vedené u
Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 194/2004, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2006 č.j. 11 Co
621/2005-262, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že \"smlouva o zřízení zástavního práva
uzavřená dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b)
jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H.
ve výši 3.250.000,- Kč zástavním právem k nemovitostem žalobců zapsaným v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. pro obec O.,
katastrální území V., okr. O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 -
zastavěná plocha, k tomuto pozemku a pozemkům parcela č. 21 - zahrada, parcela
č. 585/2 - pastvina a č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jehož vklad
do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne
18.4.1997 č.j. V2 858/97\", je neplatná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že dne
30.1.1997 podepsali za podmínek sjednaných s D. Č. zástavní smlouvu poté, co je
požádal, aby zřídili zástavní právo k uvedeným (svým) nemovitostem k zajištění
jeho pohledávky ze smlouvy o úvěru ve výši 3.000.000,- Kč. Po podpisu smlouvy u
advokáta Mgr. R. S. byla pak žalobcům Katastrálním úřadem v O. doručena
zástavní smlouva, v níž je uveden jako zástavní věřitel žalovaný a podle které
zástava zajišťuje jeho pohledávku ve výši 3.250.000,- Kč za D. H. z titulu
smlouvy o půjčce. Žalobci tvrdí, že se žalovaným a ani s \"jeho právním
zástupcem\" se do podpisu zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 3.3.1997 nikdy
nesetkali, o jejích podmínkách s ním nejednali, a považují jeho jednání za
jednoznačnou snahu uvést žalobce v omyl, \"k čemuž také došlo\".
Žalovaný namítal, že zástavní smlouvu ze dne 3.3.1997 podepsaly smluvní strany
bez nátlaku, na základě své svobodné vůle a bez jakékoliv tísně. Ze strany
žalovaného nedošlo k porušení zákona ani dobrých mravů a pro \"zrušení zástavní
smlouvy\" nejsou splněny podmínky.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 15.1.2002 č.j. 12 C 248/98-110 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
řízení 7.450,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že \"naléhavý
právní zájem žalobců na určení je dán možným ohrožením vlastnického práva
žalobců k nemovitostem, kdy bez určení neplatnosti zástavní smlouvy je
postavení žalobců nejistým\", a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 je absolutně neplatným právním úkonem.
Zástavní právo totiž \"vzhledem ke své akcesorické povaze slouží k zajištění
existující pohledávky\". Pohledávka ve výši 3.250.000,- Kč, která měla být
zástavním právem zajištěna, však nevznikla, neboť žalovaný ve skutečnosti
půjčil D. H. pouze 2.500.000,- Kč a zbývajících 750.000,- Kč mělo být \"jakousi
odměnou za zapůjčení\". Smlouva o půjčce, podle které měla vzniknout
zajišťovaná pohledávka, je navíc v rozporu s dobrými mravy, neboť stanovila
\"naprosto nepřiměřené úroky\" ve výši 60% p.a., zatímco obvyklá úroková míra
činila v době uzavření smlouvy 10 až 15% ročně. Dalším důvodem, proč je
zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 neplatným právním úkonem, je podle názoru
soudu prvního stupně \"časový sled rozhodných událostí, tedy uzavírání
jednotlivých smluv mezi žalovaným a žalobci, žalovaným a D. H. a žalovaným a M.
B.\"; z provedených důkazů vyplynulo, že nejprve byla podepsána zástavní
smlouva a až poté smlouva o půjčce, a proto \"v okamžiku uzavření zástavní
smlouvy neexistovala pohledávka, kterou mělo zřizované zástavní právo zajišťovat
\", a zástavní smlouva se přitom \"nevztahuje k budoucí pohledávce, nýbrž k
pohledávce již existující ve výši 3.250.000,- Kč\". Soud prvního stupně dále
dovodil, že zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 je i relativně neplatná podle
ustanovení § 49a občanského zákoníku z důvodu omylu žalobců, kteří se žalovaným
a ani s D. H. před uzavřením zástavní smlouvy nikdy nejednali, \"jednali pouze
s D. Č., s nímž se dohodli na poskytnutí zástavy za určitých podmínek, bez
nichž by žalobci zástavní smlouvu neuzavřeli, a právě D. Č. je pozval do
kanceláře Mgr. S. s tím, že je nutné již uzavřenou zástavní smlouvu znovu
podepsat, proto ji žalobci, bez seznámení se s jejím obsahem, podepsali v
přesvědčení, že se jedná o stejnou smlouvu\".
K odvolání účastníků (odvolání žalobců směřovalo pouze do výroku o náhradě
nákladů řízení) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.12.2002 č.j. 11 Co
419/2002-147 - poté, co připustil změnu žaloby, podle které se žalobci domáhali
určení, že \"zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997
mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci jako zástavci, jejímž
předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 3.250.000,-
Kč zástavním právem k nemovitostem žalobců zapsaných v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu v O. na LV č. pro obec O., katastrální území V., okr. O., a
to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, k tomuto
pozemku a pozemkům parcela č. 21 - zahrada, parcela č. 585/2 - pastvina a č.
585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jehož vklad do katastru nemovitostí
byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j. ,
neexistuje\" - rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na uvedené
určení vyhověl a že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
řízení 7.450,- Kč k rukám advokáta, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.200,- Kč k rukám advokáta.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
dovodil, že žalobci mají na určení, zda \"zástavní právo neexistuje\", naléhavý
právní zájem. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní
smlouva ze dne 3.3.1997 je \"absolutně neplatným právním úkonem\", protože
nebyl naplněn \"zásadní předpoklad platnosti této smlouvy, tj. smlouva o půjčce
\" na 3.250.000,- Kč nebyla ve skutečnosti uzavřena (a nemohla podle ní tedy
vzniknout zajištěná pohledávka), a dále z důvodu \"časové posloupnosti smlouvy
o půjčce a smlouvy zástavní\", neboť k uzavření smlouvy o půjčce došlo až poté,
co byla uzavřena zástavní smlouva, neboť \"půjčka mohla vzniknout při své
reálné povaze až odevzdáním předmětu půjčky, k čemuž došlo až po uzavření
zástavní smlouvy\". Za absolutně neplatnou považoval odvolací soud smlouvu o
půjčce ze dne 3.3.1997 rovněž pro \"zřejmě nepřiměřenou výši úroků\". Závěr
soudu prvního stupně o relativní neplatnosti zástavní smlouvy pro omyl odvolací
soud odmítl s tím, že nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný \"skutečně omyl
vyvolal, věděl o něm či jej vyvolal úmyslně\". Protože je zástavní smlouva ze
dne 3.3.1997 absolutně neplatná, odvolací soud uzavřel, že \"zástavní právo,
které mělo na jejím základě vzniknout, nevzniklo a tedy neexistuje\".
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo
2217/2003-198 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud nejprve dovodil, že zástavní právo může
být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem
zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik
je vázán na splnění odkládací podmínky podle ustanovení § 36 odst.2 věty první
občanského zákoníku, že budoucí pohledávku, která má být zajištěna zástavním
právem, je třeba v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na
jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj
vznikne (má-li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena
smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit
jako \"půjčku\" a nikoliv jako \"závazek poskytnout půjčku\", i když v době
uzavření zástavní smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být
zástavním právem zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo), a
že na základě platné zástavní smlouvy vznikne zástavní právo jen tehdy,
vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (jestliže
pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně
nevznikla, například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla
pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod., není tu zástavní
právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná). V zástavní smlouvě ze
dne 3.3.1997 byla podle závěru dovolacího soudu zajišťovaná pohledávka označena
zcela určitě a srozumitelně (i za přihlédnutí k tomu, že při určení zajišťované
pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již
existující nebo budoucí); zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 proto nemůže být
považována z hlediska určení zástavním právem zabezpečované pohledávky za
neplatný právní úkon. Protože bylo dokazováním před soudy zjištěno, že žalovaný
poskytl dne 3.3.1997 půjčku ve výši 2.500.000,- Kč a že zbývajících 750.000,-
Kč (do částky 3.250.000,- Kč uvedené v zástavní smlouvě ze dne 3.3.1997)
představovalo \"jakousi odměnu za zapůjčení\"), nelze podle názoru dovolacího
soudu zástavní smlouvu považovat za neplatný právní úkon a ani dovozovat, že
podle ní nevzniklo zástavní právo k nemovitostem žalobců, neboť, nebyla-li
půjčka poskytnuta v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě ze dne
3.3.1997, vzniklo zástavní právo jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný
opravdu D. H. poskytl; otázku, pro jak vysokou pohledávku bylo zástavní právo
zřízeno, pak nelze řešit na základě žaloby o určení, zda tu zástavní právo je
či není, neboť pro ně není právně významná. Na neplatnost zástavní smlouvy ze
dne 3.3.1997, popřípadě na \"neexistenci\" zástavního práva, nelze podle
dovolacího soudu úspěšně usuzovat ani z toho, že smlouva o půjčce uzavřená mezi
žalovaným a D. H.
obsahuje ujednání \"o zřejmě nepřiměřených úrocích (odměně)
za poskytnutí půjčky\", které je podle názoru soudů \"pro rozpor s dobrými
mravy neplatné\", neboť \"je zřejmé, že by nezpůsobovalo neplatnost celé
smlouvy\", když je lze ve smyslu ustanovení § 41 občanského zákoníku oddělit od
ostatního obsahu smlouvy. Dovolací soud dále odmítl závěry soudů obou stupňů v
tom, že neplatnost zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 a neexistenci zástavního
práva dovodily z \"časové posloupnosti smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní\"
[podle jejich zjištění byla dne 3.3.1997 nejprve podepsána (uzavřena) zástavní
smlouva a teprve poté byla poskytnuta půjčka (půjčené peníze byly předány D. H.]. I když smlouva o půjčce je smlouvou reálnou (k půjčce nedochází jen na
základě dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku),
měly soudy podle názoru dovolacího soudu vzít v úvahu to, že zástavním právem
může být zabezpečena budoucí pohledávka [a tehdy i pohledávka ze smlouvy o
půjčce, dojde-li (má-li dojít) k odevzdání předmětu půjčky v budoucnu - po
uzavření zástavní smlouvy], že zástavní právo vznikne, jen jestliže byla půjčka
skutečně poskytnuta, a při výkladu projevu vůle účastníků měly přihlédnout též
k tomu, že \"k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3.3.1997
u advokáta Mgr. R. S. za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci
téhož jednání všech smluvních stran)\", jakož i k \"vůli účastníků směřující -
jak tomu nasvědčují výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze smlouvy o
půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H.\".
Okresní soud v Opavě poté rozsudkem ze dne 5.5.2005 č.j. 12 C 194/2004-234
určil, že \"zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997
mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako zástavci, jejímž
předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 750.000,- Kč
k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec O., k. ú. V., okres
O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, pozemku
st. 14 - zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 - zahrada, parc. č. 585/2 -
pastvina a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jejíž vklad do
katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne
18.4.1997, č.j., neexistuje\", zamítl žalobu \"v další části, tj. pokud se
žalobci domáhali určení, že zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou
dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako
zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve
výši 2.500.000,- Kč k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec
O., k. ú. V., okres O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 -
zastavěná plocha, pozemku st. 14 - zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 -
zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené
evidenci, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím
Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j., neexistuje\", a rozhodl, že
žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 4.953,- Kč. Poté, co dovodil, že žalobci mají na požadovaném
určení naléhavý právní zájem, neboť \"jedině tak se mohou domoci výmazu
zástavního práva z katastru nemovitostí\", poukázal na závazný právní názor
dovolacího soudu obsažený v rozsudku ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198
a na jeho základě dospěl k závěru, že \"zástavní právo založené zástavní
smlouvou ze dne 3.3.1997 neexistuje toliko v té části, pokud mělo směřovat k
zajištění pohledávky ve výši 750.000,- Kč, tedy nad rámec skutečně poskytnuté
půjčky ve výši 2.500.000,- Kč\", a že \"v další části, tedy pokud se žalobci
domáhali určení, že zástavní právo založené zástavní smlouvou, jejímž předmětem
bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 2.500.000,- Kč,
neexistuje\", musela být žaloba zamítnuta, neboť \"zástavní právo vzniklo jen k
zajištění takové půjčky, která byla ze strany žalovaného opravdu D. H.
poskytnuta\".
K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.2.2006 č.j. 11
Co 621/2005-262 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť \"v průběhu odvolacího
řízení nedošlo k jeho změně\", odvolací soud ve smyslu závazného právního
názoru dovolacího soudu vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 14.5.2004 č.j. 21
Cdo 2217/2003-198 dovodil, že podle zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 \"zástavní
právo vzniklo, a to jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný D. H.
poskytl\", i když \"nebyla poskytnuta v takové výši, která byla uvedena v
zástavní smlouvě\". Přestože podle názoru odvolacího soudu \"zůstává otázkou,
jak specifikovat zajištěnou pohledávku, vzniklo-li zástavní právo jen k
zajištění takové půjčky, kterou žalovaný opravdu poskytl, nelze-li dle
dovolacího soudu v případě této žaloby řešit, pro jak vysokou pohledávku bylo
zástavní právo zřízeno\", dospěl k závěru, že částka 750.000,- Kč \"nesporně
nebyla D. H. půjčena\", že \"se tedy nemůže jednat o pohledávku, která by měla
být zajištěna\", a že zástavní právo k této částce nemohlo vzniknout\". K
námitce žalobců, kteří \"vytýkají dovolacímu soudu, že jeho závěr o účasti
všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních
stran) neodpovídá údajům ze spisu\", odvolací soud uvedl, že \"námitka je
skutečně důvodná, neboť z provedeného dokazování, a to z výslechu účastníků
řízení, z výslechu D. H. i výslechu žalovaného bylo zjištěno, že skutečně
nejednali ve stejné době na stejném místě, ale k podpisu smluv docházelo sice
téhož dne, ale postupně\", a že \"účastníci tohoto řízení se dne 3.3.1997
nesetkali, stejně jako se nesetkali žalobci a D. H.\". Vzhledem k tomu, že
dovolací soud \"nezpochybnil skutková zjištění soudu\" a že podle zjištění
soudu prvního stupně převzatého odvolacím soudem v rozsudku ze dne 20.12.2002
č.j. 11 Co 419/2002-147 \"se žalobci při podpisu zástavní smlouvy s ostatními
účastníky nesetkali\", nedošlo podle odvolacího soudu \"ke změně skutkového
stavu a dovolací soud jej převzal\"; uvedl-li tedy dovolací soud \"v rámci
svého právního hodnocení, že všichni účastníci obou smluv jednali ve stejné
době na stejném místě, a uvádí jej jako jedno z hledisek, které měly soudy
zohlednit\", nelze \"dospět k závěru, že je dán jiný skutkový stav, než o jakém
rozhodoval dovolací soud\". Námitku žalobců o \"absolutní neplatnosti\"
zástavní smlouvy \"pro rozpor s dobrými mravy spočívající ve sjednání úroku ve
výši odporující dobrým mravům\" odvolací soud odmítl s poukazem na závazný
právní názor dovolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají v
první řadě, že zabezpečovaná pohledávka může být v zástavní smlouvě řádně (s
ohledem na požadavek určitosti právního úkonu) určena, jen jestliže bude uveden
její důvod a výše, a že \"výše peněžité půjčky je podstatnou náležitostí i
smlouvy o půjčce\". Ačkoliv ve smlouvách uvedená \"bezúročná peněžitá půjčka ve
výši 3.250.000,- Kč\" ve skutečnosti nebyla (jak vyplývá z výsledků dokazování)
poskytnuta a \"tedy nevznikla\", přesto soudy dovodily, že \"výše zajištěné
pohledávky není pro vznik a existenci zástavního práva právně významná\";
žalobci v této souvislosti poukázali též na to, že \"nebyli obligačními
dlužníky ani účastníky smlouvy o půjčce a při uzavírání zástavní smlouvy
nemohli vědět, jaká je skutečná výše půjčky (skutečná výše pohledávky zajištěné
zástavním právem na jejich nemovitostech)\". Žalobci dále soudům vytýkají, že
nesprávně aplikovaly ustanovení § 151b odst. 5 občanského zákoníku, podle něhož
\"zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu\",
neboť v čl. II zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 je ve vztahu k zajišťované
pohledávce ze smlouvy o půjčce a k poskytnutí půjčky \"použit minulý čas\", což
vylučuje závěr, že by mohlo jít o zajištění budoucí pohledávky. Žalobci ve svém
dovolání rovněž poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který podle jejich názoru řeší \"obdobný případ odlišně\"
než v rozsudku ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 vydaném v této věci,
neboť se v něm dovozuje, že podle ustanovení § 41 občanského zákoníku je
\"smlouva o půjčce neplatná pouze v ujednání o výši úroků jen tehdy, jestliže
oddělení této části od ostatního obsahu nebrání ani okolnosti, za nichž ke
smlouvě došlo\". Ze smlouvy o půjčce ze dne 3.3.1997 \"vyplývá, že ujednání o
výši úroků zde vůbec není obsaženo, naopak, uvádí se v ní, že úroky nebyly
dohodnuty\"; nelze proto \"oddělit jako neplatné prokázané zastřené úroky ve
výši 60% ročně, které byly soudy zjištěny, přičemž z okolností případu (zejména
ze smlouvy o půjčce samotné a z výslechu svědků) vyplývá, že bez zastřeného
vtělení částky odpovídající dohodnutým úrokům ve výši 60% ročně do jistiny
půjčky, by věřitel půjčku neposkytl\". Žalobci současně namítají, že podle
výsledků dokazování se účastníci v advokátní kanceláři Mgr. R. S. \"vůbec
neviděli ani spolu nejednali\" a že s těmito skutkovými zjištěními \"je v
extrémním rozporu naprosto nesprávný závěr dovolacího soudu\", podle kterého
\"k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3.3.1997 u advokáta
za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech
smluvních stran)\", jakož i vůli účastníků směřující - jak tomu nasvědčují
výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou
současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H.\". Soudy se tímto názorem
dovolacího soudu \"slepě řídily bez ohledu na skutkový stav věci\". Přípustnost
dovolání žalobci dovozují z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
a navrhují,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu \"v celém rozsahu\" a
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě
nákladů řízení a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jednak
ve výroku, kterým bylo určeno, že \"zástavní právo založené zástavní smlouvou
uzavřenou dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a
b) jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D.
H. ve výši 750.000,- Kč k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec
O., k. ú. V., okres O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 -
zastavěná plocha, pozemku st. 14 - zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 -
zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené
evidenci, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím
Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j. V2 858/97, neexistuje\"
(napadeném odvoláním žalovaného), jednak ve výroku, kterým byla žaloba
zamítnuta \"v další části, tj. pokud se žalobci domáhali určení, že zástavní
právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako
zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako zástavci, jejímž předmětem bylo
zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 2.500.000,- Kč k
nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec O., k. ú. V., okres O., a
to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, pozemku st. 14
- zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 - zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina
a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jejíž vklad do katastru
nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997,
č.j. V2 858/97, neexistuje\" (napadeném odvoláním žalobců).
Podle § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou
měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je
výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze
posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně o určení, že \"zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne
3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako
zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve
výši 750.000,- Kč k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec
O., k. ú. V., okres O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 -
zastavěná plocha, pozemku st. 14 - zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 -
zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené
evidenci, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím
Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j., neexistuje\", žalobcům
nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejich právech, neboť vyzněl zcela
v jejich prospěch a žalobci nemohou mít z objektivního hlediska žádný skutečný
zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání
proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy nejsou oprávněni
(subjektivně legitimováni), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců v tomto
směru podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobci subjektivně přípustným dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve
výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby \"v
další části, tj. pokud se žalobci domáhali určení, že zástavní právo založené
zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním
věřitelem a žalobci a) a b) jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění
pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 2.500.000,- Kč k nemovitostem žalobců
zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální
pracoviště O., na LV č. pro obec O., k. ú. V., okres O., a to objektu bydlení
čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, pozemku st. 14 - zastavěná plocha
a pozemkům parc. č. 21 - zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina a parc. č. 585/1 -
pozemek ve zjednodušené evidenci, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl
povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j.,
neexistuje\". Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není
přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno
rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno; okolnost, že
soud prvního stupně rozhodl v rozsudku ze dne 5.5.2005 č.j. 12 C 194/2004-234
ve věci samé jinak než ve svém rozsudku ze dne 15.1.2002 č.j. 12 C 248/98-110,
je nerozhodná, neboť posléze uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen
rozsudkem dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky
14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198) a z tohoto důvodu není dovolání podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.b) přípustné (srov. též právní názor uvedený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, který byl
uveřejněn pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Dovolání žalobců
proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Protože je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.), může dovolací soud
při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam,
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo v první řadě významné vyřešení právních
otázek, zda zástavním právem může být zajištěna kromě pohledávky, která již
vznikla, také pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, jak má být v
zástavní smlouvě označena zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout v
budoucnu, a zda je předpokladem platné zástavní smlouvy skutečnost, aby
zajišťovaná pohledávka (označená v zástavní smlouvě) vznikla, popřípadě aby
vznikla (až) v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě. Uvedené
právní otázky odvolací soud vyřešil v napadeném rozsudku v souladu se závazným
právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.5.2004
č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 (posléze uveřejněným pod č. 110 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2004). Na tomto závěru nic nemění ani \"pochybnost\"
odvolacího soudu o tom, \"jak specifikovat zajištěnou pohledávku, vzniklo-li
zástavní právo jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný opravdu poskytl,
nelze-li dle dovolacího soudu v případě této žaloby řešit, pro jak vysokou
pohledávku bylo zástavní právo zřízeno\", neboť odvolací soud náležitě
neuvážil, že předmětem tohoto řízení bylo - jak vyplývá ze žaloby (změněné při
jednání před odvolacím soudem dne 10.12.2002) - určení, že nemovitosti žalobců
nejsou zatíženy zástavním právem, zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne
3.3.1997 a vloženým do katastru nemovitostí podle rozhodnutí Katastrálního
úřadu v O. ze dne 18.4.1997 \"č.j.\", pro něž je významné zejména to, zda
zástavní právo platně vzniklo a na nemovitostech žalobců \"dále vázne\", a
nikoliv také okolnost, jak vysoká je zajištěná pohledávka, jako by tomu bylo v
případě, kdyby bylo žalobci požadováno například určení, jak vysoká je
pohledávka zajištěná zástavním právem na nemovitostech žalobců, zřízeným na
základě zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 a vloženým do katastru nemovitostí
podle rozhodnutí Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997 \"č.j.\";
skutečnost, že soudy v rozporu s ustanovením § 153 odst.2 o.s.ř. posuzovaly
také výši zajištěné pohledávky, však neměla vliv na věcnou správnost části
rozsudku odvolacího soudu, napadené subjektivně přípustným dovoláním žalobců.
K námitkám dovolatelů lze - kromě toho, že představují nic nového nepřinášející
polemiku s právním názorem dovolacího soudu - uvést, že žalobci nadále -
zejména v rozporu s ustanoveními § 151b odst.4 větou první a § 151b odst.5
občanského zákoníku (ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy ze dne
3.3.1997) - odmítají jako právně možné to, aby zabezpečovaná pohledávka, která
má vzniknout teprve v budoucnu, byla označena v zástavním smlouvě v podobě, jak
má vzniknout (jinak by byl zabezpečen závazek pohledávku založit a nikoliv
samotná v budoucnu vzniklá pohledávka) a aby taková pohledávka posléze činila
méně než bylo dohodnuto (a tedy aby vznikla v menším než původně sjednaném
rozsahu), a současně prosazují řešení, které ve svých důsledcích by - v rozporu
se smyslem a účelem zákona - znamenalo, že by prakticky nebylo možné zajistit
zástavním právem pohledávku z tzv. reálné smlouvy a že by budoucí pohledávka
nemohla vzniknout v menší než původně sjednané výši; nemůže být proto samo o
sobě významné mimo jiné to, zda byl použit při označení zabezpečované
pohledávky v zástavní smlouvě minulý čas nebo že půjčka byla poskytnuta v
menším rozsahu, než se k tomu věřitel původně zavázal.
Na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004
(uveřejněný pod č. 13 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005), v němž byl mimo
jiné vysloven právní názor, že, \"je-li neplatné ujednání o výši úroků obsažené
ve smlouvě o půjčce, z povahy právního úkonu a ani z jeho obsahu nevyplývá, že
by tuto část nebylo možné oddělit od ostatního obsahu smlouvy\", a že smlouva o
půjčce je neplatná pouze v ujednání o výši úroků jen tehdy, jestliže oddělení
této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání ani okolnosti, za nichž ke
smlouvě došlo\", poukazují dovolatelé nedůvodně. Uvedený právní názor
(vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo
1484/2004 v obecné podobě) nijak neodporuje závěru vyslovenému v projednávané
věci v rozsudku dovolacího soudu ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198,
podle kterého by případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o půjčce ze
dne 3.3.1997 \"zřejmě nezpůsobovala neplatnost celé smlouvy, neboť je lze ve
smyslu ustanovení § 41 občanského zákoníku oddělit od ostatního obsahu
smlouvy\". Současně nelze pominout, že soudy obou stupňů (v rozsudcích ze dne
5.5.2005 č.j. 12 C 194/2004-234 a ze dne 8.2.2006 č.j. 11 Co 621/2005-262)
dovodily, že žalovaný nepůjčil D. H. dalších 750.000,- Kč (nad rámec skutečně
poskytnutých 2.500.000,- Kč) a že proto v tomto rozsahu se nemůže jednat o
pohledávku zajištěnou zástavním právem na nemovitostech žalobců (a žalobě v
tomto směru vyhověly), aniž by (také) dovodily, že by z půjčené částky byly
sjednány úroky (které měla podle názoru žalobců představovat v \"zastřené podobě
\" právě částka 750.000,- Kč); řešení uvedené právní otázky v projednávané věci
je proto z hlediska tohoto skutkového stavu (jenž přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá) právně nerozhodné.
Věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, nezpochybňuje ani námitka
žalobců, že by dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo
2217/2003-198 vytknul soudům obou stupňů v rozporu se zjištěným skutkovým
stavem věci, že nepřihlédly k tomu, že \"k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní
smlouvy došlo dne 3.3.1997 u advokáta za účasti všech dotčených stran ve stejné
době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran)\", a ani k \"vůli účastníků
směřující - jak tomu nasvědčují výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze
smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H.\". Z
hlediska soudy zjištěného skutkového stavu věci, jenž nebyl za dovolacího
řízení zpochybněn, bylo zjištěno [zejména z výpovědí žalobce a), žalovaného,
advokáta a D. H.], že k uzavření zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce došlo dne
3.3.1997 v advokátní kanceláři a že se jednání předcházejícímu uzavření
(podpisu) smluv v advokátní kanceláři zúčastnili kromě účastníků další osoby,
zejména D. H. a D. Č., aniž by se přitom setkali žalobci se žalovaným, neboť
advokát dne 3.3.1997 jednal s každou stranou zvlášť. S ohledem na obsah
zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce a s přihlédnutím k závěru odvolacího soudu
(za řízení nezpochybněnému), že nebylo prokázáno uzavření zástavní smlouvy \"v
omylu\", má - jak vyplývá z výše uvedeného - podklad ve skutkových zjištěních
soudů závěr o tom, že \"k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo
dne 3.3.1997 u advokáta za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci
téhož jednání všech smluvních stran)\" a že \"vůle účastníků směřovala k
zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný
poskytne D. H.\". Je nepochybné, že k jednání o uzavření (ofertě a akceptaci)
zástavní smlouvy dne 3.3.1997 došlo (ostatně, bez jednání účastníků by smlouva
vůbec nemohla vzniknout), přičemž není rozhodné, že se účastníci při jednání v
advokátní kanceláři osobně nesetkali a že tedy jejich jednání proběhlo
(nepřímo) prostřednictvím tohoto advokáta. Výše zmíněnou výtku dovolacího soudu
obsaženou v jeho rozsudku ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 proto
nelze (účelově) zpochybňovat tím, že účastníci se v advokátní kanceláři \"vůbec
neviděli ani spolu nejednali\" (jak to činí dovolatelé), když účastníci spolu
nepochybně jednali a smlouvu dojednali (byť \"jen\" prostřednictvím advokáta) a
když se nikde v rozsudku dovolacího soudu ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo
2217/2003-198 neuvádělo, že by \"snad\" jednání účastníků proběhlo uvedeného
dne \"osobně\" (přímo) nebo \"současně\". Nepochopení odvolacího soudu, který
považoval námitku žalobců za důvodnou, se však neprojevilo ve výsledném právním
závěru, který odvolací soud zaujal ve shodě s právním názorem dovolacího soudu;
uvedené pochybení tedy nemělo vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího
soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby, vychází z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů ze závazného právního názoru uvedeného v rozsudku dovolacího soudu ze
dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 a z ustálené judikatury soudů, nemůže
mít po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu tedy není přípustné
ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání žalobců v tomto směru podle ustanovení § 243b odst.5
věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci nemají
s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu