbytečného zaměstnance je v "kompetenci zaměstnavatele" a protože k
přijetí "dalšího zaměstnance" došlo až po 1.1.2007, což "pro časový odstup"
nemá vliv na posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci,
byly splněny všechny předpoklady pro podání výpovědi podle ustanovení § 46
odst.1 písm.c) zákoníku práce. Závěr soudu prvního stupně o tom, že rozhodnutí
zaměstnavatele nesledovalo organizační změnu a že směřovalo k rozvázání
pracovního poměru se žalobcem, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že důkaz
"audionahrávkou" byl nepřípustný, neboť byla pořízena "bez vědomí zaznamenávané
osoby", a že nevyplývá ani "z dojíždění zaměstnance L. do Prahy".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9.3.2011
č.j. 21 Cdo 434/2010-184 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil názoru odvolacího soudu v tom, že
důkaz audionahrávkou rozhovoru žalobce s N. V. je nepřípustný, neboť byl
pořízen bez vědomí všech hovořících osob, a vytknul odvolacímu soudu, že učinil
- oproti soudu prvního stupně - zjištění o tom, že žalovaná přijala rozhodnutí
o zrušení žalobcova pracovního místa technického a obchodního zástupce a že
nešlo o simulované jednání, ačkoliv v rozporu s ustanovením § 213 odst.2 částí
věty za středníkem o.s.ř. nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního
stupně, přestože z nich dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, a aniž by
provedl nové důkazy ve věci. Ve vztahu k tzv. nabídkové povinnosti
zaměstnavatele podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce dovolací soud
současně uvedl, že o jejím nesplnění nesvědčí to, že žalovaná přijala na místo
servisního technika nového zaměstnance v roce 2007, když žalobce dostal výpověď
z pracovního poměru dopisem ze dne 17.8.2005; tato okolnost by mohla mít v
projednávané věci význam tehdy, kdyby bylo zjištěno, že místo servisního
technika bylo zřízeno a bylo volné již v době výpovědi (a nebylo obsazeno až do
roku 2007), což však nebylo zjištěno a ani tvrzeno.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 13.11.2012 č.j. 15 Co 319/2008-270,
doplněným usnesením ze dne 13.11.2012 č.j. 15 Co 319/2008-275 a usnesením ze
dne 5.3.2013 č.j. 15 Co 319/2008-284, znovu změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 33.910,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Petry Musilové, že žalobce je povinen zaplatit České republice
na náhradě nákladů řízení 2.205,- Kč, že žalobce je povinen zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů dalších 1.440,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Petry Musilové a že žalobce je povinen zaplatit žalované "na
náhradě nákladů řízení o vydání doplňujícího rozhodnutí" 968,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Petry Musilové. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že u
žalované byla přijata a realizována organizační změna spočívající ve snížení
počtu obchodních a technických zástupců z pěti na čtyři a že o této organizační
změně rozhodl jednatel žalované Ing. V. N. (osoba k tomu oprávněná). Námitku
žalobce, že organizační změna byla jen "předstíraná", což "lze usuzovat i z
toho, že ke dni 1.1.2007 byl přijat do společnosti zaměstnanec P. D., který
vykonával činnost velice podobnou či shodnou s činností obchodního zástupce",
odvolací soud odmítl s tím, že "za situace, kdy po dobu více než jednoho roku
bylo rozhodnutí o organizační změně naplňováno, nelze z následného ústupu od
tohoto rozhodnutí v důsledku nedosažení zamýšleného efektu dovodit, že
organizační změna byla zaměstnavatelem jen předstírána". Neplatnost výpovědi
nemůže založit ani žalobcem tvrzené nesplnění tvz. nabídkové povinnosti, když z
provedeného dokazování bylo zjištěno, že místo servisního technika, na které
byl přijat P. D., nebylo v době dání výpovědi žalobci ještě zřízeno a nemohla
se tedy na něj vztahovat nabídková povinnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz audionahrávkou rozhovoru žalobce s N. V.,
ze kterého by "jednoznačně vyplynulo, že důvodem výpovědi nebylo provedení
organizační změny za účelem zvýšení efektivnosti práce, ale dopisy, které
žalobce adresoval německému vedení žalované", ani záznamem z porady
zaměstnanců; podle názoru žalobce "se obě nahrávky týkají pracovních
záležitostí, nemají tedy charakter projevů osobní povahy a důkaz zvukovým
záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný".
Žalobce dále namítá, že "z rozsáhlého doplnění dokazování vyplynulo, že
rozhodnutí o organizační změně z důvodu zvýšení efektivnosti práce žalovaná
společnost pouze předstírala, neboť provedením organizační změny byl sledován
jiný cíl, a to rozvázat pracovní poměr se žalobcem", což vyplývá především z
toho, že "věci a pracovní pomůcky, které žalobce využíval, zůstaly na svém
místě na pražské pobočce žalované", že "na pracovním místě zastávali práci
žalobce brigádníci, kolegové též z jiných poboček, kteří pracovali přesčasy",
že "dne 1.1.2007 byl přijat nový zaměstnance, který fakticky zastával pracovní
místo žalobce", a dovozuje, že pracovní místo, které zastával žalobce, tak
"fakticky stále existovalo". Propuštění žalobce ve skutečnosti "nepředcházela
žádná organizační změna, resp. tato organizační změna byla vytvořena účelově ve
chvíli, kdy bylo zřejmé, že bude třeba žalobce propustit ze zcela jiných
důvodů"; svědčí o tom také skutečnost, že žalobce dostal výpověď, ačkoliv "na
něj byl rozepsán plán obratu do konce roku", že "se počítalo s tím, že se
zúčastní brněnského veletrhu, na který již měl zajištěn nocleh", že "měl ze
všech obchodních zástupců druhé nejlepší výsledky", že "až měsíc poté, co měl
Ing. V. N. údajně sdělit organizační změnu německému vedení společnosti, nechal
pro žalobce vytisknout nové vizitky", že "dostal výpověď zcela nestandardně v
polovině měsíce" a že "důvodem propuštění byly osobní důvody, což uvedl
výslovně i N. V. při rozhovoru se žalobcem a potvrdili to i svědci, zaměstnanci
žalované společnosti". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Je přesvědčená o
tom, že "odvolací soud se plně vypořádal se všemi námitkami, které žalobce
proti výpovědi z pracovního poměru vznesl a které se jeví jako účelové a bez
právní relevance". Žalovaná prokázala, že "byly z její strany splněny veškeré
zákonné předpoklady platnosti výpovědi ze dne 17.8.2005, kterou žalobci dala z
důvodu snížení stavu zaměstnanců za účelem zefektivnění práce podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce". Důkaz audionahrávkou žalobce s N. V,
nemá v projednávané věci význam nejen proto, že byl pořízen bez vědomí svědka,
ale i z důvodu, že N. V. nebyl žalobcovým nadřízeným a že proto šlo "jen o
soukromý rozhovor se třetí osobou".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."),
neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede
dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.8.2005 - i v současné
době (srov. též § 364 odst.1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb.,
č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č.
264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb.,
č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000
Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č.
258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb.,
č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004
Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb. a č. 253/2005 Sb., tedy
podle zákoníku práce ve znění účinném do 12.9.2005 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní
zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost
mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se
zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u
zaměstnavatele) nadbytečným. Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně
úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není
samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí
označil. Především je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného
orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační
změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační
složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců
a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle
svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí
zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho
skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení,
snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné
organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce;
to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen
nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě,
že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u
zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy
zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí
organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu),
je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí
o organizační změně nebylo přijato (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn
pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
V projednávané věci odůvodnila žalovaná výpověď z pracovního poměru tím, že
"se s účinností od 1.9.2005 ruší pracovní místo technického a obchodního
zástupce", které žalobce zastával na základě pracovní smlouvy ze dne 19.7.1997.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná vskutku přijala organizační opatření,
na jehož základě zrušila žalobcem zastávané místo za účelem zvýšení
efektivnosti práce, představuje skutkové zjištění, jehož správnost lze v
dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a
odst.3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané
věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož
nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen
ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru
vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalovaná přijala organizační změnu, na jejímž
základě se stal žalobce pro ni nadbytečným zaměstnancem za účelem zvýšení
efektivnosti práce, učinil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - z výsledků dokazování, zejména z obsahu listiny obsahující návrh na
snížení počtu externích spolupracovníků ze dne 19.6.2005, z rozhodnutí Ing. V
N. obsažené v listině ze dne 20.7.2005, z výpovědí Ing. V. N., N. V., L. D.,
Ing. V. S., P. L. a P. K.. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů
účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně
dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, byl z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti, logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo
ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu
tedy má oporu v provedeném dokazování.
Žalobcem navržený důkaz audionahrávkou rozhovoru žalobce s N. V. odvolací soud
neprovedl - jak bylo již uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2011
č.j. 21 Cdo 434/2010-184 - jako nepřípustný v souladu se zákonem; i kdyby se
rozhovor týkal (jak tvrdí žalobce) "pracovních záležitostí", je zde
rozhodující, že jde o záznam hlasů hovořících osob, který patří (bez ohledu na
jeho tematické zaměření) mezi projevy fyzických osob osobní povahy, a že byl
pořízen bez vědomí všech hovořících osob.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby
žalované nahradil náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši
náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být
určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním
právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť
nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2
o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo
postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně
(§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb.
(ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta
stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního
soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za
této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem
projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté
advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokátky
vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Jana Musilová osvědčila, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalované
zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149
odst. 1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přístupný.
V Brně dne 7. března 2014
JUDr. Ljubomír Drápal,
předseda senátu