21 Cdo 1362/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně R., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému
advokátkou, o 125.610,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně
pod sp. zn. 4 C 1/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 14. prosince 2004 č.j. 23 Co 525/2004-89, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 11.755,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokátky.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 125.610,- Kč s 2% úrokem
z prodlení od 11.11.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný u ní
(u její právní předchůdkyně) pracoval na základě pracovní smlouvy od 3.4.2000,
naposledy ve funkci „account manager“, a že se v článku 10 „nového úplného
znění pracovní smlouvy“ ze dne 13.6.2001 žalovaný - mimo jiné - zavázal, že po
dobu půl roku po skončení pracovního poměru nebude vykonávat pro jiného
zaměstnavatele, ať už v hlavním nebo vedlejším pracovním poměru, nebo na
vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti žalobkyně. Protože žalovaný
tento závazek nedodržel (po skončení pracovního poměru u žalobkyně „obratem“
začal pracovat u společnosti R., a.s., která má „téměř zcela identický“ předmět
podnikání jako žalobkyně), vznikla mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní
pokutu ve výši šestinásobku průměrného výdělku (odpovídajícího „čisté měsíční
mzdě“ 20.935,- Kč), tedy celkem 125.610,- Kč.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 25.5.2004 č.j. 4 C 1/2004-73 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 33.417,- Kč „k rukám advokáta“. Ve věci samé dospěl k závěru, že
účastníci uzavřeli v pracovní smlouvě „platnou konkurenční doložku“, neboť
„jejich písemné ujednání ve smlouvě odpovídá požadavkům, jaké na ně kladl
zákoník práce ve znění účinném ke dni uzavření zmíněné pracovní smlouvy (jejího
dodatku ze dne 13.6.2001)“. Podle názoru soudu prvního stupně doba, po kterou
se žalovaný zavázal ustanovení konkurenční doložky dodržet, nepřekračuje dobu
vymezenou v ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce, závazek žalovaného v doložce
„lze označit jako dostatečně určitý a srozumitelný“, podmínky konkurenční
doložky byly sjednány takové, že jejich splnění lze po žalovaném (který se v
rámci svého pracovního zařazení u žalobkyně „seznamoval s obchodně citlivými
informacemi a daty, které mají pro obchodní konkurenty žalobkyně nepochybně
nemalou hodnotu“) spravedlivě požadovat, a ani výši sjednané smluvní pokuty
„soud nepovažuje za nepřiměřenou“. Protože žalovaný „svým jednáním porušil
ustanovení konkurenční doložky“, když v době šesti měsíců po skončení
pracovního poměru u žalobkyně vykonával v rámci zaměstnání u společnosti R.,
a.s. činnost, „která měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně“, soud
prvního stupně „uznal žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty za
oprávněný, a to včetně jeho výše vypočtené dle ust. § 275 odst. 3 zák. práce“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.2004 č.j. 23
Co 525/2004-89 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před
soudem prvního stupně 23.575,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 23.500,- Kč,
obojí k rukám advokátky. Odvolací soud zdůraznil, že „obecně, napříč
jednotlivými odvětvími občanského práva, platí princip rovnosti stran právního
vztahu bez ohledu na to, zda je výslovně upraven právními předpisy či je
ponechán pouze na výkladu jednotlivých právních institutů“. Tomuto principu –
jak dále uvedl – „musel odpovídat obsah ujednání o konkurenční doložce nejen do
31.12.2000, kdy konkurenční doložka nebyla upravena zákoníkem práce a tato
ujednání byla posuzována jako obchodněprávní vztah, ale i po tomto datu bez
ohledu na to, že zákoník práce v této době (až do 29.2.2004) ještě výslovně
neupravoval reciprocitu závazků zaměstnance a zaměstnavatele vyplývajících z
ujednání o konkurenční doložce“. Podle názoru odvolacího soudu je tedy třeba
ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno)
chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci
pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem
dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání
dohody o konkurenční doložce podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce „od
zaměstnance spravedlivě požadovat“; k tomuto vzájemně vyváženému závazku pak
může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána pokuta,
která však musí být přiměřená. Protože v daném případě ujednání účastníků o
konkurenční doložce „nesplňovalo výše uvedené podmínky rovnosti stran“,
odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „je třeba toto
ujednání považovat za neplatné“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že „se neztotožňuje“ s názorem
odvolacího soudu, který - s poukazem na rozhodnutí dovolacího soudu, které
„dopadá na úpravu konkurenční doložky sjednané před účinností novely č.
155/2000 Sb.“ - považuje sjednanou konkurenční doložku za neplatnou z důvodu
nedodržení principu rovnosti smluvních stran. Zdůraznila, že pracovněprávní
vztah založený pracovní smlouvou mezi účastníky zahrnuje „celou řadu vzájemných
práv a povinností, aniž by bylo vždy zřetelné, jaké konkrétní právo je na druhé
straně vyváženo konkrétně stanovenou povinností“, a „obdobně je tomu při plnění
práv a povinností ze sjednané konkurenční doložky“. Podle jejího názoru právu
zaměstnavatele požadovat na zaměstnanci dodržení zákazu výkonu stejné činnosti,
kterou vykonával u zaměstnavatele, „odpovídá plnění poskytnutému
zaměstnavatelem po celou dobu trvání pracovního poměru (odborná příprava
zaměstnance, zvyšování jeho odborné způsobilosti na náklady zaměstnavatele,
umožnění práce s obchodně citlivými údaji, které může zaměstnanec po skončení
pracovního poměru využít, popř. dokonce zneužít)“. V daném případě žalobkyně
vynaložila na profesní růst žalovaného „nemalé“ finanční prostředky a v rámci
práce umožnila žalovanému setkávat se „s obchodně vysoce citlivými informacemi
a daty, které mají pro všechny ostatní konkurenční subjekty značný obchodní
význam a přínos“; proto své vynaložené prostředky „ochránila alespoň sjednáním
konkurenční doložky“, která „měla vytvořit protiplnění zaměstnanci ve vztahu k
plnění, která od zaměstnavatele v průběhu pracovního poměru přijal“. K uzavření
konkurenční doložky se žalovaný rozhodl „zcela dobrovolně při vědomí, jaké
výhody mu bude konkurenční doložka přinášet a jaké povinnosti z ní budou pro
něj vyplývat“, a tak podle názoru dovolatelky „reciprocita vztahu zaměstnanec-
zaměstnavatel byla i při plnění podle konkurenční doložky naplněna“. V této
souvislosti rovněž zdůraznila, že povinnost zaměstnavatele poskytnout
zaměstnanci protiplnění ve formě peněžitého vyrovnání byla zákonodárcem
stanovena teprve novelou č. 155/2004 Sb. účinnou od 1.3.2004, a že v době
uzavření předmětné konkurenční doložky „zaměstnavatel k tomuto plnění nebyl
povinen“. Dovození povinnosti plnit zaměstnanci peněžité vyrovnání, ačkoliv to
zákon nestanoví, „narušuje podle názoru žalobkyně její právní jistotu a je
proti právům a povinnostem vyjádřeným v zákoně“. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru napadený
rozsudek odvolacího soudu „je v souladu se zákonem“ a námitky žalobkyně nelze
považovat za opodstatněné. Vyjádřil přesvědčení, že ujednání o konkurenční
doložce neporušil a že „jistě nebylo úmyslem zákonodárce zařazením konkurenční
doložky do zákoníku práce (před novelou) znemožnit pracovníkovi, aby po dobu
trvání konkurenční doložky pracoval“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalovaný pracoval u
žalobkyně (její právní předchůdkyně) na základě pracovní smlouvy ze dne
30.3.2000 nejprve jako „odborný poradce pro pojištění“ a od 13.6.2001 jako
„account manager“. Dne 13.6.2001 účastníci uzavřeli dohodu označenou jako
„pracovní smlouva“ – její „nové úplné znění po dohodnutých obsahových změnách“,
v níž (v článku 10) se žalovaný – mimo jiné - zavázal, že „po dobu půl roku po
skončení pracovního poměru nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele, ať už v
hlavním nebo vedlejším pracovním poměru, nebo na vlastní účet činnost, která
byla předmětem činnosti zaměstnavatele (zprostředkování v oblasti pojištění)“.
Pro případ porušení této povinnosti se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni
„smluvní pokutu ve výši šestinásobku průměrného měsíčního čistého výdělku“ s
tím, že „tímto ujednáním není nijak dotčeno právo zaměstnavatele na náhradu
škody, a to i ve výši přesahující sjednanou smluvní pokutu“. Pracovní poměr
účastníků skončil na základě výpovědi ze strany žalovaného ke dni 31.8.2003 a
žalovaný dne 1.9.2003 nastoupil do pracovního poměru na dobu neurčitou u
obchodní společnosti R., a.s., která má zčásti shodný předmět podnikatelské
činnosti jako žalobkyně.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku
– jak k tomu dospívají i soudy obou stupňů v posuzované věci - především
významný závěr o tom, zda ujednání účastníků o konkurenční doložce obsažené v
článku 10 „nového úplného znění pracovní smlouvy“ ze dne 13.6.2001 je platným
právním úkonem.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že konkurenční doložka
byla mezi účastníky uzavřena dne 13.6.2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2001 (tj. poté, co nabyl účinnosti
zákon č. 155/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29.2.2004 (tj. předtím,
než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o
úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - dále jen
„zák. práce“.
Podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze
písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden
rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na
vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou
činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za
podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení
takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční
doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného
konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního
vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by vůči zaměstnavateli měla
soutěžní povahu. Předmětem ochrany tudíž jsou - jak zmiňuje žalobkyně v
dovolání – „obchodně vysoce citlivé informace a data, která mají pro všechny
ostatní konkurenční subjekty značný obchodní význam a přínos“, tedy - jinak
řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s
podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či
nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a
mají být podle vůle podnikatele utajeny. Protože uvedený charakter předmětu
ochrany je totožný, bez ohledu nato, zda ke sjednání konkurenční doložky došlo
před 1.1.2001 nebo později, neboť se jedná stále – jak je z výše uvedeného
zřejmé - o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. § 17 až §
20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich
pracovního poměru, je možno vycházet ze závěrů, z nichž dovolací soud vycházel
při posuzování povahy a obsahu tohoto typu smluvního ujednání již v dřívější
době.
Dovolatelka ve svých úvahách o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční
doložky opomíjí, že ani podle nové právní úpravy (účinné od 1.1.2001) není
možnost sjednání konkurenční doložky neomezená v tom smyslu, že by se mělo
nadále (až do 29.2.2004, kdy – jak zdůrazňuje žalobkyně - „novelou č. 155/2004
Sb., účinnou ke dni 1.3.2004, byla zákonodárcem výslovně zakotvena povinnost
zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci protiplnění v formě peněžitého
vyrovnání“) jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše
citované ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1.1.2001 do
29.2.2004) totiž výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko
„za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za
porušení závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“,
jinak že je konkurenční doložka je neplatná.
Nemůže být pochybností o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce
uzavřených podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od
1.1.2001 do 29.2.2004) je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti
účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat
garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález
Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), a z toho
vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které
účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Z hlediska uvedených
ústavních zásad tedy není žádného opodstatnění pro uplatňování rozdílných
východisek při posuzování platnosti konkurenčních doložek podle toho, zda byly
sjednány předtím anebo poté, co dne 1.1.2001 nabyl účinnosti článek I bod 18
zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolací soud proto setrvává na názoru, z něhož vychází i odvolací soud v
posuzované věci, že ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy
bylo uzavřeno) je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při
němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch
navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit
podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení §
29 odst. 2 zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“ (k tomu též srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo
1276/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č.
132, na který poukazuje odvolací soud a je s ním „obeznámena“ i dovolatelka). K
tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může
být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní
pokuta, která však – jak z ustanovení § 29 odst. 2 části druhé věty za
středníkem zák. práce vyplývá – musí být přiměřená; s nesplněním uvedených
podmínek (posuzovaných zejména ve vztahu k zachování rovnosti v právu podnikat
či získávat prostředky pro své životní potřeby prací, z hlediska vlastního
smyslu a účelu konkurenční doložky samotné, s přihlédnutím kupř. k délce
závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty, apod.) zákon
spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce.
Protože daném případě – jak vyplývá z ujednání účastníků obsaženého v článku 10
„nového úplného znění pracovní smlouvy“ ze dne 13.6.2001 - výraznému omezení
žalovaného po dobu 6 měsíců v jeho právu podnikat nebo provozovat jinou
hospodářskou činnost, popřípadě získávat prostředky pro své životní potřeby
prací, neodpovídá jakýkoliv závazek žalobkyně (ať již na peněžité či jiné
plnění), je závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastníků o tzv.
konkurenční doložce ze dne 13.6.2001 správný.
S názorem žalobkyně, že „sjednaná konkurenční doložka není v rozporu se zásadou
rovnosti“, neboť „měla vytvořit protiplnění zaměstnanci (žalovanému) ve vztahu
k plnění, která od zaměstnavatele (žalobkyně) přijal v průběhu pracovního
poměru“, nelze souhlasit. Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení
pracovního poměru své odborné kvalifikace pouze v omezeném rozsahu, totiž
odpovídá jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský
prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. také po sjednanou
dobu po skončení pracovního poměru. Skutečnost, jaká plnění zaměstnavatel
poskytl zaměstnanci v době trvání pracovního poměru, například – jak zdůrazňuje
dovolatelka - „nemalé“ finanční prostředky na „odbornou přípravu“ a „profesní
růst“ zaměstnance, je tu nerozhodná, protože tyto výdaje jsou vynakládány v
souladu s potřebou zaměstnavatele (srov. § 142b odst. 1 zák. práce) a
zaměstnanci nepřináší (tím spíše po rozvázání pracovního poměru) hospodářský
prospěch, který by mohl vyvážit jeho závazek vyplývající z ujednání o tzv.
konkurenční doložce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože
nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátkou ve výši 11.680,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 16 odst. 2, § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004
Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov.
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č.
484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 11.755,- Kč.
Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto
náklady žalovanému nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je
žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která
žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2006
JUDr.
Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu