21 Cdo 1410/2018-157
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce J. Š., místem podnikání v M. B., IČO 10231218, zastoupeného Mgr.
Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého č. 211, proti
žalovanému I. M., zastoupenému Mgr. Petrem Rousem, advokátem se sídlem v
Turnově, Zborovská č. 694, o 599 342 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 152/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 20 Co
283/2017-132, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části výroku o věci
samé, kterou byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 6. 2017
č. j. 3 C 152/2010-107 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 6. 2017 č. j.
3 C 152/2010-112 tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 81 360 Kč s 7,75% úrokem
z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení a 100 482 Kč, se zamítá.
II. Ve zbývající části výroku o věci samé se rozsudek krajského soudu mění
Rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-107
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-112 v
části výroku o věci samé, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobci 417 500 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení, se
potvrzuje.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně 32 963 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 141 Kč a na
náhradě nákladů dovolacího řízení 17 310,40 Kč, vše do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Vernera, advokáta se sídlem v Turnově,
Palackého č. 211.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Semilech dne 4. 10. 2010 a
doplněnou podáním doručeným soudu prvního stupně dne 21. 12. 2010 domáhal, aby
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 556 064 Kč „spolu se
zákonným úrokem ve výši 7,75 % p. a. z dlužné částky od 5. 10. 2010 do
zaplacení“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jednáním žalovaného, který byl u
něj zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2007 jako řidič a který
dne 3. 10. 2007 v 1:50 hod. na silnici č. I/35 ve směru od obce T. směrem k
obci Z. způsobil při řízení tahače s návěsem dopravní nehodu, když v místě, kde
se provádí rekonstrukce mostu přes řeku L., projel přes betonovou zábranu a
narazil přední částí tahače do opravovaného mostu, vznikla žalobci škoda
původně vyčíslená na 1 218 949,22 Kč (škoda na tahači 398 000 Kč, škoda na
návěsu 250 000 Kč, škoda vzniklá platbou za vyproštění a odtah poškozeného
tahače a návěsu ve výši 62 650 Kč, škoda spočívající v náhradě nákladů na
likvidaci ekologické havárie ve výši 497 299,20 Kč a pokuta v rámci správního
řízení 11 000 Kč v důsledku porušení příslušných právních předpisů ze strany
žalovaného jako řidiče), kterou pojišťovna odmítla plnit z důvodu zjištění
alkoholu u žalovaného v době dopravní nehody, že žalobce poté s žalovaným
ukončil pracovní poměr dohodou ke dni 31. 10. 2007, že dohodou ze dne 9. 9.
2008 bylo mezi žalobcem a žalovaným řešeno vypořádání výše uvedené škody v
celkovém rozsahu 1 218 949,22 Kč, která byla ke dni podpisu dohody účastníkům
známa a která byla žalobci žalovaným zaplacena, a že dopisem ze dne 17. 9. 2010
uplatnila ČSOB Pojišťovna, a. s., poprvé vůči žalobci další nárok ve výši 556
064 Kč představující částku, která byla uhrazena pojišťovnou v rámci likvidace
pojistné události poškozené společnosti Mados MT s. r. o. za poškození
rekonstruovaného mostu, betonových zábran a dopravního značení při dopravní
nehodě. Pojišťovna se nejprve s tímto nárokem obrátila na žalovaného v rámci
soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 90 C
111/2009, avšak „nyní“ jej uplatnila „s odvoláním na ustanovení § 10 odst. 1
písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.“ vůči žalobci, který s uplatněním nároku vůči
jeho osobě nesouhlasí, proto pojišťovně částku neuhradil, avšak nyní obdržel
rozhodnutí Okresního soudu v Semilech o připuštění změny žalovaného ve věci č.
j. 90 C 111/2009 s tím, že nadále bude „jako žalovaný v tomto řízení on“.
Žalovaný zejména namítal, že dne 9. 9. 2008 uzavřel s žalobcem „Uznání závazku
z titulu způsobené škody a dohodu o způsobu její náhrady“, v jehož čl. III
odst. 5 je „výslovně“ uvedeno, že věřitel prohlašuje, že pokud dlužník uhradí
svůj závazek dle výše uvedených pravidel, nebude vůči němu uplatňovat žádné
další nároky, a má proto za to, že své závazky již „zcela uhradil“, a s odkazem
na obsah spisů „90 C 111/2009“ a „20 T 27/2008“ zpochybňuje tvrzení žalobce, že
nevěděl o tom, že má hradit „další škodu“.
Okresní soud v Semilech – poté, co žalobce podáním doručeným soudu prvního
stupně dne 23. 2. 2017 s poukazem na pravomocné usnesení Okresního soudu v
Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C 111/2009-515, kterým byl schválen smír
mezi ČSOB Pojišťovnou, a s., a žalobcem, sdělil, že se domáhá, aby mu žalovaný
zaplatil 498 860 Kč (součet jistiny ve výši 417 500 Kč a „nákladů řízení
hrazených protistraně ve sporu s pojišťovnou“ ve výši 81 360 Kč) s úrokem z
prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 498 860 Kč od 21. 12. 2016 do zaplacení
a částku 100 482 Kč (kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 208 750 Kč od 5. 10. 2010 do 20. 12. 2016), a že „ve zbývajícím rozsahu, tj. jistině co do
částky 57 204 Kč a v úroku 7,75 % ročně z částky 347 313 Kč od 5. 10. 2010 do
20. 12. 2016 a z částky 57 204 Kč od 21. 12. 2016 do zaplacení“ bere žalobu
zpět, co soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 3. 2017 č. j. 3 C 152/2010-100
řízení v tomto rozsahu zastavil a co usnesením vyhlášeným u jednání dne 13. 6. 2017 řízení „co do částky 81 360 Kč co do jistiny“ zastavil a současně
připustil „rozšíření“ žaloby „o částku 81 360 Kč související se vzniklými
náklady v řízení sp. zn. 90 C 111/2009“ - rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3
C 152/2010-107 doplněným rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-112
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 498 860 Kč „spolu s úrokem z
prodlení ve výši 7,75 % ročně od 21. 12. 2016 až do zaplacení z částky 498 860
Kč“ a dále 100 482 Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 74 071 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Vernera. Vycházel
ze zjištění, že žalovaný jako zaměstnanec žalobce v době dopravní nehody,
kterou způsobil dne 3. 10. 2007 zaviněným porušením svých povinností
(nedodržení bezpečnostní přestávky, požití alkoholu), uznal svou odpovědnost za
vznik dopravní nehody i závazek uhradit žalobci škodu (vzniklou na vozidle, v
důsledku ekologické havárie a zaplacením správní pokuty) a uzavřel s žalobcem
dne 9. 9. 2008 dohodu o způsobu náhrady škody v celkové výši 1 218 949,22 Kč,
jejíž součástí byl i článek III bod 5, v němž se prohlašuje, že „pokud dlužník
uhradí svůj závazek dle výše uvedených pravidel, nebude vůči němu žalobce
uplatňovat žádné další nároky“, že v důsledku dopravní nehody vznikla dále
škoda poškozené společnosti Mados MT s. r. o. na rekonstruovaném mostu,
betonových zábranách a dopravním značení ve výši 556 064 Kč, kterou z titulu
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla poškozeného uhradila ČSOB Pojišťovna,
a. s., která výzvou ze dne 17. 9. 2010 požadovala uhrazení poskytnutého plnění
po žalobci, že Okresní soud v Semilech mezitímním rozsudkem ze dne 6. 12. 2011
č. j. 90 C 111/2009-146 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 20. 2. 2013 č. j. 24 Co 341/2012-169 rozhodl, že „nárok pojišťovny vůči
žalobci je zcela dán“, a že žalobce jako zaměstnavatel žalovaného na základě
usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C
111/2009-515, kterým byl schválen smír, pojišťovně škodu „v plné výši včetně
příslušenství“ v částce 599 342 Kč dne 20. 12. 2016 uhradil.
Dospěl k závěru,
že článek III. bod 5. listiny o uznání závazku z titulu způsobené škody a
dohody o způsobu její náhrady ze dne 9. 9. 2008 nelze vztáhnout na nárok
uplatněný pojišťovnou po žalobci, resp. následně žalobcem po žalovaném, neboť
na prohlášení o neuplatnění dalších nároků je nutno hledět v kontextu „celkové“
dohody jako na dohodu o úhradě jednotlivých položek v dohodě uvedených a v
žádném případě je nelze chápat jako izolované ustanovení, jímž by se žalobce
vzdával dalších nároků, neboť předmětné uznání závazku a dohoda uzavřené dne 9. 9. 2008 se týkaly „v té době známých nároků“, tj. škody na tahači a návěsu,
jejich odtahu, likvidace ekologické havárie a uložené pokuty. Uzavřel, že
dohoda, jejímž předmětem je pouze přesně vymezená škoda a způsob její náhrady a
kterou nelze považovat za dohodu, jíž by se žalobce „pro futuro“ vzdával
dalších nároků (o čemž svědčí i body 10 a 11 článku I, kde se hovoří pouze o
zatímní výši škody a úmyslu tuto škodu dohodou vypořádat a nahradit v plné
výši), se na nárok žalobce na zaplacení částky 599 342 Kč nevztahuje.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 20 Co 283/2017-132 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění
doplňujícího rozsudku tak, že se žaloba na zaplacení „599 342 Kč s
příslušenstvím“ zamítá, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 43 680 Kč a před soudem
odvolacím 52 880 Kč, oboje k rukám advokáta Mgr. Petra Rouse. Odvolací soud má
za to, že soud prvního stupně „nezhodnotil správně“ dohodu uzavřenou mezi
účastníky dne 9. 9. 2008, jejíž text je „zcela jednoznačný, jasný a
nevzbuzující jakékoliv pochybnosti o tom, jak se účastníci v souvislosti se
škodou způsobenou žalovaným žalobci dohodli na vypořádání škody“. Dovodil, že z
dohody „je zřejmé“, co všechno bylo při nehodě žalovaného dne 3. 10. 2007
poškozeno (nákladní automobil, návěs automobilu, opravovaný most) a jaká další
škoda vznikla v souvislosti s vyprošťováním a odtahem poškozeného tahače a
návěsu, v souvislosti s ekologickou havárií na místě nehody a v souvislosti s
pokutou uloženou za nedodržení doby odpočinku ze strany řidiče, že žalovaný
částku 1 218 949,22 Kč uznal, zavázal se ji „v podstatě hned“ zaplatit, přičemž
bylo v čl. III bodě 5 dohody ujednáno, že pokud žalovaný částku uhradí, „nebude
vůči němu uplatňovat (žalobce) další nároky“, proto legitimní očekávání
žalovaného, založené touto dohodou, bylo „zcela logicky“ takové, že když uhradí
žalobci částku 1 218 949 Kč, je pro něho otázka náhrady škody „definitivně
vyřešena“, a že oním „dalším nárokem“ zmíněným v čl. III bodu 5 dohody „nemohl
být míněn některý z celkem pěti nároků uvedených v dohodě čítající celkem 1 218
949 Kč“, ale jedině nějaký nárok zde v dohodě nezmíněný, protože žalovaný se
zavázal uhradit celkem pět nároků zcela. Zdůraznil, že žalobce v době uzavírání
dohody dne 9. 9. 2007 (správně 9. 9. 2008) věděl o další škodě, za kterou by
odpovídal, neboť v samotné dohodě z 9. 9. 2008 v jejím čl. I bodu 3 se uvádí,
že „…projel přes betonovou zábranu a došlo k nárazu přední části tahače do
opravovaného mostu…“, tedy žalobce „byl srozuměn s tím, že škoda vznikla i na
mostu a muselo mu být zřejmé, že i tuto škodu bude muset, stejně jako další
škody v dohodě zmíněné, uhradit“, a že pokud žalobce i soud prvního stupně
argumentují ve prospěch žaloby odkazem na zmínku o „celkové zatímní škodě“ v
čl. I bodu 10 dohody, pak tento údaj nasvědčuje „spíše opačně“ tomu, že si
strany dohody byly vědomé případné další možné vzniklé škody, ale „zatímní“
škoda byla vyčíslena na 1 218 949 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že
„vzhledem k ujednání v dohodě z 9. 9. 2008“ žalobce prominul písemnou dohodou
dlužníkovi další dluh (dluhy) ve smyslu ustanovení § 574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., „když aplikace tohoto ustanovení občanského zákoníku byla pro
pracovněprávní vztahy možná“, a že ačkoliv „je pravda“, že ke dni 9. 9.
2008
patrně žalobce výši škody způsobené na opravovaném mostě (a na betonových
zátarasech a dopravním značení) ještě neznal (nebylo prokázáno, že by ji znal),
není tato skutečnost důvodem k „závěru o neplatnosti ujednání o prominutí dluhu
v čl. III bodu 5. dohody“. Závěrem dodal, že „další důvod k nepřiznání částek
100 482 Kč a 81 360 Kč“ je ten, že tyto částky nepředstavují škodu, kterou by
způsobil žalovaný, ale tyto částky musí jít k tíži samotnému žalobci, když
povinnost je zaplatit je důsledkem toho, že se žalobce rozhodl nezaplatit škodu
hrazenou pojišťovnou dobrovolně a rozhodl se podstoupit soudní řízení, čímž
jednak „výrazně“ prodloužil dobu, kdy dluh nebyl zaplacen a „narostly“ úroky z
prodlení, a dále způsobil i vznik a postupný nárůst nákladů řízení, tedy
„způsobil si škodu sám sobě“, a není žádný důvod její náhradu požadovat po
žalovaném.
výklad odvolacího soudu a jeho právní posouzení, že na základě předmětného
smluvního ujednání čl. III odstavce 5 dohody ze dne 9. 9. 2008 prominul žalobce
žalovanému nárok na náhradu škody, které se domáhá v tomto řízení, jsou
nesprávné, neboť pokud by se toto ujednání skutečně mělo vztahovat na škodu
uplatněnou v tomto řízení, jednalo by se o neplatné ujednání z důvodu vzdání se
práva předem ve smyslu ustanovení § 574 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., protože
v případě prominutí musí jít o platný a dosud existující závazek, avšak
předmětná škoda „v té době“ nebyla vůči žalobci uplatněna a nevznikla mu,
vznikla až následně, kdy ji žalobce uhradil pojišťovně. Uvedl, že dohoda
„řešila“ škodu, která v té době byla vůči žalobci uplatněna a vyčíslena a byla
tak účastníkům známa její přesná výše, a neřešila a ani v podstatě nemohla
řešit žádnou další škodu, která v té době nebyla „uplatněná a dořešená a
žalobci tak ani nevznikla“, a že v případě žalovaného nároku se jedná o zcela
jinou a samostatnou škodu, která má svůj titul v poškození silničního mostu,
které nebylo součástí škody řešené v citované dohodě, a to ani z hlediska její
výše zde specifikované ani z hlediska titulu jejího vzniku, zde přesně
popsaného dílčími škodami; není proto možné a přijatelné jedno ujednání
„vytrhnout“ z textu dohody, vztahovat ho ke zcela jiné škodě a podsouvat mu bez
jediného logického a právního důvodu zcela jiné důsledky a významy. Zdůraznil,
že „z textu je naprosto jednoznačné“, že předmětem dohody nebyla žádná škoda z
titulu poškození silničního mostu, na čemž nemění nic ani „vágní argumentace
odvolacího soudu“, že v „čl. I.3 dohody“ je uvedeno, že došlo k nárazu tahače
do opravovaného mostu; jaká škoda je předmětem dohody, je zcela jasně vymezeno
jak celkovou výší, tak specifikovanými dílčími nároky. Škoda byla vůči žalobci
uplatněna až dopisem ze dne 17. 9. 2010 a v té době již probíhalo řízení u
Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 90 C 111/2009, v němž pojišťovna
uplatnila nárok původně proti žalovanému a teprve v průběhu roku 2010 navrhla
změnu žalovaného v daném řízení, a to „proti“ žalobci, proto žalobce nemohl v
době podpisu citované dohody takovou škodu evidovat, ani mu nevznikla, a proto
ji v dohodě ani neřešil. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu,
že částky 100 482 Kč a 81 360 Kč nepředstavují škodu, kterou způsobil žalovaný,
neboť soudní spor s pojišťovnou vedl důvodně a žalovaného předem upozornil
(pokusem o smír ze dne 14. 10. 2010), že pokud nedojde k úhradě z jeho strany,
bude od něho požadovat vše, co bude nucen pojišťovně uhradit, avšak žalovaný na
výzvu žádným způsobem nereagoval, a jeho spor s pojišťovnou se ukázal jako
důvodný, když nakonec místo původně uplatněné částky 556 064 Kč byla škoda
shledána jako důvodná jen co do částky 417 500 Kč; není proto jeho vinou, že se
soudní řízení s pojišťovnou protáhlo a vznikl tak nárok na sankci za prodlení a
že si pojišťovna v průběhu řízení zvolila advokáta a začaly tak vznikat i další
náklady.
Navrhl, aby dovolací soud „napadená rozhodnutí změnil a vydal
rozsudek“, kterým uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobci „599 342 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 498 860 Kč od 21. 12. 2016“,
nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že
žalovaný, který byl u žalobce zaměstnán od 1. 10. 2007 jako řidič mezinárodní
kamionové dopravy s místem výkonu práce v M. B. v pracovním poměru sjednaném na
dobu neurčitou a který měl dne 2. 10. 2007 naložit autodíly ve Škoda Auto v M.
B. a tyto přepravit do 4. 10. 2007 do společnosti Sachs Trnava, a. s., dne 3.
10. 2007 způsobil dopravní nehodu, když nepřizpůsobil jízdu svým schopnostem,
technickému stavu vozovky a nejvyšší povolené rychlosti a současně mu byl po
nehodě zjištěn alkohol v krvi ve výši 0,88 promile, a že žalobce s žalovaným,
se kterým ukončil pracovní poměr dohodou ke dni 31. 10. 2007, dne 9. 9. 2008
uzavřel dohodu o způsobu náhrady škody v celkové výši 1 218 949,22 Kč složené z
dílčích nároků (škoda na tahači 398 000 Kč, škoda na návěsu 250 000 Kč, škoda
vzniklá platbou za vyproštění a odtah poškozeného tahače a návěsu ve výši 62
650 Kč, škoda spočívající v náhradě nákladů na likvidaci ekologické havárie ve
výši 497 299,22 Kč a pokuta v rámci správního řízení 11 000 Kč), v níž žalovaný
uznal svůj závazek nahradit žalobci škodu v této výši a zavázal se uhradit
žalobci doplatek náhrady škody ve výši 121 650 Kč při podpisu této dohody
(zbývající část náhrady škody byla zaplacena ještě před podpisem dohody) a
jejíž součástí byl i článek III bod 5, podle kterého „pokud dlužník uhradí svůj
závazek dle výše uvedených pravidel, nebude vůči němu věřitel uplatňovat žádné
další nároky“. V důsledku dopravní nehody dále vznikla škoda poškozené
společnosti Mados MT s. r. o. na rekonstruovaném mostě, betonových zábranách a
dopravním značení ve výši 556 064 Kč, kterou z titulu pojištění odpovědnosti z
provozu vozidla uhradila poškozené ČSOB Pojišťovna, a. s., která požadovala
uhrazení poskytnutého plnění po žalobci na základě výzvy k zaplacení postihu ve
výši 556 064 Kč ze dne 17. 9. 2010. V řízení vedeném (nejprve proti žalovanému
a později proti žalobci) u Okresního soudu v Semilech pod sp. z. 90 C 111/2009
o 556 064 Kč bylo mezitímním rozsudkem ze dne 6. 12. 2011 č. j. 90 C
111/2009-146 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.
2. 2013 č. j. 24 Co 341/2012-169 rozhodnuto, že nárok ČSOB Pojišťovny, a. s.,
je vůči žalobci zcela dán, a usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 11.
11. 2016 č. j. 90 C 111/2009-515 byl schválen smír, kterým se žalobce zavázal
zaplatit ČSOB Pojišťovně, a. s., na jistině 417 500 Kč, úrok z prodlení ve výši
7,75 % ročně z částky 208 750 Kč od 5. 10. 2010 do zaplacení a nahradit náklady
řízení ve výši 81 360 Kč, vše do 31. 12. 2016.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky, jaký význam má pro právo žalobce na náhradu škody
uplatněné v projednávané věci ujednání obsažené v článku III bodu 5 dohody o
způsobu náhrady škody uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 9. 9. 2008, a v
této souvislosti na vyřešení otázky právní povahy dohody o způsobu náhrady
škody uzavřené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Protože při řešení této
právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je částečně opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že
dohoda o způsobu náhrady škody byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena dne 9.
9. 2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb. a č.
126/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2008 (dále
jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008
Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným
porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním
(§ 250 odst. 1 zák. práce).
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu
podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností
zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních
povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku
povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny
současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. V
řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce
(poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm.
a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1
o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu
(srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp.
zn. 21 Cdo 3555/2013, uveřejněného pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2015).
O vztah příčinné souvislosti mezi porušením pracovních povinností a vznikem
škody, který je jedním z předpokladů pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči
zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, se jedná
tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností
zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda
zaměstnavateli nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné
souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit
pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení
povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto
postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být
jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou
důležitou, podstatnou a značnou. Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi
jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody nejde o otázku právní,
nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních
souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že
škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně,
toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí
přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého
řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však
je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které
jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001).
V projednávané věci se žalobce po žalovaném domáhá náhrady škody nejen z důvodu
zaplacení částky 417 500 Kč ČSOB Pojišťovně, a. s., která tuto částku uhradila
za žalobce z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla poškozenému Mados MT s. r. o. jako náhradu škody vzniklé
poškozenému na rekonstruovaném mostě, betonových zábranách a dopravním značení
a která regresní nárok na zaplacení této částky uplatnila po žalobci [srov. §
10 odst. 1 písm. b) a § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve
znění účinném do 22. 9. 2016], ale vznik škody spatřuje též v tom, že na
základě usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C
111/2009-515, jímž byl schválen smír mezi žalobcem a ČSOB Pojišťovnou, a. s.,
zaplatil žalobce částku 100 482 Kč představující kapitalizovaný úrok z prodlení
z částky 208 750 Kč od 5. 10. 2010 do 20. 12. 2016 a náhradu nákladů řízení
vzniklých v řízení vedeném o regresním nároku ČSOB Pojišťovny, a. s., ve výši
81 360 Kč. Mezi porušením pracovní povinnosti žalovaného, který jako
zaměstnanec žalobce způsobil pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, a škodou
vzniklou žalobci tím, že zaplatil na základě výsledků soudního řízení vedeného
u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 90 C 111/2009 o regresním nároku ČSOB
Pojišťovny, a. s., této pojišťovně úrok z prodlení a náhradu nákladů v tomto
řízení vzniklých, však není dána příčinná souvislost, neboť tato škoda
nevznikla následkem porušení povinností žalovaného, nýbrž jednáním samotného
žalobce, který nárok pojišťovny neuspokojil dobrovolně a bez prodlení, ale až
na základě rozhodnutí soudu, které jen deklarovalo jemu vzniklou povinnost k
regresní úhradě pojišťovně (kdyby žalobce regresní nárok pojišťovny uspokojil
dobrovolně a včas, škoda v podobě úroku z prodlení a náhrady nákladů soudního
řízení o regresním nároku pojišťovny by mu nevznikla). Závěr odvolacího soudu,
že částky 100 482 Kč a 81 360 Kč nepředstavují škodu, kterou by způsobil
žalovaný, ale že musí jít k tíži samotného žalobce, neboť povinnost je zaplatit
ČSOB Pojišťovně, a. s., je důsledkem toho, že se žalobce rozhodl nezaplatit
škodu hrazenou pojišťovnou dobrovolně a podstoupit soudní řízení, je proto v
souladu se zákonem. Okolnosti namítané dovolatelem, že žalovaného předem
upozornil, že pokud nedojde k úhradě z jeho strany, bude od něho požadovat vše,
co bude nucen pojišťovně uhradit, že se soudní řízení s pojišťovnou „protáhlo“
a že si pojišťovna v průběhu řízení zvolila advokáta, na nedostatku příčinné
souvislosti mezi porušením pracovní povinnosti žalovaným a škodou na straně
žalobce nic nemění.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v části
výroku o věci samé, v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne
13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-107 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 6.
2017 č. j. 3 C 152/2010-112 tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 81 360 Kč s
7,75% úroky z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení a 100 482 Kč, z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[takovou vadou není ani žalobcem namítaná skutečnost, že „odvolací soud při
nařízeném jednání v podstatě nepředestřel účastníkům svůj právní názor na věc a
aniž by provedl jakékoliv dokazování a hodnocení podrobného dokazování soudu
prvního stupně, změnil rozsudek okresního soudu, když důvodem byl pouze jiný
právní názor na výklad listiny založené ve spise“, neboť zákon soudu neukládá,
aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj
zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného
pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně
úspěšnému výsledku sporu; rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka
překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém
rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo
najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017); o takový případ se však v
projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku –
nejedná], Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle
ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Důvodné je však dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku
o věci samé, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části výroku,
jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 417 500 Kč s 7,75%
úrokem z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení, tak, že se žaloba zamítá.
Zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 250 zák. práce, je povinen
nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní
škodu uvedením v předešlý stav (§ 257 odst. 1 zák. práce). Výše požadované
náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého
zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního
výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu; toto omezení neplatí,
byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových
látek (srov. § 257 odst. 2 zák. práce).
Výši požadované náhrady škody určuje zaměstnavatel (srov. § 260 zák. práce),
který je povinen tuto výši se zaměstnancem projednat a písemně mu ji oznámit
zpravidla nejpozději do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a
že za ni zaměstnanec odpovídá (srov. § 263 odst. 1 zák. práce). Uzavřel-li
zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí
výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svůj závazek nahradit
škodu zaměstnanec uznal; taková dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je
neplatná (srov. § 263 odst. 2 zák. práce).
Uznání závazku zaměstnancem nahradit škodu v určené (zaměstnavatelem
požadované) výši je předpokladem pro uzavření dohody o způsobu náhrady škody
podle ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce, jejíž význam pro zaměstnavatele
spočívá v tom, že v případě soudního sporu usnadňuje postavení zaměstnavatele z
hlediska dokazování (srov. též § 558 obč. zák.) a že prodlužuje, bylo-li
učiněno písemně, trvání promlčecí doby na 10 let (§ 110 odst. 1 věta druhá obč.
zák.). Uznání závazku k náhradě škody podle § 263 odst. 2 zák. práce však není
samostatným zavazovacím důvodem a nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem
vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání zaměstnance, s
nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu (srov. ve vztahu
k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1968 sp. zn. 6 Cz 7/68, které bylo uveřejněno
pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2697/2003). Z uvedeného též
vyplývá, že předpokladem pro uzavření dohody o způsobu náhrady škody podle
ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce je, aby zaměstnavateli škoda v době jejího
uzavření již vznikla.
V projednávané věci žalovaný jako zaměstnanec žalobce způsobil dne 3. 10. 2007
pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, která měla za následek vznik škody na
straně žalobce spočívající (mimo jiné) v poškození tahače (398 000 Kč),
poškození návěsu (250 000 Kč), platbě za vyproštění a odtah poškozeného tahače
a návěsu (62 650 Kč), náhradě nákladů na likvidaci ekologické havárie (497
299,22 Kč) a zaplacené pokutě v rámci správního řízení ve výši 11 000 Kč
(dohromady 1 218 949,22 Kč). Za tuto škodu způsobenou žalobci zaviněným
porušením svých pracovních povinností žalovaný odpovídá podle ustanovení § 250
zák. práce a je povinen ji nahradit – jak vyplývá z ustanovení § 257 odst. 2
zák. práce - v plné výši, neboť ji způsobil v opilosti. V souladu s tím byla
mezi žalobcem a žalovaným dne 9. 9. 2008 uzavřena písemná dohoda, v níž
žalovaný uznal svůj závazek nahradit žalobci škodu v celkové výši 1 218 949,22
Kč a zavázal se uhradit žalobci doplatek náhrady škody ve výši 121 650 Kč při
podpisu této dohody (zbývající část náhrady škody byla zaplacena ještě před
podpisem dohody). Tato dohoda je dohodou o způsobu náhrady škody (§ 263 odst. 2
zák. práce) vzniklé žalobci a sestávající z výše uvedených dílčích škod v
celkové výši 1 218 949,22 Kč, neobsahuje však žádné ujednání o vypořádání škody
spočívající v zaplacení částky 417 500 Kč ČSOB Pojišťovně, a. s., která tuto
částku uhradila za žalobce z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem motorového vozidla poškozenému Mados MT s. r. o. jako náhradu škody
vzniklé poškozenému na rekonstruovaném mostě, betonových zábranách a dopravním
značení a která regresní nárok na zaplacení této částky uplatnila po žalobci
(takové ujednání ostatně ani dohoda o způsobu náhrady škody ze dne 9. 9. 2008
obsahovat nemůže, neboť škoda ve výši 417 500 Kč žalobci vznikla až po jejím
uzavření zaplacením této částky ČSOB Pojišťovně, a. s., na základě smíru
schváleného usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C
111/2009-515).
Ujednání obsažené v článku III bodu 5 dohody o způsobu náhrady škody ze dne 9.
9. 2008, podle kterého „pokud dlužník uhradí svůj závazek dle výše uvedených
pravidel, nebude vůči němu věřitel uplatňovat žádné další nároky“, nelze
považovat za dohodu o prominutí dluhu (srov. § 574 obč. zák.) ze závazku
žalovaného k náhradě škody vzniklé žalobci zaplacením částky 417 500 Kč ČSOB
Pojišťovně, a. s., za kterou žalovaný rovněž odpovídá podle ustanovení § 250
zák. práce (a vzhledem k ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce rovněž v plné
výši), neboť takový projev vůle z uvedeného ujednání nevyplývá. Nelze ani
předpokládat, že by se žalobce v dohodě o způsobu náhrady škody ze dne 9. 9.
2008 mínil vzdát budoucího práva na náhradu škody v do té doby mu neznámé výši
jen proto, aby dosáhl dohody o zaplacení částky 121 650 Kč, která ještě
žalovanému zbývala k úhradě z celkové náhrady škody ve výši 1 218 949,22 Kč,
jež byla předmětem dohody ze dne 9. 9. 2008. Ujednání obsažené v článku III
bodu 5 dohody je nutno chápat v souvislosti s obsahem dalších článků dohody
(zejména článků I a II), ve kterých se vypořádávají dílčí (v těchto článcích
podrobně popsané) nároky žalobce na náhradu škody v celkové výši 1 218 949,22
Kč, a prohlášení žalobce, že „pokud dlužník uhradí svůj závazek dle výše
uvedených pravidel, nebude vůči němu věřitel uplatňovat žádné další nároky“, je
třeba vztahovat k žalovaným uznanému závazku k náhradě škody ve výši 1 218
949,22 Kč v tom smyslu, že v případě úhrady zbývající částky 121 650 Kč
sjednaným způsobem nebude žalobce vůči žalovanému uplatňovat žádné další nároky
spojené se škodou ve výši 1 218 949,22 Kč, způsob jejíž náhrady byl předmětem
dohody ze dne 9. 9. 2008 (např. úroky z prodlení nebo náklady spojené s
uplatněním práva na náhradu škody). Na náhradu škody spočívající v zaplacení
částky 417 500 Kč žalobcem ČSOB Pojišťovně, a. s., která tuto částku uhradila
za žalobce z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla poškozenému Mados MT s. r. o. jako náhradu škody vzniklé
poškozenému na rekonstruovaném mostě, betonových zábranách a dopravním značení
a která regresní nárok na zaplacení této částky (původně ve výši 556 064 Kč)
uplatnila po žalobci, na základě smíru schváleného usnesením Okresního soudu v
Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C 111/2009-515 se dohoda o způsobu
náhrady škody ze dne 9. 9. 2008 – jak správně uzavřel soud prvního stupně –
nevztahuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v části
výroku o věci samé, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části
výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 417 500 Kč s
7,75% úrokem z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení, tak, že se žaloba zamítá,
není správný. Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o této
části věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu
v této části výroku o věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s.
ř. změnil tak, že rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 6. 2017 č. j.
3 C 152/2010-107 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C
152/2010-112 se v části výroku o věci samé, kterou byla žalovanému důvodně
uložena povinnost zaplatit žalobci 417 500 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 21.
12. 2016 do zaplacení, potvrzuje.
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího
řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst.
1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce měl ve všech těchto řízeních
úspěch ve věci v rozsahu 70 % (a tedy neúspěch v rozsahu 30 %), a proto má
proti žalovanému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování
práva, které mu vznikly v řízení u soudu prvního stupně, v řízení odvolacím a
dovolacím, ve výši 40 %.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za
této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro
řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a
ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k
vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 47 790 Kč pro řízení
před soudem prvního stupně, 47 790 Kč pro odvolací řízení a 23 895 Kč pro
dovolací řízení. Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem vznikly
žalobci v řízení u soudu prvního stupně náklady spočívající v 5 paušálních
částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018), v cestovném ve výši 235,40 Kč, v náhradě
za promeškaný čas ve výši 200 Kč [srov. § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů] a v zaplaceném soudním
poplatku za žalobu ve výši 22 240 Kč, v odvolacím řízení náklady spočívající ve
2 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018), v cestovném ve výši
888 Kč a v náhradě za promeškaný čas ve výši 600 Kč [srov. § 14 odst. 1 písm.
a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů] a v
dovolacím řízení náklady spočívající v 1 paušální částce náhrady výdajů ve výši
300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6.
2018) a v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. Vzhledem k
tomu, že zástupce žalobce, advokát Mgr. Pavel Verner, osvědčil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci vznikly, rovněž
náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 10 442,30 Kč za řízení před soudem
prvního stupně, 10 474,40 Kč za odvolací řízení a 5 081 Kč za dovolací řízení
(§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Výše nákladů řízení vzniklých žalobci v řízení před soudem prvního stupně
představuje 82 407,70 Kč a z toho 40 % činí 32 963 Kč, výše nákladů odvolacího
řízení představuje 60 352,40 Kč a z toho 40 % činí 24 141 Kč a výše nákladů
dovolacího řízení představuje 43 276 Kč a z toho 40 % činí 17 310,40 Kč.
Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
v celkové výši 32 963 Kč, náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 24
141 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 17 310,40 Kč k rukám
advokáta, který žalobce v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.),
do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu