21 Cdo 1430/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. Š. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované České
republice - Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63,
zastoupené advokátkou, o 31.767,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 7 pod sp. zn. 47 C 15/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003 č.j. 17 Co 421/2003-53, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.395,- Kč k rukám advokátky.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu mzdy za nevyčerpanou
dovolenou za dobu od 1.2. do 31.12.1998 ve výši 24.979,- Kč s 15% úrokem od
8.1.2000 do zaplacení a za dobu od 1.1. do 31.3.1999 ve výši 6.788,- Kč s 10%
úrokem od 8.1.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná, u
níž žalobce pracoval jako kontrolor na odboru 340, mu dopisem ze dne 24.6.1997
dala výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.1
písm.c) zákoníku práce, podle níž by měl pracovní poměru účastníků skončit dnem
31.1.1998. Žalobce podal u soudu žalobu na určení neplatnosti této výpovědi
(věc je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 132/97) a dalšími
žalobami se domáhá, aby mu žalovaná zaplatila náhradu mzdy poskytovanou při
neplatném rozvázání pracovního poměru (věci jsou vedeny u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 29/2001 a 26 C 60/2001). Žalovaná neumožnila žalobci,
aby v době po 1.2.1998 u ní čerpal dovolenou na zotavenou, a žalobce má za to,
že za dobu od 1.2.1998 do 31.3.1999 mu náleží z tohoto důvodu náhrada mzdy ve
výši 31.767,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 10.3.2003 č.j. 47 C 15/2003-16 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 9.495,- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žaloba o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru ze dne 24.6.1997 byla pravomocně \"zamítnuta
vyhlášením rozsudku odvolacího soudu ze dne 28.1.2003\", a dovodil, že pracovní
poměr účastníků skončil dnem 31.1.1998 a že \"k tomuto dni byly veškeré nároky
na dovolenou vypořádány\". Žaloba by podle názoru soudu prvního stupně nemohla
být úspěšná, i kdyby byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, neboť
nárok na náhradu mzdy za dovolenou \"za zažalované období nemá oporu v zákoně\".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.11.2003 č.j. 17 Co
421/2003-53 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil \"s tím, že náhradu nákladů
řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám právní zástupkyně žalované\", a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího
řízení 9.420,- Kč k rukám advokátky. Shodně se soudem prvního stupně dovodil,
že \"řízení o určení neplatnosti výpovědi bylo meritorně skončeno\", že
pracovní poměr účastníků skončil dnem 31.1.1998 a že žalobce na požadované
plnění nemá nárok. Námitku žalobce, že soud prvního stupně bezdůvodně odmítl
\"spojit řízení o peněžitých nárocích uplatněných žalobcem samostatně podanými
žalobami\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"nejde o takové procesní
pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ve
sporu o určení platnosti výpovědi podal proti rozsudku odvolacího soudu dne
13.5.2003 dovolání a že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR \"bylo v minulých dnech
rozhodnuto tak, že je důvodné a věc se vrací zpět\". Dovolatel nesouhlasí s
názorem soudů, že řízení o náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou nemělo být
přerušeno a že ani v případě úspěchu žalobce ve věci určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru by požadovaný nárok neměl \"oporu v zákoně\".
Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. V době rozhodování soudů
bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že se žaloba na určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru zamítá, a podle názoru žalované \"soud v řízení o poskytnutí
náhrady mzdy je vázán rozhodnutím soudu, které vydal ohledně určení platnosti
právního úkonu, protože na platnosti tohoto úkonu záleží, zda dovolateli
vznikají případně další náhrady z důvodu dalšího trvání pracovního poměru\". I
kdyby byla určena neplatnost této výpovědi, soudy správně dovodily, že žaloba
na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou nemá oporu v zákoně. Zaměstnanci
totiž z důvodu neplatnosti rozvázání pracovního poměru \"přísluší výhradně
nároky upravené v § 61 zákoníku práce\", žalobce se v jiných řízeních domáhá
náhrady mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce za stejné období, za jaké
požaduje též náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou, a přiznáním takové náhrady
by došlo \"k jeho zvýhodnění oproti jiným zaměstnancům\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne
24.6.1997, který byl žalobci doručen dne 6.10.1997, výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Žaloba, kterou se žalobce
mimo jiné domáhal určení neplatnosti této výpovědi, byla rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 5.6.2002 č.j. 12 C 132/97-104, potvrzeným rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2003 č.j. 17 Co 500/2002-130, zamítnuta;
podle potvrzení obsaženého ve spise nabyla tato rozhodnutí právní moci dnem
14.3.2003.
Za tohoto stavu věci soudy řešily právní otázku, zda zaměstnanec, s nímž
zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí a jenž považuje tento právní
úkon za neplatný, má nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou, na který
mu měl vzniknout nárok v době, kdy již pracovní poměr (podle podané výpovědi)
skončil, jestliže žaloba zaměstnance o určení neplatnosti této výpovědi byla
pravomocným rozhodnutím soudu zamítnuta.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném
pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) rozvázání pracovního poměru
výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným
soudním rozhodnutím. V případě, že žaloba zaměstnance o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru byla soudem pravomocně zamítnuta, je tato výpověď
platným právním úkonem a pracovní poměr podle ní skončil uplynutím výpovědní
doby.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - z uvedeného právního názoru vycházel a v souladu s ním dovodil, že v
době po skončení pracovního poměru účastníků nemohl žalobci vzniknout vůči
žalované nárok na dovolenou na zotavenou a ani nárok na náhradu mzdy za
nevyčerpanou dovolenou.
K námitce dovolatele o tom, že rozsudky soudů ve věci určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru ze dne 24.6.1997 (tj. rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 5.6.2002 č.j. 12 C 132/97-104 a rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 28.1.2003 č.j. 17 Co 500/2002-130) byly dovolacím soudem (rozsudkem
Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.2.2004 č.j. 21 Cdo 1803/2003-154) zrušeny, nemohlo
být přihlédnuto.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci,
tak jak byl vytvořen v řízení před soudem prvního stupně, případně též před
odvolacím soudem, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak
měněn. Právní úprava proto stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst.4 o.s.ř.) a že dokazování
provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§ 243a odst.2 věta první
o.s.ř.). Tímto způsobem se zajišťuje, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího
soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen a že správnost rozhodnutí odvolacího
soudu nebude dovolací soud posuzovat s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo
důkazům, které nebyly uvedeny (provedeny) v řízení před soudem prvního stupně
nebo před soudem odvolacím a ke kterým odvolací soud ani nemohl přihlédnout.
Ke zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5.6.2002 č.j. 12 C
132/97-104 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2003 č.j. 17 Co
500/2002-130 došlo až po vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Uplatnil-li žalobce tuto novou skutečnost v dovolání, postupoval v rozporu s
ustanovením § 241a odst.4 o.s.ř.; dovolací soud k ní proto při svém rozhodování
nepřihlížel.
Důvodná není ani námitka dovolatele, podle které soud prvního stupně chybně
dovodil, že žalobce by neměl na požadované plnění nárok, i kdyby výpověď z
pracovního poměru ze dne 24.6.1997 byla pravomocným soudním rozhodnutím
prohlášena za neplatný právní úkon. V rozhodovací činnosti soudu se totiž
ustálil právní názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, který byl uveřejněn pod č. 74 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2004), podle kterého rozvázal-li zaměstnavatel se
zaměstnancem neplatně pracovní poměr, nenáleží zaměstnanci za dobu, počínanou
ode dne, kdy měl pracovní poměr účastníků podle neplatného rozvázání skončit,
až do dne, kdy mu zaměstnavatel umožnil pokračovat v práci nebo kdy došlo k
platnému skončení pracovního poměru, popřípadě do rozhodnutí soudu, jímž bylo
řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání
pracovního poměru, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou na zotavenou, i když
zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; na
tomto právním názoru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z
ustálené judikatury soudů, je nepochybné, že jeho rozsudek nemá ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto
je Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a §
218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.320,- Kč (srov. § 3 odst.1
bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 2.395,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo
odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil.
Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky,
která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Ljubomír
Drápal, v. r.
předseda senátu